Lucian zíral na asfalt, mysl prázdnou v šoku. Z rtů mu visela cigareta a popel se mu sypal na drahou bundu. Nikdy nečekal, že by dnes večer někoho srazil, natož šéfovu snoubenku Giselle.

Jeho mozek zůstal zamrzlý na několik dlouhých vteřin, než si konečně uvědomil vážnost situace. Padl na kolena a škrábal se k v bezvědomí ležící ženě u předního nárazníku červeného Ferrari.

"Giselle?" zavolal a hlas mu přeskočil pod náhlou tíhou paniky. "Giselle, slyšíš mě? Vzbuď se!"

Jedinou odpovědí bylo vrčení motoru auta a vzdálený ruch města.

Ležela nehybně, obličej bledý pod jasnými pouličními světly.

Lucian sáhl třesoucí se rukou do kapsy a vytáhl telefon. Vytočil Julianovo soukromé číslo a při čekání si přístroj pevně přitiskl k uchu. Linka se spojila po dvou zazvoněních.

"Šéfe! Srazil jsem švagrovou!" vyhrkl Lucian a dech se mu krátil v útržkovitých vzlycích.

Na lince se rozhostilo těžké ticho. "Jak je to možné?" Julianův hluboký hlas nesl nebezpečné ostří, ostré a velitelské. "Právě mi poslala zprávu, že je dole. Měla by být uvnitř budovy."

"Říkám pravdu!" Lucian se ohlédl směrem k Ferrari a ruce se mu třásly. "Vyzvedl jsem Hayese z letiště. Zatáčel jsem rychle na křižovatce a ona najednou vyběhla na ulici. Neviděl jsem ji včas. Šlápl jsem na brzdy, ale auto ji i tak srazilo. Já... nechtěl jsem to udělat."

Julianův tón se změnil v ledový. "A co Hayes? Je zraněný?"

Všichni v jejich kruhu věděli, jak moc Julian na svém tříletém synovi lpí.

"Ne, ne, Hayes je v pořádku. Nemá ani škrábnutí," spěchal Lucian, aby ho ujistil. "Sedí na zadním sedadle a hraje si s tabletem. Jsem doktor, šéfe. Vezmu švagrovou rovnou na soukromou ošetřovnu do vily. Máme tam nejlepší lékařské vybavení. Je to mnohem rychlejší a bezpečnější, než ji vzít do veřejné nemocnice."

Zdravotnická místnost ve vile byla plně vybavena pro jakoukoli pohotovost. Ušetřilo by to čas a zabránilo médiím dozvědět se o nehodě.

Julian vydal do telefonu chladný povzdech. "Dobře."

Hovor se přerušil.

Uvnitř svého soukromého apartmá v klubu vstal Julian z plyšového koženého křesla. Upravil si límec saka z tmavého značkového obleku a vyšel z místnosti, jeho dlouhé kroky ho nesly k východu.

Netrvalo dlouho poté, co Julian opustil prostory, a tichou chodbou se rozlehlo rytmické klapání vysokých podpatků.

Giselle vstoupila do soukromé místnosti a uhladila si značkové šaty. Na rtech jí pohrával samolibý, spokojený úsměv. Zosnovala události dnešního večera, aby se ujistila, že Sylvie bude zničena rukama Clivea. Aby se ochránila před jakýmkoli případným podezřením, poslala Julianovi před chvílí tu textovou zprávu a předstírala, že je dole. Posloužilo jí to jako bezchybné alibi a dalo jí důvod se k němu přiblížit, jakmile se prach usadí.

Ale jak vkročila dál do potemnělé místnosti, její úsměv vybledl.

Prostor byl prázdný. Žádný Julian, žádná Sylvie, žádný Clive.

Giselle znechuceně nakrčila obočí. Odešel už Julian, protože jí to trvalo příliš dlouho?

Mlaskla a otočila se na podpatku, aby prohledala chodbu. Potřebovala ho najít, než odjede.

Sotva překročila práh dveří, když se jí na zápěstí sevřela těžká, zpocená ruka.

"Sylvie, takže ty se skrýváš tady!"

Cliveův chraplavý hlas, těžce páchnoucí alkoholem, se rozlehl v úzké chodbě. Prohledával přízemí klubu, dokud ho nebolely nohy, a nenašel ani stopu po svém cíli. Už to chtěl vzdát a na noc si najmout prostitutku, ale pak uviděl tuto štíhlou postavu pohybující se poblíž VIP apartmá. Přestože měla na sobě jiné šaty, její postava a úchvatná krása mu rozpumpovaly krev chtíčem.

Ovinul jí tlusté paže kolem pasu a uvěznil ji proti své hrudi. "Ani tě nenapadne ode mě utíkat! Dnes večer neutečeš!"

Giselle ztuhla a zastavilo se jí srdce. Ze zápachu levného likéru a potu se jí zvedl žaludek.

Zírala na malého, nafouklého muže, který ji držel, v mysli jí to šrotovalo. Tohle nechutné hovado mělo znásilňovat Sylvii! Proč je tady a proč se jí dotýká?

Byla drahocennou dcerou rodiny Bancroftových. Byla Julianovou budoucí manželkou. Pomyšlení na to, že se na ni toto špinavé prase tiskne svým tělem, ji naplnilo vztekem.

"Pusť mě!" zaječela Giselle, až se jí hlas odrážel od stěn. Zvedla ruku a uštědřila Cliveovi tvrdou facku. "Nejsem Sylvie! Pusť mě, ty odpade!"

V tiché chodbě zazněla ostrá facka.

Cliveova tvář se zkřivila vztekem. Už tak ponížený Sylviiným dřívějším odporem, ho toto druhé odmítnutí dostalo za hranice možností. Oči mu vylezly z důlků, jak na ni upřel zrak.

"Ty malá děvko," zavrčel Clive a jeho tlusté prsty se sevřely v těsnou pěst. "Myslíš si, že můžeš dál hrát nedobytnou? Donutím tě prosit o milost na kolenou!"

Než mohla Giselle vykřiknout o pomoc, Clive se vrhl vpřed a popadl jí tlustou hrst upravených vlasů.

"Ach! To bolí! Přestaň!" vykřikla Giselle, když jí pokožkou hlavy projela ostrá bolest.

Celý život o ni bylo pečováno a byla chráněna, nikdy nezažila takové syrové, fyzické násilí. Zmocnil se jí děs. Zmítala se a kopala nohama, snažila se vymanit z jeho sevření, ale její síla nebyla nic proti jeho velké váze.

"Prosím, pusťte mě! Pomoc! Pomozte mi někdo!" vzlykala a slzy jí ničily drahý make-up, zatímco s ním bojovala.

Clive nedbal na její zoufalé výkřiky. Zaryl pěst do Giselliných vlasů a odvlekl ji dozadu do temné soukromé místnosti. S brutálním zachrochtáním ji těžce mrštil na koženou pohovku.