POV: Calla

O tři hodiny později mé pneumatiky přejedou neviditelnou hraniční čáru oddělující neutrální území od území Brierwoodské smečky. Na hruď mi usedá křehký, pomíjivý pocit klidu. Zhluboka vydechnu a uvolním své smrtelné sevření volantu. Husté stromy se na této straně hranice zdají být zelenější, vzduch lehčí. Vlastně se usmívám.

Pak ticho auta roztříští drsný, hlasitý vyzváněcí tón mého mobilního telefonu.

Trhnu sebou. Můj zrak střelí k displeji na palubní desce. Na obrazovce bliká Vaneovo jméno a zírá na mě jako varovná siréna. Žaludek se mi propadá a zanechává po sobě dutou, bolavou prázdnotu. Krátká radost, kterou se mi podařilo vypěstovat na otevřené silnici, se vypaří do ztracena. Třesoucím se prstem nahmatám ovládání na volantu, přijmu hovor a vnutím do svého hlasu lehký, bezstarostný tón.

"Ahoj miláčku. Právě jsem přejela na území své rodiny. Musíš sledovat hodiny." Vydám ze sebe malé, duté zachichotání v zoufalé snaze udržet veselou náladu.

"Nemusím sledovat hodiny," odsekne Vane zlověstně z reproduktorů. Jeho hlas je temné zavrčení, ze kterého odkapává paranoidní majetnictví, až se mi z toho ježí chloupky na rukou. "Ty si vážně myslíš, že tě nechám pobíhat po venku, aniž bych přesně věděl, kde se můj majetek nachází? Tak to si nemyslím."

Plíce se mi sevřou. "Jak to myslíš?"

"Sleduju tvůj telefon, Callo. A GPS v autě. Vím naprosto přesně, kde v každou chvíli jsi." Jeho tón klesne do mrazivé, metodické kadence. "Chtěl jsem tě jen upozornit, než se na té cestě pokusíš o nějakou hloupost."

V břiše se mi svine znechucení a děs. Otevřená dálnice mi najednou připadá jako betonová krabice, která se kolem mě svírá. Je na míle daleko, a přesto jsou jeho neviditelné řetězy pevně obtočené kolem mého krku. Sleduje digitální tečku mého auta, jak se plazí po mapě. Moje mysl řve vzdorem, ale deset let podmiňování přebíjí mou hrdost. Polknu žluč, která se mi zvedá v krku, a vytlačím ze sebe přesně ta uklidňující, submisivní slova, o kterých vím, že je chce slyšet.

"Lásko, nemáš se čeho bát, kam bych chodila? Jsi moje všechno." Ta lež mě pálí na jazyku a je mi z ní fyzicky špatně.

"Sakra správně, kurva na to nezapomeň," odpoví Vane s agresivním uspokojením.

Linka zmlkne.

V tichém autě se rozléhá oznamovací tón. Stáhnu vůz z asfaltu, pneumatiky zakřupou na štěrkové krajnici, a zařadím na řadicí páce parkování. Opřu si hlavu o volant a zhroutím se. Z hrudi se mi derou vzlyky, trhané a hlasité. Po tvářích mi proudí slzy a smývají pečlivě nanesený make-up. Hořce pláču pro léta, která jsem strávila tím, že jsem slepě odevzdávala svou základní identitu jeho absolutní, tyranské kontrole. Pláču pro dívku, kterou jsem kdysi byla, pro tu, která by nesebou netrhla při zvuku hlasu vlastního druha.

