Sienniny rty se zkroutily do cynického úsměvu. „Pane Knoxi, to je nějaký zvrácený vtip? Včera jste se ke mně choval jako ke zločinci. Prakticky jste mě obvinil, že pronásleduji vaši rodinu. A nesmíme zapomenout, že se jmenuji stejně jako vaše zesnulá bývalá manželka. Jste si jistý, že chcete najmout někoho tak ‚podezřelého‘?“

Romanova čelist ztuhla. Věděl, že mu vmetla do tváře jeho vlastní urážky. Jeho tmavé oči se zúžily do nebezpečných štěrbin. Kdyby Hazel nestrávila celé dopoledne pláčem přesně pro tuhle ženu, nikdy by nespolkl svou pýchu, aby stál v téhle zchátralé chodbě. Během cesty sem si vytáhl její složku. Byla to žena, která se právě vrátila ze zámoří. Neměla sebemenší finanční problémy. A přesto byl jejím prvním krokem ve městě Alden to, že se ucházela o místo služebné ve vile Onyx Bay? Pokud neměla v hledáčku jeho nebo Knox Group, o co jí šlo?

Než stihl Roman zformulovat ostrou odpověď, rezavé dveře výtahu na konci chodby se se skřípěním otevřely. Vystoupily dvě ženy středního věku a vlekly tašky s nákupem. Zastavily se a oči se jim rozšířily při pohledu na vysokého, bezvadně oblečeného muže, který blokoval Sienniny dveře.

„Počkat... je to on?“ zašeptala jedna ze sousedek hlasitě a její pohled uvízl na Romanově ostrém profilu. „To je pan Knox, že ano? Ten miliardář z finančních zpráv?“

Roman opovrhoval veřejnými divadýlky. Jeho husté obočí se stáhlo k sobě a nad nosem vytvořilo ostrou rýhu.

Bez dalšího slova natáhl ruku a jeho velká dlaň pevně sevřela Siennino štíhlé předloktí. Postrčil ji dozadu do bytu, vešel dovnitř a s dunivým bouchnutím za sebou zabouchl dveře.

Přes tenké dřevo pronikaly tlumené hlasy. „Jsi si jistá? Proč by VIP jako Roman Knox chodil do naší levné bytovky?“

„A proč ta ženská vypadala, jako by se ho snažila nepustit dovnitř? Nemá on snoubenku? Jsou zasnoubeni už pět let...“

Drby pomalu utichaly, jak kroky na chodbě ustupovaly. Sienna mu vytrhla svou paži ze sevření a třela si místo, kam se zabořily jeho prsty. Zkřížila ruce na hrudi a vzdorovitě zvedla bradu. „Mají pravdu, pane Knoxi. Muž vašeho postavení by se v takové čtvrti neměl objevit ani mrtvý.“

Roman její rýpnutí ignoroval. Vešel hlouběji do malého obývacího prostoru a jeho ostrý pohled přelétl po skromném vybavení. Polila ho zima. Na světlých stěnách visela symetricky rozmístěná zarámovaná umělecká díla. Na dřevěném konferenčním stolku stály bujně zelené hrnkové rostliny, které do místnosti vnášely život. Na konzolovém stolku v předsíni seděl načechraný medvídek opřený o hromádku pošty.

Na jednu závratnou vteřinu si Roman připadal, jako by se přenesl o šest let zpátky.

Vzpomněl si na první dny svého manželství. Vzpomněl si na svou ženu, jak pobíhá po jejich společném prostoru a její oči září nadšením.

„Potřebujeme víc obrazů!“ švitořila. „A rostliny. Zeleň dodá všemu mnohem klidnější atmosféru.“

„Podívej! Ke dveřím jsem dala malého medvídka. Tak tě vždycky někdo přivítá, když se vrátíš domů z práce...“

Roman zamrkal a zaplašil ducha své minulosti. Podíval se na ženu, která stála před ním. Měla stejné ohromující, výrazné oči jako Sienna Croftová. Nebyla to náhoda. Chodila jako ona. Zařizovala byt jako ona. Dokonce se i oblékala ve stejném nenápadném, elegantním stylu.

Záměrně zrcadlila jeho mrtvou manželku.

