**Lyra**

"Znovu se setkáváme, zlatíčko."

Už je to tu zase. To zatracené oslovení. Drásá mi to nervy a ve stejnou chvíli to posílá zrádné, žhavé zachvění přímo do mého nitra.

"Nejsem tvoje zlatíčko," odseknu. Odtrhnu oči od jeho intenzivního pohledu a sklopím zrak na podlahu. Textura leštěného dřeva se rázem stává tou nejvíc fascinující věcí v celém VIP salonku. Cítím náhlé horko, které mi stoupá po krku a štípe mě ve tvářích. *Seber se, Lyro. Dej se dohromady.*

Muž, do kterého jsem dříve vrazila, jen zvedne dokonale vykreslené obočí. Na rtech se mu rozlije pomalý, arogantní úšklebek. Je až frustrující, jak moc je přitažlivý.

Odkašlu si a přenesu váhu. "Takže, mohu vám nějak pomoci? Potřebuju dokončit směnu, abych mohla jít domů." Můj tón obsahuje na někoho, kdo stojí před čtyřmi tyčícími se muži v drahých oblecích, až příliš mnoho drzosti. Jsem už prostě tak neuvěřitelně unavená. Nemám sebemenší zájem líbat nohy nějakým oprávněným, bohatým chlapům. Oči nechávám přilepené k podlaze. Jestli ještě jednou pohlédnu do těch oříškových očí, mohla bych přijít o ten zbytek sebevědomí, který mi ještě zbývá.

"Lyro."

Těžkým tichem místnosti zaburácí hluboký, sametový hlas. Slyšet své jméno klouzat z jeho jazyka mi pošle nedobrovolné zamrazení přímo dolů po páteři. Mezi stehny se mi vytvoří náhlá, ostrá bolest z touhy. Kalhotky mi okamžitě zvlhnou.

"Lyro, podívej se na mě."

Je to přímý příkaz. Pevně zavřu oči. Hruď se mi zvedá a klesá těžkými, přerývanými nádechy. *Co se to se mnou děje?* Proč je vzduch v téhle místnosti najednou tak hutný?

Zrohovatělý prst mě jemně stiskne pod bradou. Ten dotek je teplý, ale nese v sobě nepopíratelnou pevnost. Prst mi zvedne hlavu a donutí mě pohlédnout na něj.

"Podívej se na mě." Ten sametový hlas zjemní, ale přitom neztrácí nic ze své surové, velitelské síly. Cítím ohromující nutkání uposlechnout. Otevřu oči.

Přímo přede mnou stojí kráčející umělecké dílo. Dech z mých plic odejde v ostrém poryvu. Zkoumám jeho rysy. Hluboké hnědé oči, tak tmavé, že vypadají jako tůně černého inkoustu. Zorničky má doširoka roztáhnuté a soustředěné výhradně na mou tvář. Mohla bych se v tom pohledu utopit. Má ostrou, ostře řezanou čelist lemovanou úhledně zastřiženými vousy, které rámují jeho ústa. Tmavé vlasy má po stranách ostříhané nakrátko, nahoře ponechané trochu delší, a vypadají dostatečně hebce na to, abyste do nich mohli vnořit prsty.

Omyje mě vůně jeho kolínské – těžká, omamná směs tmavého pižma, svěžího vánku a drahé skotské. Tyčí se nade mnou, bez problému měří dobrý metr devadesát a velikostí si absolutně nezadá s tím oříškovookým mužem. Na míru ušitý značkový oblek obepíná jeho masivní ramena a nabušený hrudník. Zahlédnu tmavý inkoust, který se mu plazí po krku a vykukuje z límečku modré košile na knoflíčky. Na levém zápěstí mu odpočívají těžké diamantové rolexky. Studený kov prstenů zdobících jeho prsty se mi tlačí do hebké kůže na bradě.

"Já jsem Dante Callahan, maličká," řekne. Palcem mě jednou pohladí po čelisti. "Řekli mi, že jsi pro nás udělala tohle jídlo ty. Víš, kdo jsme? Co tě to proboha inspirovalo k tomu, abys nám naservírovala burgery?"

Vytrhnu bradu z jeho sevření a udělám půlkrok vzad.

