Pohled Elodie

V okamžiku, kdy Kiernan pustí má zápěstí a vypochoduje z pokoje, prásknu dveřmi ložnice tak silně, až se zdi z omítky zatřesou. Hlasitá rána se rozlehne obrovským prostorem, ale můj splašený tep to nijak neuklidní. Hruď se mi prudce zvedá a klesá. V tichém pokoji zní můj dech trhaně. Třu si citlivou kůži na zápěstích, kam se ještě před chvílí zaryly jeho prsty, a cítím fantomové teplo jeho stisku. Ať se sebevíc snažím jeho zastrašování ignorovat, jeho tiché, temné výhrůžky mě k smrti vyděsily. Vzduch v mém pokoji stále páchne jeho dřevitou vůní, dusivou a nebezpečnou.

Na třesoucích se nohách klopýtnu vpřed a zhroutím se na svou obrovskou, cizí matraci. Zabořím obličej hluboko do péřového polštáře a vydám ze sebe frustrovaný, tlumený výkřik. Ze všech sil si přeju, abych pro jednou mohla mít prostě normální život. Přestěhování na tohle obrovské sídlo mi připadá jako obrovská, nevratná chyba.

V naší staré smečce měl život k dokonalosti daleko. Neustále jsem čelila šikaně kvůli svému selhávajícímu srdci. Ostatní teenageři si vždycky našli způsob, jak se posmívat mým nevkusným rovnátkům a bledé pleti. Ale aspoň jsem si měla u oběda s kým sednout, měla jsem své nejlepší kamarádky. Tady nemám nic. Mám jen nepřátelského nevlastního bratra, který mě z duše nenávidí, a matku, která se zřejmě mnohem víc stará o to, aby potěšila Alfu Garricka, než aby chránila vlastní dceru.

Bože, tak moc mi chybí táta. Jen při pomyšlení na jeho vřelý úsměv mi v hrudi rozkvete bolest. Vždycky mi dával pocit, že jsem výjimečná a že mě někdo chce. Kdykoliv byly děti ve škole kruté, pevně mě objal a připomněl mi, že někam patřím. S ním jsem si nikdy nepřipadala jako přítěž, kterou je třeba jen tolerovat.

Telefon mi zavibruje o matraci a zabzučí mi přímo u ucha. Převalím se, vyškrábu se nahoru a popadnu zařízení. Obrazovka se rozsvítí skupinovou zprávou od Maisie a Jovie.

*Maisie: Holka! Jaký je život v nové smečce? Žiješ už v čirém luxusu?*

*Jovie: Jo! Pošli fotky toho sídla. Je to tak luxusní, jak jsme si představovaly? Vsadím se, že tvůj pokoj je obrovský!*

Setřu si z tváře frustrovanou slzu, zírám na jasnou obrazovku a rychle odepisuju.

*Já: Je to složité. Alfa Garrick je zdvořilý a jo, ten dům je masivní. Ale můj nový nevlastní bratr je noční můra.*

*Maisie: OMG! Tvoje máma se přes to přenesla rychle. Jaký je ten nevlastní táta? Je to kmet?*

*Já: Garrick je fajn. Ale jeho syn Kiernan je kapitánem hokejového týmu na mé nové škole a doslova mi dělá ze života peklo.*

*Jovie: Počkat, cože? Ty máš sexy hokejistu za nevlastního bráchu a stěžuješ si? Hned si to s tebou vyměním!*

*Maisie: Jovie, nech ji domluvit! Moc mluvíš!*

*Já: Není sexy. V podstatě mě i mou mámu nazval zlatokopkami a zrovna před chvílí mi vyhrožoval. Chce, abychom zmizely.*

*Jovie: Dobře, teď jsem zvědavá. Ukaž nám fotku toho monstra. Musím ho posoudit.*

Otevřu Instagram a chystám se najít jeho profil, abych dokázala, co říkám, když vtom se těžká mosazná klika mých dveří otočí. Dveře se rozletí bez zaklepání. Silně sebou trhnu a srdce mi vynechá úder, když se připravuju na další brutální konfrontaci s Kiernanem.

Místo něj ale do pokoje vstoupí moje matka.

Zamrkám a v šoku na ni zírám. Vypadá jako vyměněná. Má na sobě přiléhavé černé značkové šaty, které kopírují každou křivku její postavy a končí těsně nad koleny. Vlasy, obvykle svázané do nedbalého drdolu, má uhlazené a stažené dozadu. Moje matka, která se téměř nikdy neobtěžuje s kosmetikou, má tvář nalíčenou zářivě červenou rtěnkou a tmavou řasenkou. Vypadá, že je připravená vkročit na červený koberec.

„Jak vypadám?“ ptá se a v hlase jí bzučí vzrušení. Zatočí se, až drahá hedvábná látka zachytí světlo, a zčervená, když kontroluje svůj odraz v mém velkém zrcadle. „Garrick mě dnes večer bere do jedné luxusní francouzské restaurace.“

Přímo do žaludku mě zasáhne ostrá, bolestivá bodnutí žárlivosti. Cítím ji jménem svého zesnulého otce. Vidět ji chovat se jako poblázněná puberťačka, co jde na první rande, je jako políček jeho památce.

