**Pohled Elary**

Právě jsem se začala líbat se slavným VIP?

Ta myšlenka se mi děsivě rozléhá v hlavě a zní hlasitěji než basy dunící podlahovými prkny zaplivaného baru. Hruď se mi prudce zvedá. Vrávorám dozadu, ošoupané tenisky se mi zasekávají o lepkavou podlahu, a zoufale se snažím zvětšit odstup mezi sebou a těmi tyčícími se muži, kteří stojí přede mnou. Ruce mi vyletí vzhůru a mávají ve zběsilých, trhaných obloucích, jak se snažím tomu neskutečně pohlednému cizinci všechno vysvětlit.

Stojí tiše jako vyřezávaná mramorová socha a shlíží na mě s bodavým, ledovým opovržením, ze kterého mi stydne krev v žilách.

„Já... já jen myslela, že jste někdo jiný!“ vypísknu. Hlas mi v nepoznatelné panice přeskočí do výšek, když mu bezostyšně lžu. Slabě ukážu ke stropu a svedu své lehkomyslné chování na tlumené, blikající neonové osvětlení baru. „Je tady tma, neuvědomila jsem si...“

Ale pan Valkar — jak toho muže právě oslovil silně se potící majitel baru — mi nevěří ani jediné slovo. Pouze pozvedne elegantní, zastrašující obočí. Toto nepatrné gesto působí jako rána do břicha. Jeho oblek ušitý na míru patří do zasedací místnosti s výhledem na rozlehlé panorama, ne aby načichl zatuchlým pachem levného piva.

Odvrátí svůj pronikavý, bouřkově šedý pohled od mé hořící tváře a podívá se přímo na majitele baru. Majitelovy tlusté prsty stále pevně svírají můj biceps.

„Dovolujete ve svém podniku takovéto chování běžně?“ zeptá se pan Valkar. Jeho velitelský, hluboký hlas bez námahy prořízne husté napětí v místnosti. Nekřičí, ale hosté poblíž okamžitě ztichnou. Z jeho tónu kape tak těžká blahosklonnost, až se mi z toho svírá žaludek.

„Ne! Samozřejmě že ne, pane Valkare,“ zakoktá se majitel. Na lesklém čele mu vyrazí krůpěje potu. Vypadá k smrti vyděšeně a prakticky se chvěje potřebou toho muže před námi uklidnit.

Pan Valkar nepatrně přikývne. Oči mu na zlomek vteřiny zaletí zpět ke mně a odepíše mě tak snadno, jako bych byla jen špína na jeho botě. „Pak vám doporučuji, abyste ten problém odstranil,“ pronese suše.

Otočí se ke mně širokými zády. Aniž by mým směrem vyslal byť jen jediný další pohled, zamíří k potemnělému schodišti vedoucímu nahoru do VIP sekce. Jeho blonďatý společník po mně vrhne vražedný pohled a pak se zařadí za něj, zatímco zbytek doprovodu je následuje v těsném závěsu.

Stojím tam, naprosto ponížená. Přeji si, aby se ta podlaha posetá slupkami od arašídů prostě rozestoupila a celou mě spolkla. Majitel baru trhaně vydechne a jeho sevření na mé paži povolí. Desítky očí z okolních stolů mi propalují díry do hlavy. Už se začalo šeptat.

„Podívejte, kvůli nedorozumění vás vyhodit nemůžu, ale...“ Majitel zašátrá v kapse a vytáhne zmačkaný balíček papírových lístků. Strčí mi ho. „Tady máte nějaké poukázky na drinky zdarma. Když vám je dám, můžeme váš účet uzavřít dřív a pro dnešek to zapíchnout?“

Otevřu ústa, abych souhlasila, zoufalá po útěku, ale poukázky ve vzduchu chňapne nějaká ruka.

„Jasně že můžeme!“ vloží se do toho Tessa a tiskne papíry k hrudi. „Stejně jsme už byly na odchodu.“

Otupěle přikývnu. S radostí ten zpanikařený úplatek přijímám. Soustředím se jen na jediné – utéct před těmi dusivými pohledy. Popadnu Tessu za paži, odtáhnu ji od pultu a prcháme do noci.

Když vyjdeme na chodník, chladný, střízlivějící noční vzduch mě udeří do rozpálené tváře jako fyzická rána. Dusivou atmosféru baru vystřídá vzdálené troubení taxíku a bzučení pouličních lamp. Opřu se o cihlovou zeď, pevně zavřu oči a snažím se přinutit své splašené srdce zpomalit.

Tessa se mnou mé utrpení nesdílí. Zakloní hlavu a ze rtů jí vyklouzne pronikavý, rozléhající se smích, který se odráží od prázdných výloh. Při tom zvuku se přikrčím, jako by mi vrážel přímo do spánků hřebík bolesti hlavy.

