Calla

Podsvícená obrazovka mého mobilního telefonu září na tmavém dřevě toaletního stolku jako maják. Srdce se mi propadne přímo do žaludku, mine plíce a zanechá mě bez dechu. Zírám na svítící displej s rukama vznášejícíma se nad zařízením. Na skle se hromadí neúnavná palba upozornění. Šest zmeškaných hovorů. Deset agresivních zpráv. Všechny od mého druha Vanea.

Polknu nahořklou pachuť hrůzy, která se mi hromadí v ústech. Žaludek se mi stáhne do bolestivého, pevného uzlu. Vím naprosto přesně, jakou má náladu, a fyzická vzdálenost mezi námi je v tuhle chvíli to jediné, co brání mým rukám, aby se třásly ještě hůř než teď. Teď nemám čas ho uklidňovat. Moje ložnice je tichá, ale hned za dveřmi hučí chaos smečkového komplexu. Odemknu obrazovku, prsty se mi mírně chvějí. Přoscrolluji přes jeho požadavky na mou pozornost a můj zrak padne na úplně poslední zprávu ve vlákně. Je ve své stručnosti naprosto mrazivá.

*Byla jsi varována, že poneseš následky.*

Po páteři mi vyrazí studený pot. Zoufale potlačuji narůstající paniku, která hrozí, že se mi prodere až do krku. Musím si zachovat vyrovnaný zevnějšek. Nemohu si dovolit být psychicky rozptýlená a před hostujícími smečkami už vůbec nesmím ukázat žádné známky strachu. Přinutím své třesoucí se palce běhat po digitální klávesnici, horečnatě odepisuji nesmírně omluvnou zprávu a nasazuji si mentální masku podřízenosti.

*Ahoj! Moc se omlouvám, že jsem zase zmeškala tvé hovory a zprávy. Víš, jak to tu chodí, když se pořádají akce. Právě se chystáme jít dolů k pódiu. Přísahám, že ti zavolám hned, než půjdu spát. Miluju tě.*

Odešlu to a telefon okamžitě odhodím, nechám ho zapadnout do hlubin mé denní kabelky. Vytěsním z mysli obraz Vaneova hněvu. Dnes je tolik očekávaný obřad následníka mého bratra Wyatta. Pro naši rodinu je to určující okamžik a já musím zůstat dokonale soustředěná na své rodinné povinnosti.

Podle přísné etikety smečky musí vládnoucí ženy kráčet v pořadí podle věku. Vyjdu na chodbu a připojím se k průvodu. Má nevlastní matka, Luna Sabine, se ujímá vedení. Zařadím se za ni a má sestra Nia mě následuje v zádech. Obklopeny elitní stráží v na míru šitých černých oblecích procházíme dlouhými, ozvěnou znějícími chodbami. U těžkých dubových dveří čeká můj strýc, Beta Darius, aby nás formálně doprovodil ven. Věnuje mi rychlé, nenápadné mrknutí. Podaří se mi rty stáhnout do mírného úsměvu a gesto mu oplatím.

Když vstoupíme na velkolepé venkovní pódium, udeří mě do tváře chladný večerní vzduch. Atmosféra je neuvěřitelně napjatá a uctivá. Stovky členů smečky a hostujících hodnostářů nás v naprostém tichu sledují z trávy. Půvabně usedneme na svá vyhrazená místa na pravé straně vyvýšeného pódia. Přímo vedle nás stojí obřadní kamenná nádoba naplněná nasbíranou dešťovou vodou. Na dřevěném podstavci vedle vody odpočívají úhledně srovnané čerstvé snítky posvátných bylin – šalvěje, tymiánu a třezalky.

Beta Darius přistoupí do středu pódia. Jeho hromový hlas se nese přes obrovský dav a formálně ohlašuje hostující vůdce. Alfa Torin ze Smečky Železného vlka vystoupá po schodech jako první a zaujme své místo na levé straně plošiny. Poté Darius ohlásí Alfu Kaelena z Valeriovy gardy.

