Úhel pohledu: Calla

"Existuje rituál. Je nebezpečný a bolestivý, ale zbaví tě pouta s Vaneem," odsekla moje matka. Ta slova těžce visela v napjatém, zatuchlém vzduchu pracovny.

Ztuhla jsem. Šok mi paralyzoval plíce. Měla jsem pocit, jako by se mi pod nohama propadla podlaha. Má vlastní matka tam seděla, dívala se mi do očí a zcela vážně navrhovala, abych podstoupila hrůzný proces, po kterém by mi zůstal cejch Zjizvené. Znamenalo by to trvalé zpřetrhání mého pouta. Znamenalo by to, že navždy ztratím schopnost přeměnit se. Moje vlčice by zůstala uvězněná v temnotě. Zírala jsem na ni a hrůza ve mně vřela do syrové, zdivočelé frustrace. Odmítala jsem strávit jediné další slovo z tohohle šílenství.

"Zbláznili jste se?" zaječela jsem, až se mi ten zvuk dral z hrdla. "Záleží vůbec někomu z vás na mně? Chcete mě zmrzačit!"

Nečekala jsem na odpověď. Otočila jsem se na podpatku a vyrazila z pracovny. Vidění se mi zúžilo do tunelu, když jsem se v panickém rozmazání hnala do svého dětského pokoje. Vytáhla jsem ze skříně kufr a naházela do něj oblečení, aniž bych se starala, co si balím. Košile, džíny a náhodné boty se vršily v chaotickém nepořádku. Vytrhla jsem telefon z kapsy a roztřesenými palci napsala Vaneovi zprávu.

*Vracím se domů dřív. Brzy se uvidíme.*

Jeho odpověď cinkla zpět během několika vteřin. *Tak se uvidíme brzy.*

Při té strohé odpovědi mi po zádech přejel zvláštní mráz, ale telefon jsem odstrčila. Zatáhla jsem zip u kufru, popadla ho za madlo a běžela dolů ze schodů. Minula jsem své sourozence a ignorovala jejich hlasy, které na mě volaly. Uprchla jsem z domu bez jediného rozloučení, zoufale toužíc utéct před pravdou, kterou se mi snažili vnutit. Hodila jsem tašku na zadní sedadlo svého auta, zabouchla těžké kovové dveře a nastartovala motor.

Řítila jsem se bezohledně po dálnici. Klouby mi na volantu zbělely a noha těžce tlačila na plynový pedál. V mé mysli se pohnula Rhea. Drápala se do mého vědomí a prosila mě.

*Právě teď kráčíš přímo do otevřené náruče svého vězeňského dozorce,* zavrčela Rhea. Její prvotní instinkty křičely o blížící se zkáze. *Otoč to auto!*

*Musím to zkusit. Je to můj osudový druh,* trvala jsem na svém nahlas do prázdného auta. *Jsme spolu z nějakého důvodu. Prostě to musím napravit. Dokážu ho přimět k rozumu.*

*Ztráta schopnosti přeměny je oběť, která stojí za to, pokud to znamená zůstat naživu!* argumentovala Rhea zpět s divokou, zoufalou vášní. *Je to čím dál horší monstrum. Bude se to zhoršovat. Nemůžeme se k němu vrátit!*

Zavrtěla jsem hlavou a pevněji sevřela kožený volant. Zoufale jsem lpěla na iluzi, že dokážu zachránit svůj toxický vztah. Chtěla jsem dokázat své přehnaně ochranitelské rodině, že se mýlí. Nemohla jsem přijmout ten rituál. Nemohla jsem prostě zahodit posvátné pouto druhů jen proto, že to bylo těžké. Zbytek cesty jsem strávila v těžkém, dusivém tichu. Rhea se mnou odmítla dál mluvit a stáhla se do pozadí mé mysli.

V polovině odpoledne jsem vjela na naši příjezdovou cestu. Žaludek se mi stáhl do pevných, bolestivých uzlů. Očekávala jsem křik. Očekávala jsem tvrdý trest za to, že jsem utekla ke smečce mých rodičů bez jeho dovolení. Zhluboka jsem se nadechla, popadla tašku ze zadního sedadla a otevřela vchodové dveře.

"Ahoj zlato, jsem doma," zavolala jsem a nasadila si na tvář ten nejlepší falešný úsměv, abych skryla svůj přetrvávající děs.

Vane vyšel z kuchyně. V jeho očích nebyl žádný hněv. Nebyla tam žádná zaťatá čelist ani zaťaté pěsti. Místo toho mě přivítal se šokujícím, milým chováním. Vřele se usmál a udělal krok vpřed, aby mě potkal na chodbě.

"Cal, nech si tašku hned tady. Vezmu ji nahoru později. Pojď se posadit do kuchyně," řekl, jeho hlas byl hladký a vstřícný. "Pověz mi, jaká byla návštěva u smečky tvého táty. Uvařil jsem ti čaj."

