Prokletí toho jména zasáhlo Claru jako fyzická rána. Ztuhla na místě a dech se jí zasekl v hrdle. Pomalu zvedla hlavu a šokovaně upřela oči na Simona. Poslední tři roky se záměrně vyhýbala všem zprávám o Dominicovi. Vytěsnit jeho existenci byl jediný způsob, jak si mohla zachovat zdravý rozum. Odmítala se dívat do finančních časopisů, drbů nebo čehokoli, kde by se mohla objevit jeho tvář. Kvůli této dobrovolné izolaci neměla tušení, že se oficiálně žení se svou manipulativní milenkou Chloe.

Tristan zaklonil hlavu. Z úst mu unikl chladný, posměšný smích, který roztříštil tichý ranní vzduch v kanceláři. "Dominic Thorne jde do chomoutu s milovanou dcerunkou pouhého tajemníka? Jak hluboko ti mocní klesli." Zavrtěl hlavou a vypadal tou žhavou novinkou pobaveně. "Degraduje se tím, že si bere někoho s tak nízkým původem. Přesto se rodina Thorneových postará, aby to byla velkolepá událost. Budeme muset připravit velkolepý dar, jen abychom ženicha zahanbili. Potřebujeme něco, co křičí bohatstvím a vytříbeným vkusem."

"Co myslíte, že bychom jim měli dát, prezidente Hayesi?" zeptal se Simon s připraveným poznámkovým blokem.

"Co bychom jim měli dát? Jak bych to měl vědět?" Tristan se naklonil nad svůj rozlehlý stůl. Svůj ostrý pohled přesunul na Claru. Na tváři se mu usadil krutý úšklebek. "Ty. Ty si to vezmeš na starost. Jdi a vyber nějaký dárek."

Clara se naježila. Její obranné zdi okamžitě vyletěly nahoru. "Já... nevím, co s tím," vykoktala a bojovala o to, aby udržela rovný hlas. "Možná byste měl tímto úkolem pověřit někoho jiného, prezidente Hayesi." V žádném případě by neobětovala jedinou vteřinu svého času, aby vybírala dárek pro toho nevěrného bastarda a tu jeho ohavnou mrchu. Jen pomyšlení na to, že by se procházela luxusními obchody, aby oslavila jejich sňatek, jí zvedalo žaludek.

Tristan se ušklíbl a naklonil se ještě víc nad leštěné dřevo svého stolu. "Už jsi někdy slyšela o něčem, čemu se říká zaškolení při práci?" Zdálo se, že si vyloženě užívá trápení své sedmadvacetileté asistentky. Jeho oči přelétly po jejím plandavém oblečení a vzdorovitých, ohavných brýlích s černými obroučkami, co jí seděly na nose. Opovrhoval jejím naprostým nedostatkem vkusu. Pro něj byly tyto brýle drzou vzpourou proti jeho přísnému nařízení, aby nosila kontaktní čočky a vypadala tak reprezentativně. Nenáviděl pohled na ni a každý den se staral o to, aby to dobře věděla.

Tristan věděl, že má tuto pozici jen díky svým úzkým vazbám na Caleba Brookse, a tak na ni začal vyvíjet větší tlak. "Dobrá. Nevyčítej mi pak, že ignoruji tvé styky s Calebem." Ušklíbl se a těšil se z muk, jež se jí mihla ve tváři. "Máš tento úkol na starosti. Říkám ti rovnou, doufej, že bude Dominic Thorne s tvým výběrem spokojený, nebo tě na hodinu vyhodím!"

Clara zaskřípala zuby. Aby v tomto městě přežila, zoufale potřebovala svou výplatu. Potlačila své hořké protesty a polkla hrdost. "Ano, pane," zamumlala a ten úděsný úkol přijala.

Později toho odpoledne vzal Tristan Claru s sebou na důležitou schůzku s klienty. Místem konání byl exkluzivní klub v centru města, který přímo dýchal opulencí a vyznačoval se tlumeným, ambientním osvětlením. Těžké křišťálové lustry vrhaly zlatavou záři na plyšová sametová sedadla. Clara seděla tiše v rohu soukromého boxu. Rovnala dokumenty a nalévala čaj, zatímco muži vyjednávali o svých lukrativních obchodech.

Jakmile skončily formální obchodní záležitosti, atmosféra se změnila. Místnost zaplnila těžká vůně drahých doutníků a alkohol začal téct proudem. Tristan ležérně luskl prsty a dychtivě zavolal ty nejkrásnější společnice z klubu, aby bavily jeho hosty.

