Venyřiny prsty se prudce zabořily do těžkých prostěradel, když zalapala po dechu a její oči se rozletěly k neznámému stropu. Svět kolem ní působil dezorientujícím dojmem, točil se v rozmazané šmouze čistého, bezvadného bílého kamene. Rychle se posadila a dech se jí zadrhl v hrdle, když její pohled těkal po rozlehlé komnatě. Místnost neměla jediné okno. Kvůli tlustým zdem a těžké architektuře prostor nepůsobil ani tak jako ložnice, ale spíše jako uzavřený trezor. Flamecleaver nebyl nikde k vidění. Místo vedle ní na masivní matraci zůstalo chladné a nedotčené.

Jak se přetrvávající mlha spánku rozplývala, zmocnila se jejích myšlenek náhlá, živá vzpomínka na jízdu kočárem. Vzpomněla si na dusivou blízkost Flamecleavera v onom stísněném prostoru. Pamatovala si na sálající, intenzivní horko jeho velké postavy tisknoucí se tak blízko k té její, a nezaměnitelnou, naléhavou realitu jeho ztěžklé erekce, která se tvrdě pnula proti tmavé látce jeho bojových kalhot. Vzpomínka na ten silný úd boulící se jen pár palců od jejího stehna přinesla nečekané, zrádné horko, jež se jí rozlilo mezi nohama. Pevně sevřela stehna, jak se jí v lůně tvořila kluzká vlhkost.

Pro ložnicovou otrokyni mělo být pochopení toho, jak zacházet s pánovým vzrušením, chladnou a vypočítavou otázkou přežití – prostou transakcí zaručující jeho spokojenost a odrazující od brutálního zacházení. Teorii těchto věcí chápala dobře. Nikdy si však nepředstavovala pudovou realitu tohoto aktu. Nyní ji její mysl zrazovala a vyvolávala obnažené, intimní detaily. Přistihla se při úvahách o tom, jaké by to bylo cítit jeho silné prsty vklouzávající hluboko do ní, nebo zda by spalující tření jeho tvrdého údu bylo na její nahé kůži příjemné, nebo bolestivé.

Proklínala se. Byla prodána a zrazena vlastními rodiči brutálnímu Domu nároků. O tři roky později byla zrazena Domem nároků a předána tomuto nebezpečnému cizinci. Odmítala dovolit, aby se její vlastní tělo přidalo k dlouhému seznamu zrádců. Odehnala matoucí osten zklamání z toho, že se probudila sama. Její samota znamenala příležitost a přežít znamenalo najít únikovou cestu. Potřebovala shromáždit informace a provést svůj další krok.

Přehoupla bosé nohy přes okraj matrace a zkoumala své okolí. Komnata nenabízela žádná bezprostřední vodítka. Těžká dřevěná postel stála přesně uprostřed u protější zdi a vyznačovala se čtyřmi masivními dřevěnými sloupky, jež sloužily jako jediné luxusní prvky ve sterilní místnosti. Přejížděla prsty po dřevě a žasla nad spletitými, starobylými řezbami draků, které se vinuly po trámech. Pod bříšky prstů cítila hladká dřevěná křídla a texturované, šupinaté hrudě. Měl lord Flamecleaver k těmto velkým stvořením nějaký osobní vztah? Každý v říši věděl, že draci jsou legendárními ochránci města, ale o jejich skutečné realitě nevěděla nic.

Její zoufalé snování plánů se roztříštilo, když železná západka na dveřích hlasitě zacvakala. Těžké dřevo se s rozmachem otevřelo a obrovitý strážný vyplnil masivní zárubeň. Na sobě měl vestu ze silné kůže staženou těsnými popruhy, jež stěží dokázaly pojmout jeho široká ramena. Z průramků výstroje mu trčely silné paže praskající hustými svaly. Divoká hříva rozcuchaných žlutohnědých a šedých vlasů mu padala přes ramena. Navzdory své impozantní velikosti stál strnule a upjatě. Jeho široké, inteligentní oči zůstávaly upřeny na kamennou podlahu a vyhýbaly se jejímu pohledu, jako by ho pohled na ni měl spálit.