„Páááni! Nevěděla jsem, že tohle v sobě máš!“ huláká, radostně mě zavěsí za ruku a táhne mě po chodníku.

Zasténám a zabořím obličej do volné ruky. Hrubá džínovina bundy mě škrábe na tváři. „Přísahám, že takovouhle hloupost už nikdy neudělám,“ zamumlám. Ta slova chutnají jako popel. „Vážně, to je prostě moje štěstí, že se z něj vyklube nějakej velkej VIP papaláš.“

„Já vím!“ Tessa poskakuje na patách a její alkoholem napumpovaná energie mi drásá nervy. „Jaká je to pravděpodobnost? Je ale škoda, že nedocenil tvou náhlou náklonnost. Mohla jsi z něj dostat číslo, kdyby neměl tak strnulej zadek.“

„Tesso, přestaň,“ zaprosím a táhnu nohy za sebou. Tíha toho, co jsem právě udělala, se mi těžce usazuje na hrudi. Zahanbeně se jí přiznám, že ten kretén jsem v té situaci byla já. „Políbila jsem cizího chlapa bez jeho svolení. Přepadla jsem ho.“

Aniž by ji moje morální krize jakkoliv rozhodila, Tessa si hravě povzdechne a vzhlédne ke smogem zatažené noční obloze. „Já nevím, odtamtud, co jsem stála, vypadal ten polibek docela intenzivně. Ta vášeň! To drama!“ Zachichotá se a drcne do mě ramenem. „Už to úplně vidím. Elara, milující ženuška bohatýho ředitele, se povaluje u bazénu, zatímco on podepisuje milionový smlouvy.“

„Prosím tě, už prostě zmlkni,“ zasténám a odstrčím ji. O pár kroků zavrávorá a směje se ještě víc. Prosím ji, aby přestala mluvit, ať už můžeme jít prostě domů a tu katastrofu zaspat.

Pondělní ráno přichází bez špetky slitování. Přináší s sebou bodavou, oslepující kocovinu, která se usazuje přímo za mýma očima, a doprovází ji těžká dávka hluboce zakořeněné lítosti. Sluneční světlo proudící skrz žaluzie mého bytu mi připadá jako osobní útok.

Vyhrabu se z postele, každý sval protestuje bolestí, a dopotácím se do stísněné koupelny. Stojím nad otlučeným porcelánovým umyvadlem a třesoucíma se rukama si vymačkávám na kartáček pastu. Jakmile pohlédnu na svůj bledý odraz v zrcadle, zaplaví mě ty zahanbující, živé vzpomínky na ten polibek. Teplo jeho rtů, vůně ostré máty, ten zděšený výraz v jeho tváři. Žaludek se mi obrací. Chytím se okrajů umyvadla a pevně si slibuji, že v neděli už tequilu nikdy pít nebudu.

Nasucho spolknu pár léků proti bolesti, co jsou volně k prodeji, a čekám, až konečně zaberou. Prohrábnu si zacuchané vlasy rukou, nakloním krk, abych si obličej opláchla studenou vodou. A tehdy si toho všimnu.

V zrcadle, přímo na jemné kůži poblíž mé klíční kosti, se odráží zvláštní značka. Nakloním se blíž a setřu ze skla šmouhu od páry, abych se na to mohla podívat líp. Je to vystouplá, rozzlobeně červená značka ve tvaru srpku měsíce.

Zamračím se a jemně ukazováčkem přejedu po zakřivení toho srpku. Kůže je na dotek trochu strukturovaná, ale nebolí to. Žádné štípání, žádné pálení. Kdy jsem k tomuhle vůbec přišla? V hlavě mám prázdno, zatemněné alkoholem a čistou panikou z toho incidentu v baru. Předpokládám, že je to jen další z opileckých nehod. Pravděpodobně jsem vrazila do hrany nějakého stolu nebo se škrábla o zárubně dveří, když jsem vrávorala ven z podniku.

Záhadu vypustím z hlavy a odvrátím se od zrcadla. Nemám energii řešit nějaký divný škrábanec. Natáhnu si ležérní, obnošené šedé tepláky a příliš velké, seprané tričko. Není to zrovna vysoká móda, ale pro mou práci na částečný úvazek jako venčitelka psů je to funkční. Dnešek vyžaduje pohodlí, ne styl.

O hodinu později začne čerstvý ranní vzduch a radostná, poskakující společnost pěti rozkošných psů mých sousedů pomalu působit svá kouzla. Rytmické klapání jejich drápků o chodník a rovnoměrný tah vodítek mě vytahují z mého přetrvávajícího studu. Bušení v hlavě polevuje v tupou bolest.

