Pohled Luciena

Odkráčel jsem z přelidněné chodby a ostré, triumfální klapání jejích levných bot se za mnou rozléhalo o starobylou kamennou podlahu. Sledoval jsem, jak její postava mizí za rohem, zatímco se mi v žaludku svírala spalující směsice rozpaků a intenzivní, vroucí frustrace. Neměl jsem v plánu dovolit sirotkovi ze Švýcarska, aby mě tu nechal stát beze slova jako hlupáka, a přesto jsem tu stál, a moje vznešená pýcha po tom setkání bodala. Tahle situace byla více než zarážející. Oxford byl navržen jako bezchybné útočiště, pečlivě vytvořená iluze, v níž běžná lidská populace zůstávala v blažené nevědomosti o naší existenci. V těchto historických, břečťanem obrostlých zdech mohl náš druh studovat, prospívat a vládnout bez obtěžujícího zkoumání ze strany smrtelníků.

Naše elitní společnost, Tenebris, povýšila tuto instituci na neproniknutelnou pevnost moci. Vstup do našich řad byl přísně vázán na prastarou, posvátnou hierarchii. Byli jsme Čistokrevní. Délka našich životů se táhla do tisíců let, udržována genetickou chorobou krve, jež se předávala nepřerušenými pokoleními. Dychtili jsme po čisté lidské krvi a disponovali mocí, o níž se lidem mohlo jen zdát. Byli jsme vrcholoví predátoři, vládci noci, po jejichž boku stáli Uštknutí – ti, kteří byli proměněni násilím, navždy slabší a zbavení naší královské krve. Pouze čistokrevným rodičům se mohly narodit čistokrevné děti, čímž si naše rodiny udržovaly postavení absolutně nejvyšší vrstvy společnosti. Lidé neměli být nic víc než naše nevědomé krytí, naše kořist, nebo naše letmé pobavení.

A přesto Evangeline, která se zdála být tou nejkřehčí, nejobyčejnější lidskou dívkou, jakou si lze představit, nějakým způsobem pronikla do naší prastaré společnosti výhradně pro Čistokrevné. Stála v těchto chodbách, dýchala náš vzduch, v blažené nevědomosti o monstrech, která tu číhala přímo na očích. Bylo jí souzeno se do roka přeměnit v upíra, zpožděná infekce jí tikala ve smrtelných žilách. Nedávalo to absolutně žádný smysl. Proč by bezejmennému, neuznanému člověku byl umožněn vstup do nejvyšší vrstvy našeho světa?

Zoufalý po odpovědích a neochotný nechat tuto urážku bez odezvy, jsem napochodoval rovnou k honosné ředitelně. Moje dlouhé kroky hltaly vzdálenost a mysl se mi vířila teoriemi a obviněními.

Neobtěžoval jsem se klepáním. Rozrazil jsem těžké dubové dveře a vešel do rozlehlé, spoře osvětlené místnosti. Vzduch plnila vůně starého pergamenu a kůže, mísící se se slabým, kovovým pachem krve, který se vždy vznášel kolem prastarého upíra. Ředitel seděl za svým masivním mahagonovým stolem, s tuhým a vyčkávavým držením těla. Stejně jako já byl mocným čtenářem myšlenek, což nás zcela ušetřilo otravné nutnosti banální, mluvené konverzace. Nemusel jsem otevřít ústa, abych se dožadoval odpovědí ohledně švýcarského sirotka. Spustil jsem své mentální štíty a dovolil svým zuřivým otázkám zaplavit prostor mezi námi.

Opětoval můj pohled, jeho oči byly prastaré a nečitelné. Než se má frustrace mohla plně zhmotnit do ucelené myšlenky, jeho hlas vklouzl přímo do mé mysli, klidný a neústupný. *'Evangeline je královská Čistokrevná.'*

Ztuhl jsem. Mé boty přirostly k tlustému perskému koberci. Zíral jsem na něj, čekal na pointu, čekal, až se odhalí ten klam, ale jeho výraz zůstal vytesaný z kamene.

*'Je to Vesperis,'* konstatoval prostě a tíha toho jména se odrážela v ohlušujícím tichu mé mysli.

