Sylvia nebyla hlasitými výhrůžkami davu, že zavolají policii, nijak vyvedena z míry. Místo toho využila morálku přihlížejících jako zbraň. Obrátila se k rozzlobenému davu a divadelně zvolala: „Dovolte mi, abych vám přesně řekla, jak zlá a nízká tahle žena ve skutečnosti je. Před třemi lety se stala vražedkyní! Strčila do mé těhotné snachy a způsobila, že potratila, a to všechno jen proto, že zoufale toužila svést mého syna!“

Když přihlížející slyšeli tuto vykonstruovanou báchorku, obrátili své znechucení na Claru. Soucitné mumlání se změnilo v drsné, odsuzující úšklebky.

"Jak může někdo vypadat tak nevinně, a přitom být tak zlý?" zašeptala jedna žena a odtáhla své dítě pryč.

"Vražedkyně," zamumlal starší muž a zavrtěl hlavou. "Nechutné."

Clara se chvěla vztekem nad tou odpornou lží, ale odmítla ustoupit nebo se krčit. Přinutila se sednout si na studeném chodníku rovně a ignorovala bodavou bolest v dlaních a kolenou. Chtěla křičet pravdu, ale dusivá váha odsouzení davu ji dusila.

Když policie dorazila na místo chaosu, Sylvia nejevila ani náznak paniky. Stála vzpřímeně, uhlazovala si svůj značkový kabát a povýšeně se oháněla svým mocným synem.

"Můj syn je Dominic Thorne," oznámila Sylvia, z jejíhož hlasu odkapávala blahosklonnost. "A náš budoucí příbuzný je tajemník Mercer. Radím vám, páni důstojníci, abyste to měli na paměti, než uděláte něco neuváženého."

Přístup policistů se pod vlivem těchto elitních konexí změnil. Vyměnili si nesvé pohledy, odvrátili se od Sylvie a obrátili svou pozornost na Claru. Jeden z policistů si k ní klekl, výraz měl napjatý. Přejel pohledem její krvácející ruce a zavrtěl hlavou.

"Podívejte, slečno," zašeptal policista a nutil Claru k ústupku. "Tohle je jen drobný spor. Pro všechny bude lepší, když přijmete soukromé finanční vyrovnání, než abyste vznášela obvinění. Pokud to poženete k soudu, nic tím nezískáte. Za volantem seděl řidič a vy máte jen lehká zranění."

Clařina čelist se zatvrdila. Zírala na policistu nevěřícně, krev v ní vřela. "Nechci její špinavé peníze a nechci to řešit v soukromí! Proč bych to měla dělat?"

"Buďte realistická," nabádal ji policista a hlas mu chladl. "Je to matka prezidenta Thornea a budoucí rodina tajemníka Mercera. Tenhle boj nevyhrajete. Prostě si vezměte ty peníze."

Do očí bijící nespravedlnost Claru hluboce zasáhla. Bez ohledu na to, co říkali, tvrdošíjně odmítala podepsat jakoukoli dohodu. Zavalení policisté ji nedokázali přesvědčit, aby od věci upustila, a uvědomili si, že dohodu nemohou vynutit. Aby místo činu vyklidili, poslali ji sanitkou přímo do nemocnice, aby jí tam ty odřené, krvácející ruce a zraněné nohy pořádně obvázali.

V nemocnici nepřinášel sterilní pach dezinfekce žádnou útěchu. Clara seděla na vyšetřovacím stole a pohotovostní lékař jí omotával tlustou gázu kolem odřených dlaní a vymknutého kotníku. Fyzická bolest nebyla ničím ve srovnání s ponížením, které jí hořelo v hrudi.

Zrovna když pohotovostní lékař dokončil ošetřování jejích bolestivých zranění, dveře do vyšetřovny se s bouchnutím rozletěly.

Do místnosti vstoupil Dominic Thorne, těsně následovaný svým asistentem Henrym. Díky Dominicově vysoké, impozantní postavě působila malá místnost okamžitě dusivě.

Doktor ho poznal a uklonil se. "Prezidente Thorne."

Dominic lékaře odbyl jediným mávnutím ruky a zamumlal: "Jděte pryč. Potřebuji si s ní promluvit."

