Vytrvalý déšť bubnoval do oken auta, zatímco nás Damian vezl temnými ulicemi. Seděla jsem prkenně na sedadle spolujezdce a přiznávala si hořkou pravdu, která se mi hluboko uhnízdila v hrudi. Tak dokonale jsem si zvykla podřizovat se Damianovým nesmyslným požadavkům, že jsem ho poslechla bez jediné otázky. I když otočil volantem a vezl nás daleko od cesty k naší vile, přímo k městské nemocnici, zůstala jsem zticha a otupěle zírala na palubní desku.

Ostrý, sterilní pach lékařské dezinfekce nás silně udeřil do nosu vteřinu poté, co jsme prošli automatickými posuvnými dveřmi. Zaútočil na mé smysly a zvedl se mi z něj žaludek hrůzou. Poslušně jsem Damiana následovala tichou, jasně osvětlenou chodbou. Naše kroky se rozléhaly po linoleu, dokud jsme nevešli přímo do Siennina soukromého pokoje.

Sienna zesláble ležela na nemocničním lůžku a infuzní roztok jí pomalu kapal do žíly. Vypadala na bělostně čistém povlečení výjimečně bledě a křehce. Všimla jsem si drastické, mrazivé změny v jejím chování. Od chvíle, kdy přišla o dítě, se její dříve jemná a navenek sladká povaha úplně vypařila. Stala se z ní naprosto chladná, jedovatá a zlomyslná žena. Vrhla na mě pohled ostrý jako dýka a okamžitě otevřela ústa, aby si u Damiana stěžovala.

„Nechci se jí dívat do tváře,“ pronesla Sienna ploše, její hlas zněl v tichém pokoji ostře a neúprosně.

Místo aby respektoval její přání a poslal mě pryč, Damian se zachoval s bizarní krutostí. Došel k okraji postele a něžně ji objal. Zlehka si otřel bradu o její čelo v nechutném projevu hluboké náklonnosti a utěšoval ji způsobem, jakým mě neutěšoval nikdy.

„Nech ji, ať se o tebe pár dní stará,“ zamumlal k Sienně tiše, ale dostatečně nahlas na to, abych slyšela každé slovo. „Je to její povinnost.“

Z té intimní, láskyplné scény mezi mým manželem a jeho milenkou mi v hlavě tepala tupá, neústupná bolest. Odvrátila jsem zrak a zaryla si nehty do dlaní. Tiše jsem spolkla svou hrdost a přijala svůj krutý osud. Krátce nato Damiana náhle pohltila obrovská zodpovědnost za přípravy pohřbu mistra Ashforda a blížící se následky pro firmu. Se zamračeným výrazem zkontroloval telefon, pustil Siennu z objetí a odešel. Nechal mě v pokoji úplně samotnou, abych fungovala jako Siennina osobní pečovatelka.

Hodiny se mučivě vlekly. Ticho v místnosti působilo těžce a dusivě.

Ve dvě hodiny ráno panovalo na oddělení hrobové ticho, které narušovalo jen rytmické bzučení lékařských přístrojů. Sienna spala přes den až příliš, takže teď uprostřed noci byla úplně vzhůru a neklidná. Nemohla spát, a tak otočila hlavu a podívala se na mě. Seděla jsem tiše v tvrdém křesle u postele a bojovala s vlastním vyčerpáním.

„Adeline, ty jsi až příliš pokorná,“ podotkla Sienna do ztichlého pokoje. V jejím tónu se mísila zvrácená směs výsměchu a upřímné nedůvěry.

S jejím hodnocením jsem se nepřela. Pomalu jsem sklopila zrak na zářivý snubní prsten, který pevně obepínal můj prst. Byl to těžký, trvalý symbol mého bolestného závazku, kroužek kovu, který mě poutal k muži, jenž mě nemiloval.

„Copak tohle není láska?“ odpověděla jsem tiše a odhalila tragickou hloubku své oddanosti.

