"Pořád piješ to odporné víno, ty starochu? Pojď ven!" zaječela Martha, její sevření na Dantově paži bylo pevné a plné pohlcující, slzavé radosti.

Z hlubin domu odsekl drsný, hrubý hlas. "Ženská, přestaneš někdy s tím věčným sekýrováním? V normální den mě nenecháš vychutnat ani kapku!" Těžké kroky duněly o podlahová prkna. "Budeš se mi do toho montovat zrovna v den, kdy se naše dcera zasnubuje? Dneska budu pít, i kdyby sám Pán Bůh sestoupil z nebes a tu lahev mi chtěl vzít!"

Dveře s moskytiérou se s bouchnutím rozletěly. Vykročil Arthur Mercer. Byl to štíhlý muž tmavé pleti s tlustými svaly rýsujícími se na předloktích. V jedné ruce svíral starou dřevěnou dýmku, mumlal si pod vousy a jeho dravé, tygří oči byly zúžené hlubokou rozmrzelostí. Vypadal, že je připraven vést válku za svůj zkažený čas na pití.

Pak se jeho pohled přesunul. Zahlédl tyčící se postavu stojící vedle jeho ženy.

"Tati," oslovil ho Dante tiše.

Arthur ztuhl. Vzduch mu z plic unikl v náhlém návalu. Prsty mu povolily. Dřevěná dýmka mu vyklouzla ze sevření a s ostrým, ozvěnou se rozléhajícím rachotem dopadla na tvrdou podlahu verandy. Tabák se rozsypal po dřevěných prknech, rázem zapomenut.

Starší muž jen dlouhou chvíli zíral. Sáhl dolů a štípl se do vlastního stehna, jako by zkoušel realitu tohoto okamžiku. Pak ho jeho boty nesly vpřed, vzdálenost překonal několika rychlými kroky. Zastavil se přímo před Dantem a hruď se mu dmula. Čelist se mu pohybovala, jak bojoval se snahou zformulovat tisíc nevyřčených slov.

"Ty ses vrátil?" zeptal se Arthur. Jeho drsný, ošlehaný hlas se zachvěl, ztěžklý syrovými emocemi.

"Vrátil," odpověděl Dante.

Arthur vynechal všechny formality. Přistoupil a lehce zkusmo udeřil pěstí do Dantovy pevné hrudi. Úder dopadl s tupým bouchnutím, naraziv na svaly tvrdé jako železo. Tygří oči staršího muže se zaleskly nevyřčenými slzami a divokou pýchou.

"Zesílil jsi," podotkl Arthur a jeho hlas klesl do rejstříku hlubokého uznání. "Taky vyrostl. Léta v armádě nepadla nazmar. Teď je z tebe opravdový chlap."

Martha si setřela slzu z tváře a plácla manžela do ramene. "Nesmysl, podívej se na něj! Tak zhubnul. Náš chlapec si tam venku musel projít peklem."

Arthur ze sebe jen vydal burácivý smích z hloubi hrudi. Ovinul své svalnaté paže kolem Dantových ramen a přitáhl si mladšího muže k sobě. Uvědomil si tehdy, že ten vyzáblý kluk, kterého vychoval, je nyní o celou hlavu vyšší než on. "Pojď dovnitř. Dáš si se svým starým otcem pár skleniček."

"Jasně," řekl Dante.

Vešel do domu po boku drsného muže, který ho nezištně vychoval. Otcovská láska byla často jako hora – nehybná, tichá a pevná. Sdílená miska silného vína sdělila mnohem více, než by kdy dokázala stovka vyřčených vět.

Venku na nádvoří se však radostná atmosféra zásnubní hostiny roztříštila. Okolní hosté, kteří předtím popíjeli šampaňské a vyměňovali si zdvořilé fráze, se rychle shlukli dohromady. Bohatým davem se prohnal sbor zlomyslných, snobských šepotů.

"To je Mercerův adoptivní syn, že? Ten, co si před deseti lety odešel hrát na vojáčka?" ušklíbla se jedna žena zpoza vějíře.

