Clive se zašklebil, rty se mu natáhly přes zažloutlé zuby, když sevřel Sylviiny křehké ruce do svých masivních, zpocených dlaní. "Nic zvláštního," řekl, a jeho hlas v potemnělém boxu hrubě zaduněl. "Jen jsem slyšel, jak tvoje pěstounka říká, že máš ráda čistou vodu, tak jsem do ní trochu něčeho přidal."

Sylvie se zadrhl dech. Droga se jí prohnala žilami a ukradla jí kontrolu, kterou měla nad svými vlastními svaly. Zrak se jí mlžil, zlatá a červená světla klubu se slévala do závratné šmouhy. Poloprázdná sklenice s vodou, usazená na nízkém stolku, se jí vysmívala.

Clive se naklonil blíž a jeho mastné čelo se zalesklo v okolním světle. Zmáčkl jí prsty a ignoroval syrovou paniku, která jí sálala z pohledu. "Neboj se. Tvoje matka mi už slíbila, že si mě vezmeš. Takže, po dnešní noci si půjdeme pro oddací list. Budu tě hýčkat a milovat tě, i s tvou dobře vychovanou dcerou."

Pravda na Sylvii dopadla jako ledová voda. Žádost její pěstounky o doručení tohoto balíčku byla od samého začátku past. Muriel ji za šek prodala této zrůdě. Udeřilo ji do hrdla dusivé zoufalství. Byla blázen, že uvěřila té náhlé pochůzce, blázen, že si myslela, že její adoptivní rodina o ni někdy měla skutečnou péči.

Než ze sebe dokázala vypravit jediné slovo protestu, Clive se vrhl kupředu a vtáhl ji do silného objetí. Obklopil ji ten zvedající se puch vyčichlého tabáku a levného alkoholu a obrátil jí žaludek. Sylvie zvedla třesoucí se ruku a v zoufalém pokusu ho odstrčit ji přitiskla na jeho širokou hruď v obleku. Droga ji však připravila o veškerou sílu. Končetiny měla jako bez kostí, její odpor byl tak chabý, že její ruka jen spočinula na jeho klopě a zpomaleně sklouzla po jeho saku.

Kterémukoliv zvenčí procházejícímu kolem boxu by se její slabý boj mohl zdát přesně jako ochotná milenka, která opětuje intimní objetí.

Právě tehdy, o několik metrů dál po chodbě, se na mramorové podlaze zastavily kroky. Elias Rowe vstoupil po boku Juliana do hlavního prostoru klubu. Elias pohlédl směrem k polootevřeným boxům a oči se mu při tom pohledu šokem rozšířily. Vydechl a ukázal prstem k tlumenému osvětlení. "Šéfe, to... není to vaše budoucí žena?"

Julian se zastavil. Obrátil zrak k paprsku světla, který osvětloval rohový box. Na kožené pohovce seděly dvě propletené postavy. Jeho ostré oči se okamžitě upřely na ženin nádherný obličej, osvětlený stolní lampou. Pak si všiml zářivě žluté látky speciální uniformy pro rozvoz jídla, kterou měla na sobě.

Byla to Sylvie.

Byla to navlas stejná žena, která mu včera večer na nemocniční chodbě ostře vyčinila, že je slepý.

Julian přimhouřil oči. Muž, který ji držel, byl tlustý, starší a tvář se mu leskla mastnotou. A přesto tu Sylvie byla, přitulená k jeho hrudi, její ruka měkce spočívala na jeho saku. Ten pohled rozbil představu, kterou si o ní Julian vytvořil. Ještě včera měla ostrý jazyk a tvrdohlavou, divokou nezávislost. Předpokládal, že je arogantní, žena se silnou páteří a vlastní osobností. Vidět ji intimně propletenou s tak odpornou postavou mu vyslalo do žil příval nevysvětlitelného znechucení.

Hluboký pocit podráždění se mu sevřel v hrudi pevněji, než očekával. Otevřel rty a jeho hlas klesl do chladného, mrazivého tónu. "Ona není Giselle. Neporovnávej ji s Giselle."

V jeho tónu se mísil náznak zášti. Julian nechoval ke Giselle žádné romantické city, ale v jeho mysli byla kultivovaná, vzdělaná a vážila si sama sebe. Giselle se chovala s důstojností. Nikdy by se nesnížila k tomu, aby se prodala mastnému staršímu muži ve veřejném klubu.

Elias stál vedle něj, zmatený. Pokud ta žena nebyla Giselle, kdo to proboha byl? A proč šéf vypadal tak rozzuřeně?

Protože Elias znal Julianovo prominentní postavení, zpozorněl. Existence ženy, která vypadala navlas stejně jako šéfova budoucí manželka, představovala obrovské bezpečnostní riziko. Lidé se skrytými úmysly by mohli snadno využít její tvář, aby způsobili potíže. Ve snaze získat jasno vytáhl Elias z kapsy telefon a napojil se na jejich zabezpečenou informační síť, aby provedl rychlé rozpoznání obličeje a prověrku minulosti.