"Pane Callahane, jmenuji se Lyra. Ne 'maličká'. A ne, nevím, kdo jste, a je mi to jedno. Vážíme si vaší přízně, ale nohy vám líbat nebudu." Zvednu bradu a zkřížím paže na hrudi, abych si vytvořila bariéru. "Jen jsem dělala to, co mi řekli. Jelikož jste nespecifikovali, co chcete, prostě jsem uvařila, co jsem chtěla, pane."

Do slova 'pane' vložím zvláštní důraz. Z tohoto nabubřelého muže a jeho přátel mě pálí kůže zvláštní, nervózní energií. V sociálních situacích jsem příšerná, a když se cítím zahnána do kouta nebo nejistá, můj obranný mechanismus je chovat se jako spratek.

Všimnu si, jak se Dantemu zatne čelist, jakmile ho nazvu 'pane'. V jeho černých očích se zableskne temná, nečitelná emoce. Vypadá nebezpečně. Vypadá jako čistý hlad. *Moc nad tím přemýšlíš, Lyro.*

"Dávej si pozor na tón, andílku," varuje Dante. Zdůrazní slovo 'andílku', jako by mě vyzýval, ať se mu znovu vzepřu.

Přistoupí k mému boku a položí svou masivní, těžkou ruku naplocho přímo na můj kříž. Horkost jeho dlaně mě pálí přes tenký rondon. Popostrčí mě dopředu a donutí mě přiblížit se ke stolu, kde sedí další tři muži.

"Tohle je Gideon Rossi," říká Dante. Ukáže na muže sedícího vpravo.

Gideon je stavěný jako řecký bůh. Má medově blond vlasy stažené dozadu do úhledného pánského drdolu. Oči má v nápadné barvě tmavého lesa – hluboké, uklidňující, a přesto intenzivní. Má na sobě černý oblek bez kravaty, horní dva knoflíčky u košile nechal rozepnuté, aby odhalil silný, svalnatý hrudník. Bleskne zářivým, oslňujícím úsměvem, který odhalí dokonalé bílé zuby. Živé, složité tetování pokrývá jeho ruce a hadovitě se mu plazí po předloktích. Pozvedne křišťálovou vysokou sklenici s jantarovou tekutinou a nabídne mi tichý přípitek.

*To tihle muži žijí v posilovně?* Vlhkost ve spodním prádle se jen zhoršuje. Zmáčknu stehna k sobě a modlím se, aby necítili mé náhlé vzrušení.

"Tohle je Ronin Thorne. Říkáme mu Ro," pokračuje Dante a gestikuluje na muže vedle Gideona.

Ro má stejné medově blond vlasy, ale upravené do ostrého číra s vyholenými stranami a nakrouceným pompadourem navrchu. Vypadá jako nebezpečný, moderní Elvis. Hladký, ostrý plnovous rámuje překvapivě chlapeckou tvář. Přes černou košili a černé kalhoty má výrazné červené sako. Na opálené pleti se mu blýskají zlaté rolexky.

"Ahoj, princezno," zapřede Ro.

Protočím oči. Ale když se na Roa skutečně podívám, má kuráž zmizí. Čelist má pevně zaťatou. Rty mu tvoří tenkou, tvrdou linku a obočí má zvednuté s výrazem, ze kterého se chci zmenšit a schovat někam do kouta.

"A tohle, má drahá, je Enzo Vance. S tím už ses potkala," dokončí Dante.

Oříškové oči. Muž, který hrál hlavní roli v mých vlhkých snech posledních čtrnáct dní, má konečně jméno.

Můj mozek zadrhává. Přehraji si Dantova slova. *Vance?*

"Vance?" vypísknu, hlas mi přeskočí do výšky jako nějaké pominuté puberťačce. "Jako... Vance Enterprises, Vance?"

Enzo pomalu přikývne. Po pohledné tváři se mu roztáhne dravý, vědoucí úšklebek. "Jeden a ten samý, zlatíčko. Byla jsi v naší věži, cukrouši. V jednom z našich mnoha podniků. Stejně jako tahle restaurace. Tohle je naše místo."

