Damian vešel do pokoje s očima tupýma a nečitelnýma. Sotva se podíval na podlahu, kam vystříkla horká voda. Jeho pohled rychle padl na hřbet mé ruky, která už otékala a červenala. Ale nezastavil se. Došel rovnou k posteli a podíval se na Siennu. „Proč ještě nespíš?“

Sienna předstírala, že je jeho přítomností překvapená. Chytila ho za lem košile a stáhla ho k sobě, aby si sedl vedle ní. Pevně ho objala a její tvář byla maskou viny a paniky. „Přes den jsem spala moc, tak teď nemůžu usnout. Proč jsi tady, Damiane?“

„Přišel jsem se na tebe podívat,“ řekl Damian.

Jeho tmavé oči se stočily zpět ke mně. Zíral na puchýře, které se mi na ruce začínaly tvořit, a svraštil obočí. „Běž si to nechat ošetřit,“ pronesl chladně.

Jeho hlas byl plochý, bez jakékoliv stopy obav nebo lítosti.

Sienna se k němu tiskla a ukryla tvář na jeho hrudi. „Je to moje vina, Damiane. Byla jsem tak neopatrná. Nechtěla jsem, aby se sestra Adeline popálila.“

Damian ji jemně hladil po dlouhých vlasech a jeho tiché gesto ukazovalo, že nemá v úmyslu ji obviňovat.

Stála jsem tam a připadala si, jako by mě někdo strčil na okraj strmého útesu. Hruď se mi stáhla, až se mi těžce dýchalo. Otočila jsem se a v tichosti vyšla z pokoje.

Od začátku jsem věděla, že Sienninu krutou sázku prohraju. Přesto ve mně stále uboze přežíval nepatrný zbytek naděje. Doufala jsem, že by se mohl alespoň zeptat, jestli mě to bolí. Kdyby řekl jediné laskavé slovo, stačilo by mi to jako opora.

Místo toho jsem nedostala nic než lhostejnost.

Kráčela jsem osamělou, sterilní chodbou a zadržovala slzy. Cestu mi najednou zablokovala široká hruď. Zastavila jsem se, vzhlédla a zjistila, že přede mnou stojí doktor Simon Cross.

Zíral na mě a jeho ostré oči se zúžily, když se upřely na mou zraněnou ruku. Chvíli ani jeden z nás nepromluvil.

Pak to ticho prolomil. „Bolí to?“

Tahle jednoduchá otázka rozbila zbytek mých sil. Z oka mi skanula velká slza a dopadla na studenou podlahu. Průvan v prázdné chodbě mě přiměl zachvět se.

Byl to krutý vtip. Doktor, kterého jsem sotva znala, se o mě zajímal natolik, aby se zeptal, jestli mě to bolí, zatímco manžel, se kterým jsem žila dva roky, to zcela ignoroval.

Cítila jsem se trapně a snažila se ruku stáhnout. „To nic není. Budu v pořádku.“

Simon mě chytil za zápěstí a jeho stisk byl pevný. „Jsem doktor,“ pronesl a nenechal žádný prostor pro námitky.

Odvedl mě přímo do vyšetřovací místnosti. Poté, co sestře stručně vysvětlil, co má dělat, se na mě podíval. „Nechte ji, ať vám to obváže.“

„Děkuji,“ zamumlala jsem. Přikývl a odešel.

Mladá sestra si připravila lékařský podnos, a když popáleninu uviděla, svraštila obočí. „Je to dost vážné. Puchýře jsou velké a mohla by vám zůstat trvalá jizva.“

„To je v pořádku,“ odpověděla jsem tiše. Jizva na ruce neznamenala nic ve srovnání s ranami v mém srdci.

Sestra vytáhla sterilní jehlu. „Musím ty puchýře propíchnout a vypustit z nich tekutinu. Bude to bolet, tak to zkuste vydržet.“

„Vydržím.“

Začala s ošetřením. Ostré píchnutí jehly a chladivé pálení alkoholu mě přiměly napnout se. Fyzická bolest byla ostrá, ale sotva na ní záleželo. Skutečnou agónií byla ta drtivá tíha v mé hrudi. Ve srovnání s poznáním, že Damianovi na mně vůbec nezáleží, tahle fyzická bolest nic neznamenala.

Seděla jsem mlčky, zatímco mi sestra ruku obvazovala. Jakmile skončila a dala mi pokyny, vstala jsem a vydala se zpátky na Siennino oddělení.

Když jsem míjela schodiště, zvuk známých hlasů mě přiměl ustrnout. Těžké dveře byly pootevřené.

„Mistr Ashford zemřel, tak kdy se s ní hodláš rozvést?“

Byl to Simonův hlas.

„S ní? S Adeline?“

Ozval se hluboký, ledový hlas. Patřil Damianovi.

Stála jsem ve stínu chodby a dívala se škvírou. Damian se opíral o zábradlí a ruce měl v kapsách. Simon stál naproti němu, opřený o zeď s napůl vykouřenou cigaretou.

Simon odklepl popel na podlahu. „Víš, že neudělala nic špatného. Udělala to jen proto, že tě miluje.“

Damian vzhlédl s obranným výrazem. „Odkdy ti na ní záleží?“

Simon svraštil obočí. „Jen ti to připomínám, abys toho později nelitoval. Ať je její láska jakkoli hluboká, přijde den, kdy ji vezme zpět.“

Ze schodů se ozval chladný úšklebek. „Nikdy mi na její lásce nezáleželo.“

Ta slova mě zasáhla jako fyzická rána.

Nezůstala jsem, abych si vyslechla další slovo. Otočila jsem se a odešla. Některé věci je lepší přiznat si v tichosti. Když člověk musí tak krutou pravdu slyšet od někoho jiného takhle bez obalu, může si za to sám, protože nepoznal, kdy se pustit dál.