"Podívejte na ty roztrhané šaty," posmíval se nahlas muž v obleku na míru a měřil si Dantův vybledlý oděv. "Určitě ho vykopli z jednotky za špatné výkony. Jaká nula."

"Původ určuje budoucnost. Vždycky jsem říkal, že z toho kluka nic nebude. Slyšel jsem, že s Clarií byli přátelé z dětství. Mercer se je dokonce tehdy snažil dát dohromady."

"Díky bohu, že se té kulce vyhnula. Představte si vzít si takového zkrachovalce bez koruny. Stáhl by ji rovnou do bahna."

Další host ze sebe vydal krutý smích. "Clařin nový snoubenec je opravdový dědic. Mladý, bohatý a pohledný. Tenhle toulavý pes se nehodí ani k tomu, aby mu nosil jeho drahé boty."

Dante zachytil každé slovo. Zvyklý na drsnou, krvavou realitu bitevního pole zůstal vůči ubohým pomluvám lhostejný. Hleděl smrti do tváře příliš mnohokrát na to, aby ho zajímalo bzučení much.

Martha naproti tomu to šuškání slyšela a vybuchla. Prudce se otočila, v očích jí plála ochranitelská zuřivost. "Držte zobáky!" vyhrožovala jim ostře a namířila prst na drbající smetánku. "Jestli uslyším ještě jedno křivé slovo o mém chlapci, dojdu dozadu pro kbelík se špinavou vodou od nohou a chrstnu ji na vás všechny!"

Hosté ztichli, naprosto pohoršeni.

Arthur dav ignoroval. Popadl Danta za paži a vzdorovitě vlekl svého adoptivního syna přímo k hlavnímu VIP stolu umístěnému ve středu dvora.

"Pojď, chlapče!" zahučel Arthur s nesmírnou radostí, jeho hlas se rozléhal přes utichlý dav. "Sedneš si tady k hlavnímu stolu se mnou! Dneska se ztřískáme pod obraz!"

Na druhé straně dvora obličej Clary Mercerové zrudl hlubokou, rozzlobenou červení. V naprostém zděšení sledovala, jak její otec posadil otrhaného, zanedbaného Danta přímo doprostřed jejích bohatých, elitních hostů. VIP stůl byl vyhrazen pro místní hodnostáře a bohaté dědice. Její otec ho sem záměrně dotáhl jen proto, aby ji ztrapnil.

Zatnula zuby a odpochodovala, aby se posadila na své místo. Vynutila si strnulý, nacvičený úsměv a vedla neochotnou konverzaci se zámožnými hosty kolem sebe. Zacházela s Dantem jako se vzduchem a držela své oči strnule odvrácené od jeho směru.

O několik minut později se nádvořím prohnalo vzrušení.

"Ach, tady přichází ženich!"

"Gratulujeme! Přejeme vám sto let štěstí."

Trent Osborne se promenádoval rozestupujícím se davem. Byl bezchybně oblečen ve značkovém obleku na míru a vyleštěných kožených botách a vyzařovalo z něj gentlemanské sebevědomí muže, který se narodil do bohatství. Clara do něj pyšně zavěsila ruku a hruď se jí dmula pýchou, když se blížili k hlavnímu stolu. Přátelé a příbuzní přihlíželi s čirou závistí. Zajistila si bohatou, okouzlující budoucnost a chtěla, aby to všichni věděli.

Když se Clara přiblížila ke stolu, zvedla bradu s povýšenou arogancí pyšné labutě. Zastavila se přímo před Dantem.

"Dovol mi, abych vás představila," oznámila Clara, její hlas zněl jasně, aby ho slyšel celý stůl. "Tohle je můj snoubenec, Trent Osborne." Přesunula pohled na Danta, její oči byly chladné. "A tohle je Dante Thorne. Adoptivní syn mého otce."

Odmítla ho nazvat svým bratrem.

Dante pocítil ostré bodnutí sklíčenosti. Mrazivý odstup v jejím hlase bolel hůř než fyzická rána. Dívka, která ho všude následovala, nerozlučná přítelkyně jeho mládí, byla pryč.