Toto odhalení mě zasáhlo zničující silou fyzické rány. Vyrazilo mi to dech přímo z plic a nechalo mě se potácet. *Vesperis.* Nechvalně proslulá třináctá královská linie. Myslí mi probleskly brutální hodiny dějepisu, které mi vtloukali do hlavy už od dětství. Rodina Vesperis byla celosvětově odsouzena a brutálně popravena za strašlivé válečné zločiny. Byli to monstra i mezi monstry a zanechávali za sebou stopy nepopsatelného krveprolití. Moje vlastní rodina prolila krev v boji proti nim ve velkých válkách a smazala jejich poskvrněné jméno z povrchu zemského. Nebo jsme si to alespoň mysleli.

*'Její těhotná matka zmizela beze stopy před osmnácti lety,'* pokračovaly ředitelovy myšlenky a proplétaly se mým šokem s chirurgickou přesností. *'Musela porodit v tajnosti a skrývat dítě před hněvem dvanácti rodin. Evangeline vyrůstala v tom sirotčinci v naprosté nevědomosti o svém temném, krvavém dědictví. Neví o existenci našeho druhu, ani o odkazu, který nosí ve svých žilách.'*

„Proč je tady?“ zaprotestoval jsem nahlas, můj hlas byl protkaný jedem. Telepatie už nestačila; potřeboval jsem slyšet svůj vlastní hlas, jak proniká naprostým šílenstvím jeho slov. Moc dobře jsem věděl, jakou násilnou odplatu její specifická pokrevní linie nevyhnutelně vyvolá. Kdyby ostatní čistokrevné rodiny zjistily, že se těmito chodbami prochází přeživší Vesperis, následoval by masakr. Moje vlastní rodina by vedla útok, dychtivá dokončit popravu započatou před staletími. Přivést ji sem byl rozsudek smrti, nejen pro ni, ale pro každého, kdo by se ocitl v křížové palbě.

Ředitel spojil prsty do stříšky, k zbláznění klidný. „Je mým osobním hostem. Její pobyt je oficiálně schválen a chráněn královským dvorem. Mám její přítomnost zde pod kontrolou a nikdo ji nesmí informovat o jejím původu, dokud nebude připravena.“

Ušklíbl jsem se a přecházel před jeho stolem jako zvíře v kleci. „Momentálně je to lidská studentka, ale brzy se přemění. Infekce převezme kontrolu. Nemůžete utajit královskou přeměnu před zbytkem akademie. Bude to chaos.“

„Proto budeš osobně zodpovědný za dohled nad její aklimatizací do našeho nebezpečného světa,“ přikázal, jeho tón přešel do absolutní autority. „Zapoj ji do Tenebris. Pozveš ji jako svůj doprovod.“

Vnitřní alarmy ohlušujícně řičely. Kousky skládačky do sebe zapadly a vytvořily obraz, kterým jsem opovrhoval. Tohle nebyl jen náhodný úkol od ustaraného ředitele. V tomhle měl prsty můj otec. Královský dvůr by nezorganizoval takovéto pouto bez jeho výslovné podpory. Můj otec s touto zorganizovanou pastí za mými zády už tajně souhlasil a plně očekával, že budu manipulovat a vést tuto naivní dívku do naší společnosti jen proto, abychom navázali mocné čistokrevné spojenectví. Už celá desetiletí do mě ryl, abych si nárokoval submisivní družku, někoho, koho bych si mohl zformovat, někoho, jehož královská moc by se dala využít k posílení naší vlastní pokrevní linie.

Rozzuřený z toho, že se mnou zacházejí jako s postradatelným pěšákem nebo loutkou tančící na drátkách, jsem se otočil na podpatku, připraven vyrazit z místnosti. Odmítal jsem dělat chůvu tikající časované bombě a rozhodně jsem odmítal nechat otce, aby mi diktoval výběr partnerky.

„Zvážím to,“ procedil jsem skrz zaťaté zuby a zoufale potlačoval palčivou, destruktivní zášť, jež hrozila překypět. V mém vlastním království by se naprosto nikdo neodvážil oslovit mě s tak donebevolající troufalostí.

