Pneumatiky elegantního Rolls-Roycu těžce křupaly po štěrku a klouzavě zastavily těsně před tyčícími se, tichými kovanými vraty hřbitova Pine's Hollow. Penelope se podívala přes tónované okénko spolujezdce a její oči kopírovaly ponurý klenutý nápis nad vchodem. Všechna zářivá barva se v mžiku vytratila z její okouzlující tváře. Její hruď se náhle v záchvatu paniky nadzvedla, když se otočila směrem k sedadlu řidiče.

"Proč jsme tady?" zeptala se a její hlas se třásl, zatímco její ruce svíraly okraj kožené kabelky. "Přijela jsem se podívat za babičkou. Je... její stav je horší? Je babička tady?"

Declanův boční profil zůstal jakoby vytesaný z ledu. Ještě vteřinu svíral volant, než vypnul motor. "Je tu Chloe."

Penelope ostře zalapala po dechu a její napjatá ramena zalila obrovská vlna úlevy. Svezla se zpět do plyšové kůže a těžce si povzdechla, než nad ní převládlo hluboké zmatení. Její obvyklé škádlivé vystupování se brzy znovu vynořilo. "Chloe? Ona je tu pochovaná?" Koutek jejích rtů zatahal lišácký úšklebek. "Není žádný svátek. Neděláme rituální oběti. Ty k své zesnulé manželce pořád chováš nevyřešené city, co? Že si ve svém napěchovaném dni najdeš čas, jen abys navštívil její hrob."

Declan si odepnul bezpečnostní pás, ignoroval její provokaci a zatlačil do těžkých dveří auta.

Penelope se za ním vysoukala a její podpatky zaklapaly o chodník. "Chci říct, co jiného by vysvětlovalo to tvoje šílené geniální dítě? Na nějaké úrovni jsi ji musel milovat, když se ti s ní povedlo udělat pětileté mimino hackera. Lachlan je živoucím důkazem tvé náklonnosti!"

Jakmile Declan uslyšel jméno svého syna, zarazil se u paty kamenných schodů. Tyčící se cypřiše vrhaly dlouhé a temné stíny na jeho hezkou, aristokratickou tvář a proměnily jeho rysy v kámen.

"Lachlan byl nehoda," odsekl Declan s hořkým, neústupným tónem. "Není to výsledek lásky!"

Penelope protočila oči a dramaticky, nesouhlasně mlaskla rty. "Když už máš tak ohromující geny, proč bys neměl mít těch nehod víc? Kdybys chtěl znát můj názor, přijde mi to jako plýtvání prvotřídním DNA."

V Declanových temných očích se konečně zjevila sebemenší stopa otcovské vřelosti. "Ne každé dítě bude mít Lachlanovo neskutečné štěstí a vyhne se podřadným venkovským genům své matky." Jeho syn byl jeho odrazem, jak ve fyzické stavbě těla, tak v intelektu. V pouhých pěti letech měl chlapec technické dovednosti, které konkurovaly zkušeným bezpečnostním expertům.

Penelope si odfrkla a založila si ruce na hrudi. "Jasně, má tvůj intelekt, ale podědil taky všechny tvoje nejhorší chyby. Matka říká, že je malý Lachlan přesně tak povýšený, arogantní a frustrujícím způsobem nemluvný jako ty. Chvíli si dokonce myslela, že by mohl být na spektru."

"Méně mluv," poručil Declan a odmítl toto srovnání. Na svém synovi neviděl žádné vady.

"Ty jsi snad nikdy neviděl normální děti?" povzdechla si Penelope, očividně vyvedená z míry. "Ty totiž brečí. Smějou se. Chovají se prostě jako opravdové děti."

Declanova mysl se na zlomek vteřiny zatoulala. Před očima mu probleskl obraz dravě defenzivní a zvláštní holčičky z letištního terminálu. "Zrovna před chvílí jsem jednu potkal," zamumlal. "Jako, roztomilá, to ano, ale jinak ničím zajímavá. Jestli tohle má být ten tvůj standardní vzor dítěte, to ať radši zůstane Lachlan přesně takový, jaký je."