Trentův zájem byl vzbuzen. Změřil si Danta od hlavy k patě a jeho oči překypovaly neskrývanou povýšeností. Slyšel staré zvěsti. Věděl, že Arthur upřednostňuje tohoto tuláka před ním. Potřeboval prosadit svou dominanci právě tady a teď.

"Slyšel jsem Clarii o tobě mluvit," řekl Trent a nasadil vřelý, falešný úsměv. "Jsem rád, že jsi to zvládl na naši zásnubní hostinu dorazit."

Dante neřekl nic a oplácel arogantní pohled toho muže klidným, vyrovnaným zíráním.

Trent vypjal hruď a upravil si své drahé manžety. "Jsem Trent Osborne, dědic a současný viceprezident Osborne Group. Můj roční plat je teď rovný milion dolarů, ale brzy od svého otce zdědím celou společnost. Clarie bude mít velmi pohodlný život."

Majetnicky ovinul ruku kolem Clařina pasu a shlížel s úšklebkem na sedícího Danta. "Slyšel jsem, že jsi vstoupil do armády. Podařilo se ti dosáhnout hodnosti plukovníka?" Trent nečekal na odpověď. Odpověděl si na vlastní otázku s posměšným smíchem. "Ach, hádám, že ne. Jinak bys neodešel do výslužby v tak ubohém stavu. Víš, v dnešní době muž bez vzdělání nebo odborných dovedností zjistí, že je nemožně těžké mít vůbec nějakou budoucnost. Pro lidi jako ty je to tam venku tvrdý svět."

Arthur práskl těžkou sklenicí od vína o stůl. Hlasité bouchnutí donutilo okolní hosty nadskočit.

"Nikdo by si tě nespletl s němým, kdybys držel jazyk za zuby," vyštěkl Arthur, jeho tygří oči blýskaly intenzivním nesouhlasem. Věděl, že Osborne Group je jen malý podnik s ubohým čistým jměním dvacet milionů. Trent nafukoval své bohatství, aby se předvedl a srazil Danta dolů. Arthur odmítal ten zlomyslný tah tolerovat.

"Dante je můj syn," zaburácel Arthur, jeho hlas ztěžkl neústupnou obranou. "Kýmkoliv se stane, ty nemáš sebemenší právo ho soudit!"

Trent se ohnivému pokárání vysmál a mávl rukou, jako by Arthur byl jen senilní stařec, který přehání. "Ale otče, prosím tě. Jen projevuji o Danta trochu zájmu. Není třeba se tak rozčilovat."

Otočil svůj povýšený úšklebek zpět na Danta. Mírně se předklonil, vychutnávaje si svou domnělou nadřazenost. "Chystáme se stát rodinou, Dante. Určitě ti nebude vadit pár dobře míněných rad mezi námi, že?"

Dante seděl nehybně. Ležérně natáhl ruku a vytáhl si z ucha bezdrátové sluchátko. Pomalu zamrkal a vzhlédl k Trentově samolibé tváři s prázdnou, dutou lhostejností.

"Omlouvám se," řekl Dante. "Říkal jste něco?"

Trentovi na spánku tepala žíla. Jeho sebevědomý úsměv praskl.

Clara vybuchla, rozzuřená tou naprostou neúctou. "Dante, jsi neuvěřitelně hrubý! Trent ti nabízí velkorysou radu, protože mu záleží na tvé situaci, a ty ho prostě ignoruješ?"

Dante se líně protáhl a křupl mu v krku. Jeho tón zůstal zcela bezvýrazný a mrazivě klidný.

"Moje omluva. Profesionální deformace," prohlásil Dante suše. Položil sluchátko na stůl a setkal se s Trentovým zuřivým pohledem. "Nikdy mě nezajímaly nepodstatné, zbytečné řeči. Je to jen ztráta času."

Trentovi spadla čelist. Bohatý dědic stál jako přimražený a tvář mu hořela zuřivým nachem. Zosnoval bezchybnou přehlídku bohatství a nadřazenosti, jen aby byl bez námahy smeten jako smítko prachu na botě. Ponížení ho pálilo na hrudi.