**Pohled Elary**

„Aha, no jasně! Ehm...“ Vyjde ze mě vysoký, nervózní smích v zoufalé snaze zachránit tu hroznou sociální interakci, která se přede mnou právě odehrává. To mrazivé rozpoznání v jeho bouřkově šedých očích mě připíchne k vlhké trávě, až mám chuť propadnout se rovnou do země. Obličej mi hoří natolik, že by mohl soupeřit s ranním sluncem. Těžce polknu, hrdlo mám suché jako smirkový papír.

V zoufalé snaze vyžehlit své včerejší opilecké chování hraničící s napadením, se rychle vrhám do neobratné, zmatené omluvy adresované tomu pohlednému VIP.

„Podívejte, já... já se tak omlouvám za včerejšek,“ koktám a zběsile, usmiřovačně máchám volnou rukou, zatímco klienti mi kňučí za nohama. „Vím přesně, jak hrozně to vypadalo. Moc jsem toho vypila a úplně jsem přišla o rozum. Ta neonová světla, ten alkohol, vůbec mi to nemyslelo, když jsem vás políbila. Přísahám, že nejsem žádná bláznivá ženská, co by normálně jen tak chytala cizí lidi v zapadlých hospodách, jen jsem prostě nevěděla, co dělám, a—"

„To je v pořádku,“ utne mě pan Valkar ostře.

Jeho mrazivý tón zmrazí slova přímo v mém hrdle a přiková mě na místě. Ticho mezi námi se natahuje, husté a dusivé. Odmítá říct jediné další slovo, jen na mě upřeně shlíží ve strnulém postoji, ze kterého přímo křičí, že se mnou nechce mít nic společného. Nejsem si jistá, jak tím těžkým napětím proplout, a v zoufalé snaze vyhnout se jeho pronikavému pohledu dělám to, co dělám vždycky, když je toho na mě moc: odvedu svou pozornost ke zvířatům.

Znovu natáhnu ruku, abych pohladila jeho obrovského šedého psa a našla útěchu v jeho hebké srsti.

„Počkejte.“ Jeho velitelský, autoritativní hlas zastaví mou ruku ve vzduchu.

Trhnu sebou a vzhlédnu k němu. Ostražitě na mě zírá, tmavé obočí stažené v hlubokém podezření. Široká ramena se mu pod drahou sportovní bundou napnou.

„Nevím, jakou metodu jste použila, aby k vám Zev přiběhl, ale on není žádný přítulný pes,“ varuje mě a hlas mu klesne o oktávu níž. „Kouše.“

Při té výhrůžce těžce polknu. Pes ke mně ale vzhlíží s tak sladkýma, výraznýma očima, naklání svou masivní hlavu, jako by čekal, až budu pokračovat. Ignoruji miliardářovo temné varování, spustím ruku a jemně přejedu prsty po Zevově velké hlavě, až ho začnu drbat na tom správném místě přesně za ušima.

K očividnému a naprostému šoku pana Valkara ta obrovská bestie nechňapne. Nevrčí, ani necení zuby. Místo toho se Zev těžce opře do mého doteku. Děsivý husky ze sebe vydá šťastné zafunění, vyplázne jazyk na stranu a začne nadšeně máchat svým hustým ocasem a bušit s ním do trávy.

Draken udělá zmateně krok blíž. Zírá na mou ruku zabořenou v šedé srsti, a pak zase zpět na mou tvář, jako bych právě uprostřed parku předvedla temnou magii. „Jak jste to dokázala?“ dožaduje se odpovědi a jeho ledová fasáda trochu praská. „Zev je proslulý tím, jak je vybíravý. Jen tak na sebe nikoho sáhnout nenechá.“

Vycítím příležitost vypadat spíše jako kompetentní dospělý než jako opilá troska a narovnám záda. Radostně se začnu propagovat v naději, že na něj udělám dojem. „Psi mě zkrátka mají přirozeně rádi! Vlastně jsem ta nejprofesionálnější a nejvyhledávanější venčitelka psů v okolí. Vím, jak zacházet se všemi druhy povah. Kdybyste s ním někdy potřeboval pomoct, mám skvělé sazby a mohla bych s přehledem—"

„Není třeba platit někomu za takovou zbytečnost,“ pronese chladně.

