Sylvie si nevšimla, že Julian odchází, ani nezpozorovala Giselle skrývající se ve stínech a pozorující její noční můru. Vše, co cítila, byla hluboká, svíravá tíseň, když jí Cliveova masivní ruka sevřela paži a neúprosně ji vlekla po vyleštěné podlaze klubu.

Její mysl se probírala hořkou tragédií jejího života. Když se narodila, věštkyně prohlásila, že přinese smůlu celé své rodině. Její biologičtí rodiče tomuto absurdnímu proroctví uvěřili a bez váhání ji opustili. Manželé, kteří ji nakonec adoptovali, tak učinili pouze kvůli finančním dotacím. Sylvie vyrostla jako nástroj na vydělávání peněz, aniž by jedinkrát zažila skutečné teplo rodiny.

A teď na ni ušili boudu a uvěznili ji v téhle pekelné situaci.

Přesně věděla, jakým druhem zrůdy Clive Garrick byl. Temné zvěsti, které ho obklopovaly, nebyly jen pomluvy. Říkalo se, že několik svých minulých manželek za zavřenými dveřmi umučil k smrti. Měl zvrácené, násilnické fetiše, ze kterých lidem naskakovala husí kůže. Kdyby ji donutili se za něj provdat, Sylvie věděla, že nepřežije ani měsíc. A co hůř, byla k smrti vyděšená o Ariu. Co když její drahocenná dcera padne do rukou tohoto nemocného muže?

Ne. Musela utéct. Musela ochránit sebe i Ariu.

Zoufale se bránila, zabořila podpatky do podlahy. "Ty tlusťochu! Nech mě jít!" ječela a sebou mrskala proti jeho svěráku podobnému stisku.

Clive po Sylvii už dlouho toužil, jeho chtíč vřel od chvíle, kdy na ni poprvé pohlédl. Teď, když ji měl konečně ve spárech, sevřel ji ještě pevněji.

"Ty se opovažuješ mi nadávat?" ušklíbl se Clive a jeho odporný dech ji udeřil do tváře. "Už jsi matka dítěte, tak proč se chováš tak zdrženlivě? Ve skutečnosti jsi pěkná běhna, že jo? Proč jinak bys měla dítě v devatenácti? Po svatbě prostě zůstaň poslušně doma a já ti to nebudu vyčítat."

Trhl s ní dopředu. "Jdeme. Beru tě nahoru."

Natáhl se, aby ji zvedl a odnesl nahoru po schodech. Hruď Sylvie sevřela panika. Kvůli drogám v jejím těle měla údy jako z olova, ale věděla, že jakmile ji odnese nahoru, nebude už mít čas. Její život by skončil.

Když se Cliveovy tlusté paže ovinuly kolem jejího pasu, Sylvie zabořila nehty prudce do své vlastní nohy. Štípla se do stehna každou špetkou síly, kterou dokázala sebrat, kroutíc masem, dokud nevykvetla temně fialová modřina. Ostrý, mučivý záchvat bolesti jí vystřelil do páteře a prorazil chemickou mlhu v jejím mozku.

Bolest jí obnovila náhlou stopu příčetnosti a fyzické síly.

Se zaťatými zuby Sylvie zapřela stojící nohu, stáhla druhou nohu dozadu a kopla ho tak silně, jak jen mohla, přímo mezi nohy.

"Aáá!"

Pronikavý jekot, přesně jako od podříznutého prasete, se vydral z Cliveova hrdla. Jeho stisk okamžitě polevil. Chytil se za rozkrok a jeho zarudlá tvář se zkřivila v agónii, když se přehnul v pase.

Sylvie využila toho momentu a odstrčila jeho těžké tělo pryč. Zavrávorala dozadu a zlostně hleděla na lapajícího muže. "Cliveu Garricku, do toho, že jsem porodila v devatenácti, ti vůbec nic není," odplivla si, hlas se jí třásl adrenalinem a vztekem. "Tři největší ctnosti poddajných žen jsou teď: nikdy nebýt jemná, nikdy nebýt rozumná a nikdy neprojevovat milosrdenství! Radši ať už tě nikdy nevidím!"