„Pojď, byla jsi předvolána,“ zaburácel. Jeho hlas měl hluboký, štěrkovitý tón, který se rozléhal tichým trezorem.

Venyra se postavila, ruce jí rychle vylétly, aby uhladily beznadějně zmačkanou látku jejích odhalujících karmínových hedvábných šatů. Oděv nesl zmačkané jizvy chaotické jízdy kočárem, nenabízel téměř žádnou ochranu a ještě méně důstojnosti. Nabrala uklidňující dech a rozešla se ke dveřím.

Jakmile vstoupila do haly, strážný zahnul doprava a vedl ji po rozlehlé, ozvěnou znějící chodbě. Venyřina mysl jela na plné obrátky a v duchu si mapovala každou zatáčku a stín svého okolí. Počítala vzdálenosti a všimla si, že třicet yardů po její levici se nacházelo dlouhé schodiště vedoucí dolů – pravděpodobná cesta, kterou prošli, aby se dostali do této komnaty.

Kráčeli v tichosti. Počítala železem okované dveře, které míjeli. Šest masivních dřevěných dveří na její straně a předpokládala, že další lemují protější stěnu. Zírala na nepoddajné kovové kování a s ostrým bodnutím empatie přemýšlela, zda i v těch temných, izolovaných místnostech jsou drženy pod zámkem jiné otrokyně. Komplex plný těchto mohutných mužů přece jistě potřeboval ženy k ukojování jejich tělesných potřeb.

Její oči těkaly křížícími se chodbami a zachytávaly záblesky dalších obrněných surovců hlídkujících v koridorech. Jejich těžké boty zlověstně duněly o kámen. Z pouhého množství strážných se jí svíralo srdce. Kdyby se pokusila utéct, tito muži by ji dohonili a zlomili by ji vejpůl dřív, než by udělala tři kroky. S každou vteřinou se útěk zdál být nemožnější.

Záhy dusivé, temné chodby ustoupily brilantní změně v architektuře. Před ní se rozkládalo krásně vytesané, majestátní kamenné schodiště, které se větvilo nahoru i dolů. Na rozdíl od klaustrofobických chodeb se tento prostor otevíral do rozlehlého, sluncem zalitého nádvoří pod ním. V pečlivě udržovaných kamenných květináčích rostly kvetoucí ovocné stromy a zářivé květiny a z dálky se k odpočívadlu nesly ozvěnou zvuky bublající fontány.

Venyra se zadívala přes poklidné zahrady a zrak jí sklouzl vzhůru. Vysoko nad ochozy se tyčila masivní vnější ochranná zeď, postavená ze silného, nelítostného bílého kamene. Na hradbách přecházely ozbrojené stráže v tmavých siluetách proti jasné obloze. Pravda ji zasáhla drtivou silou fyzické rány. Tohle nebyl žádný opulentní městský palác navržený pro luxus. Byla to rozlehlá, nedobytná vojenská pevnost. Dlouho chovaná, zoufalá naděje na svobodu, kterou v sobě živila tři roky, v její hrudi uvadla a zemřela.

Následovala žlutohnědovlasého strážného po velkolepém schodišti dolů. Když sestupovala, vyrazil jí vstříc teplý vánek. Nesl s sebou divokou vůni sladké vody a sluncem vyprahlé lesní půdy. Uvědomila si, jak daleko od města ve skutečnosti je. Místo známého, chaotického rachotu kupeckých vozů a pokřikování prodavačů vzduch praskal ostrým, prudkým třeskem kovu o kov, podkresleným těžkým hekáním při fyzické námaze.

Když Venyra dorazila na spodní odpočívadlo, stoupla si do stínu klenutého ochozu a podívala se do samého středu otevřeného nádvoří. Její mysl se zadrhla až do naprostého, paralyzujícího bodu mrazu.