Doktor přikývl, vyběhl ven a zavřel za sebou dveře. Dominic rázně přešel k lůžku a hleděl na ni dolů s ledovým opovržením.

„Řekni mi. Kolik peněz vlastně chceš?“ dožadoval se.

Clara se klepala vztekem nad jeho opovážlivostí a vyštěkla: „Pane Thorne, opravdu si myslíte, že každý na světě je tak nestydatý a posedlý penězi jako vy?“

Dominic ze sebe vydal posměšné odfrknutí a jeho oči přelétly po jejím zoufalém stavu. Podíval se na její roztrhané oblečení a obvazy, které jí omotávaly končetiny. „Claro Vanceová, od chvíle, kdy jsi mě opustila, z tebe nezbylo vůbec nic!“

Jeho slova jí probodla srdce jako střepy skla. To pokrytectví bylo ohromující. Byl to přesně ten muž, který ji během jejich krutého rozvodu nechal bez haléře a postaral se o to, aby neměla jak přežít, a teď se vysmíval jejímu boji.

Clara potlačila své drtivé zklamání. Polkla knedlík v krku a donutila se k zářivému úsměvu.

„Alespoň jsem pořád Clara Vanceová,“ odsekla a z hlasu jí odkapával led. „Za ty trýznivé tři roky, co jsem s vámi strávila, jsem se cítila víc mrtvá než živá. Teď mám konečně svou svobodu. Nepotřebuji mlčky snášet kopance vaší matky, ani se nemusím smířit s podvádějícím zoufalcem, jako jste vy. Proč bych nemohla být šťastná?“

Dominicovy tmavé oči se při jejích urážkách nebezpečně zúžily. „Pokud je to opravdu tak, proč ses vracela? Přilezla jsi zpátky, protože jsi slyšela, že se s Chloe konečně zasnubujeme?“

„Myslíte si o sobě příliš, prezidente Thorne,“ zasmála se Clara, ten zvuk byl chladný a dutý. „Potřebuji si své křehké srdce nechat zlomit takovou špínou, jako jste vy, jen jednou za život. Nebojte se. Vyhnu se vám, kdykoli vás uvidím.“

Když Dominic uslyšel její formální, apatický tón, ucítil, jak se mu v žaludku utvořila hrozná, klesající propast. Podíval se na její obranný postoj a zuřivou nenávist v jejích očích. Byla tahle defenzivní, nenávistná žena skutečně tou samou sladkou Clarou, která se mu v náručí tak vřele usmívala? Tou Clarou, která si ho držela nablízku a mluvila k němu s tichou, něžnou láskou?

Potlačil náhlý, zneklidňující nával emocí hrozící vyplout na povrch a zatvrdil své odhodlání. Nemohl dovolit, aby se mu tahle žena dostala pod kůži.

„Doufám, že svůj slib přísně dodržíte a zmizíte mi z očí, slečno Vanceová! A pamatujte, nikdy, ale opravdu nikdy, neobtěžujte Chloe!“

V záchvatu frustrace hodil elegantní, těžkou zlatou bankovní kartu na prostěradlo hned vedle její zavázané ruky a vyrazil z místnosti, aniž by se ohlédl.

Dveře zaklaply a zanechaly Claru v dusivém tichu nemocničního pokoje.

Clara prázdně zírala na zářivou zlatou kartu, která si měla koupit její trvalé mlčení, a už nedokázala zadržet své palčivé slzy. Přelily se jí přes tváře, horké a nezastavitelné.

Před třemi lety ji legálně připravil o každý jediný cent, než ji nemilosrdně vyhodil. Dnes ji ponížil znovu prostým kouskem plastu a choval se k ní jako k nějaké otravě, kterou si lze koupit.

Chytila se za hruď, zatímco ji dusily bolestivé slzy. Nenáviděla ho, ale co víc, do morku kostí nenáviděla samu sebe. Jak mohla být vůbec tak hloupá a zamilovat se do tak naprosto nechutného muže? Proč snášela tři roky živoucího pekla jen kvůli muži, který se na ni díval s takovým opovržením?