Amalia úzkostlivě stála přede dveřmi do strýcovy impozantní kanceláře na faře a pevně si svírala třesoucí se ruce. Zoufale se modlila, aby se na ni nezlobil. Její srdce stále zběsile tlouklo o žebra po děsivém setkání ve stínech svatyně před několika okamžiky. Fantomový žár cizincova dechu stále pálil na její kůži, ale ona tu nedovolenou vzpomínku potlačila a zamkla ji za roky vštípené poslušnosti. Musela se soustředit. Přišla pozdě a otec Accardi nedochvilnost netoleroval.

„Budeš tam venku stát celý den, Amalio?“

Jeho ostrý, autoritativní hlas pronikl skrz těžké dubové dveře a donutil ji nadskočit. Amalia strčila do dveří, vstoupila na ošlapaný koberec a pohled uctivě klopila k zemi.

„Omlouvám se, otče,“ zamumlala okamžitě.

Její strýc seděl opevněný za svým masivním dřevěným stolem. Nyní, když mu táhlo na padesát, se stříbrnými šedinami ostře prokvetlými na spáncích a hlubokou, trvalou vráskou vklíněnou mezi obočím, vyzařoval chladnou, neústupnou autoritu. Zíral na ni, naprosto ignorujíc její zdvořilé formality. „Dala sis načas.“

„Byla řada na mně uklidit zkušebnu. Omlouvám se za drobné zpoždění.“

„Sedni si.“

Přesunula se k tvrdé dřevěné židli naproti jeho stolu a opatrně se posadila. Své ruce úhledně složila do klína a uhladila si látku své skromné sukně. Kancelář páchla starým pergamenem a slabým, přetrvávajícím kouřem kostelního kadidla. Rytmické tikání stojacích hodin v rohu jen zesilovalo husté napětí v místnosti. Amalia se připravila. Očekávala rutinní, drsné kázání ohledně nějakého menšího náboženského přestupku, kterého se možná nevědomky dopustila – možná falešně zpívala během sboru, nebo se příliš dlouho zdržovala v lavicích.

Namísto toho její strýc ze sebe vydal těžký, vyčerpaný povzdech a konečně si ji přišpendlil mrazivým pohledem.

„Všichni přicházíme na tento svět zrozeni z hříchu,“ prohlásil bez obalu.

Amalia zachovala pečlivě neutrální výraz a připravovala se na dlouhé kázání, o kterém předpokládala, že přijde.

„A ty nejsi výjimkou, Amalio.“ Naklonil se dopředu a sepjal ruce na leštěném dřevě svého těžkého stolu. V jeho očích nebyla ani stopa po rodinné vřelosti. „Ten příběh znáš. Tvůj otec tvou matku donutil k tomu neodpustitelnému. Pro něj to byl jen krutý pubertální vtip. Jeho zlomyslní přátelé ho vyhecovali, aby svedl pannu v jejich třídě.“

Amalia těžce polkla. Musela snášet poslouchání této ohavné historie už dříve, ale nikdy s tak zjevným jedem. Její strýc se zprudka nadechl a jeho hlas odkapával absolutním znechucením, když ji častoval hrůzami jejího nezákonného původu.

„Narodila ses proto, že tvůj otec byl ten nejhorší druh muže,“ pokračoval otec Accardi a horní ret se mu zkřivil. „Zaměřil se na zranitelnou, bezmocnou ženu. A ona? Podlehla zvrácenosti dospívajících hormonů. Smilnila jako děvka.“

„Ano, otče,“ zašeptala Amalia. Nevěděla, jak ho zastavit, jakmile s tímhle začal. Většinou se jen nechala omývat brutálními slovy a v duchu potichu odříkávala modlitby, dokud jeho hněv nevyhasl.

Pak ale položil naprosto neznámou otázku, která rozbila její chráněný, zbožný svět.

