Declan Lancaster stál ve stoickém tichu večera a chlad se mu zakusoval do ostrých rysů tváře. Jeho čelisti zůstávaly sevřené, jako maska potlačovaných emocí, když sklopil zrak k zavinutému novorozenci, kterého mu právě vložili do náruče. Nemluvně se ošívalo, vrtělo se v tlustých přikrývkách, ale Declan mu nenabídl žádnou útěchu. Zvedl pohled ke kurýrovi stojícímu před ním.

"Kde je matka toho dítěte?" zeptal se skrz zatnuté zuby.

Kurýr sklonil hlavu a nabídl mírnou, uctivou úklonu. Jeho hlas nesl naučený, pochmurný tón. "Omlouvám se, pane. Matka dítěte zemřela v nemocnici na dystokii."

Declanova široká ramena ztuhla. Zíral na muže a ticho na verandě se napjalo k prasknutí. "Zemřela?"

Aby ověřil toto chmurné tvrzení, sáhl kurýr do kapsy, vytáhl telefon a ukázal mu digitální smuteční portrét. Declanovy tmavé oči se upřely na zářící obrázek. Zobrazoval Chloe. Její tvář byla oteklá. Její pleť měla mrtvolnou, přízračnou bledost. Oteklé oči prázdně zíraly do objektivu fotoaparátu v hrůzném, znepokojivém posmrtném zobrazení.

Pokud se v Declanově hrudi skrýval sebemenší mikroskopický stín přetrvávajícího soucitu nebo viny, zmizel vteřinu poté, co ten pohled zpracoval. Neprojevil žádný šok. Nenabídl žádný smutek. Místo toho si zachoval chladnou, pragmatickou vyrovnanost.

"Řekněte mi přesné místo, kde je pohřbena," požadoval a jeho hlas neprozrazoval ani záchvěv emocí.

"Číslo 674 na hřbitově Pine's Hollow," odpověděl kurýr.

Declan nečekal, až ho zaplaví hluboký emocionální proces vyrovnávání se s její smrtí. Neptal se na podrobnosti o jejích posledních okamžicích. Prostě jen pevně přitiskl novorozené dítě na svou hruď, spěšně se otočil ke kurýrovi zády a stáhl se do svého impozantního sídla. Těžké dubové dveře se zaklaply a uzamkly zimní vzduch venku.

Zatímco Declan nic netušil, ve stínech nedaleko na ulici stál nenápadně zaparkovaný hnědý sedan. Za volantem seděla Chloe. Klouby svírala kožený volant tak pevně, až jí zbělely. Celou tu výměnu sledovala přes čelní sklo. Její srdce se propadlo do bezedné propasti zoufalství, když se stala svědkem jeho mrazivé lhostejnosti k naprosto zřejmé zprávě o její smrti.

Neuronil ani slzu. Jeho krok nezaváhal.

Dopadla na ni drsná realita, těžká a dusivá. Dva celé životy její vášnivé, neochvějné lásky, jejího nekonečného obětování a její divoké oddanosti nedokázaly proniknout do jeho neproniknutelného, ledového srdce. Ten muž k ní necítil vůbec nic.

Když zírala na prázdnou verandu, kde ještě před chvílí stál, její dlouhotrvající touha po něm navždy vyhasla. Romantické iluze, k nimž se upínala, se rozpadly na popel a zanechaly po sobě jen chladnou, dutou prázdnotu. Po její roztříštěné lásce zůstal jen primární pud přežití. Musela zůstat silná. Zařadila rychlost a odjela od sídla pryč.

O pět let později.

Letiště v hlavním městě bzučelo chaotickou energií. Hlášení se rozléhala z reproduktorů a mísila se s klapáním koleček kufrů o leštěné podlahy. Chloe rázovala rušnými, hustě zalidněnými chodbami naléhavými kroky. Zůstávala těžce skrytá pod pečlivě vytvořeným převlekem. Tmavou baseballovou čepici měla staženou nízko do čela. Černá rouška jí zakrývala spodní polovinu obličeje. Oči jí chránily obrovské sluneční brýle zakrývající obličej.

Těsně za ní kráčela úchvatně krásná pětiletá dvojčata. Chlapec, Benjamin, jel na elegantní koloběžce. Na sobě měl červený dres s vyšívanými křídly na ramenou, spárovaný s tmavými kalhotami a dokonalými teniskami. Vedle něj šla Colette, oblečená v růžových princeznovských šatech s volánky, s tmavými vlasy svázanými do úhledných culíků.

Dvojčata oplývala vrozeným, zářivým šarmem. Z obrovských davů na sebe okamžitě strhávala nechtěnou pozornost. Kolemjdoucí zpomalovali krok, nabízeli vřelý úsměv a ukazovali na rozkošnou dvojici.

Místo aby je dvojčata ignorovala, radostně se představovala.

"Já jsem Benjamin!" oznámil Benji hrdě.

"A já jsem Colette!" přidala se Lettie a mávala na obdivující ženu.

Chloe, neschopná udržet klid pod stoupající úzkostí, se prudce otočila. Její kufr s trhnutím zastavil. Přistoupila k nim a ostře je pokárala.