Míříme ke známým stezkám místního parku. Rytmus trasy, šumění větru v korunách dubů a vlhká vůně ranní rosy mi zklidňují roztřepené nervy. Upravím si sevření propletené sítě vodítek a s úsměvem sleduji, jak zlatý retrívr s nadšením očuchává požární hydrant.

Jenže klidná atmosféra se najednou rozpadne na kousky.

Všech pět psů na místě zamrzne. To synchronizované zastavení mi málem vytrhne ruku z ramene. Zlatý retrívr svěsí ocas. Mops vydá vysoké, úzkostné zakňučení. Uši se jim přitisknou ploše k lebkám, strnulé ve stavu nejvyšší pohotovosti. Z hrdel jim uniká tiché, dunivé vrčení a tisknou se mi k lýtkům, aby našli úkryt.

Vzhlédnu a mžourám přes otevřené prostranství parku. Očekávám, že uvidím veverku utíkat na strom, nebo možná toulavou kočku plížit se křovím. Místo toho se k nám přímo přes trávu žene obrovské, hrozivé stvoření.

Na první pohled to vypadá jako vlk. Je snadno velikosti malého poníka, s hustou srstí luxusní šedé a stříbrné barvy. Jak se zkracuje vzdálenost, uvědomím si, že je to husky — ale ten největší a nejděsivější husky, jakého jsem kdy viděla. S každým mohutným skokem mu tlapy trhají kusy trávy.

Má smečka psů okamžitě ztrácí rozum. Kňučí, stahují se a bojují s vodítky, aby se v čiré hrůze schovali za mé nohy. Chovají se, jako by se na ně řítil vrcholový predátor.

Připravím se, pevněji sevřu vodítka a chystám se zařvat a odplašit toho volně pobíhajícího psa pryč. Ten obří husky však mou chvějící se smečku ignoruje. Necení zuby. Nevrčí. Místo toho kluše rovnou ke mně, skloní těžkou hlavu a zaboří svůj velký, mokrý čumák přímo do mé natažené, třesoucí se ruky. Drcne do mé dlaně, tlumeně a dychtivě vyfoukne vzduch a prakticky škemrá o náklonnost.

Veškerý strach ze mě okamžitě spadne. Na tváři se mi rozzáří úsměv. Povolím stisk vodítek a s radostí zabořím prsty hluboko do jeho husté, luxusní šedé srsti. Poškrábu ho přímo za vztyčenýma ušima a to obrovské zvíře se svou těžkou vahou opře o mé stehno a spokojeně oddechuje.

„Kdo je tvůj páníček, maličký?“ zamumlám tiše, kleknu si na vlhkou trávu, abych se tomu nádhernému zvířeti mohla podívat do očí. „Neměl bys tu pobíhat bez vodítka.“

„Pardon, to budu já.“

Zezadu se ozve hluboký, až mrazivě povědomý barytonový hlas.

Dech se mi zasekne v krku. Ztuhnu a ruka se mi v huskyho srsti zastaví. Srdce mi spadne rovnou do žaludku, a pak se zřítí ještě níž, až pod boty.

Pomalu, až mučivě, se otočím.

Ocitnu se tváří v tvář tomu neskutečně pohlednému VIP včera v noci.

Dnes je oblečený ležérněji ve sportovním — ačkoliv zjevně velmi drahém — oblečení. Tmavá, přiléhavá bunda na zip obepíná jeho široká ramena a na nohou má elegantní běžecké kalhoty. Tmavé vlasy má stažené dozadu, takže chytají ranní světlo. Navzdory neformálnímu oblečení je stále stejně úchvatně zastrašující, jako byl v té temné putyce. Sluneční světlo nijak nezjemňuje ostré, velitelské rysy jeho čelisti, ani tu nebezpečnou auru, která z něj vyzařuje.

Když se přiblíží a jeho dlouhé kroky pohlcují vzdálenost mezi námi, v hrudi mi exploduje panika. Zběsile ucuknu rukama od jeho psa a stoupnu si tak rychle, až se mi zatočí hlava. Modlím se k jakémukoliv bohu, který je ochotný naslouchat. Prosím, ať má příšernou paměť. Prosím, ať alkohol a neonové světlo zamaskovaly mé rysy. Prosím, ať v sobě nepozná tu šílenou ženskou, co ho přepadla polibkem.

Ale jakmile se zastaví několik kroků ode mě, jeho nápadné, bouřkově šedé oči se upřou na mou tvář. Zúží se. Krátký záblesk zdvořilé omluvy z jeho výrazu okamžitě mizí a je nahrazen chladným, kalkulujícím rozpoznáním.

Mé zoufalé naděje se rozpadají v prach.

„Aha,“ pronese suše. Silná čelist mu cukne a jeho výraz ztvrdne do rozzlobeného pohledu. „Proč to musíte být zase vy?“