Brutální, žádostivý žár jeho úst dál pohlcoval její dech a věznil ji v omračující noční můře, o které si myslela, že z ní před čtyřmi lety unikla. Právě když hrozilo, že ji drtivá tíha zoufalství a křivdy celou pohltí, prořízlo husté napětí v místnosti ostré, elektronické zazvonění.

*Ding dong.*

Zvonek se rozlehl tichými stěnami vily. O zlomek vteřiny později se přes tlustý dubový masiv předních dveří vznesl tichý, známý ženský hlas.

"Juliane, otevři. Nesu něco v rukou."

Sylvii ztuhla krev v žilách.

Byla to její sestra. Giselle.

Celá její postava se začala třást. Čirá hrůza, která jí zaplavila žíly, poskytla náhlý, zoufalý příval adrenalinu. Se zběsilým trhnutím opřela dlaně o Julianovu pevnou hruď a odstrčila ho od sebe, čímž přerušila ten těžký, dusivý polibek.

Byla mrtvá. Byla vážně mrtvá.

Její sestra stála přímo venku! Co měla dělat?

Julian zavrávoral o půl kroku zpět a temné obočí se mu stáhlo v ostrém podráždění. Hleděl dolů na třesoucí se, pobledlou ženu před sebou. Hořící opar touhy v jeho očích rychle vychladl v ostrý zmatek. Otočil hlavu, natáhl ruku a poklepal na bezpečnostní obrazovku namontovanou na stěně.

Video záznam ožil. Zorničky se mu zúžily.

V jasně osvětlené chodbě stála žena s několika taškami v rukou, která vypadala přesně jako 'Giselle', jež se právě teď třásla v jeho předsíni.

Vzduch v místnosti zamrzl.

Co to bylo za zvrácenou hru? Proč jedna Giselle stála za dveřmi, zatímco druhá byla přímo tady v jeho náručí, se rty pohmožděnými a nateklými od jeho polibku?

Sylvii vůbec nezajímal temný, kalkulující pohled, kterým si ji Julian právě teď měřil. Připadala si jako kočka hozená na rozpálenou plechovou střechu. Hlavou se jí honily katastrofické scénáře. Giselle jí před těmi lety přísně zakázala, aby se kdy objevila před Julianem. Kdyby sem její sestra vešla a viděla ji takhle – s rozcuchanými vlasy, zmačkaným oblečením, obličejem zrudlým od mužova vynuceného polibku – byl by to konec všeho.

V očích se jí zaleskly slzy naprosté paniky. "Pane, prosím, pomozte mi!" žadonila zoufalým, roztřeseným šepotem.

Julian na ni zíral. Ozubená kola v jeho mysli se otáčela s vražednou přesností.

Takže tahle žena nebyla Giselle.

Pohledné úhly jeho tváře ztvrdly. Teplota kolem něj jako by klesla o deset stupňů. "Kdo jsi?" dožadoval se odpovědi tónem s nebezpečným ostřím.

Sylvie se kousla do spodního rtu a nehty se jí zaryly do dlaní. Byla Gisellina mladší sestra, dvojče. Ale říct mu teď pravdu by mohlo věci jen zhoršit. Co když prozradí její identitu přímo na místě?

*Ding dong! Ding dong!*

"Juliane, jsi tam?" Gisellin naléhavý hlas znovu prořízl ticho a připravil Sylvii o jakoukoli šanci vymyslet si lež.

Julianův hluboký, vířící pohled zůstal upřený na zběsilou ženu před ním. Hlavou mu bleskl tucet racionálních výpočtů. Ať už to byl kdokoli, řešit právě teď nějakou výbušnou konfrontaci byla ztráta jeho času. Aby se vyhnul zbytečným problémům, učinil rychlé rozhodnutí.

"Nejdřív jdi dovnitř," přikázal, a jeho hlas zcela postrádal ohnivý žár z předchozí chvíle. Byl neústupný, mrazivý a nenechával absolutně žádný prostor pro vzdor. "Bez mého svolení nesmíš vyjít ven."

"Dobře," vydechla Sylvie a zběsile přikývla. Jako vyděšený králík prchající před predátorem se otočila a rozběhla se hlouběji do prostorného obývacího pokoje. Očima těkala po minimalistickém prostoru, než se upnula na těžké závěsy sahající od stropu až na zem, které lemovaly velká okna. Vklouzla za tlustou látku, přitiskla záda naplocho ke studenému sklu a snažila se ztišit své bušící srdce.

Julian počkal, až se látka usadí, a pak si pomalou, rozvážnou grácií uhladil předek košile. Jeho výraz byl maskou aristokratické lhostejnosti, když natáhl ruku a otevřel přední dveře.

Giselle stála na chodbě a v náručí balancovala s hromadou elegantních krabiček s jídlem. V okamžiku, kdy se dveře otevřely, její tvář se rozzářila dokonalým, ctnostným úsměvem.

"Juliane, ty jsi tady?" vydechla tónem překypujícím jemnou náklonností. "Myslela jsem, že nejsi doma, protože jsi tak dlouho neotvíral."

Vypadala jako dokonalá, starostlivá snoubenka.

Julian se na ni podíval dolů. Tvář byla identická se ženou skrývající se v jeho obývacím pokoji, a přesto se jejich vystupování lišilo o celé světy. Zůstal uvolněný, ale udržoval si vysokou zeď obezřetného zkoumání. "Nemáš práci?" zeptal se, a jeho tón nesl tíhu domýšlivého odstupu. "Proč jsi přišla?"

Nacvičený úsměv na Gisellině tváři na zlomek vteřiny zaváhal.

