Úzká, spoře osvětlená chodba vily působila dusivě. Stála jsem těsně před pokojem pro hosty čelem ke zběsilému Simonu Crossovi. Z rozcuchaných vlasů mu na podlahová prkna kapala voda. Popadal dech a rychle si upravil deštěm nasáklou košili ve snaze se ovládnout.

Když vzhlédl, při pohledu na mě mu tváří mihl překvapený výraz, ale ten vzápětí zmizel pod maskou profesionálního odstupu. „Slečno Vanceová,“ věnoval mi zdvořilé kývnutí a jeho tón byl strohý a formální. „Jsem tu kvůli Sienně.“

Tohle formální oslovení zabrnkalo na bolestivou strunu hluboko v mé hrudi. Říká se, že lásku muže ke své ženě lze změřit podle toho, jak s ní jedná jeho nejbližší kruh. Neměla jsem zapotřebí si lámat hlavu s tím, jestli mě můj manžel skutečně miloval nebo respektoval. Skutečnost, že mě Damianův nejbližší přítel oslovoval mým dívčím jménem a bez mrknutí oka ignoroval můj manželský stav, vypovídala za vše. Pro ně jsem byla jen slečna Vanceová, neodbytná outsiderka, která v Damianově životě zaujímala jen propůjčené místo. Oddací list schovaný v mé zásuvce neznamenal ve srovnání s poutem, které spolu sdíleli, vůbec nic.

Svůj hluboký smutek jsem skryla za nacvičený úsměv a přikývla. „Jsou hned tady,“ odpověděla jsem a dovedla ho přímo do pokoje pro hosty.

Když jsem sledovala, jak Simon ve spěchu vešel dovnitř, pocítila jsem, jak se mi v žaludku kroutí tichá, hluboká závist. Bylo děsivé, s jakou lehkostí Sienna vyvolávala v mužích kolem sebe vřelost, paniku a oddanost jen pomocí pár narežírovaných slz a horečky. Vřelost, kterou tak snadno získala, byla něčím, pro co jsem já krvácela přes dva roky, a přesto to nikdy nezískala.

Stáhla jsem se do hlavní ložnice a hledala útočiště před tou dusivou atmosférou. Otevřela jsem velkou mahagonovou skříň a hledala sadu oblečení, kterou Damian na sobě nikdy neměl. Prsty jsem přejela po řadách jeho dokonalých, na míru šitých košil, než jsem vytáhla ležérní oblečení, které jsem mu koupila před měsíci. Pořád na něm visely cenovky. Nikdy se na ten dárek ani neobtěžoval podívat, natož si ho vyzkoušet. Když jsem držela tu pevnou látku v rukou, na rtech mi zacukal trpký úsměv. Sebrala jsem oblečení a zamířila zpět ven.

Poté, co Simon dokončil důkladnou kontrolu Sienniny teploty a předepsal potřebné léky, zachytila jsem ho, když scházel ze schodů.

„Je pozdě,“ řekl a v polovině cesty se zastavil. „Proč si neodpočinete?“

„Za chvíli si odpočinu,“ řekla jsem tiše a přistoupila blíž, abych mu nabídla čisté a suché pánské oblečení. „Máte mokré oblečení a venku pořád prší.“

Simon zamrkal, evidentně zaskočený. Nabídl mi zdvořilý, napjatý úsměv a zavrtěl hlavou. „To není nutné. Jsem dost odolný, s chladem si poradím.“

Nechtěla jsem ruce stáhnout. Místo toho jsem mu oblečení přímo vložila do rukou a trvala na svém. „Damian to ještě na sobě neměl a pořád je na tom visačka. Oba máte skoro stejnou velikost, tak si to prostě oblečte!“

Stál tam, držel to oblečení a nevěděl, jak má reagovat, ale to už jsem se otočila a stoupala zpátky do schodů. Věděla jsem, že to nedělám z obyčejné laskavosti. Simon byl ten proslulý chirurg, který mé babičce zachránil život, když ji přijali do nemocnice. Byl to v lékařském světě dobře známý odborník a nikdy by nesouhlasil s tím, že bude operovat tak obyčejnou ženu, jakou byla moje babička, kdyby nezasáhla rodina Ashfordových. To, že jsem mu podala to suché oblečení, byl jen můj způsob, jak splatit přetrvávající dluh vděčnosti. Nesnášela jsem Damianovým přátelům cokoli dlužit a tohle malé gesto ulehčilo těžkému břemenu na mém svědomí.