Obrovská, pošetilá tíha spadla z mých napjatých ramen. Starý Vane byl zpět. Záleželo mu na tom. Chyběla jsem mu. Můj strach se rozplynul v drtivou úlevu.

*Vidíš?* obořila jsem se v duchu na Rheu. *Mýlila ses o něm. Jsi vždycky tak paranoidní.*

Rhea zůstala divoce ostražitá. Zmlkla, ale naježila se. Její zvířecí smysly byly v pozoru, cítila v místnosti něco strašného. Ignorovala jsem její varování a posadila se ke kuchyňskému ostrůvku.

Vane postavil kouřící hrnek přímo přede mě. Do vzduchu se vznesla bohatá, sladká vůně. Byla to jemná směs růže, chryzantémy a fenyklu. Můj oblíbený. Dokonce přidal i dokonalou lžičku medu.

"Jaký byl ceremoniál dědice?" zeptal se Vane, odsunul si židli a posadil se naproti mně, usmívaje se jako dokonalý, oddaný druh.

Zvedla jsem hrnek a dlouze se napila. Sladká, teplá tekutina mi obalila suché hrdlo. Vypila jsem ho až do dna a radostně vyprávěla o všedních detailech cesty. Mluvila jsem o nedostatku jídla, výzdobě, politických řečech. Polevila jsem v ostražitosti a vyžívala se ve falešném klidu našeho domova.

Pak můj mozek zasáhla náhlá, těžká vlna závratě. Kuchyně se naklonila na stranu. Okraje mého vidění se rozostřily do husté, šedé mlhy. Srdce mi začalo bušit.

"Rheo, co se to děje?" zpanikařila jsem a chytila se okraje žulové desky, abych se udržela na nohou.

*Už to moc dlouho neudržím,* zašeptala Rhea slabě. Její přítomnost se vytrácela. Duchovní pouto se ztenčilo na průsvitný papír, než se vytratila do hlubokého, nedosažitelného, lékařsky navozeného spánku. Oměj. Otrávil ten bylinkový čaj koncentrovaným omějem.

Moje fyzické tělo ztěžklo, připomínalo mrtvou váhu. Prsty mi sklouzly z okraje pultu. Dramaticky jsem se zhroutila z kuchyňské židle a tvrdě dopadla na dřevěná prkna podlahy. Náraz mi otřásl zuby, ale mé končetiny se odmítaly hýbat. Ležela jsem paralyzovaná na podlaze.

Vane odstrčil svou židli dozadu. Škrábavý zvuk se mi v uších rozlehl jako umíráček. Dřepl si přímo nad mou tvář. Jeho sladká fasáda se v okamžiku rozplynula, nahrazena tím nejodpornějším, nejpsychotičtějším úšklebkem, jaký jsem kdy viděla.

"Tak ty sis vážně myslela, že bys mi mohla utéct," ušklíbl se zlomyslně, jeho hlas kapal čistým, temným jedem. "Jen abys věděla, jsi navždy moje."

Temnota si nárokovala mé vědomí a stáhla mě pod ledovou hladinu.

Probudila jsem se o neznámo jakou dobu později s oslepující, třeštící bolestí hlavy. Zamrkala jsem přes mlhu a zírala vzhůru na povědomé odhalené dřevěné trámy. V šeru tančila zrnka prachu. Ležela jsem na tenké matraci v zaprášeném podkroví, které se nacházelo přímo nad mým klenotnictvím.

Pokusila jsem se pohnout nohama, ale mým lýtkem projela ostrá, pálivá agónie. Vykřikla jsem a v panice se posadila. Kolem mého holého kotníku byl zlomyslně sevřený těžký stříbrný okov. Magický kov mi spaloval kůži, měnil ji ve vztekle zarudlou tkáň plnou puchýřů. Bolestivě a účinně potlačoval jakékoliv Rheiny zoufalé pokusy vyplout na povrch a uzdravit mě. Cítila jsem ji uvězněnou někde hluboko v temnotě, neschopnou proniknout přes stříbrný jed.

Nastoupil čirý, nefalšovaný děs. Přehodila jsem nohy přes okraj matrace a vlekla své těžké tělo po podlaze. Kovový řetěz cinkal o dřevo. Došla jsem ke dveřím podkroví a popadla železnou kliku. Ani se nehnula. Silně jsem s ní zalomcovala. Byla zvenčí zamčená na visací zámek.

"Pomoc!" křičela jsem z plných plic. "Ať mi někdo pomůže! Jsem tu zamčená!"

Bouchala jsem pěstmi do silného dřeva. Bušila jsem do dveří, dokud mi nepraskly klouby, nezačaly krvácet a na letokruzích nezanechaly červené šmouhy. Hrdlo mě pálilo od křiku na zachránce, který nikdy neměl přijít. Bojovala jsem s řetězy, těžce oddechovala a vzlykala na podlahových prknech.

