Clara sklopila zrak k ošoupanému linoleu na podlaze policejní stanice a snažila se zamaskovat hluboký smutek, který vířil v jejích tmavých očích. Ostré zářivky jí bzučely nad hlavou a umocňovaly palčivou realitu apatie Dominica Thornea. Jak se z muže, se kterým poctivě chodila pět let a tři roky s ním byla v manželství, mohl vyklubat takový chladnokrevný člověk? Před třemi lety ji vyhodil na ulici bez jediné koruny na jméno a odhodil ji jako odpadky. Když se s ním teď setkala poprvé od toho dne, byl připraven ji hodit přímo do vězeňské cely, aniž by se na vteřinu zastavil a vyslechl si její verzi příběhu.

Byl to opravdu ten nejkrutější z mužů. Clara si konečně uvědomila, že byla slepá, když ho někdy tak bezvýhradně milovala. Odmítla se omluvit manipulativní milence, která zničila její manželství, což byl přesně ten důvod, proč byla odvlečena do této ponuré výslechové místnosti.

Její bídná situace se ještě zhoršila, když jí o nohu zavibroval telefon vibrující o tvrdý kov židle. Když roztřesenými prsty sáhla do kapsy, uviděla, jak na prasklém displeji bliká jméno Tristana Hayese. Přejela prstem po displeji, aby to zvedla, a přitiskla si zařízení k uchu.

"Claro Vanceová, kam jste sakra zmizela?" zařval z reproduktoru její výbušný šéf a jeho zuřivost byla nezpochybnitelná. "Copak jsem vám neřekl, ať na mě počkáte v salonku?"

"Omlouvám se, prezidente Hayesi," vykoktala Clara a hlas se jí třásl pod tíhou katastrofálního večera. "Něco se stalo. Jsem teď zadržená na policii."

"Cože? Na policii?" Tristan ztratil nervy. "Co děláte na policejní stanici?"

"Já... Já..." Clara nemohla najít slova. Jak mohla vysvětlit, že ji její bývalý manžel nechal zavřít kvůli fyzické potyčce s jeho milenkou?

"Můžete zůstat na policii, když se vám tam tak líbí," odsekl Tristan a přerušil její koktání. "Už vás nechci jako asistentku. Hned teď to řeknu Calebovi!"

V uchu se jí ozval mrtvý oznamovací tón. Claře kleslo těžké srdce až na dno žaludku. Zírala na tmavou obrazovku a uvědomovala si, že čelí živé noční můře, kdy ji uvězní a vyhodí z práce, a to vše během jednoho katastrofálního večera.

Soucitný, starší policista sedící naproti ní u kovového stolu, který si všiml její bledé tváře a třesoucích se rukou, se pokusil zasáhnout. "Děvče, proč jsi ty lidi urazila? Jedna je drahocenná dcera tajemníka Mercerová a druhý je nezpochybnitelný obchodní magnát Dominic Thorne. Proč jsi je musela provokovat?" Policista si povzdechl a posunul po poškrábaném povrchu stolu kousek papíru s telefonním číslem. "Měla by ses příště naučit trochu lépe zvážit situaci. Omluva zmůže hodně. Mám tu číslo na prezidenta Thornea. Prostě spolkni svou hrdost, zavolej mu a omluv se, abys zachránila sama sebe před zničením."

Clara zůstala neoblomná. Posadila se na nepohodlné židli rovněji a útržek papíru ignorovala. "Děkuji vám, pane. Ale já už nemám žádnou práci ani místo, kam bych mohla jít. Bylo by pro mě lepší být tady zavřená, aspoň bych prozatím dostala jídlo a přístřeší... Nebudu se omlouvat!"

Smířená s tím, že bude čelit kruté realitě, se obrněla před všemi právními triky, které si na ni Dominic přichystal. Odmítala uvěřit, že jeho vliv je dost silný na to, aby zlomil jejího ducha. Policista jen zavrtěl hlavou a odešel, zanechávaje ji samotnou s vířícími myšlenkami.