Aniž by čekala na odpověď, otočila se a utekla do noci.

Za ní Clive zavrávoral. Bolest byla oslepující, ale jeho vztek byl ještě horší. Na zpoceném čele mu naběhly žíly, až jeho tvář nabrala nebezpečně fialový odstín. "Ty malá děvko! Okamžitě se vrať!" zařval a svíral si pulzující rozkrok. "Donutím tě prosit o smilování!"

Udělal roztřesený krok kupředu a pustil se za ní.

K smrti vyděšená, že ji jeho masivní ruce znovu popadnou, Sylvie běžela naslepo. Vypotácela se ze dveří luxusního klubu, zrak se jí točil pod vlivem doznívající drogy. Nedívala se doleva ani doprava. Prostě se hnala vpřed, vrávorala z obrubníku a vyběhla na silnici, zoufalá dostat mezi sebe a tu zrůdu nějakou vzdálenost.

Túúú! Túúú! Túúú!

Nocí ostře prořízlo rychlé troubení klaksonu.

Sylvie trhla hlavou do strany. Červené Ferrari z limitované edice se řítilo ulicí přímo na ni děsivou rychlostí. Oslepující světlomety zalily její bledou tvář.

Než stačila zaregistrovat nebezpečí nebo ustoupit, sportovní vůz překonal zbývající vzdálenost.

Bum!

Násilný náraz odhodil Sylvii dozadu. Těžce dopadla na tvrdou dlažbu a klouzala po asfaltu. Najednou ji zasáhla drtivá vlna závratě. Svět se nekontrolovatelně roztočil a jakmile ztratila vědomí, okamžitě si ji vzala temnota.

Kvílely pneumatiky, když Ferrari prudce zahnulo a s trhnutím zastavilo.

"Zatraceně! Někoho jsem srazil!"

Uvnitř luxusního interiéru sportovního vozu seděl za volantem Lucian. Z rtů mu visela cigareta a potichu klel. Okamžitě se otočil na svém koženém sedadle, aby zkontroloval malého pasažéra vzadu.

Seděl tam chladný, tříletý chlapec, oblečený v bezvadném miniaturním černém obleku.

"Hayesi, nezranil ses?" zeptal se Lucian a do tónu mu pronikla panika. "Strýček to neudělal schválně."

Bylo to poprvé, co vyzvedával Hayese jménem svého šéfa. Lucian původně chtěl ukázat své vynikající řidičské schopnosti na prázdných nočních silnicích. Místo toho vjel rovnou do katastrofy.

Hayes mlčel. Malý chlapec nad zběsilým mužem jen protočil oči. Jeho chladný, bezvýrazný pohled kapal odsouzením, tiše křičící, že kdyby věděl, že je Lucianovo řízení tak strašné, šel by z letiště pěšky.

Lucian polkl svou hrdost. Jeho slavná image byla na kusy.

"Je to nehoda. Byla to jen nehoda," zamumlal Lucian a odepnul si bezpečnostní pás. "Zůstaň poslušně v autě, strýček se půjde podívat na situaci."

Otevřel těžké dveře auta a vystoupil do chladného nočního vzduchu. Na kraji silnice se už začínalo scházet pár pozdních čumilů a ukazovali na místo. Lucian popoběhl k přední části svého vozu, srdce mu bušilo do žeber.

Žena ležela nehybně na zemi, šaty roztrhané a zaprášené od nárazu.

Lucian přispěchal, aby oběť prohlédl a zkontroloval její životní funkce. Ale když si dřepl a pouliční světla osvětlila její odhalenou, bledou tvář, ztuhl. Z plic mu zmizel vzduch. Zadrhl se mu dech v hrdle.

Ach můj bože.

Gi...Giselle!

Proč tu leží zrovna ona?!