"Benji! Lettie!" okřikla je hlasem, který byl sice tlumený, ale přísný. "Co jsem vám říkala o děsivé realitě obchodníků s lidmi? Proč byste jen tak rozdávali svá skutečná jména úplným cizincům?"

Dvojčata se zastavila. Benji našpulil rty a jeho jasné oči vzhlédly k jejímu těžkému oděvu.

"Mami, proč se takhle balíš?" zeptal se nevinně. "Vypadáš hrozně podezřele. Jsi ty nějakej zloduch?"

Chloe pocítila v hrudi ostrou bodavou vinu. Věděla, že návratem do tohoto města podstupuje obrovské, život ohrožující riziko. Její jedinou motivací bylo kriticky se zhoršující zdraví její matky. Stařenka si přála vidět dceru a vnoučata naposledy.

Chloe si byla až moc dobře vědoma nebezpečí, které tu číhalo. Kdyby Declan někdy zjistil, že předstírala vlastní smrt a úspěšně ho oklamala, jeho zraněná pýcha by požadovala odplatu. Doslova by ji zabil.

Chloe, jednající na základě čistého pudu sebezáchovy, sáhla do své kabelky a vytáhla dva menší páry slunečních brýlí. "Nasaďte si je. Hned," nařídila, rychlá a zoufalá. Potřebovala skrýt jejich vysoce rozpoznatelné oči – oči, které dokonale zrcadlily jejich otce.

Dvojčata si sborově povzdechla a nasunula si tmavé obroučky na obličej.

"Aspoň že máma myslí, že je to cool," zamumlal Benji a upravil si nosník brýlí.

Chloe nejistě vydechla. Chytili se za ruce a zamířili k východu z letiště.

Náhle se atmosféra u automatických skleněných dveří změnila. Zdálo se, že se dav rozestoupil. Ke vchodu kráčela povědomá, vysoká a mimořádně štíhlá postava.

Chloe se zatajil dech. Srdce jí vyskočilo až do krku.

Byl to Declan.

Do žil jí vjela panika. Zběsile zatáhla dvojčata za konstrukční sloup a blížícího se muže použila jako varovný příklad pro své děti v reálném čase. Nenápadně k němu ukázala a zašeptala: "Hlavně muži, co vypadají jako psi v oblecích a kravatách... Podívejte se na toho pána, co tamhle jde. I když vypadá šik a elegantně, může to být krutý člověk. S největší pravděpodobností je to obchodník s lidmi."

Když se zoufale snažila vymanévrovat své děti z jeho přímé cesty, Declanův pohled přelétl terminál. Podíval se přímo jejím směrem.

Chloe zamrzla na místě. Krev se jí proměnila v led.

K jejímu absolutnímu šoku se na jeho obvykle stoické tváři objevil vřelý, upřímný úsměv. V hlavě se jí okamžitě zablýsklo. Naivní, pohřbené fantazie si draly cestu na povrch jejích myšlenek. Poznal ji? Způsobilo pět dlouhých let odloučení zázrak a on si uvědomil, co ztratil?

Tato křehká iluze se o vteřinu později roztříštila na milion kousků.

"Declane!" zavolal jemný, melodický ženský hlas těsně za Chloiným ramenem.

Declan se protáhl kolem Chloe, jeho široké rameno o ni téměř zavadilo. Jeho uvolněný výraz ztvrdl v zřetelný náznak otrávenosti nad divně oblečenou ženou, která mu fyzicky blokovala cestu. Bez jediného dalšího pohledu ji obešel a zamířil přímo k nádherné, elegantní ženě, která stála jen pár kroků od ní.

Zastavil se před tou křehkou kráskou a usmál se s upřímnou náklonností. Natáhl ruku a jemně jí vzal z rukou těžká zavazadla. Byla to ukázka něžné, ohleduplné péče, jakou Chloe nikdy za celé jejich manželství neměla tu čest vidět.

Malá Colette, která to sledovala, zatahala Chloe za kabát. Nevinně zažvatlala: "Mami, ten pán vypadá jako hodný člověk. Pomohl té paní."

Chloino srdce okamžitě ztvrdlo a proměnilo se v kámen. "Co vy víte? Nemůžete soudit knihu podle obalu," zamumlala hořce a spěšně odváděla své děti pryč od této bolestné scény.

Vlekla dvojčata ke vstupním dveřím a nedokázala se ubránit jednomu poslednímu, dlouhému pohledu přes rameno. Pozorovala Declanovu nebývalou něhu adresovanou té jemné ženě.

"Hajzl," zavrčela si Chloe pod vousy.

Protlačila se skleněnými dveřmi do rušné zóny pro výstup. Nedokázala vůbec pochopit, proč by muž jeho údajného intelektu dal přednost náročné fifleně před tak všestrannou, vysoce schopnou manželkou a dravě ochranitelskou matkou, jakou byla ona sama. Ta žena vypadala jako z porcelánu, připravená se roztříštit při sebemenším doteku. Chloe na druhou stranu dokázala zvládnout cokoli, co jí život postavil do cesty.