Rudé oči zíraly na její nahé, chvějící se tělo ze všech koutů mrazivé temnoty. Sara si přitáhla kolena k hrudi a stočila se do pevného klubíčka na neviditelné podlaze. Pevně zavřela oči, dlaně si silou přitiskla na uši a zoufale se snažila vytěsnit tu mrazivou prázdnotu. Stále je však cítila. Po odhalené kůži se jí plazily odporné, špinavé doteky. Beztvaré přízračné prsty bez milosrdenství a s brutální silou drtily její odhalená ňadra. Kruté ruce jí znovu roztáhly stehna a s násilnými, neúprosnými přírazy vrážely přímo do její kundy. Bezmocně se třásla, zatímco neúprosný útok pokračoval. Cítila se obnažená, pošpiněná a tváří v tvář těm zvrhlým dotekům zcela bezmocná. Odříkávala každou modlitbu, kterou se kdy naučila. Prosila bohy, aby ji zachránili z té nekonečné propasti, protože sama netušila, jak se zachránit. Bohové však mlčeli. Nikdy nevyslyšeli její dřívější modlitby – když v noci o samotě plakala a prosila, aby mohla spatřit svou mrtvou matku, nebo když si přála jediného přítele v této odlehlé věži. Očividně ji už dávno opustili. A přesto tu teď byla, krčila se v mrazivé tmě a zoufale se modlila, aby konečně vyslyšeli její němý křik.

Sara byla natolik pohlcena svým zničujícím duševním bojem, že ji zaskočilo náhlé, bolestivé sevření, které se jí do ramen zarylo jako železné kleště. Pevný úchop ji silou vytrhl z mentální propasti. Sara, stále uvězněná v přetrvávající hrůze halucinace, zaklonila hlavu a z plných plic zaječela. Zprudka sebou v tom sevření házela, kopala nohama a kroutila trupem, aby unikla brutálním přízračným rukám, které stále znásilňovaly její mysl. Její tělo se snažilo úchop setřást, ale ten nepovoloval.

"Saro, uklidni se... jsi v pořádku."

Opar hrůzy prorazil hluboký, bezpečný hlas, který znovu a znovu volal její jméno. Nebyl to ten mrtvý kněz ani zvrhlí démoni. Zněl naléhavě, a přesto neuvěřitelně povědomě. Trvalo několik trýznivých vteřin, než se její zběsile bušící srdce a mysl zpomalily. Jemné, rytmické poplácávání po zádech ji ukotvilo v realitě. Její křik utichl a nahradilo ho prudké škytání a nekontrolovatelný třes.

Přinutila se otevřít oči a zamrkala proti teplému světlu. Když si prohlédla své okolí, poznala důvěrně známé kamenné stěny, těžký dřevěný nábytek a hluboce ustaranou tvář, která se nad ní skláněla. Byla v bezpečí zpátky ve své vlastní posteli, oblečená v tom ohavném šedém rouchu.

"Otče?" zašeptala a její hlas se zlomil do tichého, vyděšeného hlásku.

Při jejím tichém zašeptání si král Yoren přitáhl dceru do divokého, agresivně ochranitelského objetí. Ovinul své silné paže kolem jejího chvějícího se těla a zabořil její tvář do své široké hrudi. "Jsem tady, Saro. Jsi v bezpečí. Mám tě," zamumlal jí tiše do vlasů. Jeho královská přítomnost působila jako neprostupný štít proti přetrvávajícím hrůzám její noční můry. Když se k Yorenovým uším donesla zpráva o té nehodě, byl k smrti vyděšený. Okamžitě zrušil klíčové setkání se svými královskými rádci a cestoval v hustém dešti jen proto, aby mohl být po jejím boku. Nyní, když držel svou traumatizovanou dceru, snažil se uklidnit ji stejně jako sebe.

V komnatě však nebyli sami.

Opodál zlověstně postávalo dvanáct velekněží svaté rady. Jejich vrásčité tváře byly zachmuřené a v jejich chladných pohledech se silně mísily nehorázné pochybnosti s nevyřčenými obviněními. Sledovali křehkou princeznu, jak křečovitě svírá otcovu košili, a kvůli jejich dusivé přítomnosti působila malá ložnice neuvěřitelně stísněně.

Jeden z asketických kněží předstoupil. Odkašlal si ve snaze začít bez okolků probírat naléhavou, katastrofální situaci. "Vaše Veličenstvo..."

