„Proč by to bylo nevhodné?“ ušklíbl se rváč a stočil ke mně zrak. Hněv v jeho pohledu vzplál, když přistoupil blíž. „Takže ty jsi ta, co po mně hodila tu sklenici?“

Držela jsem bradu zvednutou a odmítala projevit strach, který mi stoupal v hrudi. „Byla to nehoda. Omlouvám se.“

„Omlouváš se?“ Odplivl si na podlahu, tvář zkřivenou vztekem. „Myslíš, že to tvoje pitomé promiň to spraví? Koleduješ si o malér!“

Zvedl těžkou kovovou tyč, připravený mě s ní praštit přímo do hlavy.

S Hazel jsme nečekaly, až nás zasáhne. Pohnuly jsme se v naprosto stejnou chvíli. Popadly jsme z pultu dvě silné, těžké pivní láhve. Bez váhání jsme jimi po něm mrštily.

Sklo se roztříštilo o jeho rameno a rozmetalo pěnu i střepy.

Když zbytek jeho gangu viděl, že vracíme úder, došla jim trpělivost. Vrhli se vpřed a oháněli se zbraněmi.

V úzkém prostoru baru se situace zvrhla v chaotické násilí. S Hazel jsme využily všechny své síly, abychom se útočníkům ubránily. Oháněly jsme se těžkými lahvemi, uhýbaly jejich nemotorným ranám a odkopávaly každého, kdo se dostal příliš blízko. Držely jsme své pozice a odmítaly jsme se nechat přemoct.

Právě když se rváči shromažďovali ke koordinovanému útoku, z ulice se rozlehl ostrý ryk sirén. Rozbitými okny zablikala červená a modrá světla.

Dveřmi vtrhla policie, křičela rozkazy a nutila všechny padnout k zemi.

Hazel ani já jsme neměly jediný škrábanec. Několik rváčů se však svíjelo na podlaze a svíralo si krvácející řezné rány od rozbitého skla. Během několika minut policisté gang spoutali a vyvedli nás všechny ven do chladné noci.

Na policejní stanici okresu Westhaven nás posadili do sterilní, zářivkami osvětlené místnosti. Policista s námi sepsal protokol a vyslechl naši verzi událostí.

„Podívejte, víme, že si začali oni,“ řekl policista a zavřel složku. „Ale vy dvě jste se zúčastnily fyzické potyčky. To znamená, že vás musíme zadržet. Potřebujete někoho, kdo sem přijede a zaplatí za vás kauci.“

Hazel si povzdechla a opřela se do studené kovové židle. Byla sirotek bez rodiny a neměla v Ridgetonu žádné spolehlivé kontakty. Kromě mě v tomhle městě neměla komu zavolat o pomoc.

Můj vlastní společenský okruh byl stejně ubohý. Moje omezující manželství s Damianem mě odřízlo od světa. Dny jsem trávila buď uvězněná v sídle rodu Ashfordových, nebo zalezlá ve své tiché kanceláři. Nezůstali mi žádní blízcí přátelé, na které bych se mohla v krizi obrátit.

Poté, co jsem si v hlavě prošla své kontakty, jsem se zastavila u jednoho jména: Simon Cross. Byl milý a byl to lékař. Mohl by mi pomoct.

Vytočila jsem jeho číslo. Telefon třikrát zazvonil, než to někdo zvedl.

Ve sluchátku se mi ozvalo jen ticho. Neozval se žádný pozdrav, žádný dech, jen prázdná linka.

Cítila jsem se trapně a odkašlala si. „Doktore Crossi? Strašně se omlouvám, že vás obtěžuji v takovou hodinu. Ale potřebuji vaši pomoc. Jsem právě teď na policejní stanici. Mohl byste prosím přijet a zaplatit za mě kauci?“

Ticho na druhém konci se protahovalo a každou vteřinou těžklo. Cítila jsem, jak se mi v žaludku stahuje uzel.

„Doktore Crossi, prosím,“ zašeptala jsem prosebně.

„Adeline Vanceová!“

Hlas, který se prořízl reproduktorem, nebyl Simonův. Byl chladný, hluboký a okamžitě rozpoznatelný.

Damian.

Srdce mi vyskočilo až do krku. Hruď mi zaplavila panika, až se mi těžce dýchalo. Proč můj manžel uprostřed noci zvedá Simonův soukromý telefon?

„Damiane…“ vykoktala jsem a moje mysl horečně hledala jakékoli logické vysvětlení. „Ty… proč ty—“

„Adresu,“ poručil a přerušil mě ostrým, ledovým tónem.

„Policejní stanice okresu Westhaven,“ vyhrkla jsem instinktivně.

Linka ohluchla.

Hazel na mě zírala se spadlou čelistí. „Proč jsi hned od začátku nevolala manželovi, ale Simonovi? Ty si prostě hrozně ráda komplikuješ život, že?“

Promnula jsem si spánky a cítila, jak se blíží masivní bolest hlavy. „Když jsem z vily odcházela, Damian byl opilý. Předpokládala jsem, že odpadl na pohovce. Jak jsem měla vědět, že je se Simonem?“

Přesně o třicet minut později se těžké skleněné dveře stanice rozsunuly.

Na rušnou stanici vešel Damian.

Zdálo se, že se plná místnost v okamžiku, kdy vstoupil, ztišila. I v obyčejném černém obleku vypadal díky své vysoké, štíhlé postavě a ostrým rysům jako mistrovské plátno. Jeho chladná přítomnost budila respekt a vyzařovala auru autority, která na drsnou policejní stanici nepatřila.

Protože jeho tvář se objevovala na předních stránkách městských finančních novin každý boží den, policisté ho okamžitě poznali. Náčelník a několik jeho zástupců přispěchali, mírně se ukláněli a zdvořile a uctivě ho zdravili.

Hazel do mě dloubla loktem. „Dobře, už to chápu,“ zašeptala s očima upřenýma na něj. „Chápu, proč jsi jím tak posedlá. Damian je mistrovské dílo. Která žena by nechtěla být paní Ashfordovou? Můžeš se dívat na ten obličej a spát s ním každou noc.“

Protočila jsem nad ní panenky. „Neprosila jsi mě snad ještě před dvěma hodinami, abych se s ním rozvedla?“

„Lidé mění názory,“ zamumlala zpátky, aniž by ji to nějak trápilo.

Damian ignoroval podlézající policisty a soustředil se na papírování. Podepsal propouštěcí formuláře, zaplatil tučné pokuty a zajistil naše okamžité propuštění, aniž by pronesl jediné zbytečné slovo.

Když jsme kráčely k východu, zadržující policista nás následoval ke dveřím.

„Příště, až se dostanete do takových problémů, zavolejte nám,“ varoval nás, ačkoli jeho tón už byl mnohem mírnější. „Neberte spravedlnost do vlastních rukou.“

„Samozřejmě. Děkujeme, strážníku,“ řekly jsme obě a zdvořile se usmály.

Jakmile jsme vyšly na betonové schody, Hazel se naklonila a zamumlala: „Kdybychom nevzaly spravedlnost do vlastních rukou, policie by už naše těla seškrabávala z podlahy baru.“

Otevřela jsem ústa, abych souhlasila, ale po páteři mi zničehonic přeběhlo mrazivé zachvění.

Vzhlédla jsem.

Damian stál vedle svého obrovského černého džípu. Pouliční lampy vrhaly přes jeho tvář dlouhé, temné stíny. Ruce měl zastrčené v kapsách a jeho temné, pronikavé oči se upíraly přímo na mě. Kvůli zuřivosti, která z něj vyzařovala, působil chladný noční vzduch ještě mrazivěji.