Věci mezi nimi byly tak napjaté. Od chvíle, kdy jeho dědeček nečekaně zemřel, byly jejich plány na vyřízení oddacího listu odloženy na neurčito. Už o tom nikdy nezačal mluvit. Místo toho se k ní choval s tímto k vzteku přivádějícím, ledovým odstupem. Dala si tu práci a požádala o přeložení do jiného města, jen aby byla tady, jen aby zmenšila propast mezi nimi. Chtěla po jeho boku trávit víc času v naději, že znovu rozdmýchá jakoukoli náklonnost, kterou k ní kdysi choval. Očekávala, že ho alespoň trochu potěší, když ji uvidí s večeří v rukou.

Polkla hořký knedlík zklamání v krku a donutila svůj úsměv, aby se vrátil na místo. "Měla jsem o tebe strach," řekla tiše. "Vždycky je pro tebe těžké zvyknout si na nové místo a nikdy si snadno nezvykáš na místní jídlo. Takže jsem si udělala čas a přišla ti přinést pořádné jídlo."

Julian neustoupil stranou, aby ji hned pustil dovnitř. Jednoduše natáhl ruku a vzal si od ní stoh krabiček. Čelist měl zaťatou do pevné, neúprosné linie.

"Příště už se s tím neobtěžuj," prohlásil stroze. "S Hayesem jsme zvyklí na jídlo s sebou."

Jeho slova byla chladná, arogantní a postrádala i jen špetku vděku.

Za hrubými závěsy Sylvie napínala uši, aby slyšela. Navzdory vlastní hrůze si nemohla pomoct a muže v duchu kritizovala. Jaký to nesnesitelný tyran! Její sestra si vlastně dala tu práci a přinesla mu jídlo, a on ji odbyl s tak nehoráznou arogancí?

Giselle stála na rohožce jako přimrazená. Nečekala, že její vstřícný krok odmítne takhle bez okolků. Zalila ji vlna sklíčenosti a rozbolelo ji na hrudi. Otevřela ústa, aby se pokusila zachránit konverzaci, aby se možná pozvala dovnitř na skleničku, když její oči zachytily něco na čistě bílé látce jeho košile.

Leknutím vydechla a oči se jí rozšířily v upřímném šoku. "Cože? Juliane... proč máš na košili ženský vlas?"

Za závěsem Sylvie přestala dýchat.

Vlas!

Ruce jí vyletěly k vlastním rozcuchaným kadeřím. Během jejího zběsilého boje, kdy se ho před chvílí snažila odstrčit, mu na košili musel ulpět pramen jejích vlasů. To zjištění ji zasáhlo jako fyzická rána. Co teď bude dělat? Pokud ji tu Giselle najde skrývající se, potloukající se v Julianově bytě s rozcuchanými vlasy a oteklými rty, nebude mít jak se z toho vysvětlit. Bude zničená.

Sylvie si přitiskla ruku na ústa, vyděšená, že i jen zvuk jejího vlastního tlukoucího srdce ji prozradí.

Julian ani nebrvou nehnul. Lhostejně sklopil zrak a s nacvičenou nevzrušeností sundal z košile dlouhý, tmavý pramen. "Musel vypadnout té ženě, co před chvílí doručila jídlo," řekl.

Jeho projev byl bezchybný. Věta neobsahovala ani špetku emocí a zněla stejně přirozeně, jako by komentoval počasí.

Ale Giselle nebyla hloupá.

Proč by k němu doručovatelka přistoupila tak blízko, aby mu nechala vlas na hrudi? Proč by doručovatelka vůbec vstupovala dovnitř? Když se k tomu přidá fakt, že Julianovi trvalo celou věčnost, než otevřel dveře...

V Gisellině mysli vykvetlo temné, jedovaté podezření. Byla uvnitř jiná žena? Byla v jeho bytě právě teď nějaká levná běhna, která se snažila svést jejího snoubence?

Svoji spalující žárlivost skryla za slušnou, elegantní masku. "Ach, opravdu?" špitla a prošla kolem něj do předsíně. "V tom případě se můžeš pustit do jídla, dokud je teplé, Juliane. Já ti tu zatím trochu poklidím."

Aniž by čekala na jeho námitky, Giselle vešla do obývacího pokoje. Odložila si kabelku a okamžitě začala uklízet.

Byl to jen chabě maskovaný lov.

Zamířila rovnou k ozdobným skříňkám, otevírala dvířka a rukama přejížděla po policích. Odtud se přesunula do středu místnosti. Naklonila se nad drahý kožený gauč, předstírala, že natřásá polštáře, ale očima střelila pod nábytek a prozkoumávala stíny. Julian přešel k pohovce, posadil se a sledoval, jak prohledává místnost.

Za závěsy se Sylvie přitiskla ještě víc na sklo. Vzduch v plicích ji pálil. Sledovala úzkou štěrbinou v látce siluetu své sestry, jak se přibližuje blíž a blíž.

Giselle tu ženu hledala. Byla na lovu.

Obývací pokoj byl prostorný, ale ne nekonečný. Tolik míst k úkrytu tam nebylo.

*Klap. Klap.*

Ostrý zvuk Giselliných podpatků na dřevěné podlaze se rozléhal jako odpočet v Sylviiných uších. Po necelých dvou minutách hledání se Giselle zastavila. Narovnala se a hlava se jí pomalu otočila.

Její pohled se zafixoval přímo na závěsy sahající od stropu k podlaze.

Sylviin žaludek se propadl do bezedné propasti. Pevně zavřela oči a nehty se jí zaryly do zpocených dlaní tak silně, až jí málem tekla krev.

Klapání podpatků se znovu ozvalo. Pomalé. Úmyslné. Mířící přímo k její skrýši.

Bylo po ní.

Bude odhalena...