Ta drsná slova mou nabídku naprosto zadupou do země. Dotčena jeho blahosklonností stáhnu ruku od Zeva. Teplo mi zmizí z tváře a nahradí ho chladné mravenčení studu. No jasně. Předpokládám, že mě kvůli včerejšímu výstupu pořád hluboce nenávidí a jen hledá důvod, jak mě urazit. Moje práce není žádná zbytečnost, ale hádat se s ním mi reputaci nenapraví.

Zhluboka se nadechnu a rozhodnu se vycouvat, abych si zachránila zbytky důstojnosti. Přendám si propletená vodítka krčících se psích klientů do levé ruky a nakročím vpřed.

„Dobře. Omlouvám se,“ řeknu a snažím se udržet zdvořilý tón. Formálně se představím a natáhnu pravou ruku. „Jsem Elara.“

Zírá na mou nataženou ruku na dlouhý, kalkulující okamžik. Jeho oči zkoumají linie mé dlaně, čelist mu cuká, a pak mu pohled vystřelí zpět do mé tváře. Nakonec natáhne ruku a stiskne ji.

Jeho stisk je pevný, neochvějný. Kůže jeho široké dlaně je překvapivě horká, což ostře kontrastuje s jeho mrazivým vystupováním. Paží mi při tom doteku projede zvláštní elektrický výboj.

„Draken,“ odpoví a jeho hluboký hlas zavibruje tichým ranním vzduchem. Zrak ze mě ani na vteřinu nespustí. „Draken Valkar.“

Fyzický kontakt trvá o vteřinu déle, než by měl. Cítím hrubé mozoly na jeho prstech, detail, který k jeho uhlazenému, bohatému vzhledu vůbec nepasuje. Odkašlu si, stáhnu ruku a zoufale se snažím vymanit z té zvláštní magnetické přitažlivosti jeho pohledu. Sklopím oči a všimnu si, že má vlastní smečka psů se stále krčí v trávě. Zlatý retrívr a ti dva teriéři se s třesem odtahují od Zevovy majestátní přítomnosti a vodítky mi prakticky svazují nohy k sobě.

Rozhodnu se, že bude nejlepší s tím raději skončit, než moje smečka úplně zešílí.

„No, bylo mi těšením vás oficiálně poznat, pane Valkare,“ řeknu a neobratně se začnu omlouvat. „Musím pokračovat v práci a dokončit svou trasu.“

„Nápodobně,“ pronese Draken neutrálně. Už se otáčí a jeho strnulý postoj je zpět.

Ucouvnu, abych si posbírala vodítka a pobídla svou smečku vpřed. Ale Zev najednou vystartuje.

Ze rtů mi unikne tiché vyjeknutí. Místo aby zaútočil, ten obří pes svými ostrými zuby jemně, ale pevně chňapne po látce mých tepláků. Stiskne tak akorát, aby zachytil materiál, ukotví své těžké tělo k zemi a brání mi v odchodu. Zatáhne mě zpátky a zarazí své obrovské tlapy pevně do hlíny.

Draken se po tom zvuku otočí. Vyměníme si překvapené, naprosto ohromené pohledy. Zírá na svého psa, pak na mou uvězněnou nohu, a v nevíře mu spadne brada.

Jsme chyceni v absurdní, tiché patové situaci uprostřed parku. Mí psi kňučí, Draken je zmražený v šoku a tahle obrovská bestie odmítá pustit můj kotník.

„Aha, asi se mu vážně líbí moje kalhoty,“ řeknu nervózně a bez dechu se zasměju.

Draken jen zírá, zjevně beze slov, neschopný pochopit, že se jeho krvežíznivý hlídací pes chová jako roztomilé štěně.

Povzdechnu si a konečně si kleknu do vlhké trávy. Pohladím Zeva po straně jeho masivní tváře a měkce toho obřího miláčka přemlouvám. „Tak pojď, kámo. Musíš se pustit. Otevři pusinku.“ Jemně se mu snažím vyprostit černou látku. S tichým, zdráhavým zakňučením Zev otevře čelisti a moje kalhoty pustí.

