"Ano, jsem přesně tady," zašeptala Hazel do svých chytrých hodinek, schovaná za tlustým mramorovým sloupem před ústředím Knox Group. Ranní vzduch štípal chladem. Zaměstnanci korporace stáli v dokonale rovných řadách poblíž vchodu a z jejich dechu se tvořily bílé obláčky. U obrubníku hladce zastavilo elegantní černé luxusní auto. Dveře spolujezdce se otevřely a ven vyběhl muž připomínající komorníka, aby otevřel zadní dveře.

Roman vystoupil. Jeho dlouhé nohy, oděné do bezchybně střižených černých kalhot, dopadly na dlažbu s vykalkulovanou přesností. Vyzařovala z něj mrazivá, arogantní aura. Okolní zaměstnanci zatajili dech, zastrašeni naprostou dominancí svého šéfa.

Kráčel dál a pohled upíral přímo před sebe, zatímco stoupal po širokých žulových schodech.

"Tatínku!"

Těžké ticho prořízl sladký, dětský hlásek. Hlavy se otočily za zvukem.

Zpoza sloupu se vybatolila holčička v nadýchaných růžových princeznovských šatech. S neohrabaným odhodláním se drápala po schodech. Její malá tvář byla částečně skrytá pod ladícím růžovým čepcem, ale urozené sebevědomí v jejím postoji zrcadlilo muže, kterého pronásledovala.

Vrhla se vpřed a ovinula své drobné, sněhobílé paže kolem Romanovy dlouhé nohy. Byl to tyčící se obr; sahala mu sotva po kolena.

"Tatínku!" zakňourala Hazel a našpulila měkké rty.

Shromážděným davem to zašumělo. V očích se jim pral zmatek se zvědavostí.

Roman ztuhl v pohybu. Shlédl na drobného vetřelce přitisknutého k jeho lýtku. Přes ostré rysy mu přelétlo podráždění. "Pusť mě."

Holčička zaklonila hlavu. Ranní světlo jí ozářilo obličej. Ozvalo se další zalapání po dechu, tentokrát od komorníka stojícího jen pár kroků odtud. Dítě sdílelo se svým generálním ředitelem závratnou sedmdesáti až osmdesátiprocentní podobu.

"Tatínku..." zamumlala.

"Pane, tohle dítě..." komorníkovi vylezly oči z důlků.

"Tatínku, obejmout. Obejmout!" Hazel pustila jeho nohu a zvedla krátké, buclaté paže. Její obrovské oči, jasné a čisté jako letní nebe bez mráčku, se zamkly do jeho chladného pohledu.

V Romanovi se něco zlomilo. V hrudi mu rozkvetlo zvláštní teplo. Nesnášel děti. Byly hlučné, špinavé a iracionální. Přesto, když se podíval na tuhle neznámou holčičku, přelila se přes něj nevysvětlitelná touha ji ochránit.

Na zlomek vteřiny zaváhal. Pak si ten impozantní generální ředitel dřepl a zvedl malou dívku do svých silných náručí. V porovnání s jeho širokou hrudí působila neuvěřitelně lehce.

Vrhl na svůj bezpečnostní tým pronikavý pohled. "Uzavřete obvod. Okamžitě zahajte plné vyšetřování." Tak malé dítě se nemohlo na náměstí dostat samo.

O hodinu později houstlo napětí ve výkonném apartmá v nejvyšším patře.

"Pane Knoxi, výsledky testů DNA jsou tady." Merrick Tate, Romanův důvěryhodný asistent, vstoupil do kanceláře. Ruce se mu mírně třásly, když mu podával zapečetěné lékařské desky. "Ona... ona je skutečně vaše biologické dítě."

Roman vytrhl dokument z Merrickových rukou. Roztrhl pečeť a nalistoval rovnou poslední stránku.

Pravděpodobnost otcovství: 99,9 %.

Čísla na něj zírala zpět. Ta dívka byla jeho dcera. Mysl mu závodila a probírala se minulostí. Kromě Sienny se nikdy nedotkl žádné jiné ženy. Bylo biologicky nemožné, aby mu dítě porodila jiná.

Trhl krkem a podíval se přes prostornou kancelář. Holčička seděla pohodlně na drahé kožené pohovce. Jednou rukou objímala chlupatého medvídka a volnou rukou si do pusy vložila zářivý ovocný bonbon. Kopala nožičkama a luxusní prostředí si naprosto užívala, jako by to tu vlastnila.

