Pohled Elodie

Od chvíle, kdy Kiernan vešel do třídy, se na okrajích mé mysli drápaly divoké, neuvážené myšlenky. Způsob, jakým se pohyboval, měl nebezpečnou, magnetickou přitažlivost. Podmaňoval si celou místnost, aniž by se o to byť jen snažil, a měnil tak samotný vzduch kolem sebe. Ale rozhodně nebyl tím, o kom bych měla přemýšlet já. Zahnala jsem ty směšné představy pryč a pevně je uzamkla ve svém mozku. Nebyl to jen tak někdo. Byl to syn Alfy, a co víc, byl to můj nový nevlastní bratr.

Tenhle zásadní detail jsem před Nyarou zatajila. Mohla si nechat ten svůj obrovský zaláskovaný úlet, s hvězdičkami v očích. V duchu jsem přísahala, že se od něj budu držet tak daleko, jak je to jen lidsky možné, abych se na tomto podivném novém místě vyhnula jakémukoliv zbytečnému dramatu.

Do třídy nakráčela naše přísná učitelka, jejíž ostré podpatky klapaly o linoleum. Jediným pohledem utnula tlachání v místnosti v hrobové ticho. Její přísné oči přelétly řady lavic, než se na mě zaměřily jako teplem naváděná střela.

"Nová studentka," dožadovala se, hlas se jí odrážel od stěn. "Postavte se. Představte se třídě."

Těžce jsem polkla a odtlačila se od lavice, abych se postavila na nohy. Nohy se mi třásly, sotva mě udržely na váze. Chytila jsem se hrany dřeva, abych se uklidnila. "Ehm, ahoj. Já jsem Elodie. Přestoupila jsem sem včera."

Na zlomek vteřiny ve vzduchu viselo těžké ticho. Potom nějaký krutý hlas z první řady zašeptal: "Plechová huba."

Po místnosti se rychle a ostře rozlehl posměšný smích.

Pokoření mě zasáhlo jako fyzická rána. Tváře mě pálily a teplo se rychle šířilo dolů po mém krku. Instinktivně, v zoufalé touze po záchranném lanu, jsem střelila pohledem ke Kiernanovi. Chtěla jsem alespoň nepatrný náznak rozpoznání. Kývnutí. Záblesk podpory od mého nového spolubydlícího. Cokoliv, co by těm lidem ukázalo, že nejsem sama.

Místo toho jeho pohled zůstal plochý, chladný a prázdný. Choval se ke mně jako k duchovi. Díval se skrze mě, s napjatou čelistí a výrazem vytesaným z neústupného kamene.

Zatnula jsem zuby a klesla zpátky na židli, srdce mi do žeber tlouklo zběsilým rytmem. Fajn. Tuhle hru můžou hrát dva. Pokud chce předstírat, že neexistuju, s radostí mu to oplatím.

Zbytek hodiny uběhl v bolestném oparu trapnosti a mrzutosti. Jedinou úlevou pro mě byla Nyara. Začala mi posouvat na stůl hloupé, složené vzkazy, když se učitelka nedívala. Zbytek hodiny jsme strávily zesměšňováním té ženy, která se při každém otočení od tabule nápadně červenala Kiernanovým směrem. Dospělá ženská, co zrůžoví a chichotá se kvůli mému nevlastnímu bratrovi. Bylo to až nechutné.

Když konečně zazvonilo, popadla jsem tašku a utekla rovnou do soukromí na toalety. Zářivá zářivková světla mi nad hlavou protivně bzučela, když jsem pustila vodu. Na hořící tvář jsem si cákala studenou vodu, aby mi ten chlad způsobil šok a odplavil napětí. Zírala jsem na svůj bledý odraz v zrcadle a hruď mi zasáhla zdrcující vlna stesku po domově. Chyběli mi staří přátelé. Chyběly mi tiché, nudné chodby mé staré školy, kde nikoho nezajímalo, kdo jsem, a splynula jsem s davem. Tady jsem byla jen chodící vtip.

Hrubým papírovým ručníkem jsem si osušila tvář, zhluboka se nadechla a nervózně zatahala za lem sukně, abych na ní vyhladila záhyby. Potřebovala jsem držet hlavu vztyčenou.

Vykročila jsem zpátky na chodbu a narazila rovnou do tvrdé, pevné hrudi.

Náraz mi vyrazil dech z plic. Zavrávorala jsem a vzhlédla, abych zjistila, do koho jsem vrazila. Ztuhla jsem.

Byl to Kiernan.

Dech se mi zadrhl v hrdle. Na hrudi se mi rozhořela panika, ale zoufale jsem se snažila předstírat alespoň trochu vyrovnanosti. Odmítala jsem mu dát najevo, jak moc mě zastrašuje.

"Ahoj – ehm – omlouvám se," zakoktala jsem a snažila se najít pevný hlas. "Já jsem Elodie. Vím, že jsme se ještě oficiálně neseznámili, ale já jsem tvoje nová nevlastní –"

"Jdi mi z cesty."