„Mami...“ začnu a hlas mám stažený a napjatý. „Nemyslíš, že je na luxusní rande trochu moc brzy? Vždyť ho sotva znáš.“

Její zářivý úsměv ve zlomku vteřiny zmizí. Její postoj ztvrdne, jemný ruměnec vybledne do strnulého, defenzivního pohledu. Vyštěkne: „Elodie, je to můj manžel! Ne nějaký cizinec.“

Z jejího zvýšeného hlasu se mi začne svírat hrudník. Nikdy na mě nekřičí. Tepová frekvence se mi zrychlí a bubnuje proti mým žebrům nevyzpytatelným, nebezpečným rytmem.

„Jak to mám asi vědět?“ odseknu a v koutcích očí mě pálí horké slzy. Posadím se na postel a svírám v pěstích drahé povlečení. „Nedala jsi mi na výběr. Prostě jsi ho vnutila do mého života a čekala jsi, že s tím budu v pohodě!“

Defenzivní hněv z její tváře vyprchá a nahradí ho náhlé, těžké vyčerpání. Ramena jí klesnou dopředu. Pomalu přejde a těžce se posadí na okraj mé postele. Oči se jí naplní neprolitými slzami a zírá dolů na své třesoucí se ruce.

„Elodie...“ Hlas se jí zlomí a zní křehce a zlomeně. „Víš, že to dělám pro nás.“

„Tím, že si vezmeš muže, kterého jsi právě potkala?“ vyhrknu a hlas se mi třese.

Zavrtí hlavou a po bledé tváři jí steče slza. „Nechápeš, jak krutý je tenhle svět k osamělým ovdovělým matkám. Kdybych odmítla nabídku Alfy Garricka, rada by nás ze smečky vyhnala. Neměly jsme žádnou ochranu. Neměla jsem se kam jinam obrátit.“

Zhluboka se, roztřeseně nadechne a promne si spánky. Okouzlující make-up nedokáže skrýt hluboké vrásky stresu v její tváři. „Nikdy bych si nemohla dovolit školné na tvé nové střední škole. A tvůj otec... nechal po sobě obrovské dluhy. Sama bych je splatit nemohla. Ale ze všeho nejvíc, Elodie... ty rostoucí účty za doktory kvůli tvému selhávajícímu srdci. Specialisté, léky. Topila jsem se v tom. Přišly bychom o všechno.“

Tohle přiznání mě zasáhne jako fyzická rána. Vzduch opustí mé plíce.

„Přestaň!“ zakřičím.

Po tvářích mi proudí horké, štípající slzy a rozmazávají mi vidění. V hrudi mě bolí ostrý, svíravý tlak. Doktoři mě znovu a znovu varovali, abych své srdce nestresovala, říkali mi, že intenzivní emoce mi vystřelí tep na nebezpečnou úroveň, ale ta zdrcující tíha viny je k nesnesení. Připadám si jako samotný kořen vší její mizérie. Každá špatná věc v jejím životě vede zpátky ke mně a mému rozbitému tělu.

„Nebylo by nejlepší, kdybych prostě umřela a nechala tě, ať si užíváš svůj krásný, bohatý život sama?“ vzlykám a ta krutá slova se mi derou z hrdla. „Kdyby mě měsíční bohyně neproklela tímhle rozbitým srdcem, nemusela by sis brát nějakého cizince pro jeho peníze! Mohla bys být volná!“

„Ne! Opovaž se to říct!“ vykřikne v hrůze. Vrhne se vpřed, obtočí mi paže kolem krku a svírá mé studené ruce v zoufalém, železném stisku. „Nejsi kletba, Elodie! Už to nikdy neříkej! Jsi moje holčička.“

Oči mě pálí od čerstvých slz. Dívám se na její zoufalou, slzami smáčenou tvář, ale uvnitř cítím jen chlad a prázdnotu. Vina mi těžce leží v žaludku a pohlcuje jakoukoliv útěchu, kterou by její slova mohla přinést. Kdybych tu nebyla, měla by ten dokonalý život bez dluhů, který si zaslouží. Mohla by začít znovu. Nemusela by se zaprodávat Alfovi jen proto, abych já mohla dýchat.

Vyprostím své ruce z jejího pevného stisku a vyklouznu z jejího objetí.

„Nesnaž se, abych se cítila líp, mami,“ zašeptám dutým, poraženým hlasem. „Díky tomu se cítím jen hůř. Prostě... jdi si to rande užít.“

„Elodie, prosím—“

Než stihne říct další slovo nebo se po mně znovu natáhnout, odvrátím se. Přeběhnu pokoj, vklouznu do přilehlé koupelny a přibouchnu za sebou těžké dveře. Ostrým cvaknutím otočím kovovým zámkem.

Ticho vykachličkované místnosti mě obklopí, husté a těžké. Opřu se zády o chladné dřevo dveří a sklouznu dolů, dokud nedopadnu na studenou podlahu. Slzy mi rozmazávají vidění, přetékají mi přes tváře a kapou mi na tričko. Obejmu si kolena pažemi a přitisknu si je pevně k bolavé hrudi. Chlad z podlahy v koupelně mi prosakuje oblečením, ale vnitřní bolest nijak neumrtví. Zírám na malou oranžovou lahvičku s léky, která leží na pultu v koupelně. Můj život zachraňující lék na srdce. Právě ta věc, která mou matku poutá k téhle mizerné situaci. Hruď mi pulzuje v rytmu mého nepravidelného tepu, ale v mé mysli zakoření temná, zdrcující touha. Možná by opravdu bylo nejlepší, kdybych je prostě přestala brát.