Ginevriny prsty se zabořily do Amaliiných ramen a třásly jí se zběsilou energií, ze které Amalii drkotaly zuby. „Máme na tuhle nájemní smlouvu společný podíl, Amalio. Nemůžu si dovolit nájem v tomhle bytě, když tu nebudeš. Slíbily jsme si, že to zvládneme spolu. Jestli odejdeš, možná si budu muset sbalit všechny věci a přestěhovat se zpátky k rodičům.“ Slzy se přelily přes Ginevriny spodní řasy a dělaly jí stopy v make-upu, zatímco plakala nad děsivou představou, že přijde o spolubydlící kvůli dohodnutému sňatku v mafii. „Nechci, aby ses ode mě odstěhovala.“

Amalia pustila svá roztřesená kolena a okamžitě kamarádku objala. Pevně Ginevru stiskla, zabořila jí obličej do ramene a cítila děs z toho, že bude vytržena z jediného bezpečného útočiště, jaké kdy poznala. Rhode Island byl její domov. „Miluju tě. Nechci nikam odejít. Nechci se za toho muže provdat.“

„Co budeme dělat?“ naříkala Ginevra do jejího trička, hlas ztlumený látkou.

„Pojďme se znovu podívat na internet,“ řekla Amalia, odtáhla se a setřela si vlastní vlhké tváře. S upínáním se na blednoucí naději popadla zařízení. „Podívejme se, jestli vlastní dům tady na Rhode Islandu. Musí mít místní sídlo kvůli svým operacím. Nemůžu se od tebe odstěhovat. Určitě jsme něco přehlédly.“

Schoulily se nad zářící obrazovkou tabletu a rameny se dotýkaly. Dvě kamarádky prohledávaly internet, zda nenajdou jakoukoli nemovitost, podnikatelskou smlouvu nebo právní dokument, který by spojoval Valeria s Providence. Hledaly jeho příjmení v kombinaci s okolními městy a pátraly po jediné niti, ale pátrání nepřineslo žádné výsledky. Každý kousek nemovitosti, každý firemní podíl ukotvoval mafiánského dědice v jeho newyorském impériu.

Napjaté ticho v ložnici se roztříštilo, když Amaliin mobil na nočním stolku začal zvonit. Ten ostrý zvuk donutil obě ženy nadskočit.

Amalia sebou trhla. Hluboká předtucha jí spadla do žaludku jako kámen. Nesahem po zařízení. Plná obav zírala na zářící obrazovku. Ostrými bílými číslicemi blikalo neznámé číslo, které nepoznala. Nechala ho vibrovat na povrchu dřeva, nechala ho zvonit do tiché místnosti.

„Ty to nezvedneš?“ zašeptala Ginevra, její slzami smáčená tvář byla v šeru pobledlá.

Amalia zavrtěla hlavou. Hrdlo se jí zdálo příliš stažené na to, aby dokázala ze sebe dostat slova. Telefon přestal zvonit a ona rozechvěle, úlevně vydechla, jen aby hned poté zalapala po dechu, když se přístroj o vteřinu později znovu rozsvítil.

„Myslím, že bys to měla zvednout,“ naléhala Ginevra a dloubla ji do paže.

„Co když je to on?“

„Zjisti, co chce.“

„Mám strach.“

„Prostě to udělej, Amalio.“

Amalia se natáhla roztřesenou rukou, přejela prstem po obrazovce a přiložila si telefon k uchu. „Haló?“ dokázala ze sebe dostat váhavým hlasem.

„Nenechávej mě znovu čekat, amoré. Nejsem trpělivý muž.“

Neomalený, panovačný hlas jí vyslal rázovou vlnu po páteři. Byla to temná, hrubá barva hlasu, která si žádala okamžitou poslušnost.

„Omlouvám se, pane,“ zašeptala do sluchátka.

„Valerio.“ To jméno pronesl jako fyzický úder. „Budeš mi říkat Valerio. Těšíš se na sobotu?“

„Měla bych?“ Amalia vrhla pohled na Ginevru, která seděla strnule na matraci s otevřenou pusou v naprostém úžasu.

„Ano. Tvůj život se právě změní, Amalio.“

„Mám svůj život ráda.“ Pevně semkla rty, aby nezačala brečet. Připomněla si, že není slabá. Je to žena, která dokáže snést dvacet brutálních šlehnutí strýcova těžkého koženého biče, aniž by vydala hlásku. Měla vysoký práh bolesti. Byla silná.

„Líbí se ti pracovat v nudné zubařské ordinaci pro muže, který každý tvůj pohyb hlásí tvému paranoidnímu strýci?“ Valerio se krutě bavil jejímu chráněnému, omezenému životu. „Udělala jsi v minulosti někdy jedinou věc bez toho, aby sis vyžádala jeho svaté svolení?“

„Dělám spoustu věcí, které dělat chci.“

„Vyjmenuj tři.“

„Minulý víkend jsem šla do kina a ten film neschválil. Před pár týdny jsme s Ginevrou šly na letní pouť a zůstaly tam dlouho. Včera večer jsme k večeři vypily celou láhev vína.“

Valerio ze sebe vydal drsné zahučení. „Béřu si svatou patronku nudy. Vím, že jsi nikdy nešukala, ale jmenuj tři kluky, se kterými ses líbala.“ Ještě než stačila zpracovat explicitní jazyk, rýpl si do jejího nedostatku zkušeností. „Dělám si srandu. Vím, že jsi nikdy žádného muže nelíbala.“

Amalia zachytila Ginevřin šokovaný pohled a ucítila, jak jí v hrudi náhle vzplála vlna vzpoury. Zvedla bradu a vyhrkla lež. „Tak to líbala.“

Na lince se rozhostilo mrtvolné ticho. Když Valerio znovu promluvil, jeho tón se změnil z výsměšného na drsný. „Kdo? Kdo se opovážil položit rty na to, co je moje?“

Čirá majetnickost v jeho požadavku jí zrychlila tep. Posilněna odporem proti celoživotní podřízenosti Amalia odmítla sklonit hlavu před zločincem bez tváře.

