**Lyra**

Hustá, dusivá tma je to úplně první, co má mysl zaznamená. Tlačí na mě, těžká a neústupná.

Oční víčka mám jako ušitá z olova. Přímo za spánky mi tepe brutální, bušící bolest, která se shoduje se zrychleným tlukotem mého srdce. Každý sval v těle mi protestuje, bolavý a ztuhlý, jako bych už celé dny ležela bez pohnutí. Mlha v mém mozku je hustá a nutí mé myšlenky točit se v kruzích.

Pokusím se zvednout ruce, abych si z očí promnula tu ostrou bolest.

Tichým prostorem se rozlehne ostré kovové cvaknutí. Do kůže na zápěstích se mi zařízne chladný, nelítostný tlak a prudce mi zastaví ruce přímo nad hlavou.

Pouta?

V hrudi mi vzplane panika. Znovu trhnu rukama vzhůru. Kov zachrastí. Silné pásy pevně svírají mou kůži. Vůbec to nepovoluje. Žádné uvolnění.

Přes nos ze sebe ztěžka vyrazím drsný nádech a poručím svým těžkým víčkům, aby se otevřela. Temnota bojuje o to, aby mě stáhla zpátky, a tahá mě za vědomí. Soustředím se na fyzický svět kolem sebe a zoufale se snažím ukotvit. Odmítám znovu spadnout do té černé prázdnoty.

Ležím rovně na zádech. Povrch pode mnou je neuvěřitelně měkký a kolébá mou bolavou páteř. Zkroutím boky a snažím se sklouznout nohama po matraci dolů. Další ostré trhnutí mě v půli pohybu zastaví. Kolem kotníků mě svírají pevné kruhy a drží mé nohy na místě.

Z úst mi unikne frustrované, chraplavé sténání. Tohle je prostě geniální.

Hlava mi připadá jako balónek napěchovaný drceným ledem. Jak znovu trhnu proti poutům, palčivý pocit za mýma očima se slévá do syrového, štípavého tření na zápěstích. Házím hlavou ze strany na stranu a snažím se setřást ten intenzivní tlak, který se mi hromadí v lebce.

Kde to jsem? Co se stalo?

Zastavím se, nechám své splašené srdce na zlomek vteřiny zklidnit, aby se mé tělo mohlo znovu přizpůsobit. V ústech mám úplně vyprahlo. Polknutí je jako táhnout si po krku brusný papír, jako bych právě uběhla maraton sluncem vyprahlou pouští. Snažím se shromáždit nějaké sliny, ale mám v puse sucho jako v troud. Na utišení žízně to vůbec nepomáhá.

A pak mě zasáhnou vzpomínky. Narazí do mého křehkého vědomí jako přílivová vlna.

Oči se mi prudce otevřou dokořán. Ach, ty moje brambůrky. Všechno si pamatuju.

Ta restaurace. Kuchyně. Příprava těch hamburgerů pro šéfy. Předvolání do soukromého jídelního salonku. Stáli tam všichni čtyři. Muži vytesaní z chladného, tvrdého mramoru, ze kterých vyzařovalo nesmírné bohatství a smrtelné nebezpečí. Enzovy temné, velitelské oči. Jeho hlas, který prohlašoval, že vlastní město, pozemky, a teď... i mě.

Pamatuju si, jak jsem se otočila k útěku. Těžké dubové dveře. Mohutná paže, která se mi ovinula kolem pasu. Ostré, štípavé píchnutí na straně krku. Temný šepot u mého ucha.

Ach, ty úžasná bramborová kaše, oni mě zdrogovali. Ty zrůdy mi něco píchly a unesly mě.

Hruď se mi zvedá, jak se můj dech mění ve zběsilý. Trhám pouty, která mi drží ruce. Tahám za ně každým kouskem síly, co mi zbyla ve zpomalených žilách, a bojuju jako šílená. Těžké řetězy chrastí o masivní dřevo a vysmívají se mému úsilí. Ani se nehnou. Ten boj vyčerpá i tu nepatrnou zásobu energie, kterou jsem právě našla, a donutí mě zavřít oči a přestat.

