Roman se zamračil, jeho pohled přeskočil z otevřených dveří dolů na holčičku, kterou pevně držel v náručí. Opatrně postavil Hazel na nohy a poplácal ji po rameni. "Merricku, vezměte ji na nějaký dezert."

Jakmile těžké dřevěné dveře zaklaply a zvuk Hazeliných kroků zmizel v chodbě, Roman se otočil a vešel do koupelny.

I když Hazel řekl, že si může vybrat vlastní služebnou, byla to jen dítě. Schopnost šestiletého dítěte odhadnout charakter nebyla ani zdaleka spolehlivá a tahle žena byla cizinka. Potřeboval si tu novou chůvu prohlédnout sám, aby se ujistil, že neskrývá žádné postranní úmysly.

Uvnitř visel hustý, teplý opar z Hazeliny koupele. V malém prostoru stále přetrvávala vůně levandulového mýdla.

Sienna stála u mramorového umyvadla, zády obrácená ke vchodu. Naučeně a efektivně uklízela mokrou desku, pak se zastavila, když si všimla stohu čistě bílých ručníků složených na vyhřívaném věšáku. Mírně se natočila, otevřela horní dřevěnou skříňku, vytáhla měkký růžový ručník a vyměnila je.

Hazel milovala růžovou.

Její štíhlá postava se pohybovala v mlze s plynulou, strašidelnou povědomostí. Křivka jejích ramen, když sahala nahoru, způsob, jakým naklonila hlavu, aby zkontrolovala svou práci – připadalo mu to, jako by vstoupil do zapomenutého snu. Srdce mu nečekaně poskočilo v hrudi.

"Sisi..." Ty dvě slabiky proklouzly přes Romanovy rty a padly do tiché místnosti, než je stačil zastavit.

Sienna ztuhla. Houba v její ruce se na mokrém mramoru zastavila. Na vteřinu zůstala stát jako zmražená a bojovala s náhlým výkyvem tepu. Pomalu, kontrolovaně se nadechla, nasadila si zdvořilý, odtažitý úsměv a otočila se.

"Dobrý den, pane Knoxi," pozdravila a udržela rovnoměrný hlas.

Roman zamrkal a mírně zavrtěl hlavou. Neznámé rysy a její klidný, odměřený tón mu vrátily mysl zpět do reality. Fantomový obraz jeho mrtvé manželky v mžiku zmizel a byl nahrazen tváří, kterou si živě pamatoval z předešlé noci.

"To jste vy," hlas mu klesl, zněl ostře a chladně.

Žena z obchodního domu.

Sienna jen nepatrně přikývla a její výraz zůstal nečitelný. "Dobrý den. Jsem Sienna."

Tmavé obočí se mu stáhlo do drsné linie. Z jeho vysoké postavy vyzařovalo podezření a naplňovalo malou koupelnu. "Jak se jmenujete?"

"Jsem Sienna."

"Cože? Sienna?" Přimhouřil oči a sledoval jemné změny v jejím držení těla.

O vteřinu později se vrhl vpřed.

Jeho velká ruka se bezohlednou silou sevřela kolem jejího hrdla. Strčil do ní a tvrdě ji přitlačil na ledově chladné obkladačky koupelnové stěny. Z plic jí ostrým lapáním po dechu vyrazil vzduch.

"Snažíte se tvrdit, že vaše příjmení je Croft?" zasyčel, obličej jen pár centimetrů od jejího. "Vy jste Sienna Croft?"

Zíral na ni, svíral její průdušnici a odmítal jí dopřát jedinou píď prostoru. "Včera jste do mě naschvál vrazila, abyste navázala hovor. Dnes se objevíte u mě doma jako chůva mé dcery. A vy se opovažujete používat jméno mé mrtvé ženy? Žena jako vy?"

Sienna se mu škrábala po silném zápěstí a nohama jí klouzalo po podlaze, jak bojovala o vzduch. Zmáčknutým hrdlem nedokázala protlačit jediné slovo. Hluboko uvnitř se však i přes pálení na hrudi a černé skvrny tančící před očima ušklíbala.

On si opravdu pamatoval, že bývala Sienna Croft. Myslela si, že po těch letech, kdy si hrál na rodinu s Blair, vymaže její existenci ze své paměti.

"Tatínku!"

Dveře koupelny se rozletěly. Hazel se vřítila dovnitř, její růžové princeznovské šaty jí zběsile šustily kolem nohou. Přesprintovala kluzkou podlahu, vrhla své drobné ručičky kolem Romanovy nohy a celou silou táhla dozadu.

"Pusť ji! Bolí ji to!" ječela Hazel a tvář jí zrudla. "Když jí ublížíš, budu z toho hrozně smutná!"

Holčička neměla téměř žádnou fyzickou sílu, její malé ruce mu klouzaly po kalhotách, ale její hlas rezonoval čistou panikou a nefalšovanou zuřivostí.