Postavím se a opráším si koleno. Když se otočím k odchodu podruhé, Drakenův hluboký hlas mě znovu zastaví.

„Počkejte.“

Zastavím se a pohlédnu přes rameno.

„Je...“ Draken se zamračí a jeho ostré rysy se zkroutí ve vnitřním konfliktu. „Je... vzácné najít někoho, koho Zev přijme.“

Přiznává to s nevolí. Ta slova zní, jako by je z hrudi tahal proti své vůli. Vypadá, jako by hned v tu chvíli litoval, že je vůbec vyslovil, a jeho čelist se pevně semkne. „Jaké jsou vaše kontaktní údaje?“

Zaskočeně zamrkám. Nadšená z toho, že mi skutečně dává šanci a přehlíží mé barové faux pas, rychle zašátrám v kapse bundy. Vytáhnu vizitku mé venčitelské živnosti a podám mu ji.

Když si ji bere, naše prsty se znovu otřou. Pod jeho zkoumavýma, intenzivníma šedýma očima se mi do tváří nahrne náhlé horko. Vzduch mezi námi zajiskří, ztěžklý nepopiratelným napětím. Shlíží dolů na mou zrudlou tvář a jeho pohled katalogizuje každý detail.

Pak mi tu vizitku rychle vytrhne, jako by ho můj dotek popálil. Neobratně si odkašle a strčí malý kousek tvrdého papíru do kapsy.

„Nic si od toho neslibujte,“ zamumlá a pohlédne stranou směrem ke stromům. „Ponechat si ji je jen preventivní opatření.“

Aniž by řekl jediné další slovo, ostře štěkne povel, aby se mu Zev zařadil k noze. Husky na mě vrhne poslední toužebný pohled a pak odskočí k boku svého páníčka. Draken odpochoduje po zpevněné cestě a přes široké rameno mi na rozloučenou věnuje jen odmítavé, strnulé mávnutí.

Chvíli tam stojím, svírám vodítka a sleduji jeho vzdalující se záda. Zatáhnu za šňůry a konečně pokračuji v chůzi. Zatímco vedu své psy parkem, přehrávám si tu zázračnou interakci v hlavě pořád dokola. Nemůžu uvěřit tomu, co se právě stalo. Navzdory mému katastrofálnímu prvnímu dojmu z minulé noci na mě nekřičel. Nezavolal na mě policajty. Vlastně si řekl o moje kontaktní údaje. Požádal o mou pomoc.

Později odpoledne vystřídá svěží vzduch parku vlhké teplo mého malého bytu. Vystoupím z dlouhé, horké sprchy, pára se mi valí přes ramena a smývá ze mě pot i přetrvávající pach psí srsti z mé ranní trasy. Zabalím si vlasy do ručníku, natáhnu si čisté oblečení a snažím se ukotvit v realitě.

Sednu si k přeplněnému počítačovému stolu, odhodlaná dostat toho zvláštního, zastrašujícího miliardáře z hlavy. Musím se soustředit na svůj skutečný život. Natáhnu se pro myš a otevřu svou přeplněnou e-mailovou schránku, připravená poprat se s nekonečným proudem všedních zpráv od klientů a spamu.

Okamžitě mě do očí praští tučný, nepřečtený e-mail úplně na samém vrchu obrazovky.

Dech se mi zadrhne. Adresa odesílatele patří obrovské, vysoce prestižní reklamní agentuře zaměřené na domácí mazlíčky. Ucházela jsem se u nich o firemní pozici už dávno a vhodila svůj životopis do prázdna s nulovým očekáváním. Myslela jsem, že mou žádost vyhodili do koše už před měsíci.

Přejedu myší na předmět zprávy. Ruka se mi mírně třese, když na to kliknu.

Očima přejedu stručný, profesionální text. Srdce mi vynechá prudký úder a pak začne divoce bušit do žeber.

Neodmítají mě. Zničehonic si mě chtějí pozvat na formální pohovor!