Evanderovi jemně cuklo obočí. Hleděl na svého bratrance přes širokou plochu těžkého dubového stolu. Vzhledem k tomu, že jeho strýc byl v kómatu a nemohl plnit tradiční roli slavnostního doprovodu, někdo se toho musel ujmout.

Evander neměl o Orianiných úmyslech žádné pochybnosti. Kdyby si mohla vybrat, bez váhání by si vybrala jeho. Znal její taktiku skrznaskrz. Tento blížící se sňatek s umírajícím mužem byl jen dalším promyšleným, vykalkulovaným divadlem. Chtěla se k němu oklikou vrátit. Chtěla si vynutit jeho pozornost.

Percivalovu návštěvu pravděpodobně zařídila z přesně toho důvodu. Ze strachu, že by mohl rovnou odmítnout, někoho poslala, aby nejdřív zjemnil jeho postoj. Percival měl pro Orianu vždycky slabost, hlavně kvůli sladkostem, které pro něj pekla.

Na ničem z toho nezáleželo. Evander se této frašky nehodlal zúčastnit.

Služebná vstoupila do tichého útočiště pracovny, položila na stůl dva šálky vařícího se čaje a vyklouzla ven. Percival zvedl svůj šálek, foukl přes horký povrch a opatrně si srkl.

Když jeho bratranec mlčel, Evander dal najevo úšklebek. "Neuvažovalo se o nikom jiném z královské rodiny? Nemám čas ani chuť."

Percival zamrkal a zastavil se s šálkem u úst. "Ale—"

"Co?" Evanderův tón znatelně zostřel.

Percival se poškrábal na zátylku a tvářil se rozpačitě. "Její Veličenstvo navrhla pro tu poctu tebe. Protože jsi svobodný, myslela si, že budeš nejvhodnější."

Z Evandera uniklo krátké, suché zasmání. Věděl to. Prosili ho.

"Ale," dodal Percival rychle a hlas mu klesl, "Oriana to výslovně odmítla."

Evander ztuhl.

"Řekla Jejímu Veličenstvu, že by nebylo vhodné obtěžovat korunního prince," pokračoval Percival, nevnímajíc náhlý pokles teploty. "Takže královna předvolala místo toho mě. Řekla, že mohu jet místo tebe."

Odmítla ho.

Evander zíral na páru stoupající ze svého šálku. Strávil dny podrážděný z vyhlídky, že bude zatažen do jejího velkolepého plánu. Přesto mu slyšet její chladné odmítnutí nepřineslo žádnou útěchu. Místo toho se v jeho hrudi rozlilo sevřené, dusivé podráždění. Chytilo ho za žebra, nepojmenovatelné a těžké.

Percival ho sledoval a zachytil nepatrnou změnu v jeho vystupování. Přinutil se k úsměvu ve snaze zmírnit napětí. "Asi usoudila, že jsi příliš zaneprázdněný státními záležitostmi. Doprovázet nevěstu je otrava. Já se ničemu nevěnuji. Mám každý den volno."

Evander zůstal tiše. Vzduch v pracovně zhoustl.

Percival se ošil na svém sedadle a šálek čaje najednou v jeho rukou pálil jako oheň. Položil ho a zprudka vstal. "Evandere, mám i další věci na práci. Měl bych jít."

Evander tiše zabručel, ani se neobtěžoval vstát.

Percival udělal pár kroků k těžkým dveřím a pak se zastavil. Něco za něj zatahalo. Otočil se, tvářil se vážně. "Evandere... co se týče minulosti. Oriana v těch sporech byla nevinně. Viníš ji, ale to není spravedlivé. Věci zašly tak daleko. Ona—"

"Percivale."

Evanderův hlas klesl v chladném varování. Čelist se mu sevřela. Přerušil svého bratrance surovým pohledem. "Neříkal jsi, že máš někam namířeno?"

Percival sklopil zrak. "...Ano." Spolkl zbytek svých slov a spěšně opustil křídlo.

Ráno svatebního dne začalo jasnou oblohou. Sluneční světlo se lilo velkými okny panství Thorneů a malovalo na leštěné podlahy teplou zlatou barvu. Oriana stála u skla a vdechovala svěží vzduch. Necítila žádnou nervozitu. Nechovala žádnou úzkost. V žaludku se jí netřepotalo žádné typické napětí nevěsty. Obklopoval ji hluboký, ukotvující klid.