Podlaha pod nohama se mi propadne. Žaludek se mi stáhne do pevných uzlů. *Panebože.* Urazila jsem majitele. Naservírovala jsem burgery multibilionářským majitelům restaurace. Budu vyhozena. Vyhodí mě na ulici.

"Moc se omlouvám, pánové," vyhrknu, ta slova se přes sebe převalují ve zpanikařeném přívalu. "Neuvědomila jsem si, že jste majitelé. Prosím, nevyhazujte mě. Cyrus mi řekl, abych udělala 'tajnou specialitu', tak jsem prostě uvařila první věc, která mě napadla. Můžu připravit něco jiného. Můžu—"

Zarazím se a hlavu skloním znovu dolů. Lápám po dechu a snažím se zpomalit své splašené srdce. Proč mají tihle čtyři muži tak dusivé, mocné aury? Vzduch v místnosti připadá pro dýchání příliš řídký.

"Lyro," řekne Dante. Jeho sametový hlas prořízne mou stupňující se paniku. "Zavolali jsme si tě sem, abychom ti řekli, že to bylo jedno z vůbec nejlepších jídel, jaké jsme kdy měli. Nikdy jsem nic takového nezažil. Navíc v burgeru."

Vzhlédnu. Dante se na mě dívá a tentokrát je v jeho temných očích skutečný obdiv.

"Děkuji, pane," vydechnu. Tváře mi hoří jako oheň. Bledá kůže na mém obličeji musí rudě zářit.

"Skutečně, bylo to vynikající," vloží se do toho Enzo, lokty opřené o mahagonový stůl. Nakloní hlavu a zkoumá mě jako dílek skládačky. "Rád bych se zeptal... co jsi dělala v naší věži, zlatíčko?"

Vzpomínka na to ponižující ráno se mi znovu vynoří v mysli a prodere se skrz moji úzkost.

"Ehm... byla jsem u vaší firmy na pracovním pohovoru," vysvětluji a znovu si křížím paže. "Na projektovou stáž. Ale ta falešná Malibu Barbie manažerka, co ty pohovory vedla, se na mě jen podívala a řekla, že nejsem dost hezká nebo dostatečně kvalifikovaná pro tu pozici. Vyhodila můj životopis do koše." Zpražím ho pohledem. "A nejsem tvoje zlatíčko."

Teplota v místnosti klesne během vteřiny o deset stupňů.

Tvářemi všech čtyř mužů současně probleskne čirý, vražedný vztek. Dantova ruka se sevře v pěst. Gideonovy zelené oči se změní v kousky ledu. Roův postoj ztuhne. Enzova čelist v pomalém, rytmickém pohybu tiká.

"Chápu," řekne Enzo a hlas mu klesne do hlubokého, nebezpečného rejstříku. Dívá se skrze mě, ztracený v nějaké temné myšlence.

**Gideon**

Zírám na tu dívku, která stojí před námi. Ztěží dokážu vstřebat, že je tu skutečně v mase a kostech. Enzo nepřeháněl. Bere dech.

Její buclaté tvářičky jsou sytě růžové. Její rysy jsou uhrančivé. Ta čirá, netknutá nevinnost vyzařující z její drobné postavy působí na můj systém jako droga. Stojí v téhle místnosti, odsekává čtyřem z nejnebezpečnějších mužů ve městě a nemá absolutně tušení, kdo skutečně jsme. Netuší, čeho jsme schopni.

Je tak plachá, tak neuvěřitelně nevinná, ale i tak v jejích zeleno-oříškových očích vidím jasnou jiskru vzdoru. Ten její drzejší postoj bude potřeba zlomit a zkrotit. Nevadí nám žena s ohněm v krvi; jednoduše nad těmi plameny požadujeme naprostou kontrolu.

Je dokonalá. To nutkání zlomit ji je spalující. Chci ji zničit. Chci z ní strhnout ten pytlovitý rondon a zabořit palce hluboko do jejího bledého masa, dokud po celém jejím těle nezanechám tmavé, trvalé stopy.

*Ach, moje sladká Lyro. Teď už patříš nám.*

**Ro**

Bože, ta je tak kurva lahodná.

Zírám na ni a krev mi těžce buší do ušních bubínků. Enzo měl pravdu. Ona je ta pravá. Ta jediná.

