Mučivá hodinová jízda do rozlehlého sídla Ashfordových mi připadala jako dusivá klec. Sama na zadním sedadle jsem se potýkala s myslí, která byla chaotickým vírem děsivých myšlenek. Dusily mě obrazy Siennina krvácejícího těla, odhalení jejího těhotenství a Damianův mrazivý pohled na rozloučenou. Silný emoční stres z celého rána v kombinaci s mým raným těhotenstvím ve mně vyvolal tak silnou nevolnost, že jsem hned, jak auto zastavilo na velkolepé příjezdové cestě, rozrazila těžké dveře a vyběhla ven.

Zavrávorala jsem na dlažbě, dopotácela se k upraveným květinovým záhonům lemujícím sídlo a padla na kolena. Začala jsem silně dávit. Hořká žluč mi pálila v krku, ale žaludek jsem měla prázdný. Svírala jsem si břicho a lapala po dechu, zatímco mi chladný ranní vánek narážel do zpocené tváře.

„Copak, copak, sotva ses vdala do rodu Ashfordových, hned jsi taková křehká. Dokonce i po obyčejné cestě autem zvracíš.“

Ten ostrý, zřetelně nepříjemný hlas prořízl mrazivý vzduch. Hřbetem třesoucí se ruky jsem si otřela ústa a pomalu vstala. Nepotřebovala jsem se dívat na velkolepé mramorové schody, abych věděla, kdo to mluví. Byla to Eleanor, manželka Victora Ashforda a moje teta z manželovy strany. Její zahořklá zášť vůči mně byla v této domácnosti veřejným tajemstvím. Pohrdala mým notoricky známým chudým původem a považovala mě jen za zlatokopku. Nenáviděla fakt, že patriarcha Ashfordových mi dával přednost před svými vlastními pokrevními příbuznými. Ze všeho nejvíc v ní ale dřímal nekonečný vztek na to, že starý pán obešel ostatní a svěřil lukrativní otěže rodinného podniku přímo mému manželovi, Damianovi.

Donutila jsem se polknout přetrvávající nevolnost a zdvořile jsem přikývla. „Dobré ráno, teto Eleanor.“

Když Eleanor viděla, že jsem přijela sama, její povýšený výraz rychle zkysnul do zlomyslného úšklebku. „Cože? Mladý pán se pohřbu nezúčastní?“

Zalila mě vlna hlubokého veřejného ponížení. Rod Ashfordových kladl obrovský důraz na tradici a úctu. To, že by jediný dědic vynechal smuteční obřad svého dědečka, znamenalo monumentální skandál. Svou vnitřní hanbu jsem zakryla nuceným, rozpačitým smíchem a uchýlila se k ubohé, zoufalé výmluvě, abych zachránila manželovu pověst.

„Damian má něco neodkladného, ale možná dorazí později.“

„Haha!“ odfrkla si Eleanor nahlas a zvedla bradu, aby se ujistila, že truchlící personál a první hosté postávající poblíž vchodu ji uslyší. „Tolik k muži, kterého si vybral patriarcha Ashfordových.“

Rozhodla jsem se ten krutý osten ignorovat, prošla jsem kolem ní a vstoupila do velkolepé smuteční síně. Samotný rozsah smuteční výzdoby byl ohromující. V obrovské síni silně voněly čerstvé lilie a hořící kadidlo. Zdobená urna patriarchy Ashfordových stála slavnostně uprostřed, obklopená doslova mořem nedotčených bílých květin. V hrudi se mi usadil těžký smutek a stáhl mi hrdlo.

Zatímco Eleanor a Victor zaujali prominentní místa venku před hlavními dveřmi, aby vítali ty nejvýznamnější a nejbohatší hosty, já jsem na sebe potichu vzala vyčerpávající úkol vítat zúčastněné uvnitř. Stála jsem poblíž urny a znovu a znovu skláněla hlavu před tiše mumlajícím davem, až mě rozbolela záda a fyzickým vyčerpáním se mi začal rozmazávat zrak.