Služebné kolem ní poletovaly, vrstvily na ni složité hedvábí a upevňovaly obřadní klenoty. Šeptaly chvály, upravovaly jí vlasy a upravovaly těžkou látku, dokud nebyl doveden k dokonalosti každý detail. Nechala je pracovat, jako nehybný středobod ve vřavě příprav.

Tradice vyžadovala, aby nevěstu z jejího rodného domu doprovodil mužský příbuzný. Ale panství Thorneů postrádalo hrdé muže. Nekonečné krveprolití bitevních polí zbavilo panství synů, bratrů a otců. Jediným mužem, který zůstal v hlavní pokrevní linii, byl pětiletý chlapec.

Takže zaskočil Percival.

Když dorazil do jejích komnat, nabídl jí s vážnou úklonou rámě. Oriana je přijala a nechala se vést dolů po velkolepém schodišti. Venku už čekal královský průvod. Přelil se přes ně radostný hluk davu. Hudebníci hráli jásavé melodie, zněly rohy a bubny udávaly pravidelný, dunivý rytmus. Ve větru pleskaly honosné karmínové prapory.

Uprostřed zdrcujícího hluku se Percival naklonil blíž. "Oriano," zašeptal. "Evander je nemocný. Obřadu se nezúčastní."

Oriana se odmlčela. Ne ze zármutku, ale z mírného překvapení, že si Percival k jeho zmínce vybral zrovna tuto chvíli.

"Onemocněl po mém návratu z paláce," pokračoval Percival, který si její mlčení špatně vyložil. "Nezotavil se. Palác nařídil, aby se to tajilo."

Oriana ze sebe vydala měkký povzdech. Zamýšlená urážka přes ni prošla a nezanechala jedinou stopu. Otočila hlavu a věnovala Percivalovi jemný úsměv.

"Percivale," řekla s hlasem klidným vůči řevu davu. "Ztratila jsem o Jeho Výsost zájem už hodně dávno."

Zíral na ni s očima navrch hlavy.

"Oči jsou určeny k tomu, aby se dívaly dopředu," řekla mu a předala tak těžce nabytou moudrost ze svého předchozího života. "Ne dozadu."

Láskyplně ho poplácala po paži a pod ranním sluncem se jasně, nezasaženě usmála. "Buďme dnes šťastní. Je to můj svatební den. A až se setkáme příště, vzpomeň si na slušné vychování. Budeš mě muset oslovovat teto."

Percival naprázdno polkl a na tváři se mu vystřídala myriáda složitých emocí. Přikývl a vedl ji k čekajícímu kočáru.

Královský průvod vyslaný z hrozivého panství Grimwood budil posvátnou úctu. Ulice lemovaly stráže v zářivé zbroji. Kočáry se leskly zlatým lemováním. Koně dupali kopyty, hřívy spletené hedvábnými stuhami. Rozsah toho všeho Orianu ohromoval. Byl velkolepější a pečlivěji uspořádaný než průvod, v němž kráčela ve svém předchozím tragickém životě. Připadalo jí, jako by panství Grimwood vložilo každou unci své hrozivé moci do pocty tomuto svazku.

Svatební obřad na panství Grimwood byl krátký a slavnostní. Vzhledem ke stavu ženicha pominul oddávající zdlouhavé rituály a soustředil se pouze na podstatné sliby. Jakmile byla vyřčena poslední slova, doprovod zavedl Orianu hluboko do panství.

Vedli ji masivními kamennými chodbami. Panství Grimwood působilo jinak než královský palác. Bylo postavené jako pevnost. Stráže rozmístěné na každé křižovatce stály s rukama položenýma na jílcích svých mečů. Jejich výrazy byly ostré, jejich postoje strnulé. Hlídali muže, který i ve spánku vzbuzoval loajalitu a přitahoval nepřátele.

Oriana prošla za těžké dubové dveře do obrovské, tiché svatební komnaty.