Jak Alfa Kaelen vystoupí ze stínů a vkročí na dřevěné pódium, udeří mě do hrudi nepopiratelná, hluboce uklidňující neviditelná přitažlivost. Trhne to mým nitrem a málem mě to vytáhne z křesla. V tu samou chvíli přes pódium přeletí slabá, ostrá vůně eukalyptu. Je to ta úplně stejná vůně, jakou jsem cítila předtím na chodbě. Zaplaví to mé smysly, obklopí mě to a zklidní mé pocuchané nervy.

Otočí hlavu. Na prchavou vteřinu se naše pohledy střetnou. Jeho duhovky mají oslnivý, pronikavý odstín svlačcové zeleně. Ta čirá intenzita v jeho pohledu mě přišpendlí k sedadlu.

V souladu se starobylými tradicemi tohoto posvátného obřadu jsou oba hostující Alfové do půl těla nazí. Vím, že bych se měla odvrátit, ale můj zrak mimovolně klouže po Kaelenově silně osvaleném hrudníku. Oči mi mapují složité, trvalé značky smečky vyleptané do jeho kůže. Pískově plavé vlasy má napůl stažené do culíku, čímž nechává svá široká ramena zcela nezakrytá. Sleduji jeho oficiální erb Alfy, který hrdě sedí na jeho levé lopatce. Vedle něj odpočívá statný dub, symbol Valeriovy gardy, který je označuje za strážce poznání.

Jeho trup ovíjí složitý propojovací vzor vířících mraků a listů, jenž rámuje ostatní symboly. Všimnu si živých, barevných značek dvou odlišných květin, které mu sedí na hrudi – bílé růže a červeného máku. Správně předpokládám, že představují jeho dcery. Musí být otcem. Jak ale mé oči sledují vířící bouřkové mraky podél jeho klíční kosti, kriticky se zastaví na místě nad jeho srdcem. Tam by měla odpočívat párovací značka jeho Luny. Místo toho je tam kůže holá, až na výraznou, zubatou, vybledlou jizvu.

*Vypadá to, že jeho družka zemřela,* poznamená má vnitřní vlčice, Rhea. Její hlas se mi rozléhá v mysli a nese s sebou hluboký, empatický smutek, který zrcadlí náhlou bolest v mé vlastní hrudi.

Zaplaví mě neuvěřitelně nevysvětlitelné, naprosto nevhodné nutkání. Ruce mi v klíně zaškubou. Chci se před celým tímto davem postavit, zkrátit tu vzdálenost mezi námi a tohoto cizího Alfu fyzicky obejmout. Chci ho jemně ujistit, že všechno bude v pořádku. Síla tohoto instinktu je oslepující. Šokována svými vlastními absurdními popudy k nespárovanému samci svůj zrak silou odtrhnu. Upřu svou pozornost strnule zpět k obřadní nádobě a odmítám se na něj znovu podívat.

Můj otec, Alfa Garret, a Wyatt konečně vystoupají do středu pódia. Oba mají na sobě jen jednoduché zavinovací sukně a hruď mají odhalenou večernímu větru. Z tváře mého otce vyzařuje ryzí hrdost, když přistupuje k dřevěnému pultíku, aby zahájil ceremoniál.

„Děkuji vám všem, že jste dnes přišli,“ prohlásí můj otec hlasem vzbuzujícím naprostou autoritu. „Začneme požehnáním Měsíční bohyně.“

Otočí se k nám. Sabine, Nia a já jednotně vykročíme vpřed, abychom fyzicky zastupovaly božskou přítomnost Měsíční bohyně. Přistoupíme k nádobě. Sabine jde jako první a zvedá snítku šalvěje.

„Já, Luna Sabine, ti žehnám moudrostí věků,“ promluví k mlčícímu davu. „Kéž vedeš svou smečku moudře a spravedlivě.“ Vloží šalvěj do dešťové vody.

Jako další přistoupím já a zvednu tymián. Zpevním svůj hlas a usměrním sílu, kterou si má krevní linie vyžaduje. „Já, Calla Brierwood, ti žehnám silou tisíce vlků. Kéž vedeš svou smečku se silnou vůlí.“ Pustím tymián do nádoby a sleduji, jak plave na hladině.

Nia přistoupí s třezalkou. „Já, Nia Brierwood, ti žehnám soustředěním čistým jako letní den. Kéž vedeš svou smečku s jasností.“ Upustí do vody poslední bylinu.