Odhánějíc tu vzpomínku, Declan se plně soustředil na svůj cíl. Z kapsy kabátu vytáhl složený dokument a procházel v něm pohřební záznamy. "Místo číslo 674."

Penelope se vedle něj zarazila s otevřenou pusou. "674? Jdi a chcípni?" vyhrkla a přeložila nahlas význam homofonních čísel. "Bože, tahle fakt měla strašlivou smůlu, že jo? Dostala do vínku takové morbidní číslo."

Ta do očí bijící slovní hříčka zasáhla Declanovu mysl jako blesk. Zastavil se. Okolní teplota jakoby okamžitě klesla pod bod mrazu a podzimní vánek se na jeho kůži proměnil v led.

Šest. Sedm. Čtyři.

Moze mu pracoval naplno a propočítával možnosti. Byla tato numerická urážka jen kosmickou shodou okolností, nebo šlo o mistrně naplánovaný trik? Klasické odvedení pozornosti v režii samotné Chloe s cílem se mu vysmát zpoza hrobu?

Jeho čelisti se zaťaly. Kráčel kupředu, jeho dlouhé kroky ukrajovaly vzdálenost mezi řadami náhrobků. Procházel klikatými uličkami hřbitova, dokud nedošel ke specifickému pozemku. Prudce se zastavil. Celé tělo se mu proměnilo v kámen.

Upíral zrak na leštěnou šedou žulu, aniž by mrkl okem. Elegantní rytina na kameni nenesla jméno jeho venkovské manželky. Namísto toho hrdě hlásala: *Zde odpočívá Vivienne Prescottová*.

Penelope, stojící hned za jeho ramenem, hlasitě vypískla z čirého zděšení. "Panebože! Declane, to je Vivienne!"

Declan zůstával potichu, tmavým zrakem stále hypnotizoval vytesaná písmena.

"Jaký to má proboha smysl?" ptala se Penelope nahlas, divoce gestikulujíc směrem k hrobu. "Vivienne byla vysoce vzdělaná, kultivovaná dáma z úctyhodné a prestižní rodiny! Jak by mohla sdílet náhrobek s někým jako Chloe? Rodina brala Chloe jako neokouchanou venkovskou husu. Ony jsou naprostý opak!"

Kola v Declanově hlavě do sebe s velkým úderem zapadla. Pravda mu došlo tak ostře a neoddiskutovatelně. Jeho tmavý pohled nabral hrozivých rozměrů a z jeho vysoké postavy vyzařovala nebezpečná aura.

"Takže ještě není mrtvá, co?" zamumlal ledovým, jedovatým hlasem. "No, brzy bude."

Úplné poznání toho, že si z něj Chloe celých pět dlouhých let bezchybně dělala naprostého hlupáka, v jeho hrudi zapálilo zuřící ohnivé peklo. Zfingovala svou smrt a ještě tu zanechala takovýhle posměšný drobeček. Ani se podruhé nepodíval na tu ironickou sochu z kamene a vyrazil po patách zpátky směrem ke kovaným vratům.

Strhl dveře u sedadla řidiče svého Rolls-Roycu, vklouzl do sedadla a okamžitě vytáčel číslo na svého oddaného asistenta Daltona. Hovor byl spojen už na druhé zazvonění.

"Najděte jakýkoli způsob, jak dostat rodinu pacientky Miriam k převozu do Nemocnice Apex Global, co nejdříve to půjde!" štěkl Declan, jehož klouby sevřené okolo koženého volantu zbělely.

Na druhé straně sluchátka zůstal Dalton jako opařený. Moc dobře si pamatoval chvíli, kdy pan prezident zapřísahal, že za žádných okolností už v životě nechce zaslechnout jméno matky od Chloe. Sice slíbil, že jí účty zaplatí, ale víc ne.

Když v hlasu svého šéfa rozpoznal vražedný tón, Dalton v mžiku polykal své dotazy a vyhověl. "Rozumím, pane. Okamžitě."

Declan ukončil hovor a zíral ven skrze čelní sklo. Jeho perfektně tvarované rty se pomalu zkroutily do úzkého, neuvěřitelně děsivého úsměvu.