Pokoj byl elegantní, zahalený do neposkvrněného bílého hedvábí a sytě karmínových akcentů. Na kamenných zdech plápolalo jemné světlo svíček. Byl to ostrý kontrast s jejím předchozím životem. Tenkrát ji Evander nechal samotnou ve strohém pokoji bavit hosty. Už se nevrátil. Čekala po celou noc a těžká obřadní koruna jí tlačila na lebku, až stěží popadala dech.

Dnes v noci žádná taková břemena nenesla.

Došla ke středu místnosti. Na masivní vyřezávané posteli ležel bez hnutí vévoda Gideon.

Oriana se zastavila na kraji matrace a nechala svůj pohled klouzat po jeho rysech. Rodová linie Belmontů byla proslulá svou estetikou, ale Gideon se vymykal vzorci. Evander oplýval uhlazenou, jemnou rafinovaností. Vypadal jako básníkova múza.

Gideon byl něco jiného.

Jeho rysy byly neuvěřitelně ostré. Vysoké lícní kosti, silná čelist stíněná tmavým strništěm a rovný, aristokratický nos. Vyzařovala z něj syrová, smrtící aura. Vypadal drsně a nebezpečně jako široký meč odpočívající v pochvě. Dokonce i v hlubokém spánku z tohoto muže vyzařovala impozantní váha, která si vládla nad celou místností.

Z temnoty poblíž postele vystoupil vysoký, bitvami zocelený muž. Nízko se uklonil a jeho pohyby byly rázné a disciplinované. "Gareth Fane, k vašim službám, má paní."

Oriana ho okamžitě poznala. Byl to Gideonův urputně oddaný poručík. Přes levé oko měl zlatou hedvábnou pásku, což byla slavnostní náhrada za jeho obvyklou koženou.

"Jeho Milost už více než půl roku spí," vysvětloval uctivě Gareth a jeho jediné oko ji sledovalo se střeženou zdvořilostí. "Každý den vyžaduje léky. Pravidelně ho koupeme, abychom mu zajistili pohodlí."

Oriana mlčky naslouchala. Znala tragický rozsah vévodova stavu. Království si o něm neustále šeptalo. Muž, kdysi uctívaný jako bůh války, nyní vzbuzoval lítost, jeho mocná pověst se zredukovala na tlumené, žalostné drby.

Gareth zaznamenal její mlčení a vyložil si ho špatně. Předpokládal, že s královstvím sdílí lítost. Pomyslel si, že mladá krásná šlechtična nebude chtít mít s manželem v kómatu nic společného. Odkašlal si a nabídl jí opatrné, zdvořilé východisko.

"Připravili jsme pro vás oddělený, pohodlný pokoj, má paní," řekl Gareth. "Je to hned přes chodbu. Tam nebudete rušena."

Oriana odvrátila zrak od Gideona a setkala se s poručíkovým pohledem.

Pomalu zavrtěla hlavou.

Její hlas, když promluvila, byl neuvěřitelně měkký, a přece v sobě nesl stálý klid jemného jarního vánku. "Vévoda a já jsme podle zákona manželé."

Gareth ztuhl, nejistý jejím významem.

"Jako takové," pokračovala Oriana pevně, "v tomto manželství neexistuje nic jako oddělené komnaty."

Odmlčela se. Její jasný pohled se vrátil k onomu impozantnímu muži ležícímu tiše na masivní posteli. Světlo svíček vrhalo měkké stíny na jeho drsnou tvář. Nechala do svého tónu proniknout hlubokou něhu.

"Od dnešního večera s ním budu sdílet lože."

Gareth strnul. Ústa se mu mírně pootevřela. Bitvou zocelený válečník zůstal v šoku stát přikovaný k podlaze. Očekával znechucení. Očekával strach nebo chladnou lhostejnost. Nečekal rozhodnou oddanost.

Oriana věnovala ohromenému poručíkovi slabý, povzbudivý úsměv. "Už je pozdě, sire Garethe. Půjdu se na noc osvěžit."

Odvrátila se, nabrala si sukně své těžké obřadní róby a zamířila k přilehlé umývárně.

Protože přesně v tu chvíli odešla, propásla to.

Propásla ten nejslabší, téměř neznatelný pohyb na masivní posteli za ní.

Gideonovy prsty položené na těžké brokátové přikrývce vedle něj sebou cukly.

Jen jedinkrát.