„Možná jsem panna, Valerio, ale to neznamená, že o mě nikdy neprojevil zájem muž, nebo že jsem nikdy neměla zájem o muže,“ opáčila a její hlas se zklidňoval. „Byla jsem i na rande.“

„S kým? Chci ta přesná jména a to hned.“

„Poskytnete mi snad vy vyčerpávající seznam všech žen, se kterými jste randil?“ odsekla a ucítila příval adrenalinu. „Ačkoliv podle toho, co jsem viděla na internetu, by na tom seznamu mohli být i muži. Poskytnete mi spolu se jmény svých minulých partnerek i zprávu o svém sexuálním zdraví? Pokud si máme porovnávat poznámky, všechno, co bych musela sdílet já, by byla hrstka kluků, kteří mě políbili.“

Vybavily se jí fotky, na nichž pózoval nahý se zbraněmi v rukou a skandální snímky zaplavující web. „Moje dobrodružství nejsou vystavena pro celý svět, aby na ně mohl zírat.“

„Líbala ses s více než jedním mužem?“ zeptal se, hlas tichý a nebezpečný.

„S mnoha,“ falešně se přiznala, nechávajíc výmysl, aby dodal odvahu. „Už skoro osmnáct měsíců nebydlím doma ani na univerzitní koleji. Jen to, že má můj strýc špehy u mého zaměstnavatele, u mého sbormistra a u lidí z naší přísně náboženské komunity, neznamená, že si neukradnu chvíle svobody daleko od nich, abych dělala věci, které dělat chci.“

„Jaká rande?“ Ta slova procedil skrz zuby.

Amalia se kousla do vnitřní strany tváře, aby potlačila nervózní uchechtnutí nad jeho zuřivostí. „Byla jsem na rande na večeři, v kině, na procházkách v parku, na kafi. Jednou jsem dokonce šla na místo, kde hrála hlasitá hudba a tancovali jsme ploužáky. Nevěděla jsem až do dneška, že jsem zasnoubená. Jak jsem měla vědět, že si nemusím hledat životního partnera sama?“

Nadechla se a nechala proniknout na povrch své skutečné zoufalství. „Nicméně doufám, že se v sobotu neukážete a celá tahle noční můra zmizí.“

„V sobotu tam budu, Amalio,“ varoval ji. „Nepokoušej se prožít celý život během jednoho týdne. Jestli se opovážíš jít na další rande, dozvím se to a čeká tě fyzický trest.“

Její čelisti se sevřely hořkou záští. Odsekla ostře: „Už jsem trestaná byla.“

Její mysl odkázala na skryté, brutální fyzické jizvy táhnoucí se po jejích zádech. Vystouplé, bílé podlitiny po strýcově neúprosném biči sloužily jako chmurný důkaz její fyzické odolnosti. Kůže pukala znovu a znovu, zatímco její matka stála a mlčky přihlížela. Tyto výprasky snášela už od dětství. Znala bolest.

„Je to tak? Nedokážu si představit, že by tvůj strýček kněz nebo tvá svatá matka byli tak krutí, jako dokážu být já,“ ušklíbl se Valerio.

„Měl váš dnešní večerní telefonát nějaký účel?“ vyštěkla Amalia s roztahujícími se nozdrami. „Kromě toho, abyste mi vyhrožoval, že si mám udržet svou nevinnost, aby mě nezmlátil surovec, který se rád fotí polonahý s vícero ženami, než kolik existuje v celé mé farnosti?“

„Zatím nejsi zasvěcená do toho, kdo jsem, amoré.“

„Nejsem vaše láska. Odmítám se za vás provdat. Nechci nic z toho. Tento týden nepůjdu na žádné rande, Valerio, protože svůj poslední týden strávím půstem a modlitbami k Bohu, aby mě zachránil před ďáblem. Budu číst Bibli dnem i nocí, abych našla cestu ven z tohoto uspořádání.“ Sevřela telefon pevněji, klouby jí zbělely. „Vy nejste dobrý muž, Valerio Castiglione, a já si zasloužím dobrého muže. Ve svém srdci věřím, že přesně tohle pro mě Bůh chce.“

Ve sluchátku jí zaznělo zlověstné zachechtání, ze kterého jí na kůži vyskočila mrazivá husí kůže.

Snadno odmítl její zbožnou víru, když prohlásil: „V jedné věci máš pravdu. Nejsem dobrý muž. Ale to, co chce Bůh, je irelevantní. Ty jsi moje. Ani kdyby Bůh sestoupil přímo z nebe a stál u oltáře, nedokázal by vyrvat to, co mi právem patří, z mého ocelového sevření.“

Sotva popadajíc dech ji rouhavé sebevědomí v jeho tónu zmrazilo až do morku kostí. Zašeptala do telefonu: „Jste zmije.“

Valerio ochotně souhlasil s konstatováním: „Máš pravdu. Jsem. Zmije, když to chceš takhle.“

Amaliino srdce jí divoce bušilo do žeber, z rychlých úderů ji bolelo na hrudi. Litovala svého odvážného vzdoru, když po jeho děsivých slovech na rozloučenou málem omdlela.

„Uvidíš, jak moc velké divoké zvíře jsem v sobotu v noci, až oficiálně zahájíme naše líbánky,“ navrhl hlasem zbaveným veškeré vřelosti. „Jestli by ses měla tento týden za něco modlit, tak by ses měla modlit za výdrž a odolnost, protože to budeš potřebovat.“