Sienna si odfrkla a ten drsný zvuk prořízl ticho. Poručila si sklenici horké vody.

Poslušně jsem došla k automatu a napustila ji. Vrátila jsem se k posteli a podala jí kouřící sklenici. Sienna ji však záměrně odmítla převzít. Nechala ruce pevně položené na čistě bílé přikrývce a ani se nepokusila po nápoji sáhnout. Její hlas ztichl, byl zcela bez emocí, když se mi podívala přímo do očí.

„Myslím, že jsi ubohá, ale zároveň jsi žalostná,“ pronesla Sienna chladně. „To, co se stalo tomu dítěti, by se ti nemělo dávat za vinu, ale stejně jsem si nemohla pomoct, abych všechnu tu odpovědnost a nenávist nehodila na tebe.“

Slovně přiznala, že na mě nespravedlivě svalila vinu, a použila to jako zbraň, aby mě zničila. Odmítla jsem přistoupit na její emocionální provokaci.

„Buď opatrná. Je to horké,“ odpověděla jsem jednoduše, zachovala neutrální výraz a znovu jí opatrně nabídla sklenici s horkou vodou.

Tentokrát si Sienna sklenici vzala. Současně však její druhá ruka vystřelila zpod peřiny. Pevně mě chytila za paži a držela mě neústupně na místě. Ztuhla jsem a instinktivně se snažila ucuknout, ale její sevření se mi zarylo do kůže. Koutkem oka jsem zahlédla vysokou, impozantní postavu, která najednou tiše stála v otevřených dveřích pokoje.

Byl to Damian. Sledoval nás.

Sienniny tmavé oči se intenzivně vpily do mých. Plně si uvědomovala jeho přítomnost ve dveřích a svůj další krok načasovala s vypočítavou zlobou.

„Vsadíme se a uvidíme, jestli ho to bude aspoň trochu mrzet,“ zašeptala Sienna s děsivým klidem. „Troufáš si?“

Neřekla jsem nic. Jen jsem tam stála naprosto nehnutě. Byla jsem paralyzována morbidní zvědavostí a tragickým, zoufalým zábleskem naděje. Zasáhne? Ukáže konečně aspoň špetku lidskosti a starosti, když mi někdo ublíží přímo před ním?

Sienna nepřerušila intenzivní oční kontakt a záměrně sklenici naklonila. Vylila vařící vodu přímo na odhalenou kůži hřbetu mé ruky.

Pronikavá bolest od vroucí vody okamžitě vzplanula. Zakousla se mi do masa jako útok deseti tisíc jedovatých mravenců, pronikala mi nervy a vyrážela dech. Spalující žár propálil horní vrstvu mé kůže během několika vteřin. Moje mlčení bylo mým bolestným přijetím té kruté sázky. Dobrovolně jsem snášela silnou bolest způsobenou popálením a zoufale riskovala, abych zjistila, jestli Damianovi záleží na mé bolesti.

Sienna těžce odložila prázdnou sklenici na noční stolek a v tu ránu změnila své chování. Nasadila dokonalou masku nevinnosti a předstíraného zděšení.

„Omlouvám se, neudělala jsem to schválně!“ vykřikla Sienna nahlas a ujistila se, že její rozrušený hlas k Damianovi ve dveřích dolehl. „Ta sklenice byla příliš horká, takže jsem ji omylem vylila. Jsi v pořádku?“

Její slova mi v uších zněla neuvěřitelně falešně a prázdně. Zatímco mi z kůže, na níž se rychle tvořily puchýře, vyzařovala oslepující a mučivá bolest, pomalu jsem svou těžce popálenou ruku stáhla. Spustila jsem ji podél těla, potlačila fyzická muka a slzy, které hrozily vytrysknout. Zavrtěla jsem hlavou, podívala se přímo před sebe a tiše odpověděla: „Jsem v pořádku!“