Pohled Elodie

Ztuhlá jsem stála v sychravém odpoledním větru, oči přilepené k zářícímu displeji telefonu. Drsná realita matčiny zprávy se mi zažrala do kostí. Jeď s Kiernanem. Vesmír si ze mě krutě vystřelil. Zastrčila jsem telefon hluboko do tašky, ploužila se po asfaltu a připravovala se na tu nadcházející noční můru.

Když jsem se na parkovišti otočila, zahlédla jsem Kiernana opřeného o jeho elegantní auto. Měl založené paže na hrudi a ve tváři se mu zračil výraz čistého znechucení. Podíval se na mě, jako by moje samotná existence byla osobní urážkou.

"Nastup," zavelel ploše hlasem, který nenechal žádný prostor pro smlouvání.

Zastavila jsem se pár metrů od něj a svírala si popruh od tašky jako štít. "Ne, díky," odpověděla jsem tvrdohlavě, snažíc se zachovat si důstojnost před klukem, který téhle škole prakticky vládl. "Půjdu pěšky."

Jeho tmavé oči se zúžily. Odtáhl se od auta, napřímil svou vysokou postavu a udělal hrozivý krok mým směrem. Bylo nad slunce jasné, že jedná jen podle přísných otcových rozkazů. "Nepokoušej mou trpělivost," vyštěkl. "Když mě k tomu donutíš, dotáhnu tě do toho auta sám."

Ta hrozba visela v mrazivém vzduchu mezi námi. Otočila jsem se na podpatku, odhodlaná jít domů pěšky, ať už je to jakkoli daleko. Moje hrdost mu odmítala dát šanci vyhrát.

Než jsem stačila udělat jediný krok, jeho velká ruka mi pevně obemkla předloktí.

Zalapala jsem po dechu. S jeho nečekaným dotykem mi kůží projela spalující jiskra žáru. Paží se mi prohnalo intenzivní horko a šokovalo mě do morku kostí. V hrudi mi zvláštně, bezdechle poskočilo – šlo o fyzickou reakci, kterou jsem k někomu, kdo mě tolik nesnášel, rozhodně cítit neměla. Snažila jsem se mu vytrhnout, ale jeho sevření mě drželo na místě jako železná obruč.

I přes mou zatvrzelou hrdost se markantní rozdíl v naší síle stal do očí bijícím. Uvědomila jsem si, že s ním nemůžu bojovat. Na ledě byl nezastavitelnou silou a já jen holka se slabým srdcem. Poražena jsem se vzdala. Zklamaně jsem vydechla, vymanila si paži a nastoupila na místo spolujezdce.

Jízda domů byla trýznivým zážitkem. Vteřinu poté, co nastartoval motor, otočil rádio naplno. Rvala z něj hlasitá, těžká hudba, která přehlušila jakoukoliv konverzaci. Vyřítil se z parkoviště děsivou rychlostí a vybíral prudké zatáčky tak, až se mi zvedal žaludek. Tiskla jsem se zády do koženého sedadla a svírala kliku od dveří. Malá kabina sporťáku působila jako klec. Zcela zaplnil uzavřený prostor svou dusivou, dominantní přítomností. Jeho lesní vůně dráždila mé smysly a díky té blízkosti se mi srdce v žebrech nebezpečně třepotalo.

Když jsme konečně dojeli na panství, měla jsem nervy nadranc. Z auta jsem doslova vyskočila.

Máma a Alfa Garrick na nás čekali v hale. Mramorové podlahy se leskly ve světle obrovského lustru. Máma se zářivě, horlivě usmívala, zatímco Garrick se tam tyčil tak autoritativně.

Garrick přikročil blíž a oficiálně nás představil, upíraje zrak na Kiernana. "Vítejte zpět. Elodie, mého syna znáš. Kiernane, odteď ti nařizuji, aby ses o ni obzvlášť dobře staral."

Kiernan po mém boku stál prkenně. "Jistě, otče," odpověděl a obdařil ho slušným, avšak prázdným úsměvem. Nedosáhl ani k jeho chladným očím.

Dříve, než napětí stihlo polevit, se do toho máma dychtivě vložila. "Víš, Garricku, vážně bychom je měli nechat jezdit do školy každý den společně. Když chodí na stejné místo, dává to perfektní smysl."

Kiernanovi z hlubin hrudi uniklo tiché, protestující zavrčení. Z toho zvuku se mi na zátylku zježily chlupy.

Garrick ho okamžitě utišil pronikavým pohledem. "Dost. Teď jsme rodina. Naučíte se spolu vycházet."