„Znáš jméno Valerio Castiglione?“

Amalia zamrkala, ostré souhlásky ji vytrhly z její submisivní letargie. „Ne. Je to... můj otec?“

Její strýc ze sebe vydal drsný, hořký smích. „Ne. I když bych se nedivil, kdyby ten muž před svou smrtí zanechal po svých zvrácených kouscích půl tuctu nemanželských potomků. Valerio je syn Massima Castiglioneho.“ Pozorně sledoval její tvář a hledal záblesk poznání. Když se žádný neobjevil, pokračoval. „Víš, co je to mafie, Amalio?“

Po zádech jí přeběhl mráz. „Vím, že to jsou zločinecké organizace. Ale jinak nic.“

„Jsi tady v Providence až příliš chráněná,“ zamumlal bez okolků.

„Rozhodla jsem se žít svůj život tak, abych pouze ctila Boha,“ odpověděla popravdě a zadívala se na své odřené boty. Celá její izolovaná existence – od soukromé dívčí katolické školy v pěti letech až po církevní školu, kde získala diplom jako zdravotní recepční – byla přísně vystavěna kolem služby Pánu. O zločineckém podsvětí nevěděla vůbec nic.

„To ti teď bude hovno platné,“ odplivl si její strýc.

Amalia ztuhla. Na okamžik zauvažovala, že se přeslechla. Vulgárnost té fráze zněla z úst kněze nemístně. Otec Accardi vstal a těžkým krokem přešel k velkému oknu za svým stolem.

„Tvrdě jsem pracoval, abych se stal mužem církve,“ řekl a díval se na hřbitov. „Vždycky jsem silně věřil, že má cudnost má pro Pána nesmírnou hodnotu. Vím, že se Mu to líbí. Tvoje matka byla slabá, nechala se mužem poskvrnit. Naši rodiče to však cítili jinak.“

Amalia ho ještě nikdy neslyšela mluvit o svých prarodičích tak zahořkle. Vroucí vztek valící se z jeho ramen byl děsivý.

„Měli pocit, že byla zneužita, dokonce znásilněna, navzdory tomu, že roztáhla nohy ze své vlastní vůle. Nezáleželo na tom, že ji ten chlapec svedl nebo jí dával falešné sliby. Rozhodla se nechat ojet, a tak v tom zůstala.“

Amalia zalapala po dechu a ruce jí vyletěly k ústům. Čirá vulgárnost deroucí se ze strýcových rtů působila jako fyzický úder.

Její strýc se prudce otočil a ignoroval její šok. „Když ses narodila, tvoje matka se snažila přimět tvého otce, aby přijal zodpovědnost. Místo toho ji zlomyslně ponížil. Způsobil tak obrovskou scénu, že byla připravená spáchat ten nejhroznější z hříchů. Pokusila se o sebevraždu.“

Dech Amaliiny plíce násilně opustil. Tuhle část matčina temného příběhu neznala. V žaludku se jí vytvořil nevolný uzel. „Ona se pokusila zabít?“

„Ano. Červ, který přispěl k tvému stvoření, jí řekl, že by měla ukončit svůj život. Řekl, že v žádném případě dítě nikdy nepřijme a zbytek svých dnů stráví tím, že zajistí, aby celý svět věděl, jak velká to byla děvka. Vyhrožoval, že na internetu zveřejní její skandální a vysoce zničující video.“ Tvář otce Accardiho zrudla přetrvávajícím rozhořčením. „Pocházel z jedné vysoce postavené rodiny tady na Rhode Islandu. Můj otec si uvědomil, jak naprosto devastující dopad by tento skandál měl na jeho podnikání a na mou vycházející kariéru muže Božího. Vzal tedy drastická, násilná opatření do svých rukou.“

Amalia se chytila tvrdého okraje sedadla, klouby jí zbělely na kost. Co proboha měla na tohle říct? „Proč mi to říkáš až teď?“

„Protože ti teď je jednadvacet. Vlastně za pár měsíců dvaadvacet. Je čas dluh splatit.“

„Dluh?“

„Můj otec šel za donem Massimem Castiglionem, bezcitným bossem mafiánské rodiny Castiglione, a požádal ho o pomoc s jejich situací.“ Otec Accardi se ušklíbl v čistém opovržení. „Můj otec se teď peče v pekle za to, že zaplatil za vraždu muže jen proto, že jeho dcera byla novodobá coura, která nedokázala ovládnout své vlastní touhy.“

„Vraždu?“ Amaliin hlas se třásl tak silně, že to slovo sotva dokázala vyslovit.