Hluboko v mé mysli přechází má vlčice Rhea se zběsilou, neklidnou energií. Vrčí a cení zuby na stíny. *Otoč to auto,* dožaduje se, její hlas je v mé hlavě hlubokým zavrčením. *Pusť mě ven. Roztrhám ho na kousky. Ukončím tuhle hrůzovládu hned teď.*

*Nemůžeme,* zašeptám zpět do prázdnoty své mysli, můj mentální hlas je zlomený a unavený. *Jsem tak unavená, Rheo. Chci jen jet k tátovi domů a spát.*

Zásadně mi chybí síla na to, abych se vůbec zabývala myšlenkou na fyzický boj. Vůle bojovat ze mě byla vysávána, kapku po kapce, po celou dekádu. Hřbetem třesoucích se rukou si otřu obličej a seberu se. Sázhnu do malé chladničky na sedadle spolujezdce, vytáhnu ledově vychlazenou láhev s vodou a přitisknu si ji na oteklé, zarudlé oči. Nechám chlad znecitlivit štípající kůži a zhluboka, odměřeně dýchám, abych skryla důkazy svého pláče.

Rhea zakňučí, její přecházení se zpomalí, ale její ochranitelské instinkty se odmítají uklidnit. *Řekni jim to,* naléhá zoufale, její tón přechází ze vzteku do proseb. *Přiznej se k tomu zneužívání. Míříme na území naší rodiny. Jsou mocní. Nech je, ať nám pomůžou.*

*Ne.* Třu si vychlazený plast o víčka a přísně si připomínám realitu, které čelíme. *Nakonec se musím do jeho smečky vrátit. Z pouta druhů není úniku bez války.*

Odmítám, aby to moje rodina věděla. Nemohu riskovat, že mezi smečkami vyvolám politický incident. Situace je už tak dost komplikovaná. Můj Alfa, Torin, je momentálně na cestě na území Brierwoodu. Má o tomto víkendu vystupovat jako oficiální svědek při obřadu dědice mého bratra. Pokud můj otec zjistí, co mi Vane dělal, smlouvy se rozpadnou. Torin bude zatažen do středu toho spadu. Musím bezchybně nosit svou metaforickou masku dokonalé, šťastné dcery a oddané družky.

Sklopím láhev s vodou a zadívám se na svůj odraz ve zpětném zrcátku. Donutím své rty k natrénovanému, vykrojenému úsměvu. Znovu nastartuji a zařadím se na silnici.

O deset minut později se mi naskytne pohled na velkolepý dům Brierwoodské smečky, jehož masivní kamenné sloupy a rozlehlé verandy nabízejí známé pohodlí. Vyjedu s autem po dlouhé, klikaté příjezdové cestě a zaparkuji u předních schodů. Sotva vypnu motor a otevřu dveře, už se po trávníku přežene rozmazaná šmouha pohybu.

"Callo!"

Než stihnu úplně vystoupit z vozidla, moje mladší sestra Nia se na mě zčistajasna s nadšením vrhne. Náraz mi vyrazí dech z plic. Omotá mi své dlouhé paže kolem ramen v drtivém objetí a zvedne mě na špičky. Ačkoli jsem o jedenáct let starší, tato krásná devatenáctiletá dívka je podstatně vyšší než má drobná postava. Mačká mě, až mě bolí žebra, a boří obličej do mého ramene.

"Tak moc jsi mi chyběla," vykřikne hlasitě a odtáhne se jen tak, aby se na mě mohla zazubit s čirou, nefalšovanou radostí. Její jasně modré oči září v odpoledním slunci. "Proč nás nejezdíš navštěvovat častěji?"

Když slyším ta jednoduchá, laskavá slova, zalije mě to jako vřelý příliv. V krku se mi vytvoří knedlík. Poprvé za dobu, která mi připadá jako věčnost, se cítím upřímně, bezpodmínečně milována. S Niiným objetím nejsou spojeny žádné podmínky. Není v něm žádný skrytý plán, žádná plíživá hrozba. Jen má sestra, nadšená, že mě vidí.

Rychle zamrkám, potlačuji slzy štěstí a odkašlu si, abych přesunula pozornost jinam.

"Taky jsi mi chyběla," řeknu a poplácám ji po paži. Pohlédnu k masivním vchodovým dveřím sídla smečky. "Tak mi řekni, kde je náš spratkovitý bratříček? Potřebuju vědět, kde se Wyatt schovává."

Niin úsměv se rozšíří a v očích jí zableskne uličnictví.

