Plačící žena na kolenou znamenala pro Valeria Castiglioneho naprosté nic. Její mokrá ústa ho obšťastňovala v matném, jantarovém světle zadní kanceláře, ale ten akt mu nenabízel ani špetku potěšení. Pokaždé, když jí rty sklouzly z tlusté žaludy jeho ptáka, vydala ze sebe bezdechou, zoufalou modlitbu předstíraného potěšení. Mumlala nepřetržitý proud lámané angličtiny, nabízejíc nucenou adoraci pro ú