Sienna se odmlčela, ten zářivý úsměv jí na zlomek vteřiny na tváři zamrzl. Zaregistrovala můj nenápadný vzdor, jasnou hranici, kterou jsem právě nastavila kvůli mléku, ale mrknutím oka se vzpamatovala. Místo aby na mě vyjela nebo projevila podráždění, okamžitě změnila taktiku. Její jemné prsty se pevněji sevřely do tuhé látky Damianovy košile. Naklonila se k němu, tvář trochu zabořila do jeho ramene a hlas se jí třásl vykonstruovaným žalem.

„Bratře Damiane,“ prosila jemně a její tón byl prodchnutý hutnou, přeslazenou vinou. „Včera v noci jsem byla moc lehkovážná. Můžeš poprosit sestru Adeline, aby tu zůstala a posnídala s námi jako moje omluva?“

Stačila k tomu jediná narežírovaná věta. Jen hrstka křehkých, medových slov. Damian, který mě od chvíle, kdy jsem vstoupila do kuchyně, úplně přehlížel, konečně zvedl oči. Jeho tmavé oči se zabodly do mých a jemná vřelost, kterou před chvílí věnoval Sienně, se vytratila.

„Zůstaň a najez se s námi!“ nařídil a jeho hlas nestrpěl žádné námitky.

Byl to hrubý, autoritářský rozkaz určený pro podřízeného, ne pro manželku. Bolel ten velitelský tón? Sevřela jsem okraj linky a nehty se mi zaryly do vlastních dlaní. Smutnou pravdou bylo, že jsem už na tohle zacházení byla zvyklá. Damian byl muž, do kterého jsem se hned napoprvé vášnivě zamilovala. Byl středobodem mého světa a úplně se od něj odpoutat pro mě stále znamenalo trpký, mučivý vnitřní boj.

Maskovala jsem svou hlubokou bolest, polkla knedlík v krku a donutila koutky úst zvednout se do poddajného úsměvu. Pomalu jsem přikývla. „No, děkuji.“

Přešla jsem ke stolu, vytáhla židli a posadila se k leštěnému jídelnímu stolu. Brzy mi před nosem přistál talíř. Zjistila jsem, že tiše jím teplý toast a smažená vejce připravená přímo Damianovýma rukama. Připadalo mi to jako vzácný, téměř nepředstavitelný luxus. Tyhle ruce byly stvořeny k podepisování mnohamilionových smluv a rozhodování o životech druhých v korporátním světě, a přesto teď stál u sporáku.

Sienna ale byla rychlá a jakoukoliv pomíjivou, ubohou iluzi, kterou bych o téhle domácí chvilce mohla mít, brutálně zničila.

Se zářivým úsměvem zvedla vidličku a schválně mi na talíř položila další sázené vejce.

„Měla bys to ochutnat,“ pochlubila se tiše; její sladký tón byl jako otrávený med. „Když jsme spolu, vždycky pro mě vaří.“

Toast se mi v ústech proměnil v popel. Chtěla se ujistit, abych věděla, že to jídlo není ničím výjimečné. Byla to pro ni naprostá rutina. Já byla jen nechtěný host, co jim narušil ráno.

Sienna pak obrátila pozornost zpět k muži po svém boku. „Bratře Damiane, slíbil jsi, že mě dneska doprovodíš na prohlídku po Ridgetonu. Neporuš svůj slib.“

Damian krájel své jídlo, postoj měl uvolněný a graciézní. Podíval se na ni a jeho přísné rysy změkly. „Dobře!“ odpověděl tiše.

S naprostou lehkostí jí plnil každé její pošetilé přání. Na druhé straně stolu stál tiše v pozadí Simon. Žvýkal jídlo pomalu a pozoroval tu bizarní dynamiku odehrávající se jako naprostý outsider. Věděl až moc dobře, že nemá zasahovat.

Sklopila jsem pohled k talíři a na čele se mi prohloubila ustaraná vráska. Hruď se mi sevřela tak, že každý nádech byl námahou. Dnešek nebyl jen tak obyčejný den. Dnes se konal oficiální pohřeb jeho dědečka. Patriarcha Ashfordových zemřel a celé sídlo rodu Ashfordových se ponořilo do smutku. Pokud Damian opustí své posvátné rodinné povinnosti kvůli banální prohlídce památek se Siennou, co se stane s pověstí rodiny?