Sienna Croftová byla poměrně slavná umělkyně. Na sociálních sítích často sdílela svůj život, výzdobu domácnosti a inspirace. Cokoliv, co se zveřejnilo na internetu, tam žilo navždy. Pokud tato žena chtěla napodobovat jeho zesnulou manželku, aby upoutala jeho pozornost, měla k tomu k dispozici hotový návod.

Jeho tmavé oči spočinuly na dýmajícím french pressu, který stál na lince kuchyňského koutu.

Z hrdla mu unikl dutý smích bez špetky humoru. Rozepnul si větrovku a spustil se na levnou látkovou pohovku s přirozenou grácií dravce. Naklonil se dopředu, nalil tmavou tekutinu do prázdného hrnku a pozvedl ho. „Máte také ráda kávu, slečno Sienno?“

Sienna si udržovala odstup, její výraz byl ostražitý. „Ano.“

Roman si pomalu srkl. Koutky úst mu zacukaly v ostrém, výsměšném úsměvu. „Zrna arabiky.“

Sienna neřekla nic.

Roman přejel palcem po okraji keramického hrnku. „Jaká škoda. Dala jste si tolik práce s tím, abyste zkopírovala způsoby mé ženy. Pečlivě jste si vyzdobila byt tak, aby přesně napodoboval její vkus. Ale ta káva... ta káva tu iluzi kazí.“

S drsným rachotem položil hrnek na skleněnou desku stolu. „Moje žena kávu milovala, stejně jako já. Ale dávala přednost robustě. Arabiky se nikdy ani nedotkla.“

Sienna ztuhla. V hrudi jí vzkypěla vlna hořké ironie.

Zasmála se, ten zvuk byl chladný a křehký. „Aha, chápu. Vaše bývalá žena milovala robustu.“

Kdysi, když byli manželé, si všimla, že Roman dává přednost zrnům robusty. Ze zoufalé touhy sdílet jeho zájmy a potěšit ho tehdy lhala a tvrdila, že robustu miluje také. Kdyby jí tehdy věnoval jedinou špetku skutečné pozornosti, věděl by, že arabiku pila jen tehdy, když on nebyl nablízku.

„Věděl jsem to. Děláte to schválně,“ zavrčel Roman a došla mu trpělivost. Jeho tmavé oči se do ní zavrtaly, hořící ledovou zuřivostí. „O co vám vlastně jde? Proč se tak moc snažíte být levnou napodobeninou mrtvé ženy?“

Sienna přešla blíž a posadila se do křesla naproti němu. Nalila si šálek tmavého moku, její pohyby byly i přes rychlý tlukot srdce klidné. „O co si myslíte, že mi jde?“ oplatila mu otázkou a upila. „Možná vaši zesnulou ženu zbožňuji a chci uctít její památku. Nebo se možná chci přetvořit v někoho, kdo se vám líbí, abych vás mohla svést. Který scénář víc hladí vaše ego, pane Knoxi?“

Roman zatnul čelist. „Pokud je vaším cílem dostat se mi do postele, ztrácíte čas. Nechte toho divadla.“

Sienna ze sebe vydala líné, přehnané zívnutí. „Já vím. Protože jste ji stejně nikdy nemiloval. Bez ohledu na to, jak dokonale Siennu Croftovou napodobím, nebude vás to zajímat. Mám pravdu?“

Roman ji probodl pohledem, jeho ticho mluvilo za vše.

Sienna se naklonila dopředu a její pohled zjedovatěl. „Řekněte mi něco, pane Knoxi. Kdyby bylo mým skutečným cílem vás svést, neměla bych raději napodobovat vaši snoubenku? Blair Croftovou, že? Ženu, ze které se z vaší švagrové stala vaše budoucí nevěsta. Musíte ji milovat velmi hluboce, abyste udělal takový skok.“

Ta slova zasáhla cíl. Romanova tvář potemněla a svaly na krku se mu napjaly. „Do toho Blair netahejte,“ varoval ji hlasem, který byl jako tiché, hrozivé zadunění. „Jsem s ní zasnoubený, protože to bylo poslední přání mé ženy.“

Sienniny prsty se kolem hrnku sevřely tak pevně, až jí zbělely klouby.