Muži se uvolnili, jejich smích byl hlasitý a drsný, když si k nim ženy přisedly. Vědoma si toho, že jejich zhýralosti stojí v cestě, sbalila si Clara aktovku a notebook. Uctivě se z dusivého boxu omluvila.

"Prezidente Hayesi, počkám na vás venku," oznámila a svůj pohled upírala striktně na koberec.

"Běž," štěkl Tristan odmítavě. Už si měřil úchvatnou ženu v těsných červených šatech, která zrovna vcházela do místnosti. "Nezapomeň nestát moc daleko pro případ, že bych tě zavolal."

"Nepůjdu daleko. Budu čekat přímo u vchodu," odpověděla Clara tiše.

Otočila se a rychle kráčela k těžkým dubovým dveřím. Hlavu měla skloněnou, aby nepřitahovala pozornost. Zrovna když se její ruka dotkla mosazné kliky, jeden oplzlý klient se nahlas zachechtal.

"Pane Hayesi, jak se můžete každý den dívat na tak nemožně ošklivou asistentku, aniž by se vám dělalo špatně?"

Ztichlou místností se jasně rozlehla Tristanova bezcitná odpověď. "Samozřejmě že je mi z ní špatně. Je mi tak pokaždé, když se na ni podívám."

Z boxu vybuchl krutý smích mužů. Clara rozrazila těžké dveře a spěchala do bohatě zdobené chodby. Stála u zdi, znecitlivělá vůči jeho krutosti. Tyhle přesné slova jí vmetl do tváře už desítkykrát předtím. Prostě jen zírala na složité vzory na koberci a čekala.

Uplynulo několik minut. Tlumené basy klubové hudby duněly přes tlusté stěny. Za roh najednou zabočila skupina temperamentních, bohatých mužů ve středním věku a kráčela chodbou přímo k ní. Clara upírala oči pevně na špičky svých bot. Stáhla se ke zdi v naději, že zůstane neviditelná, dokud nepřejdou.

Jeden muž uprostřed skupiny kolem ní prošel, ale najednou se zastavil. Otočil se zpět. Navzdory jejímu beztvarému oblečení a tlustým brýlím tajemník Richard Mercer okamžitě poznal mladou ženu stojící ve stínech. Byla to jeho dlouho odcizená dcera.

V očích mu blesklo překvapení. Rychle prohodil pár slov se svými společníky, než k ní rázně přistoupil. "Claro?" zeptal se, hlas mu zhrubl potlačovanými emocemi. "Kdy ses vrátila?"

Clara zvedla hlavu. V okamžiku, kdy její oči spočinuly na jeho známé tváři, její výraz se změnil v ledovou, neproniknutelnou apatii.

"Mohu vám s něčím pomoci, tajemníku Mercere?" zeptala se strnulým, formálním tónem a odmítala ho uznat jako rodinu.

Ignoruje její zjevnou chladnost, Richard na ni pohlédl se zoufalou náklonností. "Kam jsi zmizela? Hledal jsem tě. Proč jsi svému starému otci poslední tři roky nebrala telefony?" Přistoupil blíž, hlas se mu třásl, když prosil. "Ještě jsi nejedla, viď? Dovol mi pozvat tě na večeři, ať to doženeme."

"Otci?" vyštěkla Clara nelítostně. Z jejích slov odkapával čirý jed. "Můj otec před lety zemřel!"

Richard sebou trhl, ale zachoval si pokorný, prosebný tón. Pro zbytek korporátního světa byl nesmírně mocným tajemníkem, mužem, který vzbuzoval respekt v každé místnosti. Pro Claru byl jen zlomeným mužem zoufale toužícím po druhé šanci. Rychle natáhl ruku a pevně sevřel její štíhlou dlaň, aby jí zabránil utéct chodbou pryč.

"Claro!" naléhal. "Pojď se svým tátou na večeři."

"Ne, děkuji!" odsekla Clara ostře. Rvala se se svou paží proti jeho překvapivě ocelovému stisku, ale nedokázala se vymanit. "Doma máte svou krásnou manželku a milovanou dceru, tajemníku Mercere. Běžte trávit čas s nimi!"

"Claro, prosím!" stiskl Richard ruku ještě pevněji.

"Pusťte mě!" varovala ho Clara zuřivě. Vykroutila si zápěstí a probodávala pohledem muže, kterému kdysi říkala otče. "Tajemníku Mercere, jestli s tím hned nepřestanete, nedávejte mi za vinu to, co se stane vzápětí!"

"Claro!" zaprosil Richard znovu.

Než stihl zformulovat další odpověď, ozval se náhle z opačného konce chodby líný, pobavený hlas.

"Haha, copak se to tady děje?"