Chladný noční vánek Sylvii příliš neuklidnil, když vycházela z elitní čtvrti. Přitáhla si tenkou bundu těsněji k sobě, aby se bránila chladu, a mysl jí stále běžela na plné obrátky. Julianovy arogantní, sebestředné domněnky o ní v ní přetrvávaly a zanechávaly jí hořkou pachuť v ústech. Ten muž byl neuvěřitelný narcis. Jak může být někdo tak slepý a plný sám sebe? On jí skutečně vyhrožoval žalobou za sexuální obtěžování jen proto, že vypadala jako její sestra. Kdyby byl on detektiv, vězeňské cely by se plnily nevinnými lidmi každý den.

Ale než stihla plně vstřebat svou frustraci, tichou noc roztříštil známý hlas.

"Sylvie! Jsi to opravdu ty!"

Sylvie se zastavila uprostřed kroku a vzhlédla. Zezadu velké mramorové fontány vystoupila Giselle.

Obvyklé elegantní a hýčkané vystupování její sestry bylo pryč, vystřídal ho šok a náznak syrové divokosti. Měla přece kupovat víno, ale vůbec nepřicházela ze směru od supermarketu.

"Giselle?" zamrkala Sylvie, naprosto zaskočená. "Co tady děláš?"

Než stihla Sylvie na náhlý objev své sestry vůbec zareagovat, Giselle jí vlepila silnou facku přes obličej.

Síla nečekaného úderu poslala Sylvii na tvrdou betonovou zem. Ruce se jí sedřely o drsný chodník a tvář ji začala pálit. Na její světlé pleti se vytvořil zřetelný, rozzlobený červený otisk ruky.

"Sestro?!" prskla Giselle, s očima plápolajícíma vztekem, jak zírala dolů na Sylvii. "To mě ještě umíš oslovovat jako sestru?"

Udělala prudký krok vpřed a hruď se jí vzdouvala vztekem. "Co jsi mi před lety slíbila? Přísahala jsi, že se budeš držet dál! A přesto jsi tady, přijdeš až sem, abys sváděla Juliana? Co jste vy dva zrovna teď dělali u něj doma? Snažila ses zničit moje štěstí, abys sis ho mohla vzít ty? Jak můžeš být tak zlá? Jsem tvoje sestra!"

Sylvie chvíli seděla na studené zemi a po nárazu se jí točila hlava. Štípání na tváři bylo ostré, ale vztek, který v ní narůstal, byl ostřejší. Pomalu se postavila, oprášila si špínu z odřených kolen a čelila Gisellinu zuřivému pohledu.

"Přišla jsem jen doručit jídlo," řekla Sylvie a její hlas byl přes záchvěv adrenalinu pevný. "Nevěděla jsem, že si ho objednal Julian, a hned jak jsem prošla dveřmi, spletl si mě s tebou. Nic se mezi námi nestalo. Schovala jsem se jen proto, že jsem nechtěla, aby sis to špatně vyložila."

Učinila krok blíž k sestře a odmítla jí dát najevo jakýkoliv strach. "Kdybych s ním opravdu měla nějaké nekalé úmysly, proč bych se proboha tři roky schovávala? Proč bych se držela dál od vašich životů?"

Gisellina tvář, zaskočená tou nezpochybnitelnou pravdou, ztvrdla. Očima těkala kolem a hledala nějaký protiargument, ale nenašla žádný. Celé tři roky se Sylvie opravdu skrývala. Tohle setkání musela být čirá náhoda.

Ale pro Giselle byla pouhá Sylviina existence neustálou hrozbou. Nikdy se nebude cítit v bezpečí, dokud budou sdílet stejnou tvář.

"Kvůli tobě se už tři roky schovávám," pokračovala Sylvie hlasem ztěžklým nevírou a bolestí. "A ty mě kvůli němu opravdu uhodíš? Chovám se k tobě jako k sestře, ale za koho mě máš ty? Za otravu? Za omyl?"

Giselle cuklo v koutku úst. Opravdu považovala Sylvii za trvalý trn v patě, za přítěž, u níž by si přála, aby zmizela. Ale to nemohla říct nahlas. Donutila své cukající se rty do křečovitého, umělého úsměvu a snažila se maskovat svou hluboko zakořeněnou zášť.

"Samozřejmě, že se k tobě chovám jako ke své mladší sestře, Sylvie," řekla Giselle a z hlasu jí odkapávala falešná vřelost. "Před chvílí jsem to špatně pochopila. Jen jsem se tak bála. Ale musíš pochopit, že tvůj vzhled v Julianovi snadno probudí podezření. Pokud tě znovu uvidí, bude to mít nenapravitelné následky. Nechtěla bys mi přece zničit život a způsobit mi žal, že ne?"