„Její poslední přání?“ zopakovala Sienna děsivě klidným hlasem, zatímco uvnitř ní zuřila bouře.

Ta slova působila jako fyzická rána. Před šesti lety na ni ušili boudu, mučili ji a nechali ji zemřít v ohnivé explozi. A teď má tahle zrůda tu drzost tvrdit, že jeho zasnoubení s ženou, která ji zničila, bylo její vlastní poslední přání?

Přinutila se znovu napít kávy, aby skryla prudký třes svých rukou. „Páni. Vaše žena musela být absolutní světice. Dokonce i na smrtelné posteli měla plné ruce práce s tím, aby svého manžela zabalila do mašle a darovala ho své sestře.“

V Romanových očích zableskl vražedný úmysl. „Dávejte si pozor na pusu. Překračujete hranici. Nebudu tolerovat, abyste o ní takhle ještě někdy mluvila.“

Vytáhl z kapsy telefon, přerušil oční kontakt a vytočil číslo. Vydal krátký příkaz a zavěsil.

Místnost zahalilo těžké, dusivé ticho. Ubíhaly minuty, než se chodbou rozlehly těžké kroky. Dveře bytu se bez zaklepání rozletěly. Merrick, Romanův stoický asistent, vešel dovnitř a držel úhledné kožené desky.

Merrick položil na konferenční stolek silný stoh papírů. „Slečno Sienno, toto je vaše pracovní smlouva. Prosím, pečlivě si ji prostudujte. Pokud byste měla jakékoli výhrady k podmínkám, dejte mi vědět. Jsme ochotni vyhovět rozumným požadavkům.“

Sienna odložila hrnek a vzala dokument do ruky. Listovala stránkami a její oči přelétávaly hutný právnický žargon.

„Tady se píše, že mě najímáte jako řadovou služebnou,“ poznamenala Sienna a poklepala pěstěným nehtem na konkrétní doložku. „Dala jsem ale jasně najevo, že mým hlavním zájmem je ta holčička. Hazel. Prozatím musím své směny věnovat výhradně péči o ni, ne drhnout podlahy nebo prát prádlo zbytku personálu.“

Merrick přikývl a vytáhl pero. „Rozumím. Můžeme upravit čtvrtý oddíl a klasifikovat vás jako osobní chůvu slečny Hazel. Ještě něco dalšího?“

Sienna pokračovala ve čtení a občas se zastavila, aby sjednala své hodiny, přestávky a hranice týkající se Romanova osobního prostoru. Merrick se ukázal jako efektivní a profesionální, úpravy rychle navrhoval na okrajích.

Roman zůstal sedět na pohovce a zdánlivě je ignoroval. Zíral z malého, umazaného okna a jeho profil se ztrácel ve stínech. Působil nepřítomně, jeho myšlenky byly uzamčeny za neproniknutelnou ledovou zdí.

Trvalo to téměř půl hodiny oboustranného vyjednávání, než byla smlouva dotažena do konce.

Merrick posunul upravený dokument přes stůl. Sienna se zhluboka nadechla, vzala pero a ostrým, plynulým pohybem se podepsala.

Inkoust na stránce zaschl. Bylo hotovo. Její plán infiltrovat vilu Onyx Bay byl oficiálně v chodu. Konečně bude Hazel nablízku.

Jakmile se desky zaklaply, Roman se postavil. Upravil si kabát, připravený odejít bez dalšího slova. Zrovna když jeho ruka dosáhla na kliku, telefon mu v kapse prudce zavibroval.

Vytáhl ho a přijal hovor.

„Pane!“ z reproduktoru se hlasitě rozlehl hlas postaršího komorníka, protkaný čirou panikou. „Pane, musíte se okamžitě vrátit!“

Roman se narovnal, v postoji okamžitě strnul. „O co jde?“

„Jde o slečnu Blair!“ vykřikl komorník a v pozadí se ozýval zvuk zběsile plačícího dítěte. „Vtrhla do domu a šla rovnou do dětského pokoje! Vytáhla slečnu Hazel z ložnice! Křičí na to dítě a nadává jí, že je podvodnice! Prosím, pane, pospěšte si!“