Roman hodil zprávu na stůl a zkrátil vzdálenost mezi nimi. Stál nad ní a jeho stín dopadal na její drobnou postavu.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se s odměřeným tónem.

"Jsem princezna Hazel!" zašvitořila.

"Kolik ti je?"

Hazel přestala žvýkat, vzhlédla se zářivým úsměvem a zvedla drobnou ručičku s roztaženými prsty. "Je mi šest!"

Romanovo srdce narazilo do žeber. Šest let.

Kdyby Sienna při té strašlivé nehodě nezemřela, jejich miminku by dnes bylo přesně šest let.

Mohlo by to být? Přežila Sienna před šesti lety autonehodu?

V tmavých očích mu zaplála nebezpečná jiskra naděje a vzrušení. Tehdy nasadil nekonečné zdroje, aby ji našel. Najal elitní záchranné týmy, které celý měsíc prohledávaly mrazivý oceán, ale Siennino tělo nikdy nenašli. Přinutil se smířit s její smrtí.

Teď před ním sedělo tohle dítě. Jeho krev a maso. Šest let.

Žije Sienna? Utekla do nějakého odlehlého kouta světa a schovávala se před ním, aby porodila jejich dceru?

Dýchání se mu mírně zrychlilo. Dřepl si, aby měl obličej ve stejné výšce jako ona. "A co tvoje maminka?"

"Maminka? Ta je..." začala Hazel automaticky odpovídat. Její jasné oči se na zlomek vteřiny rozšířily, jak se jí v mysli rozezněla Nashova přísná varování. Okamžitě se zarazila a naklonila hlavu. "To nevím!"

Roman přimhouřil oči. Hlas udržoval klamně jemný. "Hodná holčička tátovi nelže."

Hazel zamrkala velkýma, nevinnýma očima. Pevněji stiskla medvídka. "Někdo mi říkal, že lhaní je dědičné. Tatínku, ty jsi hodný kluk?"

Romanův výraz ztuhl. "Kdo ti to řekl?"

Hazel vystrčila spodní ret a vypadala čistě a sladce. "Takže jsi lhal, tatínku?"

Roman otevřel ústa, ale nevyšlo z nich jediné slovo. Byl umlčen.

Merrick, stojící u dveří, si přitiskl pěst k ústům a zakašlal, aby zamaskoval zoufalé nutkání se smát. Vidět nemilosrdného, chladnokrevného Romana Knoxe, jak ho přechytračila šestiletá holčička, byl pohled, o kterém si nikdy nemyslel, že by ho mohl spatřit.

Roman střelil po Merrickovi smrtící pohled. Asistent se narovnal a jeho pobavení v mžiku zmizelo.

"Nějaké zprávy od sledovacího týmu?" vyštěkl Roman.

Merrick se zhluboka nadechl. "Ano, pane. Ale není to dobré. Dnes ráno celou sledovací síť kolem ústředí prolomil neznámý hacker. Všechny záznamy za poslední tři hodiny byly vymazány a poškozeny."

Romanovo obočí se stáhlo do hlubokého V. Pomalu stočil pohled zpět k holčičce, která houpala nohama na pohovce. Sedl na něj těžký pocit podezření. Vyčištěný bezpečnostní systém a náhlý, přesný příchod jeho biologické dcery. Byla to vykalkulovaná operace, ne pouhá náhoda.

Hazel se pod jeho intenzivním, zkoumavým pohledem ošívala. Rozhodla se, že je čas změnit téma. Poplácala svého medvídka, úhledně ho posadila na kožený polštář a pohlédla vzhůru se svou měkkou, kulatou tvářičkou.

"Tatínku, chci se vykoupat!"

Roman zamrkal, těžké napětí se prolomilo. Vykoupat? Teď? Přímo uprostřed firemního dopoledne?

Povzdechl si a jeho chladná maska mírně spadla. Ukázal ke dveřím. "Merricku, odvezte malou slečnu zpět do vily. Nařiďte služebnictvu, ať jí napustí vanu."

"Jsem malá princezna! Ne malá slečna!" opravila ho Hazel hlasitě, s rukama v bok. Její dětský hlásek zazněl s překvapivou autoritou. "A nechci, aby mě koupali lidé, které nemám ráda!"