Její pádící myšlenky přerušily těžké, agresivní kroky rozléhající se tichou chodbou. Dveře výslechové místnosti se s hlasitým bouchnutím otevřely a odrazily se od zdi. Dovnitř se vřítil rozzuřený Tristan Hayes, jeho značkové sako za ním povlávalo jako bouřkový mrak.

"Claro Vanceová, ty v sobě máš ale drzost!" zařval a začal jí nadávat. "Ještě nikdy jsem nezažil takovou asistentku, jako jsi ty. Nejenže mi nedokážeš s ničím pomoct, ale způsobila jsi mi tolik problémů a takové veřejné ponížení!"

"Pane Hayesi," zavolala Clara tichým, vyčerpaným hlasem.

Tristan otevřel ústa, aby pokračoval ve své zlomyslné tirádě, ale slova mu uvízla v hrdle. Když si ji konečně pořádně prohlédl, ztuhl. Seděla tam v zanedbaném stavu, uniformu měla špinavou a zmačkanou. Na krku jí stále ulpívalo tmavé lepkavé víno a vsáklo se jí do límce oblečení, ze kterého silně čišel alkohol. Jeho planoucí hněv se změnil v prudký zmatek.

"Co se stalo? Jak jste takhle dopadla?"

"Nic zvláštního. Někdo na mě hodil víno," zamumlala tiše se sklopenou hlavou a jednoduše odbyla útočníka jako pouhou nulu.

"Kdo to udělal?" dožadoval se Tristan se zatnutými zuby.

"Byla to nějaká nula," odpověděla s očima upřenýma do klína.

Rozzuřený tím, že jeho osobní asistentku šikanuje nějaká nula, vytáhl Tristan telefon. "Snažíte se mě ztrapnit tím, že se necháte takhle šikanovat?" vyštěkl a vytočil své kontakty pro posilu. "Pošlete sem dva lidi. Mou asistentku někdo šikanoval. Postarejte se o ty lidi, co jí to udělali!"

V Claře vzplála panika. Vyskočila z kovové židle, chytila ho za zápěstí a zastavila jeho ruku, než se hovor stačil spojit. "Prezidente Hayesi! Ta osoba je teď v nemocnici. Není třeba někoho posílat, aby se o ni postaral... Je to ona, kdo chce, aby se někdo postaral o mě!"

Tristanův přísný výraz se změnil. Uvědomění, že jeho zdánlivě plachá asistentka ve skutečnosti poslala svou tyranku do nemocnice, ho zasáhlo. Po pohledné tváři se mu rozlil široký, potěšený úsměv. Skutečnost, že se bránila, ho pobavila.

"Dobrá práce!" pochválil ji a potěšeně se plácl do stehna. Napětí v místnosti zmizelo. "To nevadí, nikdo se neodváží vám cokoliv udělat, když jste se mnou. Vstaňte a jdeme."

"Jdeme?" zamrkala Clara zaskočeně.

"Chcete tu zůstat?" řekl Tristan, který už se otáčel na podpatku a kráčel k otevřeným dveřím.

Váhavá, ale s úlevou, že nebude předhozena vlkům, se Clara vyškrábala na nohy a následovala ho ze stanice. Díky Tristanovu vlivu a velitelské přítomnosti se nikdo na okrsku neodvážil je zastavit nebo se na cokoli zeptat. Prošli předními dveřmi a nechali dusnou atmosféru policejní stanice za sebou.

Když vyšli ven, udeřil ji do tváře svěží noční vzduch. Když konečně došli na spoře osvětlené parkoviště, ticho mezi nimi se napjalo. Clara měla sklopenou hlavu a stále zpracovávala chaotický vír toho, že byla vyhozena z práce, málem zavřena do vězení a náhle zachráněna.

Tristan se zastavil v polovině kroku. Náhle se otočil, aby se jí pod blikající pouliční lampou postavil tváří v tvář, prohlédl si její ubohý vzhled nasáklý vínem a vysmál se jí.