Pták se mi tvrdě opírá do zipu mých kalhot. Ta tlustá, pevná erekce napíná drahocennou látku a domáhá se uvolnění. Tlak mezi mýma nohama ztěžkne s každým jejím nádechem, pokaždé, když se její hruď zvedne a klesne pod tou bílou bundou.

Chci ji přitlačit k zemi. Chci roztáhnout její holé nohy a olíznout každý jednotlivý centimetr toho měkkého, dokonalého těla. Chci ji ochutnat. Chci vytáhnout svůj lovecký nůž, znehybnit ji a vyřezat jména nás všech čtyř přímo do její hebké slonovinové kůže. Nechat vytéct krev. Nechat ty jizvy zahojit se. Chci ji ocejchovat tak hluboko, že se na ni už žádný jiný chlap nikdy neodváží ani pohlédnout, natož zkusit si ji nárokovat.

Kousne se do svého malého růžového rtu a má kontrola povolí o další zlomek milimetru. Chci sám ty rty kousat, dokud neotečou a nezačnou krvácet. Už teď jsem posedlý tím, jak se její bledé tváře tak snadno zbarví do karmínova. Její hlas zasáhne mé uši a stahuje mě ke dnu, volá po mých nejtemnějších instinktech jako siréna táhnoucí loď na dno oceánu.

*Zamknu si tě a navždy si tě nechám, má malá květino.*

**Lyra**

Ticho v místnosti se protahuje příliš dlouho. Z těžkých, predátorských pohledů těch čtyř mužů mi naskakuje husí kůže a sálá horkost.

"Takže," řeknu a nasadím zdvořilý úsměv. "Ještě jednou díky za kompliment ohledně toho jídla. Jsem ráda, že vám to chutnalo. Takže... už se připozdívá. Musím jít domů."

Udělám krok dozadu ke dveřím.

"Ano, miláčku, máš pravdu. Je čas jít domů," odpoví Dante hladce. Nepohne se, aby mi uhnul z cesty. "Vezmi si kabát, lásko. Můžeš jet se mnou a s Enzem. Máme toho hodně k probírání."

Zamrznu. Můj mozek zkratuje. Zaprvé, ta jejich neustálá oslovení mě brzy pošlou přes okraj. Zadruhé, co to právě řekl?

"Prosím?" vyštěknu a naprosto odhodím tu zdvořilou masku. "Nechápu vás."

Dante se pomalu, horkokrevně nadechne nosem. Překoná vzdálenost mezi námi jediným dlouhým krokem. Natáhne se a chytne mě za levý loket. Jeho stisk nebolí, ale je z masivního železa. Nemohu se hýbat.

"Běž si pro kabát," poručí Dante a dívá se mi přímo do očí. "Teď už jsi naše. Dnes v noci s námi půjdeš domů. Už tady nebudeš pracovat. Už nikdy v životě nebudeš muset pracovat jediný den."

Zírám na jeho vážný, ostře řezaný obličej. Podívám se na Gideona, Roa a Enza. Všichni mi upřeně vrací pohled s nemrkajícími, bezvýraznými obličeji.

Ticho se táhne celé tři dlouhé vteřiny.

A pak se rozesměji.

Nemohu si pomoct. Vypláchne se mi to z hrudi a vybuchne to z mých úst. Soukromou jídelnou se rozlehne hlasitý smích na plné kolo. Zakloním hlavu a nekontrolovatelně se chichotám. Samotná absurdita té situace je k popukání. Čtyři miliardářští mafiánští typy se dožadují, abych s nimi šla domů a stala se jejich vydržovanou ženou? To je scéna jak vystřižená ze špatného filmu.

"Uff..." Otřu si slzu z koutku oka a snažím se popadnout dech. "Tenhle smích jsem vážně potřebovala. Děkuji, pane. To byl skvělý vtip. A teď už půjdu."

Otočím tělo ke dveřím v očekávání, že Dante pustí mou ruku.

Místo toho se jeho prsty ještě pevněji zakousnou do mého lokte a zaryjí se mi do kůže.

"Tohle není vtip, lásko," řekne Dante. Hlas mu klesne do plochého, smrtícího tónu.