O pár vteřin později zaplnily obrazovku řádky textu. Elias četl spis a s každou větou mu čelist klesala níž.

Zíral na obrazovku, šokován výsledky. "Šéfe, podívejte se na tohle," zamumlal Elias a naklonil telefon k Julianovi.

Profil vykresloval tragický, chaotický život. Sylvie. Dvacet dva let. Narodila se s údělem, který byl považován za nešťastný, což přimělo její rodinu, aby ji poslala na venkov na vychování k jiným. Záznamy tvrdily, že měla od dětství zlomyslnou, paličatou povahu. V patnácti letech se spolčila se spolužákem, aby od ostatních vymámila peníze. Nejvíce usvědčující detail se nacházel uprostřed stránky: vyloučena ve čtvrtém ročníku střední školy kvůli těhotenství mladistvé bez uvedení otce. Poté, co v hanbě odešla ze školy, skrývala se doma.

Spis pokračoval a vykresloval obraz čirého sobectví. Její babička, právě ta osoba, která ji vychovala, utrpěla mrtvici a následně dětskou mozkovou obrnu z čirého vzteku nad Sylviinými činy. Nemocniční účty padly na bedra její sestry. A nyní, jak stálo ve složce, udržovala Sylvie nečisté vztahy s mnoha muži, postrádající sebemenší špetku sebeúcty.

"Ach můj bože," vydechl Elias s úlevou a kroutil hlavou nad obrazovkou. "I když sdílejí naprosto stejnou tvář, jejich povahy jsou na hony vzdálené. Šéfe, naštěstí osoba, kterou si vezmete, je slečna Giselle. Jinak... tohle by byla katastrofa."

Julian přejel očima po zářící obrazovce. Jak vstřebával tyto zfalšované informace, jeho pohledná tvář zchladla jako mráz. Teplota kolem něj jako by klesla o několik stupňů.

Takže tahle žena byla opravdu tak nestydatá a bezskrupulózní. Divoká nezávislost, kterou předvedla minulou noc, nebyla nic víc než divadýlko, fasáda skrývající zkažené jádro. Byla to podvodnice, hanba své rodiny a žena, která se prodávala za peníze.

Julian zaťal čelisti. Vzadu v mysli ho hlodala podivná, přetrvávající frustrace. Proč ho to vůbec zajímalo? Její životní volby s ním neměly nic společného. Byla to cizinka, která náhodou sdílela tvář s jeho snoubenkou.

Potlačil své podráždění a odvrátil pohled od boxu. Promluvil chladně a odmítavě k dění odehrávajícímu se ve světle. "Není třeba diskutovat o něčem, co je nemožné. Jdeme."

"Ano, šéfe," odpověděl Elias a strčil si telefon do kapsy.

Aniž by se ještě jednou ohlédli směrem k boxu, oba muži se odvrátili a zmizeli v rozlehlé, luxusní hale klubu, zanechávajíce Sylvii napospas její noční můře.

Deset metrů od nich, ukrytá v temném rohu poblíž ozdobných sloupů, stála bez pohnutí Giselle. Zvědavě sledovala celou scénu ze stínů, samolibý úsměv jí zkroutil namalované rty.

Past zafungovala bezchybně.

Záměrně zosnovala každičký detail dnešního večera. Znala Julianův rozvrh. Věděla, že má dnes večer obchodní schůzku v The Obsidian Room. Vyzbrojena těmito znalostmi nařídila Muriel, aby sem Sylvii poslala na falešnou pochůzku a načasovala to tak, aby Julian prošel kolem přesně určeného boxu v ten nejdokonalejší okamžik.

A co se týče té prověrky minulosti, kterou si Elias vytáhl? Tu si Giselle připravila už dávno. Předpokládala, že někdo bude pátrat v Sylviině minulosti, a tak tam ty zfalšované a zveličené informace podstrčila před čtyřmi lety a zahrabala je hluboko do sítě, kde by je vyšetřovatelé snadno našli.

Giselle znala Juliana lépe než kdokoli jiný. Věděla o jeho absolutním pohrdání bezskrupulózními, manipulativními ženami. Pohled na Sylvii v náručí muže, jako byl Clive, v kombinaci s odpornými detaily z falešného spisu zaručoval, že Julian už Sylvii nikdy nevěnuje jediný pohled. Jakákoli šance, že by odhalil pravdu nebo pocítil sympatie ke svému dvojčeti, byla nyní mrtvá a pohřbená.

Ucouvla hlouběji do stínů, obrovské uspokojení jí plnilo hruď. Ta dusivá nespravedlnost, kterou právě teď Sylvie zažívala, byla přesně tím, co Giselle chtěla. Sledovala, jak Cliveova mohutná ruka svírá Sylviino bezmocné tělo.

Giselle se lehce usmála, v očích se jí zaleskla zlomyslnost, když se podívala směrem ke svému dvojčeti.

'Má drahá mladší sestřičko,' pomyslela si Giselle, vychutnávajíc si ten okamžik, 'měla by sis tenhle večer vážit...'