Sylvie zůstala zticha a s odporem zírala na sestřino herectví.

Giselle si odkašlala a uvědomila si, že musí víc zatlačit. "Takže, mohla bys z města na čas odjet? Julian zítra odjíždí na tříměsíční služební cestu do Arinthie. Prostě na ty tři měsíce odjeď, zatímco bude pryč."

Když viděla, že se Sylvie ani nehnula, přidala Giselle chladný, manipulativní úder. "Udělej to aspoň proto, že celá ta léta platím babičce účty za léčení. Tolik mi snad dlužíš, ne?"

Na konci dne záleželo její sestře jen na tom, aby si udržela svého bohatého, mocného muže.

Sylvie se chladně usmála a odmítala nechat Giselle dál řídit svůj život. "Moje babička je momentálně tady v nemocnici a já v tomhle městě žiju už dvaadvacet let. Nikdy odtud neodejdu. Nicméně se nemusíš bát. Nikdy se před tím slepcem neukážu a v žádném případě si s ním nic nezačnu!"

Proč by měla chtít chladného muže bez citu, který ani nepozná ženu, se kterou spal? Vůbec nebyl její typ. Jemný, vřelý a starostlivý partner by byl mnohem lepší než zmrzlý kus ledu jako Julian.

Otočila se k odchodu, pak se ale Sylvie zastavila a přes rameno prohodila poslední poznámku.

"Mimochodem, sestřičko, vykolejení vlaku nezávisí na kolejích, ani nesouvisí s okolní krajinou. Problém je v samotném vlaku. Neexistuje žádná přímá souvislost mezi tvým štěstím a tím, jestli odjedu, nebo ne. Pokud je váš vztah tak křehký, měla by ses zaměřit na svého muže, ne na mě."

S těmito slovy se Sylvie otočila zády a odešla do tmy ulice, nechávajíc svou sestru stát o samotě pod studenou pouliční lampou.

Giselle stála jako přimrazená a z obličeje se jí vytratila všechna barva. Ponížení a zuřivost v ní pálily jako kyselina. Jak se opovažuje na ni ta holka mluvit takovým výsměšným tónem!

Vztek jí v hrudi překypěl, když si vzpomněla, jak jí Julian dnes večer lhal. Tvrdil, že je ve vile sám, ale ve skutečnosti Sylvii kryl. Už teď spolu sdíleli tajemství.

Na Giselle padlo temné, zlomyslné odhodlání. Sylvii se jednoduše nesmí dovolit zůstat v tomto městě. Byla jako tikající časovaná bomba, a kdyby Julian někdy odhalil pravdu o tom, co se stalo před lety, celý Gisellin život by byl v troskách.

Giselle vytáhla z kabelky mobil a roztřesenými, rozzlobenými prsty vytočila číslo.

Telefon několikrát zazvonil, než se ozval unavený, hrubý hlas.

"Haló?"

"Je tam Sylviina pěstounka?" zeptala se Giselle, a její hlas zchladl a ztvrdl. "Jsem její sestra. Slyšela jsem, že se v poslední době potýkáte s finančními problémy a topíte se v dluzích."

Muriel Higginsová na druhém konci linky ztuhla a její tón se stal obezřetným. "Kdo je to? Co chcete?"

"Chci vám pomoct," řekla Giselle a na tváři se jí roztáhl krutý, vypočítavý úsměv. "Co kdybyste pro mě něco udělala, a já vám za to po dokončení dám sto tisíc dolarů?"

"Sto tisíc dolarů?" vydechla Muriel a její obezřetnost vystřídala chamtivost. "Co po mně potřebujete?"

"Není to nic velkého," zašeptala Giselle a oči se jí ve tmě zúžily. "Jde jen o to, že Sylvie je už dost stará a je čas, aby se vdala. Ten chlápek, Clive Garrick, tam u vás na venkově není vůbec špatný. Víte, co tím myslím?"

Clive Garrick byl proslulý svou krutostí, nebezpečný muž, který zničil každou ženu, jíž se dotkl. Poslat k němu Sylvii by se rovnalo rozsudku smrti, ale Muriel na Sylviině blahu nezáleželo.

"Rozumím," řekla Muriel a ze rtů jí uniklo chladné uchechtnutí. "Nechte to na mně. Postarám se o to, aby k té svatbě došlo."

Giselle zavěsila telefon a zaplavil ji temný pocit zadostiučinění. Sylvie si o sobě myslela, jak je chytrá, ale brzy zjistí, co se stává těm, kteří se opováží ohrozit Gisellino štěstí.