Jeho hlas přeřízl ten můj, chladný a ostrý jako žiletka. Nemrkl ani okem. Prošel kolem mě, aniž by se po mně podruhé podíval, a ramenem tvrdě narazil do toho mého. Úmyslný náraz mě donutil odpotácet se o krok stranou, moje boty zadrhly o dlaždice. Odkráčel, jako bych byla jenom vzduch, a zanechal za sebou stopu ledového nepřátelství.

Pokoření mě znovu rozpálilo na tvářích, desetkrát hůř než ve třídě. Ruce se mi sevřely v pěst. Zírala jsem na jeho mizející záda a zpečetila svůj slib právě tam a tehdy. Do konce své mizerné existence s ním nebudu mít nic společného.

Po škole Nyara odmítala přijmout ne jako odpověď. Pevně se mě zavěsila a odtáhla mě rovnou na zimní stadion sledovat hokejový trénink.

"Musíš ho vidět hrát," trvala na svém a táhla mě skrze těžké dvojité dveře.

Vzhledem k přísným příkazům lékaře jsem stejně nemohla bruslit ani se namáhat. Takže jsem zabalená v těžkých vrstvách oblečení seděla na studených kovových tribunách. Chlad mnou prostupoval bundou a naskakovala mi husí kůže, ale Nyara se nezdála, že by mráz vnímala. Popisovala dynamiku týmu, ukazovala na různé hráče, vysvětlovala jejich pozice a klebetila o jejich zvycích v šatně.

Její veselý tón se prudce změnil, když kolem prošla skupina dívek v přiléhavých, jiskřivých uniformách. Nyara vrhala vražedné pohledy na blonďatou dívku smějící se nahlas poblíž skleněné bariéry.

"To je Vespera," zamumlala Nyara a zkřížila si ruce na hrudi. "Panovačná hlavní roztleskávačka. Myslí si, že jí patří tohle místo i všichni v něm."

Než jsem se mohla na cokoli zeptat, dveře od šaten se otevřely. Kiernan vstoupil na led.

Atmosféra na kluzišti se změnila během mžiku. Roztroušené klábosení na tribunách utichlo a vystřídal ho hlasitý jásot a soustředěná pozornost. Tomu masivnímu prostoru vládl naprosto bez námahy. Pohyboval se s precizní, plynulou silou, brusle se mu do ledu zařezávaly s agresivní grácií. Způsob, jakým ovládal hokejku a řídil puk s absolutní dominancí, byl fascinující. Každá jeho střela zasáhla síť ohlušujícím třeskem.

Nyara se chytila mého rukávu, poskakovala na špičkách a se zatajeným dechem ho prohlašovala za dokonalého. Obrátila jsem oči v sloup a ušklíbla se, ale když jsem sledovala, jak se na ledě projevuje jeho surový talent, nemohla jsem jejím slovům oponovat. Byl pro tento sport jako stvořený, přirozený predátor vládnoucí svému zamrzlému teritoriu.

Když trénink konečně skončil, hráči se shromáždili poblíž laviček a stahovali si helmy. Vespera sebevědomě nakráčela po ledě, její boty klapaly o tvrdý povrch. Napočíhala si to přímo ke Kiernanovi, těsně mu obtočila ruce kolem zpoceného krku a před všemi ho vášnivě políbila.

Nyara zezelenala žárlivostí a čistým odporem zasténala a zakryla si oči.

Scénu, která se odehrávala, jsem sledovala s hlubokou, kypící vlnou podráždění. Zbožňování mého nevlastního bratra mě štvalo až do morku kostí. Užíval si pozornost jako král obklopený dvořany a nechával Vesperu, ať se na něm věší jako na trofeji. Nevydržela bych se na něj dívat ani o vteřinu déle.

Opustili jsme hlasitý stadion a vyšli ven na mrazivé parkoviště. Odpolední vítr mě drsně štípal do tváří.

"Zavolám ti později!" vesele zamávala Nyara a vklouzla na zadní sedadlo rodinného luxusního šedého Mercedesu.

Zamávala jsem jí na oplátku, třesoucí se v chladném, kousavém větru. Přitáhla jsem si bundu blíž k ramenům a očima přejížděla přeplněné parkoviště a hledala svoje vlastní bílé auto. Zkontrolovala jsem obvyklé parkovací místo, v očekávání, že tam bude stát můj řidič připravený odvést mě z téhle školy-noční můry.

To místo bylo prázdné.

Zamračila jsem se a rozhlédla se nahoru a dolů podél řad odjíždějících vozidel. Nic. Zmatená a mrznoucí jsem tuhými prsty vylovila z tašky mobil. Displej se rozsvítil a ukázal novou textovku od mámy.

Otevřela jsem ji a očima rychle přejela slova.

*"Zlatíčko, řidič si musel něco důležitého vyřídit. Jeď s Kiernanem. Odveze tě domů."*

Žaludek se mi propadl do bezedné jámy.

Jeď s Kiernanem?

Ta textovka na mě shlížela a pečetila můj osud. Se zješením jsem zírala na ten zářící displej, zatímco mi docházela realita téhle situace. Byla jsem uvězněna v nucené jízdě autem s mým otevřeně nepřátelským nevlastním bratrem. Tohle byla absolutně poslední věc, kterou jsem potřebovala.