Roman si promnul spánky. Tahle nečekaná dcera ho vyváděla z rovnováhy. Podíval se na její panovačný postoj a donutil svůj tón změknout. "Tak co tedy chceš?"

"Chci si vybrat někoho, koho mám ráda, aby mě vykoupal!" prohlásila Hazel a vztyčila malý prstík do vzduchu. Zvedla medvídka a rázovala ke skleněným dveřím. "Merricku, pošli mě domů!"

Merrick zaváhal a pohlédl z malého diktátora na generálního ředitele. "Pane Knoxi, tohle..."

Roman odmítavě mávl rukou a sledoval očima dívku. "Poslechněte ji. Udělejte, o cokoli požádá."

Merrick sklonil hlavu. Nezbývalo mu nic jiného než následovat náročnou malou princeznu k výtahům a bedlivě dohlížet na každý její krok.

O třicet minut později stál Roman u francouzského okna ve své kanceláři a na tabletu procházel bezpečnostní záznamy. Zazvonil mu telefon.

"Pane Knoxi," zněl Merrick vystresovaně. "Malá princezna není spokojená s jediným sloužícím v celé vile."

Roman klepl na obrazovku, aniž by ho to vyvedlo z míry. "Najměte nové služebnictvo. Přiveďte je a nechte ji, ať si vybere sama. Dělejte to, dokud nebude spokojená."

Na lince zavládla dlouhá odmlka. Merrick byl upřímně ohromen. "Ano, pane."

Merrick sloužil Romanovi přes pět let. Ten muž byl nechvalně známý svou bezcitností, udržoval si mrazivý odstup i od své vlastní snoubenky Blair. Přesto do hodiny od chvíle, kdy se seznámil s tímto dítětem, vyhovoval bez rozmyslu jejím nejhloupějším rozmarům. Už teď si ho omotala kolem prstu.

Mezitím se na druhém konci města ozýval skromným bytem zvuk lepenky škrábající o dřevo.

Sienna zatínala zuby a celou vahou se opírala do obrovské, lepicí páskou oblepené krabice. Na čele jí vyvstaly krůpěje potu. Zatlačila ze všech sil, až konečně zasunula poslední těžkou bednu do obývacího pokoje.

Zhroutila se na látkovou pohovku a lapala po dechu. Zamračila se přes chodbu na zavřené dveře ložnice.

"Nashi Crofte!" zakřičela a v hlase jí zněla frustrace. "Co jsi nám to sem proboha nechal poslat?"

Dveře ložnice se pootevřely na škvírku. Opatrně vykoukla malá tmavovlasá hlavička. Nash věnoval matce nevinný úsměv. "Poslal jsem domů všechny tvoje návrhy na design."

Sienna ztuhla a hruď se jí prudce zvedala, jak popadala dech. "Proč bys je posílal sem?"

Vybrala si. Odešla od zářivé slávy a obrovského majetku, který si v Evropě vybudovala. Vrátila se do Alden City, aby začala znovu a nechala ten význačný život za sebou.

"Co když je budeš v budoucnu potřebovat?" Nash vyšel na chodbu a jeho oči mírně uhýbaly před jejími. Strčil si ruce do kapes a loudal se k ní s uklidňujícím úsměvem. "Kromě toho, mami, dneska jsem ti poslal životopis. Je to práce, kterou zvládneš levou zadní. Úplná brnkačka. Měli by se ti co nevidět ozvat ohledně pohovoru."

Sienna se hluboce zamračila. Zvedla se z pohovky a už se chystala ho vynadat, že se jí zase plete do života. Otevřela pusu, ale vzduch prořízlo ostré zvonění.

Telefon jí zabzučel na konferenčním stolku.

Vrhla na Nashe varovný pohled, chňapla po přístroji a přiložila si ho k uchu. "Haló?"

"Dobrý den, mluvím se slečnou Siennou?" ozval se z reproduktoru naléhavý mužský hlas. "Byla jste vybrána naší Malou princeznou. Dostavte se prosím okamžitě do vily v Onyx Bay."

Siennino tělo naprosto ztuhlo. Krev se jí vytratila z obličeje, zůstala bledá a bez dechu. Stisk telefonu zesílil natolik, až jí zbělely klouby.

Vila v Onyx Bay?

"Je... je to ta vila v Onyx Bay, kde žije Roman Knox?"