Když se nedokážu osvobodit, musím aspoň pochopit svou klec.

Matrace pode mnou je luxusní obláček. Spodní polovinu těla mi zakrývá těžká, hřejivá látka, která mě hřeje jako v kokonu. Kdyby byly okolnosti jiné, prosila bych o to, aby mi řekli, kde se dá taková nádherná postel koupit. Hlava mi odpočívá na polštáři povlečeném do hladkého, chladivého hedvábí.

Lehce otočím tvář a otřu se o rameno. Nos mi naplní povědomá, uklidňující vůně. Vanilka. Teplá, sladká vůně připomínající čerstvě upečené cupcaky v neděli odpoledne. Je to vůně, kterou jsem vždycky milovala. Drží se mé kůže a zmírňuje to nejostřejší bodání ostré bolesti za mýma očima. Ta milá vůně mě uzemňuje a zvedá zlomek té těžké mlhy, která mi stále zatemňuje mozek.

Mrkáním zaháním štípání v očích a znovu je donutím otevřít. Rozlehlý pokoj zalévá měkká, jantarová záře.

Prohlížím si své okolí. Jsem uvězněná uprostřed obrovské manželské postele king-size. Rám je zkonstruovaný z hlubokého, bohatého mahagonového dřeva, silný a impozantní. Celé apartmá je vyzdobeno v zemitých hnědých barvách s tmavě červenými akcenty. Křičí z toho staré peníze a bezohledná moc.

Natáhnu krk doprava. Boční stěně dominuje obrovský kamenný krb, lemovaný tyčícími se mahagonovými knihovnami nacpanými svazky. Proti ohništi stojí dvě nadměrně velká hnědá kožená křesílka, jejichž okraje zdobí složité dřevořezby. Na polštářích leží vínově červené dekorační polštářky, které ladí s luxusním červeným kobercem rámujícím prostor. Uprostřed sedí velký konferenční stolek ze skla a mahagonu, na kterém stojí křišťálová váza, z níž tryská minimálně šest tuctů čerstvých rudých růží. Dvě vintage lampy Tiffany vrhají z odkládacích stolků teplé jantarové světlo.

Ještě víc natáhnu krk a podívám se do vzdáleného pravého rohu. Přes okna jsou těsně zatažené silné, zavřené závěsy. Mají stejnou sytě karmínovou barvu jako polštáře a blokují jakýkoli náznak vnějšího světa.

Znovu překulím hlavu dopředu. Těžké červené dveře lícují se zdí naproti nohám postele. Vedle nich se táhne dlouhá mahagonová komoda ladící s rámem postele, s naprosto stejnými složitými řezbami podél okrajů. Na zdi je připevněná obrovská televize s plochou obrazovkou. Na levé stěně se řadí dvoje další zavřené červené dveře, nejspíš vedoucí do vlastní koupelny a šatny.

Krátce zavřu oči, abych se zhluboka nadechla na uklidněnou, a nechám hlavu zapadnout hlouběji do hedvábného polštáře.

Když oči otevřu, můj pohled sklouzne přímo nahoru.

Děláte si ze mě srandu?

Po celé délce i šířce stropu přímo nad postelí se táhne zrcadlo v plné velikosti.

Zírám na svůj vlastní odraz. Ten obraz nade mnou spouští hlubokou, nevolnost vyvolávající vlnu hrůzy.

Vínově červené hedvábné prostěradlo a ladící peřina zakrývají mé tělo od hrudníku dolů. Ale to není to, z čeho mi padá žaludek.

Moje vlasy. Mé rozcuchané vlasy jsou úhledně spletené do silného, precizního copu, který mi leží přes rameno. Nikdy si vlasy do copu nepletu.

Někdo se mě dotýkal. Zatímco jsem byla mrtvá pro svět, v bezvědomí a bezvládná, někdo seděl na téhle posteli, prohraboval mi vlasy rukama a upravoval mi je. Čiré narušení intimity toho aktu mi posílá po zádech ledový mráz.