Roman ztuhl. Shlédl dolů do uslzených očí své dcery, pak zpátky na ženu lapající po dechu u zdi. Hněv z jeho tváře zmizel a byl nahrazen náhlým uvědoměním si svých činů. Uvolnil sevření a couvl.

Sienna se zhroutila na podlahu. Svírala si pohmožděný krk, sýpavě nadechovala čerstvý vzduch a ztěžka kašlala, jak se jí rozšiřovaly plíce.

"Jsi v pořádku?" Hazel klesla na kolena vedle ní. Její malé ruce zbrkle hladily Sienninu hruď a s obavami jí kontrolovaly tvář, zda nepláče. "Je to zlé? Seženu ti doktora!"

Aniž by čekala na odpověď, Hazel se otočila na kolenou, zamračila se nahoru na Romana a namířila malíček přímo na jeho hruď. "Běžte pro doktora!"

Merrick, stojící těsně za dveřmi, se opotil studeným potem.

V Alden City byl Roman Knox nedotknutelný. V byznysu představoval božskou bytost. Nikdo se neodvážil v jeho přítomnosti ani špatně dýchat, dokonce ani ti nejstarší a nejrespektovanější členové rodiny Knoxových. A přesto mu tahle malinká, nově nalezená dcera štěkala rozkazy a zacházela s nejmocnějším mužem ve městě, jako by to byl najatý sluha.

Roman se zamračil a čelist se mu stáhla. Koutkem oka pohlédl na svého asistenta. "Sežeňte doktora."

Merrick stál na vteřinu překvapeně v tichu, než začal zbrkle vytahovat telefon.

"To není nutné."

Sienna se zhluboka, rozechvěle nadechla a odtlačila se od vlhké podlahy. Opřela se o okraj umyvadla, aby našla oporu, a uhladila si uniformu. "Nejsem tak křehká, abych kvůli tomuhle potřebovala lékařskou péči."

Zvedla bradu a čelila Romanově temnému, bouřlivému pohledu. "Pane Knoxi, jmenuji se Sienna. Si-en-na. Je mi líto, že mám úplně stejné jméno jako vaše bývalá manželka, ale nemůžu s tím nic dělat. Je to mé jméno."

Odmlčela se a nechala ticho na okamžik protáhnout. "Co se týče incidentu v obchodním domě, narazila jsem do vás čirou náhodou. A co se týče mého přijetí do služby..." Její pohled zůstal pevný, zbavený jakýchkoli přetrvávajících emocí. "Chci jen práci, ve které jsem dobrá. Stalo se prostě, že jsme si dneska s Malou princeznou padly do oka. Vůči vám nechovám absolutně žádné úmysly. Doufám, že nad tím nebudete zbytečně přemýšlet."

Když nastavila hranici, Sienna sklonila hlavu. Podívala se dolů na Hazel a její hlas okamžitě zjemněl do laskavého, hřejivého šepotu. "Myslela jsem, že jsi šla dolů na dezert?"

Hazel se zatvářila nespokojeně a našpulila rty. "Zdejší dezerty jsou strašně přeslazené. Nesnáším je."

"Tak by sis dala nějaké sušenky?"

"Jo!"

"Upeču ti je."

"Dobře!"

Hazel natáhla ruku a pevně uchopila Siennin ukazováček. Vypnula hruď a táhla starší ženu za sebou a pochodovala ke dveřím jako malý, divoký bodyguard chránící svůj poklad.

Když dorazily k prahu, Hazel se zastavila. Otočila se a vrhla na Romana vážný, hrozivý pohled.

"Tatínku, jestli se tety ještě někdy dotkneš... Nejenže uteču z domova, ale zavolám policii! Řeknu jim, že ji týráš!"

Roman stál uprostřed koupelny a třel si kořen nosu, když sledoval, jak ty dvě postavy – jedna vysoká, druhá mrňavá – mizí v chodbě. Dům byl najednou příliš tichý.

"Dejte mi všechno, co máme o Sienně," řekl Roman a hlas mu klesl do hlubší, nebezpečnější polohy. "Její minulost, předchozí zaměstnavatele, všechno."

"Ano, pane." Merrick rychle přikývl, dychtivý uniknout ze dusivého napětí v místnosti. Otočil se k odchodu, ale Roman ho zavolal zpět.

"Počkejte."

Merrick se zastavil a otočil se.

Roman zíral dolů na své velké ruce. "Jak jsem se před chvílí choval..." Zaváhal a ta slova mu připadala cizí a těžká na jazyku. "Bude si Hazel myslet, že jsem zlý člověk?"

Náhlý příchod téhle dcery ho zamotal do změti protichůdných emocí. Cítil hlubokou rozkoš z vědomí, že je jeho dítě naživu a bydlí pod jeho střechou, a přesto si připadal tak strašně mimo. Neměl ponětí, jak být rodičem, jak jednat s křehkou šestiletou holčičkou, která se na něj dívala s tak jasnýma očima.