Uprostřed pochmurného moře černých obleků ke mně přistoupila Agnes – neuvěřitelně loajální, starší hospodyně patriarchy Ashfordových. Její vrásčitou tvář poznamenal hluboký zármutek. V třesoucích se rukou pevně držela malou, složitě vyřezávanou, zamčenou dřevěnou skříňku. Byla zajištěna těžkým mosazným zámkem.

„Slečno Vanceová,“ zavolala Agnes tiše a hlas se jí lámal pod tíhou jejího smutku.

Odstoupila jsem z přijímací linie. „Co se děje, Agnes?“

„Tohle vám tu zanechal patriarcha Ashfordových,“ zamumlala Agnes smutně a vtiskla mi tu těžkou skříňku přímo do mých třesoucích se dlaní. „Věděl, že vás mladý pán Ashford donutí k rozvodu. Dejte mu tuto skříňku, jestli se rozvést nechcete. Nerozvede se s vámi tak snadno, jakmile tohle uvidí.“

Srdce se mi zastavilo. Způsob, jak zastavit rozvod? Přejela jsem palcem po složitých řezbách, zmatená tou zamčenou čtvercovou skříňkou ve svých rukou. Co by uvnitř mohlo být takového, že by to změnilo Damianův názor? „Kde je tedy klíč?“ zeptala jsem se tiše.

„Patriarcha Ashfordových už předal klíč Damianovi,“ odpověděla Agnes potichu.

Naše osudy spojilo poslední přání mrtvého muže. Damian měl klíč a já držela skříňku.

Když hospodyně studovala mou mimořádně bledou, vyčerpanou tvář, oči jí změkly upřímnou starostí. Jemně dodala: „Vypadáte vyčerpaně. Patriarcha Ashfordových také doufal, že budete mít s mladým pánem dítě. Nedovolte, aby jejich pokrevní linie skončila vaší generací.“

Náhlá zmínka o tom, že mám mít dítě, mě ochromila. Tajemství mého šestitýdenního těhotenství mi v děloze připadalo neuvěřitelně těžké. Ještě před několika hodinami jsem sledovala Siennu, jak krvácí na mé podlaze a pláče kvůli ztrátě dítěte. A teď mě Agnes prosila, abych porodila dědice rodu Ashfordových, aniž by tušila, že už jedno dítě nosím. Vynutila jsem si strohý, zdvořilý úsměv a zůstala naprosto zticha, neschopná přiznat pravdu. Jen jsem si tiskla dřevěnou skříňku na hruď.

Vyčerpávající den se pomalu táhl a nakonec se z dusivé smuteční síně přesunul na rozlehlý rodinný hřbitov k večerním pohřebním obřadům. Vzduch za soumraku mě štípal do kůže. Stála jsem poblíž otevřeného hrobu, čekala, až skončí ten vyčerpávající shon personálu a slavnostní modlitby kněze. Naslouchala jsem dutým úderům hlíny dopadající na rakev.

I po všem tom vyčerpávajícím shonu, modlitbách a posledních, slavnostních obřadech se Damian ani jednou neukázal, aby uctil památku svého dědečka.

Jeho do očí bijící nepřítomnost mi způsobila nesmírné ponížení a zbytek rodiny rozzuřila. Když pohřební obřad v pohasínajícím světle oficiálně skončil, přistoupil ke mně Victor Ashford. Kráčel v toporném postoji a pevně držel Eleanor za ruku. Hleděl na mě s chladným, odměřeným výrazem, z něhož bylo zřejmé, že se poměry v rodině natrvalo změnily. Patriarcha Ashfordových byl mrtvý. Nezbyl tu nikdo, kdo by Damiana nebo mě chránil před jejich hněvem.

„Adeline,“ pronesl Victor chladně a dal tím jasně najevo, že nad Damianovou nehoráznou neúctou myje ruce. „Co se stalo, stalo se. Až se vrátíte domů, vyřiď Damianovi, ať na našeho otce nezanevře. Můj otec mu nic nedluží.“