Silná bouře z předchozí noci do rána ustala. Probudila jsem se brzy a přivítal mě svěží úsvit a sluneční světlo zabarvené čistou vůní deštěm omyté země. Poté, co jsem se osvěžila, zamířila jsem dolů ze schodů.

Vešla jsem do kuchyně, jen aby mě uvítala domácí scéna, která mi znovu rozbila srdce.

Damian stál u sporáku a něco obracel na pánvi. Bez své obvyklé chladné, despotické aury měl na sobě jednoduchou černou zástěru. Ostré rysy jeho profilu v ranním světle změkly. Vypadal trpělivě, soustředěně a uvolněně – verze mého manžela, jakou jsem já nikdy nedostala šanci vidět.

„Bratře Damiane, chtěla bych to vajíčko trochu víc připálené,“ zašvitořila Sienna hravě od kuchyňského ostrůvku. Horečka už jí ustoupila a na tvářích jí zůstal jemný ruměnec. Důvěrně se opírala o jeho paži, vzala z misky čerstvou jahodu a konečky prstů mu ji podala přímo ke rtům. „Ale ne zas moc. Jinak bude hořké.“

Damian ovoce přijal a tiše žvýkal. Neodtáhl se od jejího doteku. Místo toho otočil hlavu a zadíval se na ni shora. Jeho tmavé oči byly plné bezpodmínečné, něžné lásky, až se mi hrdlo sevřelo zadržovanými slzami. Byl to něžný, ochranitelský pohled, za který jsem se po nocích modlila, a přesto patřil výhradně jí. Zalití hřejivým ranním světlem dopadajícím přes okenní tabulky vypadali jako ten nejdokonalejší, pohlednicový pár sdílející poklidnou snídani. V tom idylickém obraze nebylo pro odloženou manželku žádné místo.

„Jsou to opravdu pěkný pár, viďte?“

Ten nečekaný hlas mě vylekal. Otočila jsem se a uviděla Simona stojícího za mnou. Měl na sobě to suché oblečení, které jsem mu předchozí noc poskytla. Kvůli přívalovému dešti a Sienninu stavu ho Damian zjevně nenechal z vily odejít.

„Dobré ráno,“ dokázala jsem ze sebe dostat pevně.

Simon si všiml, že mi pohled sklouzl k jeho oblečení. Upravil si límeček a zdvořile přikývl. „Padne mi to dobře. Ještě jednou děkuji za to oblečení.“

Zavrtěla jsem hlavou a vděčnost tiše odmítla. „To nestojí za řeč.“ Ta slova chutnala jako popel. Bolestně jsem si uvědomovala, že jsem to oblečení původně koupila pro manžela, který se na ně nikdy neobtěžoval ani podívat, natož si je obléct.

Jakmile Sienna uslyšela naše hlasy, okamžitě se odvrátila od sporáku. Zahlédla nás stát na chodbě a rozzářila se, její postoj přešel do přirozené autority. Promluvila jasným, velitelským tónem vítězné královny vládnoucí svému nově dobytému hradu.

„Sestro Adeline, bratře Simone, vy už jste vzhůru!“ zavolala a ukázala směrem k jídelnímu stolu. „Bratr Damian usmažil vajíčka. Pojďte si dát s námi!“

Chovala se jako paní domu, nabízela pozvání v domově, který nebyl její.

Setkala jsem se s jejím pohledem a odmítla jsem se pod tíhou jejího sebevědomí zlomit. Věnovala jsem jí bezchybně zdvořilý úsměv a své hroutící se emoce zamkla za zdí důstojnosti.

„To je v pořádku,“ odpověděla jsem čistým a nekolísajícím hlasem. „Včera jsem koupila chleba a mléko. Jsou v lednici. Zrovna ses zotavila z horečky, takže bys měla pít víc mléka.“

Stála jsem si pevně za svým a nohama se pevně opírala o dřevěnou podlahu. Žila jsem v téhle vile dva roky, polykala nekonečný chlad a mé jméno zůstávalo na listu vlastnictví právoplatně zapsané vedle Damianova. I když jsem byla od přírody měkkosrdcatá, rozhodně jsem nebyla ochotná nechat si bez jediného tichého odporu nestydatě ukrást to, co mi po právu patřilo.