Yoren ani nevzhlédl. Dál hladil Saru po zádech a odmítal brát to vyrušení na vědomí.

"Rádi bychom probrali..." naléhal kněz a jeho hlas se rozléhal napjatou komnatou.

"Copak nevidíte, že se právě probudila?" zavrčel Yoren. Jeho hlas vybuchl explozivním, královským hněvem. Uvolnil své sevření jen natolik, aby mohl po starcích vrhnout zlostný pohled, ale stále držel pevnou, ochranitelskou paži obtočenou kolem jejích zad. Jeho hnědé oči plály zuřivým varováním a němě je nabádaly, ať se opováží říct cokoliv nevhodného.

"Omlouváme se, Vaše Veličenstvo," uklonil se kněz prkenně. "A děkujeme milosrdným bohům za bezpečí mladé dámy. Nicméně vás pokorně žádáme, abyste řešil..."

"Proboha, to nemůžete počkat?" vyštěkl Yoren a znovu ho přerušil, zatímco jeho ochranitelské instinkty divoce plály.

Sara vzhlédla k otci, její hluboké, čisté oči zastřené strachem a zmatkem. Její drobné pěstičky pevně svíraly látku jeho košile. "Otče? Co se děje?"

Yoren přestal na kněze vrhat zlostné pohledy. Pohlédl dolů na svou krásnou dceru, svou vlastní krev a maso, drahocenné ovoce lásky s její matkou. Srdce mu pro ni krvácelo. Věnoval jí jemný, uklidňující úsměv a pohladil ji po vlasech. "Netrap se, Saro. Jsi v bezpečí. Nemáš se čeho obávat."

Navzdory svému traumatu ze sebe Sara dokázala vypravit malý, roztřesený úsměv. Otcova přítomnost a starost jí hřály u srdce. Byl jí pevnou oporou, její jedinou skutečnou rodinou.

"Nemá se čeho obávat, Vaše Veličenstvo?" ozval se vyzývavě další kněz a předstoupil. Jeho tón byl ostrý a opovážlivý. "Na posvátné půdě byl brutálně zavražděn kněz. Byla plně otevřena vysoce nebezpečná démonická brána. Svátost posvátné věže je hluboce pošpiněna. A vy se opovažujete říkat, že o nic nejde?"

Yorenova čelist se zatnula. Z jeho postoje sálala ochranitelská zuřivost. "Všichni ven!" nařídil. Jeho hlas byl tichý, ale absolutní hrozba v jeho tónu donutila těch dvanáct mocných mužů trhnout sebou. Uražení, leč neochotní pokoušet rozzuřeného krále, se kněží mlčky uklonili, odešli z ložnice a zavřeli za sebou těžké dřevěné dveře.

V komnatě zavládlo ticho, rušené jen praskáním ohně v krbu.

"Otče, o čem to mluvili?" zeptala se Sara roztřeseným hlasem.

Yoren ztěžka povzdechl. Výbušný hněv z jeho tváře vyprchal a zanechal za sebou jen unaveného, ustaraného otce. Jemně jí stiskl ruku. "Řekni mi, co jsi dělala v zakázaném oddělení, Saro."

Yoren udržoval svůj hlas unavený, ale trpělivý, neboť lépe než kdokoli jiný věděl, jak křehká a citlivá Sara je. Měl pocit, jako by byla vyrobena z jemného skla, které by se mohlo roztříštit. Věděl však také, že svatá rada by záležitost fungujícího démonického artefaktu jen tak nepřešla. Náboženství bylo základním pilířem jejich království a rada měla obrovskou, nepopiratelnou autoritu. Potřeboval znát přesnou pravdu, aby ji mohl ochránit.

Slova Sary odumřela v hrdle. Její drobným tělem otřásaly těžké vzlyky. Mysl jí zaplavily hrůzné vzpomínky na mrazivou prázdnotu, na přízračné ruce vrážející do její kundy a na groteskní úmysly mrtvého kněze. V hanbě sklonila hlavu a po bledých tvářích jí tekly horké slzy. Byla k smrti vyděšená z toho, jak by otec zareagoval, kdyby mu řekla skutečný důvod.

"Holčičko moje," zamumlal jemně Yoren a opřel své čelo o její. "Vím, že máš strach. Musíš ale pochopit, že ta situace je velmi vážná. Potřebuji, abys mi řekla pravdu." Trpělivě čekal, kývnutím ji povzbuzoval k mluvení a nabízel jí mimoslovní slib, že ji ochrání a postaví se na její stranu stůj co stůj.