Chtěl odhalit skutečnou totožnost téhle podivné chůvy, ale ve spěchu za odpověďmi zapomněl, že potřebuje na Hazel udělat dobrý dojem.

"Trochu ano..." Merrick si kapesníkem otřel čelo. "Malá princezna si tuhle služebnou vybrala sama z desítek kandidátek. Poznal jsem, že má Siennu moc ráda..."

Uzel mezi Romanovým obočím se ještě víc utáhl. V hrudi se mu rozhořelo podráždění, namířené převážně na něj samotného, že ztratil nervy. Beze slova vyrazil z ložnice a zamířil dolů.

V malé jídelně přiléhající k obrovské, otevřené kuchyni seděla Hazel tiše na dřevěné židli s vysokým opěradlem. Nohy jí visely přes okraj, houpaly se tam a zpět a ona nespustila oči z kuchyňské linky.

Roman vešel do místnosti a vytáhl si židli naproti ní. Opřel si ruce o stůl. "Na co se to díváš?"

"Na svoje sušenky." Hazel si olízla rty a hlas měla jemný a sladký. "Teta říkala, že sušenky musí zůstat v troubě ještě třicet minut, než je budeme moci vyndat."

Při zmínce o chůvě přelétl Roman pohledem prázdnou kuchyň a přilehlou chodbu. Trouba byla zapnutá, ale místnost zela prázdnotou. "Kde je?"

"Kdo?" Hazel naklonila hlavu na stranu a s předstíranou nevinou na něj zamrkala velkými, uslzenými očima. "Mluvíš o tetě?"

Když viděl její měkký, rozkošný výraz, Roman neodolal. Natáhl se přes stůl a poplácal ji po hlavě. "Jo, o ní."

"Teta, ona je..." Hazel se odmlčela. Spodní ret se jí začal třást. Trhaně se nadechla a přes řasy se jí přelily slzy, které jí stékaly po tvářích jako z prasklého potrubí. "Teta je pryč!"

Hřbetem malých ručiček si třela oči a hlasitě vzlykala. "Říkala, že ji tatínek nenávidí! Říkala, že i když tu práci nutně potřebuje, odmítá žít v neustálém podezírání a ponižování! Tak šla domů! Bééé, bééé!"

Roman ztuhl a ruka se mu stále vznášela nad její hlavou.

Ta žena prostě odešla? Takhle prostě vyrazila z domu?

Zkoumal Hazelin rudý, slzami smáčený obličej. Ztišil hlas a snažil se znít co nejvíc uklidňujícím dojmem. "Chceš, aby se vrátila?"

"Ano!" Hazel popotáhla a utřela si nos. "Ale teta říkala, že se nevrátí, dokud se jí tatínek neomluví. Dokud nepřiznáš, že jsi ji špatně pochopil."

Na zlomek vteřiny přestala plakat a sevřela rty. Promluvila vyzrálým, chápavým tónem, který vůbec neodpovídal jejímu věku.

"Ačkoliv má Hazel tetu moc ráda, tatínkova hrdost je mnohem důležitější. Nemůžeme po tobě chtít, aby ses omlouval jenom kvůli mně." Povzdechla si, dramatickým, těžkým zvukem. "Takže tatínku, můžeš mi dneska oběd uvařit ty. Nechci jíst jídlo od obyčejného služebnictva. Jím jen jídlo od lidí, které mám ráda. A v tomhle domě mám ráda jenom tebe, tatínku."

Modré žíly na Romanově čele začaly pulzovat.

Chtěla, aby pro ni vařil? Osobně?

"Tatínku, jsi tak hezký a chytrý," řekla Hazel hlasem kapajícím cukrem. Naklonila se dopředu, bradu si opřela o ruce a zírala na něj širokýma, vážnýma očima. "Taková maličkost jako vaření je pro někoho, jako jsi ty, hračka, ne?"

Roman zíral do těch očekávajících, zaslzených očí. V jídelně zavládlo těžké ticho. Ještě nikdy v životě neuvařil žádné jídlo.

Vteřiny tiše ubíhaly. Nakonec Roman dlouze vydechl. Vstal, rozepnul si drahé manžety košile a vyhrnul si rukávy až k loktům. Otočil se na podpatku a nakráčel rovnou do kuchyně, kde si s ponurým odhodláním měřil řadu nerezových hrnců a pánví.

Jakmile se k ní otočil zády, Hazeliny slzy beze stopy zmizely. Naklonila se nad malý stolek a tajně zalovila v kapse. Vytáhla mobilní telefon a opřela se lokty o dřevo, aby si zpevnila ruce.

Vyfotila, jak se zastrašující Roman Knox motá po kuchyni a zmateně zírá na krájecí prkénko.

Hazel se vítězoslavně usmála a zmáčkla odeslat. Fotka zamířila přímo k Sienně.