Zcela jsem ztratila chuť k jídlu a s tlumeným cinknutím odložila lžíci na keramický talíř.

Damian dopil kávu a oznámil, že se potřebuje obléct na dnešek. Odsunul židli a rázným krokem opustil kuchyň. Vstala jsem a tiše jeho vysokou postavu následovala chodbou až do hlavní ložnice.

Když Damian zaslechl mé kroky tlumené vysokým kobercem, zastavil se. Nonšalantně si svlékl košili a přetáhl ji přes hlavu. Jeho odhalená, svalnatá záda vystavil chladnému rannímu vzduchu.

„Potřebuješ něco?“ zeptal se s mrazivou lhostejností.

Instinktivně jsem se otočila zády k jeho odhalenému tělu, abych si zachovala poslední zbytky sebeovládání. Srdce mi bušilo o žebra. „Dneska je pohřeb tvého dědečka!“ naléhala jsem, a hlas jsem měla napjatý zoufalstvím.

Těžké ticho v ložnici naplnilo tiché šustění oblečení, následované ostrým zvukem zipu protínajícím vzduch.

„Tak tam jdi ty,“ ozval se jeho bezvýrazný hlas.

Zamračila jsem se, upřímně zděšená. Otočila jsem hlavu jen natolik, abych se na něj přes rameno podívala. „Damiane, je to tvůj dědeček.“

Jak se mohl tak stěžejní povinnosti jen tak vyhnout? Patriarcha rodu Ashfordových byl mrtev, a nejstarší vnuk a dědic si chtěl hrát na turistu.

„Zajištěním pohřbu už jsem pověřil Lea, takže pokud ještě něco potřebuješ, promluv si s ním,“ odmítl mě chladně a nehodlal mi věnovat ani pohled, zatímco si upravoval manžety.

Už jsem tu syrovou bolest ve své hrudi nedokázala udržet, a tak můj hlas vzrostl v upřímném smutku a frustraci.

„Damiane, je pro tebe kromě Sienny každý nahraditelný?“ zeptala jsem se s hlasem třesoucím se neprolitými slzami. „Co pro tebe znamená tvoje rodina?“

Okamžitě se přestal oblékat. Pomalu se otočil, aby na mě zlostně pohlédl, a temné oči se mu nebezpečně zúžily. Teplota v místnosti klesla na bod mrazu.

„Záležitosti naší rodiny se tě netýkají,“ odfrkl si smrtonosným tónem.

Odmlčel se a nechal ticho protáhnout do bolestivé vteřiny, než zasadil zničující, výsměšnou ránu.

„Na to nejsi způsobilá!“

Ta krutá slova se přese mě převalila jako těžký kbelík ledové vody a zmrazila mě až na kost. Stála jsem tam na místě jako přikovaná, zatímco on kolem mě bez jediného pohledu prošel. Jeho těžké kroky se rozléhaly chodbou a doznívaly do obrovského, prázdného domu.

Stála jsem v tiché ložnici sama a zírala na ten prázdný prostor, který po sobě zanechal. Neudržela jsem se a trpce se sama pro sebe zasmála, a ten zlomený zvuk se tiše odrážel od studených zdí.

*Nejsem na to způsobilá.*

I po dvou dlouhých, mučivých letech manželství jsem si uvědomila, že stále nedokážu zahřát srdce, které je studené jako led. Zoufalství se mi usadilo hluboko v žaludku, těžké a zahnívající, a přineslo s sebou děsivé uvědomění, jak naprosto bezvýznamná v tomto manželství jsem. Neznamenala jsem pro něj nic. Byla jsem jen figurkou, která zabírala místo v jeho životě.

Právě když jsem se třesavě nadechla, abych zpracovala jeho brutální odmítnutí, ozval se zezadu zlověstný hlas.

„Myslela jsem si, že nemáš ani špetku cti, ale nikdy by mě nenapadlo, že jsi taky taková vtěrka,“ ušklíbl se ten hlas.

Ztuhla jsem a ohlédla se směrem ke dveřím.

Sienna se ležérně opírala o zárubeň dveří ložnice a paže měla defenzivně zkřížené na hrudi. Ta roztomilá, nevinná maska, kterou nosila v kuchyni, byla pryč. Nebyly tam žádné rozšířené oči. Žádné chvějící se rty. Bez Damiana, který by v místnosti přihlížel jejímu představení, maska sklouzla a odhalila jen čirou, nefalšovanou zkaženost.