Hrůza se prohlubuje, jak po svém odrazu postupuju očima nahoru. Pouta na mých rukou jsou silné hnědé pásy, přišroubované k pevným kovovým řetězům, které kotví rovnou do sloupku na těžkém mahagonovém čele postele. Silné pásy se mi zařezávají do kůže a drží mi zápěstí těsně u sebe nad hlavou. Jsou utažené tak pevně, že je nemožné rukama jakkoli pohnout. Neexistuje způsob, jak bych prsty dosáhla na přezky a řemínky odemkla.

Ale to nejvíce šokující, zdrcující odhalení mě zasáhne, když se podívám zpět dolů na celou délku svého odrazu.

Jsem téměř úplně nahá.

Chladné zjištění mi dochází, jak se mé holé nohy a trup otírají o hedvábná prostěradla. Jsem svlečená donaha, mám na sobě jen spodní prádlo. Oblečení, ve kterém jsem šla do práce, je pryč. Cuknu svými dolními končetinami a zoufale se snažím zakrýt, ale tlusté pásy uzamykají mé kotníky k bytelným sloupkům. Jsem roztažená. Připoutaná ve všech čtyřech bodech.

Nemám tušení, kolik je hodin. Ani nevím, co je za den. Oni mě vážně unesli. Jsem zamčená v cizím pokoji, připoutaná k posteli, prakticky nahá, a není pochyb o tom, že ty těžké červené dveře jsou pevně zamčené.

Musím se odsud dostat. Ti muži jsou nebezpeční, neuvěřitelně bohatí a děsivě mocní.

Proč já? Ta otázka se mi točí v mysli, zběsilá a zoufalá. Proč by chtěli někoho tak obyčejného, tak tuctového? Ti muži musí být masivní hráči. Musí mít ve svých postelích každý večer novou ženu, ženy hodné modelek, které by prosily o jejich pozornost. Proč zrovna já?!

Z koutku oka mi unikne horká slza. Rýsuje teplou cestičku po mé tváři. A pak padá další. A další.

Jakkoli chci zůstat silná, jakkoli odmítám dopustit, aby mě někdo viděl jako slabou, musím si sama sobě přiznat pravdu. Právě teď se bojím. Ne, nejen bojím. Jsem k smrti vyděšená až do morku kostí. Nevím, co se se mnou stane, a ta izolace se mi kolem krku svírá jako svěrák. Cítím se tak sama.

Podívám se nahoru na svůj slzami zmáčený odraz ve stropním zrcadle a dovolím si tiše plakat. Žádná záchrana nepřijde. Nemůžu udělat absolutně nic, dokud nebudu z tohohle brutálního zajetí propuštěna.

Mé tiché slzy se rychle mění v horkou, palčivou frustraci.

Vycením zuby a začnu znovu tahat za pouta. Tahám a tahám. Kovové řetězy hlasitě chrastí o mahagonové desky postele, chaotická symfonie mého zoufalého boje.

Nic nepovoluje. Masivní dřevo nevrže. Silné pásy se netrhají.

Po chvíli se ten kouzelný výbuch zběsilé energie vytratí. Jsem naprosto vyčerpaná. Hroutím se zpět na matraci, hruď se mi zvedá, jak hltám chraplavé doušky vzduchu. Zápěstí a kotníky mi tepou tupou, pohmožděnou bolestí z toho brutálního tření. Oči mám oteklé, napuchlé a štípající od slz.

Ve svalech mi nezůstal žádný boj. Nemám už jinou energii než zaklonit hlavu a vydat ze sebe syrový, hrdelní křik čiré frustrace.

"UHHHH!"

Zvuk se odráží od stěn a pohlcují ho tlusté závěsy. Znovu si odfrknu a zírám na svou příšernou situaci v zrcadle nahoře.

Nevím, jak dlouho tam ležím a zírám na svůj spoutaný odraz. Těžké zbytky drogy nakonec znovu začnou tahat za mé vědomí. Cítím, jak mi víčka neuvěřitelně těžknou.

Přestávám s tím tahem bojovat a dovoluji si vplout zpět do hlubokého, temného spánku.

Možná, jen možná se příště probudím a tohle všechno bude jen strašlivý sen.