Smích mi okamžitě odumře v hrdle. Pohlédnu zpět do jeho očí. Není v nich žádný humor. Je tam jen chladná, majetnická jistota.

V hrudi mi vystřelí panika.

"Ale ano, to je," řeknu. Zapřu si nohy a prudce trhnu paží dozadu, vytrhnu se mu z jeho sevření. "Nikam s nikým z vás nejdu."

"Ale ano, půjdeš," zaburácí temný, melodický hlas.

Trhnu hlavou. Gideon se zvedá od stolu. Jeho masivní, metr devadesát vysoká postava na mě vrhá dlouhý, děsivý stín a blokuje světlo od lustru.

"Zlatíčko," řekne Enzo. Pomalu vstává a nakloní svou křišťálovou sklenici dozadu, aby polkl poslední kapku toho jantarového alkoholu. Položí sklenici na stůl s hlasitým *klapnutím*.

Enzo obejde mahagonový stůl a vykročí ke mně s plynulou ladností lovící kočky. Jeho tvář je od alkoholu zčervenalá a v jeho oříškových očích plápolá temný, nebezpečný oheň.

"Od první chvíle, co jsem tě uviděl v hale, jsem věděl, že jsi výjimečná," řekne Enzo hlasem, ve kterém je klidná, ale neústupná autorita. "Vlastníme tuhle restauraci. Vlastníme většinu budov v tomhle městě. Vlastníme většinu půdy na téhle hemisféře. A teď, má sladká, budeme vlastnit i tebe."

Udělám další krok zpět, srdce mi naráží o žebra jako lapený pták.

"Rozhodli jsme se prohlásit tě za naši," pokračuje Enzo, přistupuje blíž a zahání mě do pasti mezi ně čtyři. "A my vždycky dostaneme přesně to, co chceme. Jsme nebezpeční muži, *mi amore*. Dělej, co ti říkáme. A teď... BĚŽ. SI. PRO. KABÁT."

Jeho hlas se při posledních slovech zvedne do náhlého, velitelského křiku.

Strach a vztek se mi prudce srazí v žilách.

"Jsem svůj vlastní člověk!" křičím nazpátek hlasem třesoucím se, ale hlasitým. "Nevlastníte mě! A nikdy nebudete! Nejsem nějaká levná děvka, abyste si mě odtáhli domů a předávali si mě na noc v postelích. Nechte mě na pokoji!"

Otočím se na patě a pochoduji přímo k těžkým dubovým dveřím.

"Nebo víte co? KOUSNĚTE MĚ!" zařvu přes rameno.

Za mnou se od jednoho z mužů ozve hluboké, rozzuřené zavrčení, ale je mi to jedno. Skončila jsem. Odcházím z téhle místnosti, sbalím si skříňku a odejdu z téhle restaurace navždycky.

Natáhnu ruku. Prsty zavadí o studenou mosaznou kliku dveří.

Než stihnu kliku stisknout, zezadu se mi kolem pasu pevně obtočí masivní, svalnatá paže.

Jsem s děsivou rychlostí trhnuta dozadu. Zády narazím přímo do tvrdé, pevné hrudi. Otevřu ústa, abych křičela, zmítala se, bránila se.

Na straně krku mě něco ostře píchne.

Vydechnu a ruce mi vyletí nahoru, abych se chytila té silné paže zamčené kolem mého pasu. Chuť bojovat se z mých svalů během zlomku vteřiny vytratí. Místnost se okamžitě nakloní. Těžké dubové dveře se mi před očima rozostří. Přes výhled mi začnou divoce tančit roje černých teček.

Kolena se mi podlomí. Z mých kostí vyprchá veškerá síla jako voda. Klesám ztěžka k podlaze, ale ta silná paže mě udrží nahoře a tiskne mé slabé tělo pevně ke svému.

O ucho se mi otře horký dech.

"My ti uděláme mnohem víc, než že tě jenom kousneme, lásko," zašeptá temný hlas.

Měkké, teplé rty mi na spánek vtisknou jemný polibek. Droga dorazí do mého mozku, strhává mé vědomí a pohlcuje mě naprostá temnota.