Na dřevěných schodech se ozvaly kroky. Těžké, rozvážné boty. Couvla jsem ode dveří, hruď se mi zvedala. Těžké kovové zámky cvakaly jeden po druhém. Dveře se rozletěly.

Vane vešel dovnitř. Jeho odporný, triumfální úšklebek se vrátil v plné síle. Podíval se na mě zvrchu jako na chycené zvíře.

"Jsem rád, že jsi konečně vzhůru," řekl a rozhlédl se po zaprášené místnosti. "Protože jsi tak ráda v tomhle obchodě, řekl jsem si, že bys tu měla prostě rovnou bydlet."

Zírala jsem na něj, srdce mi bušilo do žeber. Musela jsem to napravit. Musela jsem ho z téhle hrany nějak přemluvit.

"Vane, prosím," škemrala jsem s praskajícím hlasem. "Víš, že tohle nemůžeš udělat. Vím, že jsi naštvaný, že jsem jela k rodičům, ale teď jsem doma. Pojďme se prostě posadit. Promluvme si o tom jako civilizovaní druhové. Můžeme to vyřešit."

Nezastavil se. Agresivně vyrazil ke mně, jeho boty duněly o podlahová prkna.

"Není co řešit. Jsem tvůj druh. Jsi moje. Konec diskuze!" zařval a naprostá hlasitost otřásla stěnami podkroví.

Vrhl se kupředu. Jeho ruce mě popadly za ramena a strčil mě dozadu na malou matraci. Staré pružiny pod mou vahou zasténaly. Stál nade mnou, tvář zkřivenou v temném, zvířecím zavrčení. Popadl mě za zápěstí, přišpendlil je k matraci a požadoval, abych se přestala bránit. Řekl mi, abych mu přesně ukázala, jak dobrá poddajná družka dokážu být. Naklonil své těžké tělo přes moje v úmyslu vnutit mi svou vůli.

Nastoupil instinkt přežití. Zkroutila jsem boky a vykopla, mou patou zasáhla jeho holeň. Drápala jsem ho po pažích, bojovala s ním vším, co jsem měla. Ale stříbrný okov mi vysával energii. Bez Rheiny vylepšené síly, která by mi kolovala v žilách, byla moje lidská podoba příliš slabá. Byla jsem ničím v porovnání s plně dospělým vlčím samcem.

Můj zuřivý fyzický odpor ho jen ještě více rozzuřil. Oči mu ztmavly čistou zuřivostí. Úplně poprvé v našem vztahu napřáhl ruku dozadu.

Tvrdě mě uhodil přes tvář. Ostré plácnutí se rozlehlo malým podkrovím. Moje hlava prudce cukla na stranu. Přes mou lícní kost vytryskl oslepující záblesk bolesti. V ústech se mi rychle začala hromadit kovová pachuť krve. Zalykala jsem se a vyplivla krev na obnošené prostěradlo.

Děsivé slzy, které jsem vždycky násilím držela zpátky, konečně přetekly přes mé pohmožděné tváře. Padaly horké a rychlé, mísily se s krví na mé tváři.

Vane vstal a upravil si košili. Zíral na mě dolů, v jeho očích nebyla ani špetka lidskosti.

"Příště prostě dělej přesně to, co se ti řekne," vyhrožoval chladně. "Nebo ti slibuji, že to bude mnohem horší."

Otočil se ke mně zády a vyšel z místnosti. Dveře se těžce a hlasitě zabouchly. Ležela jsem tam na matraci a třásla se, když jsem slyšela, jak těžké kovové zámky pevně zapadají na svá místa, a zpečetily můj osud.

Ticho na mě padlo, dusivé a těžké. Tvář mi tepala. Stříbro mě pálilo hluboko do kotníku. Přitáhla jsem si kolena k hrudi a stočila se do pevného klubíčka. Moje fatální chyba vrátit se ke svému tyranovi ze strachu a popírání mě zavedla přímo do klece.

"Rheo, měla jsi pravdu," vzlykala jsem do prázdné místnosti, tělo se mi nekontrolovatelně třáslo po fyzickém traumatu. "Stala se ze mě jeho vězeňkyně."

Hluboko v mé mysli se přes své vlastní tiché, potlačované slzy Rhea slabě pohnula. *Budeme v pořádku,* jemně slíbila, její hlas byl jen křehký šepot proti bolesti stříbra. *Nějak se z tohohle pekla nakonec dostaneme.*

Plně jsem přijala svůj status rukojmí. Naprosto zlomená a fyzicky zbitá jsem položila hlavu na studenou postel a vyplakala se do vyčerpaného, bolestivého spánku.