Wyatt přistoupí k nádobě a skloní hlavu. S promyšlenou grácií my tři ponoříme prsty do požehnané bylinné vody. Opatrně nakapeme chladné kapky přímo na Wyattovu skloněnou hlavu a hlasitě ho obdarujeme starodávnými ctnostmi. Studená dešťová voda stéká Wyattovi po tváři a mísí se s esencí bylin. Nemrkne a požehnání přijímá v naprosté nehybnosti.

Wyatt ustoupí o krok zpět a můj otec přebírá slovo k zahájení intenzivního pokrevního rituálu. Můj otec vytáhne z opasku obřadní zlatou čepel. Vykročí vpřed, přiloží ostří k pravé dlani a rozřízne si kůži. Krev okamžitě vyvře na povrch. Ponoří prsty do karmínové loužičky a přejede svou krvácející rukou po Wyattově holé hrudi, čímž nakreslí tlustou čáru krve.

„Nikdy nezapomeň na svou povinnost vůči rodině a smečce,“ poručí můj otec. „Jsi jejich otec a živitel.“

Podá zlatou čepel Alfovi Torinovi. Torin přistoupí a rozřízne si vlastní dlaň bez jediného mrknutí. Přejede rukou po Wyattově hrudi a přímo pod otcovou čarou nakreslí druhou tlustou čáru krve.

„Nikdy nezapomeň na své spojence a přátele,“ řekne Torin. „Jako smečky jsme silnější, když jsme spolu. Jsme neporazitelní.“

Torin podá čepel Kaelenovi. Kaelen vykročí vpřed, svaly na zádech se mu při pohybu přelévají. Rozřízne si dlaň a kovový pach jeho krve se smísí s eukalyptem. Nakreslí přes bratrovu hruď třetí čáru, aby mu formálně vštípil poslední povinnost.

„Nikdy nezapomeň, že jsi válečník,“ pronese Kaelen a jeho hlas je hluboké dunění. „Bojuješ za to, aby tvá smečka mohla přežít.“

Kaelen podá zlatou čepel zpět Wyattovi. Můj bratr se zhluboka nadechne a sevře jilec. Rozřízne si vlastní dlaň a zírá na krev, která se mu v ruce hromadí. To značí jeho přijetí jejich starodávného vedení. Wyatt natáhne ruku a pevně si potřese krvácející rukou s každým Alfou – nejprve s Kaelenem, pak s Torinem a nakonec s naším otcem.

Když je pokrevní výměna dokončena, Wyatt se otočí zády, aby se prezentoval jásajícímu davu. Zatajím dech, když se na jeho kůži v reálném čase fyzicky projeví jeho božská značka následníka. Zdá se, jako by inkoust prosakoval zpod jeho masa. Přes lopatku se mu vyleptá ohromující zatmění měsíce. Z tohoto zatmění rostou směrem ven temné, silné větve a posouvají se po jeho kůži, aby se plynule spojily s jeho tmavě fialovou značkou smečky Brierwood.

Wyatt zvedne hlavu. Jeho jasně modré oči ztmavnou a zčernají jako uhel, když se jeho vnitřní vlk násilně prodere na povrch, aby přijal tento těžký úděl. Ze surové síly, která z něj vyzařuje, mi přeběhne mráz po zádech.

Jakmile je rituál oficiálně u konce, ti čtyři muži se sesunou na pódium. Plynulými, hladkými pohyby se přemění do svých masivních vlčích podob. Zvuk praskajících kostí a trhající se látky spolkne jásot davu. Čtyři obří vlci dopadnou na zem v běhu, vyrazí z pódia a zmizí v temném lese, aby dokončili svůj tradiční běh po hranicích.

Napětí na pódiu povolí. Sabine tleskne rukama a emocionálně nahání Niu a mě směrem k velkému sálu. Z tváře si setře zbloudilou slzu.