Uprostřed prostranství spolu zuřivě bojovali dva obrovští muži a oháněli se dlouhými černými meči ve smrtící šmouze pohybu. Na vzdálenějším konci nádvoří stál dav těžce ozbrojených vojáků a v upoutaném tichu sledoval tento intenzivní cvičný souboj. Oba bojovníci se pyšnili vyrýsovanými, potem zlitými svaly a jejich holá torza se leskla ve slunci. Tmavší válečník měl divoké čokoládové kadeře a přes jeho opálenou hruď se vířilo spletité temné tetování. Druhý válečník byl bledší a ještě širší, zlaté kadeře měl pevně svázané na zátylku a podél jeho mohutných ramen se shromažďovaly krůpěje potu.

Nebyly to však jejich působivé postavy nebo jejich smrtící umění s čepelemi, co ji paralyzovalo.

Přímo ze svalů a kostí jejich holých zad vyčnívaly široké, velkolepé plochy kožnatých křídel.

Venyře spadla čelist. Stála tam jako přimrazená a zírala na tu naprostou nemožnost, kterou měla před sebou. Blonďatý válečník měl zářivý, majestátní zlatý pár křídel, jenž se napínal s každým úderem jeho meče. Křídla tmavšího válečníka byla skvrnitou, maskovací směsí syté zelené a hnědé a při otočkách prudce protínala vzduch.

Byli to vůbec lidé? Snažila se ten výjev nějak zpracovat. Byli to muži, bezpochyby muži, ale křídla vyrůstající z jejich masa popírala každý přírodní zákon, který znala.

Tmavší muž provedl brutální kryt a jeho černý meč se zaklínil proti čepeli soupeře. Když přenesl váhu, náhle si jí všiml, jak stojí ve stínech kamenného odpočívadla. Jeho oči – zářivě a děsivě jantarové, identické s Flamecleaverovými – zableskly okamžitým poznáním. Koutek rtů se mu zkroutil do sebevědomého, vědoucího úšklebku.

Blonďatý válečník si všiml náhlé změny v soustředění svého protivníka. Otočil hlavu a jeho vlastní, ladící jantarové oči se vpily do její drobné postavy. Jeho rysy rozzářilo nebezpečné, pohledné teplo a úsměv se mu pomalu a dravě rozlil po tváři.

Zavalena tímto intenzivním zkoumáním a děsivou nepochopitelností okřídlených mužů se Venyra ve slepé panice otočila, aby ustoupila zpátky do schodů. Vrazila přímo do pevné, nehybné hrudi svého doprovodu.

Zalapala po dechu a vzhlédla. Žlutohnědovlasý strážný na ni shlížel dolů, jeho široká postava blokovala jakoukoliv šanci na útěk. Okamžitě jí do tváří vhrklo horko, zběsilý ruměnec jí pálil kůži za tuhle neohrabanou chybu. Rychle odvrátila tvář a zoufale se snažila skrýt své hluboké rozpaky.

Masivní strážný zůstal mlčky a s neproniknutelnou tváří natáhl ruku k ní. Při srážce jí křehké karmínové hedvábné ramínko sklouzlo po paži dolů a odhalilo křivku jejího prsu. Jeho teplé, drsné prsty se pomalu zahákly pod jemnou látku. Něžně jí posunul hedvábí po paži zase nahoru a usadil ho na správné místo. Uvážený tah jeho silné, mozolovité kůže po jejím holém rameni poslal šok horka přímo do jejího nitra, až se jí srdce divoce rozbušilo o žebra. Skryté, neustálé fyzické napětí vyzařující z mužů v tomto orlím hnízdě bylo dusivé.

*Šest bohů se smiluj,* modlila se v duchu a hruď se jí zvedala.

„Přestaň snít. Někdo čeká,“ řekl strážný. Jeho obličej potemněl a stal se hluboce vážným, ta krátká chvíle kontaktu skončila stejně rychle, jako začala. Pokynul rukou do kamenné chodby, otočil se zády ke okřídleným bojovníkům, kteří se na nádvoří cvičili v boji, a vedl ji dál vstříc neznámu.