„Pokud chcete po tom, co jste udělal loni, zůstat na univerzitě, mladý muži, navrhuji, abyste se řídil mými rozkazy.“

Jeho hlas ostře prořízl těžké napětí v místnosti. Byl mrazivě klidný a protkaný velmi skutečnou, velmi nebezpečnou hrozbou.

Okamžitě se mi zježily chlupy na zátylku. Vzplanuly primitivní upíří instinkty a hluboko v hrudi mi zaburácelo tiché, teritoriální zavrčení. Špičáky se mi zabořily do spodního rtu, jak se mé ruce sevřely v pevné pěsti. Stín mých minulých činů se nade mnou vznášel jako zbraň, kterou se až příliš dychtivě chystal ohánět. Jak se opovažuje použít mou minulost proti mně?

Prudce jsem se otočil a opětoval jeho pohled se smrtícím úmyslem. „Já jsem KRÁL!“ prohlásil jsem. Mrazivý chlad v místnosti dokonale korespondoval s ledem v mém hlase. Zdálo se, že okolní magie v kanceláři klesla na teplotě a ojínila okraje velkolepých oken.

„Tady jste student,“ odsekl neoblomně. Můj titul ho absolutně nevykolejil, jeho postoj byl uvolněný navzdory smrtící auře, která ze mě sálala ve vlnách. „Považujte Evangeline za následek svých činů. Lekci, možná, pro mladého krále zvyklého na bezbřehá privilegia. Oxford je pro vás víc než pouhé hřiště. Je to instituce s pravidly, Cassandere.“

Jeho těžká slova visela v zatuchlém vzduchu. Byla to hořká, těžká pravda, kterou jsem urputně nenáviděl přiznat. Stál jsem tam a napětí mi vibrovalo ve svalech. Navzdory svému palčivému hněvu jsem si této Akademie hluboce vážil. Mimo tyto zdi jsem byl vládnoucí panovník zatížený těžkou korunou, nekonečnými politickými válkami a dusivými očekáváními mé rodové linie. Ale tady, v tomto vzácném, izolovaném útočišti mě moji vrstevníci a přátelé neviděli jen jako krále, ale prostě jako Cassandera. Byla to svoboda, které jsem se nebyl ochoten vzdát ani kvůli své pošramocené královské pýše.

Přinutil jsem svůj dech zpomalit a stáhl své špičáky zpět za rty. Moje mysl začala kalkulovat s možnostmi a do popředí se dostávala strategická výhoda. Ředitel mě zahnal do kouta, ale možná tu byl způsob, jak to obrátit ve svůj prospěch. Pohrávání si s myšlenkou na to, že poznám ohnivou Evangeline, by mohlo konečně umlčet otcovy neustálé, iritující požadavky, abych si vzal submisivní partnerku. Vybavil jsem si vzdor v jejích očích tam na chodbě. Nebyla úplně neatraktivní. Popravdě, pod tím laciným, neotesaným zevnějškem se skrývala jiskra.

Živá představa jejího absolutního ohromení, až si nakonec uvědomí, že mám moc přikázat jí poslušnost, byla neuvěřitelně lákavá. Zlomit Vesperis vůči své vůli? Přinutit ten ostrý, posměšný jazyk prosit o mé schválení, zcela se podvolit mé dominanci? Temné očekávání začalo nahrazovat můj hněv. Myslela si, že jsem jen arogantní starší student. Neměla ponětí o hlubinách kontroly, jakou mohu ovládat její tělo a mysl.

Ohlédl jsem se na ředitele. Pečlivě jsem nacvičil svůj výraz do směsi neochotného přijetí a zarputilého, královského vzdoru.

„Udělám to,“ připustil jsem chladně.

Aniž bych mu dal šanci vychutnat si své vítězství, otočil jsem se a opustil rozlehlou kancelář. Těžké dubové dveře za mnou zaklaply a zanechaly mě samotného v temné chodbě. Mé myšlenky byly chaotickou smrští protichůdných emocí a temných intrik. Potřeboval jsem skleničku, abych spláchl hořkou pachuť z toho, že se mnou manipulovali, a připil si na hru, která právě začala.

Aspoň že v tomto vězení stále existoval krevní alkohol.