O několik mil dál, ve skromné, avšak rušné čtvrti města Prosper Town, prolomilo ostré zvonění tiché odpoledne. Chloe si utřela ruce do vlhkého ručníku a chňapla po svém vibrujícím telefonu.

"Haló?"

Hlas na druhém konci patřil ošetřujícímu lékaři její matky. Tón zněl značně naléhavě. Informoval ji, že kvůli matčině náhlému a vážnému zhoršení zdravotního stavu už o ni na tamní klinice nebudou nadále moci pečovat. Nemoc totiž naléhavě vyžadovala okamžitý převoz na pracoviště špičkového specialisty přes nefrologii v Nemocnici Apex Global.

Když Chloe uslyšela název nemocnice, hlava se jí vyprázdnila. Telefon se v její ruce zdál těžký jako z olova.

Apex Global byl tou nejvzácnější korunou na vrcholu rozsáhlého korporátního panství Declana. Přistoupit na tento převoz by znamenalo kráčet přímo do jámy lvové. Celých pět posledních let zasvětila tomu, že pro ně budovala tichý, skrytý život v obrovské dálce od ubíjejících spárů rodu Lancasterů. Zdraví její matky ji ale zatlačilo do rohu. Neměla na vybranou.

Chloe zavřela oči, posbírala veškerou svou kuráž a zoufale se pomodlila za to, že Declan po půl dekádě odloučení nepozná její tvář.

Hned další den byla naprosto rozhodnuta vyhnout se ochrance a jakýmkoliv potulujícím se lidem od Lancasterů. Odhodila stranou své obvyklé a nenápadné dámské vystupování, usadila se před starým zaprášeným zrcadlem na líčení a vyměnila ho za drsný a hrubý punkrockový převlek.

Do svých vlasů jemně zapletla silné, rozcuchané dready, které si napevno připnula k hlavě, aby skryla své přirozené vlny. Na tvář nanesla tlustou vrstvu jasně karmínové rtěnky překračující kontury rtů a namalovala si syté černé stíny v kočičím stylu, čímž naprosto pohltila přirozené rysy a zostřila svůj pohled. Z šuplíku sebrala pár komických kulatých slunečních brýlí a vrazila si je na tvář.

Když dorazila k Nemocnici Apex Global, sklopila hlavu a zamířila čistými, bíle zářícími chodbami přímo k pultu na centrálním příjmu. Nervózně stanula před prosklenou stěnou a doktorovi, jenž tam držel směnu, po hladké desce přeposlala matčinu silnou lékařskou zprávu.

Doktor si spis vzal. Rozevřel jeho desky a přelétl jméno očima. Chloe si všimla, jak tělo toho muže ztuhlo. Vyhnul se jejímu očnímu kontaktu a zrak zaměřil na svůj monitor. Následně sáhl po počítačové myši.

Klik. Klik.

Jednal velmi pomalu a naprosto cíleně si otevřel nějakou skrytou ikonu na své obrazovce.

O pět pater výš, uvnitř rozlehlého a zvukově izolovaného prostoru prezidentské kanceláře se ozval ostrý cinkavý zvuk.

Declan usedl za svůj mohutný mahagonový stůl a jeho tmavé oči upíraly zrak na zářící displej soukromého telefonu. Skrz celou obrazovku přímo uprostřed vyskočilo automatické oznámení.

S dychtivostí si svůj přístroj sebral ze stolu. Ťukl do notifikace, čímž si přímo vytáhl živý záznam ze stolu u centrálního příjmu. Kamera svým úhlem mířila přímo na ženu potácející se v přehnaném punkovém odění s nesmyslnými brýlemi a hlavou plnou zmatených dreadů. Skrytí vzhledu bylo obrovsky silné, ale struktura kostí pod hrubou rudou rtěnkou mluvila zjevně sama za sebe.

Jakmile přečetl textové upozornění na svém displeji a spojil si ho se záznamem naživo, přes jeho uhrančivé rty se přeplazil děsivý, čistě zlý úsměv.

"Chloe, můžeš utíkat, ale neschováš se!"