Její strýc se k ní otočil čelem, ruce pevně sepjaté za zády, a zíral na ni. „Můj otec požádal dona Castiglioneho, aby zavraždil tvého otce a zachránil tak naši rodinu před hlubokou ostudou z matčiných činů. Výměnou za obrovskou sumu v hotovosti a formální zasnoubení don tu krvavou nabídku přijal.“

„Zasnoubení?“ To slovo jí rezonovalo v mysli. Zpívala často na svatbách v kostele, často připravovala jemné prapory pro ohlášky sňatků. Ale v tomto kontextu znělo to slovo jako rozsudek smrti.

„Ano. Byla jsi nabídnuta jako nevěsta nejstaršímu donovu synovi a druhému muži rodiny Castiglione, Valeriovi Castiglionemu. Byla jsi mu zaslíbena od chvíle, kdy ti bylo pouhých pár dní.“

Do Amaliiny hrudi narazil naprostý, čirý šok.

„Naše rodina dostala příkaz udržet tě čistou,“ prozradil jí strýc a zavrtěl hlavou.

To děsivé uvědomění se přes ni převalilo silou přílivové vlny. Každý krutý trest, každé přísné pravidlo, násilné vynucování její fyzické čistoty ze strany rodiny – nic z toho nikdy nebylo doopravdy pro Pána. Nebylo to o víře. Bylo to právně nařízeno smrtící mafiánskou smlouvou. Byla vychována k tomu, aby nebyla ničím víc než nedotčeným platidlem.

„Naneštěstí pro tebe,“ varoval ji tvrdě otec Accardi, „tvůj nastávající manžel nesdílí žádné z křesťanských hodnot, které ti byly odmalička vštěpovány. Je zkažený tím nejodpornějším způsobem.“

Nastávající manžel.

Amalia si připadala, jako by se topila pod vodou a slepě se zmítala proti náhlé, dusivé tíze drtící její hruď. Zvonění v uších nabývalo na ohlušující intenzitě.

„Za přesně jeden týden si vezmeš Valeria Castiglioneho.“

„Nechci.“ Chtěla z místnosti vyběhnout, utéct z kostela a nikdy se neohlédnout, ale věděla, že by ji nohy zradily. Seděla přilepená k židli a nekontrolovatelně se třásla.

„Nemáš naprosto žádnou na výběr, Amalio.“ Chladně ukončil její zoufalou prosbu. „Byla jsi součástí té dohody, která sloužila k vraždě tvého otce a zajištění posvátnosti jména naší rodiny. Pokud od této mafiánské dohody ustoupíme, pak si to se všemi třemi – s tebou, tvou matkou a se mnou – vyřídí.“

„Vyřídí?“ vykoktala ze sebe.

„Zabijí nás, Amalio. S rodinou jako je tato si nezahráváš a nemůžeme jít proti nim. Jsou mocní a nebezpeční a upřímně řečeno, nemohu teď pro tebe udělat vůbec nic. Mafie si konečně přišla vybrat svůj dlouholetý dluh.“ Postavil se vzpřímeně, stíny kanceláře lpěly na jeho kněžském rouchu. „Budeš vdána příští sobotu ráno, přesně tady v tomhle kostele.“

Pohlédl dolů na její malou, třesoucí se postavu. Na prchavou vteřinu se jeho kamenný výraz narušil a nabídl jí poslední pohled, který nebezpečně hraničil se soucitem.

„A kéž se Bůh smiluje nad tvojí duší.“