"Musíme srazit to jeho obrovské ego o stupínek nebo dva, než se oficiálně stane Dědicem," trvám na svém žertem, zatímco ze zadního sedadla beru svou cestovní tašku.

Nia nadšeně vyrazí pěstí do vzduchu a přehodí si blonďaté vlasy přes rameno. "Je čas na lov bratra!"

Necháváme dveře auta otevřené a spěcháme dovnitř rušného domu smečky. Nos mi naplní známá vůně borovice a čerstvého pečiva, což mě ještě více ukotví v přítomném okamžiku. Členové smečky procházejí po chodbách a nosí zásoby na nadcházející obřad, ale Nia a já se mezi nimi proplétáme s chaotickou energií.

Když sprintujeme hlavní chodbou, míjíme mého otce, Alfu Garreta, a nevlastní matku, Lunu Sabine. Stojí u velkého schodiště a prohlížejí si hromadu seznamů hostů. Sabine vzhlédne, spatří naše pletichařící tváře a jen se rozesměje naší chaotické energii.

Otec se nakloní přes zábradlí a vřele na nás volá přes celou halu. "Hlavně mu tolik neponičte ego, holky! Brzy z něj bude další Alfa!"

Ve skutečnosti nepotřebujeme lovit. Obě moc dobře víme, kde budoucí Dědic tráví svůj volný čas. Následujeme tlumené zvuky hraní her chodbou a bezpečně zastavíme před Wyattovými zamčenými dveřmi do pokoje.

Zabuším pěstí na silné dřevo. "Wyatte! Otevři!"

Přes silné dveře Wyatt zakřičí své odmítnutí a jeho hlas duní ven. "Sakra, ne! Vy dvě mi zničíte statistiky! Přijdu dolů později!"

Nia a já ztuhneme. Pomalu k sobě otočíme hlavy a vyměníme si lstivý, chápavý pohled. K tomu, abychom komunikovaly o svém dalším kroku, nepotřebujeme slova. Odvrátíme se od zamčených dveří na podpatcích a sprintujeme zpátky chodbou, přičemž bereme zadní schodiště po dvou schodech najednou.

Smykem projedeme kolem masivního kuchyňského ostrůvku a ponoříme se do tlumeného, chladného úložného prostoru zastrčeného poblíž spíže. Protlačím se kolem věže konzervovaných potravin, abych se dostala k těžkému šedému kovovému panelu připevněnému na zadní stěně.

Nia popadne kovovou západku a rozrazí dvířka pojistkové skříně. Kovový plášť lemují řady černých spínačů, které ovládají elektrickou síť masivního sídla. Okamžitě se zaměříme na specifický spínač umístěný ve druhé řadě.

Na rozdíl od ostatních matných, unifikovaných plastových páček je tento konkrétní spínač záměrně natřen silnou vrstvou zářivě modrého laku na nehty.

Toto je legendární tajná zbraň Luny Sabine. Využívala se specificky k odpojení napájení Wyattova pokoje, kdykoli byl vzhůru a hrál hry příliš dlouho do noci. Sabine sem prostě napochodovala a překlopila spínač, aby ho donutila jít spát.

Nia udělá dramatický krok zpět do zaprášené skladovací uličky. Překříží jednu nohu za druhou, vysekne mi přehnanou, posměšnou poklonu a máchne paží směrem ke kovové skříňce.

"Čest vylákat tu bestii z doupěte patří tobě, sestro," prohlásí Nia tichým, teatrálním šepotem.

Stojím vzpřímeně, položím si ruku na srdce a v tichém, dramatickém díku se ukloním na oplátku. Těžká, dusivá hrůza, která mě sužovala v autě, je na hony vzdálená a je nahrazena vzrušující, nakažlivou radostí z neškodné sourozenecké neplechy. Jsem tady v bezpečí. Jsem doma.

Neschopna potlačit bublající smích, který mi stoupá v hrudi, natáhnu ruku, přitisknu palec na modře natřený spínač a pevně ho cvaknu dolů.