"On... on mě podvedl," vyhrkla Sara mezi mokrými vzlyky a po tváři jí stekla nová slza.

"Kdo?"

"Patrick."

Yoren ztuhl. Otec Patrick byl znám jako zbožný, ctihodný kněz. Byl dokonce dobrým přítelem Yorenova druhého syna. Měl být laskavý k duším ve svém okolí. Když však Yoren slyšel, jak jeho dcera vyslovuje mužovo jméno s tak hlubokým odporem a čirou hrůzou, poznal, že ten mrtvý muž nebyl tak čistý, jak o sobě tvrdil.

"Pokusil se mě zabít," přiznala Sara zlámaným hlasem. "Výslovně řekl, že dostal přímý rozkaz mě zabít. Brzy ráno se pokusil proplížit ke mně do pokoje, ale byla jsem vzhůru. Nejdřív jsem nevěděla, že to byl on. Pak později... řekl mi, že v knihovně jsou královské rejstříky, ve kterých je jméno mojí matky. Byla jsem tak hloupá a uvěřila mu. Nalákal mě tam pod falešnými, krutými sliby, jen aby to dokončil."

Vyzbrojen touto děsivou, nepopiratelnou pravdou, Yoren ucítil, jak se mu v žilách vaří vražedná zuřivost. Jemně nechal Saru odpočívat a zotavovat se a vyřítil se ven, aby se nelítostně postavil čekající radě.

Vykročil na chodbu. Dvanáct velekněží tam čekalo, s tvářemi staženými do ponurých, defenzivních rysů.

Yoren jim nedal šanci promluvit. "Říkala, že ten parchant měl rozkazy," informoval je a jeho hlas kypěl sotva potlačovaným hněvem. Přecházel před radou a očima zkoumal jejich vrásčité tváře.

"Nemyslím si, že to je to, o čem bychom se měli bavit, Vaše Veličenstvo," přerušil ho defenzivně hlavní kněz. "Ta kniha..."

"Do prdele s tou knihou!" zařval Yoren a proud vulgárností se rozlehl kamennou chodbou. "Říkám vám, že někdo vysoce mocný dal údajně zbožnému knězi přímý rozkaz, aby zavraždil moji ukrytou dceru!"

Kněží si vyměnili neklidné pohledy. "Nevíme, kdo by něco takového udělal, Vaše Veličenstvo," zamumlal jeden z nich.

Yoren si odfrkl, zatímco jeho mysl skrz ten hněv brilantně pracovala. Věděl, že do spiknutí se nemohla zapojit celá rada. Kdyby se těchto dvanáct mocných mužů jednomyslně shodlo, že musí zemřít, Sara by už byla mrtvá. Měli nad posvátnou věží absolutní kontrolu. Skutečnost, že odpočívala ve vlastní posteli a že ho o té nehodě informovali, znamenala, že za nitky tahá mocná třetí strana, která Patricka využila jen jako pěšáka.

"Vaše Veličenstvo, prosím, musíte nás vyslechnout," zaprosil zoufale vrásčitý asketa. Stařec přistoupil blíž, ignoruje králův prchlivý temperament. "Nerozumíte apokalyptické závažnosti toho artefaktu probuzeného v oné knihovně. Ta kniha..."

"Co je s tou zatracenou knihou?" vyžadoval odpověď Yoren, zkřížil paže na hrudi a jeho trpělivost povážlivě docházela.

"Není to jen kniha," varoval ho ponuře kněz. Oči měl vytřeštěné mrazivým strachem. "Je to vysoce nebezpečný démonický nástroj. Slouží jako přímá démonická brána."

Yoren se zamračil, jeho hněv tváří v tvář knězovu vážnému, pověstmi zatíženému prohlášení mírně polevil.

"Od pradávných časů, kdy byli na hlavu poraženi a prokleti," vysvětloval stařec a hlas mu klesl do vážného šepotu, "ponechali démoni ve světě strategicky skryté své oči a uši. Využívají tyto prokleté artefakty, aby nás pasivně špehovali, a trpělivě čekají na prorokovaný čas svého temného návratu. Ten předmět v knihovně, Vaše Veličenstvo... není to nic jiného než jedno z oněch očí."