„Všechna moje miminka rostou,“ popotáhne Sabine, nad tím představením neuvěřitelně sentimentální. „Chtěla bych jen, abyste navždy zůstali mými malými miminky.“

„Mami, ty mě mačkáš,“ postěžuje si Nia a vykroutí se ze Sabinina pevného objetí. „Pojďme už na večírek, než se sní všechno to dobré jídlo.“

Nia nás popadne za ruce a vede nás do obrovského tanečního sálu. Prostor je plný hudby, smíchu a cinkání skleniček. Zatímco Sabine a Nia zamíří rovnou k hlavnímu rodinnému stolu, já odborně proklouznu do servisní chodby.

Protlačím se lítacími dveřmi do chaotického žáru kuchyně. Uvidím šéfkuchaře poblíž výdejního stanoviště. Rázným krokem dojdu zkontrolovat situaci.

„Gilesi,“ zavolám přes hluk prskajících pánví. „Jak si vedeme? Vyskytly se nějaké problémy od doby, co jsem odešla?“

Giles zvedne hlavu a otře si ruce do zástěry. „Ne, slečno Callo. Všechno jde naprosto hladce.“

Prohlédnu si obrovské podnosy pečených mas a těžkých příloh. Pečlivě dohlédnu na to, aby byl cateringový tým plně připraven na dravé choutky elitní jednotky Valeriovy gardy. Jsou proslulí svým brutálním výcvikem, a pokud si nedáme pozor, snědí nám i zásoby.

„Dobře mě poslouchejte,“ řeknu a výslovně vydám Gilesovi přísný rozkaz. „Pokud nastanou jakékoliv logistické problémy, nějaké nedostatky, nebo jakékoliv potíže s hosty, přinesete je přímo ke mně. Absolutně vám zakazuji rušit Lunu v tuto důležitou noc.“

„Rozumím, slečno Callo,“ přikývne pevně Giles.

Spokojena s tím, že se kuchyně drží, opustím žár trub a vrátím se do tanečního sálu. V pozadí se nese hudba, pomalá, melodická skladba v podání živého smyčcového kvarteta, ale já slyším jen to, jak mi v uších buší krev. Propletu se mezi tančícími páry a dojdu na své místo u hlavního rodinného stolu. Zrovna když si odsunuji židli, velkolepé dveře se rozletí.

Muži se vrátili z běhu po perimetru. Nakráčejí do místnosti, po tom co se rychle převlékli do elegantních, na míru šitých obleků. Wyatt a můj otec mají na sobě tmavě fialové košile, které ladí s barvami smečky. Alfa Torin má košili tmavě červenou.

Ale je to Kaelen, kdo okamžitě upoutá můj zrak.

Kráčí se smrtící, nenucenou grácií. Sako od obleku má ležérně přehozené přes široké rameno. Na sobě má sytě lesně zelenou společenskou košili, horní knoflíky má rozepnuté, aby odhalil jamku na krku. Rukávy má pevně vyhrnuté k loktům a vystavuje tak na odiv svá silná předloktí. Látka se mu těsně napíná přes hruď a pne se pod náporem jeho svalů.

Srdce se mi nevysvětlitelně a prudce rozbuší o žebra. Dech se mi zadrhne v krku. Jsem hluboce zmatená a naprosto vykolejená svou okamžitou, intenzivní fyzickou reakcí na nespárovaného Alfu. V hrudi mi vzplane panika. Rychle odvrátím hlavu a záměrně se snažím schovat obličej za volné kadeře svých vlasů. Zírám dolů na nedotčeně bílý ubrus a zoufale se snažím vyhnout tomu, abych znovu zachytila jeho intenzivní pohled. Soustředím se na své dýchání a nutím svůj splašený tep zpomalit.

Ale o pouhé okamžiky později se vzduch kolem mě změní. Omotá se kolem mě vůně eukalyptu, hustá a opojná. Vnímám tyčící se, sálající teplou přítomnost, která stojí přímo před mojí židlí.

Pomalu vzhlédnu.

Stojí tam Kaelen. Jeho velká, mozolnatá ruka je natažená mým směrem. Jeho pohlednou tvář rozjasňuje zářivý úsměv, který mi bere dech a díky kterému jeho zelené oči pod lustry tanečního sálu září ještě jasněji.

„Calla, že ano?“ zeptá se a jeho hladký a hluboký hlas v sobě nese vibrace, které se usadí přímo v mých kostech. „Chtěla byste si zatančit?“