Otočila jsem hlavu a zahleděla se na Kiernanovu zaťatou, pulzující čelist. Svaly se mu cukaly pod kůží. Při pohledu do jeho bouřlivých očí jsem v něm rozeznala úplně stejný odpor, jaký jsem chovala já ke Garrickovi. Byl to bolestný, obranný hněv, když vidíte vetřelce, jak se snaží nahradit rodiče, kterého nelze nahradit. Stáli jsme na opačných stranách stejného rozbořeného mostu.

Večer se protáhl. Po tiché, rozpačité večeři, kde se ticho neslo těžší než olovo, jsem se stáhla nahoru do svého pokoje. Jen jsem si chtěla opláchnout obličej, převléct se a hledat trochu klidu. Vstoupila jsem do propojené koupelny, otočila kohoutkem a pocákala si obličej chladnou vodou, snažíc se tak ze sebe smýt napětí dneška.

Vešla jsem zpátky do pokoje, utírala si tvář ručníkem, načež se mé těžké dřevěné dveře s trhnutím otevřely.

Kiernan vrazil přímo dovnitř, bez sebemenšího zaklepání.

Školní bundu měl sundanou. Jeho bílá košile byla napůl rozepnutá, a odhalovala tak hladkou, opálenou pokožku na hrudi. Jeho divoká, dominantní přítomnost okamžitě zaplnila celou místnost a zmenšila můj osobní prostor na nulu. Vzduch zhoustl a ztěžkl.

"Co tady děláš?" vyjela jsem na něj a hodila ručník na postel.

"Mám pravidla," řekl a přistoupil tak blízko, že jsem znovu ucítila jeho opojnou lesní vůni. Jeho tyčící se postava nade mnou vrhala dlouhý stín. "Za prvé: Nepřibližuj se ke mně ve škole. Chovej se, jako bys mě vůbec neznala."

Založila jsem si ruce na hrudi, odmítajíc couvnout. "S radostí."

"Za druhé," pokračoval a udělal další pomalý krok vpřed, čímž mě donutil zaklonit hlavu. "I tady doma se mi vyhýbej. Kliď se mi z očí."

Udělal ještě krok a své tmavé oči upřel na ty mé. "A za třetí... Nemysli si, že se nebudu dál snažit hledat způsob, jak tebe a tvou matku z tohoto domu vyštvat. Jste jen zlatokopky. Nic víc. Nepatříte sem."

Ta krutá, nevyprovokovaná urážka mě zasáhla jako rána. Ta slova vzkypěla v celoživotní hromaděný žal. Všechno to nechtění, které jsem kdy cítila, nekonečné obrany nad máminými boji — to všechno vybuchlo. Náhlý, oslepující vztek mi zachvátil mysl, a odpojil veškeré rozumové myšlenky.

Dřív než jsem se stihla zastavit, vystřelila mi paže.

Prudce jsem mu vlepila facku.

Hlasité mlasknutí prolétlo tichým pokojem jako výstřel z pistole. Z čiré síly mého úderu se mu hlava mrštila na stranu.

Když ostré štípání na dlani odeznělo, objevily se okamžité výčitky a strach. Dech se mi zarazil v krku. Hruď se mi zvedala a klesala, jak jsem na něj hleděla s tou rudou značkou rozkvétající napříč jeho ostrou lícní kostí.

Kiernan úder nevrátil. Místo toho pomalu otočil tvář zpět ke mně. Jeho oči ztmavly na nebezpečnou, děsivou černotu, pohlcující všechno světlo v pokoji.

S neuvěřitelnou rychlostí po mně chňapl.

Znehybnil mé zápěstí neuniknutelným sevřením a tvrdě mě přirazil ke zdi. Ten náraz mi vyrazil všechen vzduch z plic.

"Právě jsi dokázala, že pocházíš z chudinských poměrů," zavrčel a jeho hlas se nesl jako smrtící dunění. Jeho tvář se vznášela nebezpečně blízko mé a tvrdá, svalnatá hruď se tiskla přímo k mé křehké postavě. Byla jsem v pasti, přemožena jeho syrovou silou.

"Nejsi nic jiného než pijavice, co se chce napást," vyštěkl a jeho tmavé oči se mi vypalovaly do duše. "Udělej to znovu a ublížím ti tam, kde to nejmíň čekáš."

S jeho horkým, vzteklým dechem ovívajícím mou tvář a srdcem zběsile bušícím do žeber jsem zírala do jeho neústupného obličeje. Dominance vyzařující z jeho těla mě dusila. S čirou hrůzou jsem si uvědomila, že bych s tímhle klukem mohla být ve skutečném nebezpečí.