Silas zíral na masivní diamantový prsten třpytící se v tlumeném světle ložnice a zrada se mu hluboko zavrtala do hrudi. Oči se mu zalily zklamáním, když zavrtěl hlavou. „Takže to poslušné, ohleduplné chování bylo jen zatracené divadlo?“

Helena se tvrdě uchechtla. Její rysy se zkřivily opovržením, které smazalo jakoukoli přetrvávající stopu mateřské náklonnosti, kterou kdy chovala. „Očividně. Když tu před dvěma dny byla Bianca, nemohla z toho diamantu spustit oči. Plánovala jsem jí ho dát k zásnubám s Dominicem. Kdo by si pomyslel, že ho Callista šlohne přímo pod našima rukama?“

Přecházela po koberci, hedvábný župan jí šustil. „To asi nevíš, ale Bianca a Callista spolu chodily do školy. Od základky až po střední. Bianca mi říkala, že kluci Callistu vždycky obletovali a zahrnovali ji drahými dárky. Ona nad tím nikdy ani nemrkla. Prostě si je všechny bez rozmyslu brala.“

„Nechme toho.“ Silas mávl rukou a utnul to kázání. Promnul si čelo a snažil se uvést v soulad obraz té tiché dívky na konci chodby s tímhle náhlým obrazem vypočítavé zlodějky. „Brzy odjede. Vychovávali jsme ji celé ty roky. Měli bychom to prostě nechat plavat a umýt si nad tím ruce.“

Helena se zastavila a probodla manžela přísným pohledem. „Varuju tě hned teď, Silasi. Nedej jí ani cent. Chudí lidé jsou jako bezedné jámy. Jakmile okusí snadno nabyté peníze, budou se vracet a vysávat tě do dna. Nemůžeme dovolit, aby se to stalo naší rodině. Všechno, co máme, patří našim skutečným dětem.“

Silas sevřel rty a přikývl. „Neboj se. Zítra se budu naoko chovat srdečně, ale z mých účtů neuvidí ani cent.“

Zatímco Mercerovi si nahoře vymezovali své malicherné finanční hranice, Callista stála uprostřed své rozlehlé, téměř prázdné ložnice. Zírala na zavazadla seřazená u dveří a na rtech jí pohrával křivý úsměv. Skoro se chtěla začít smát.

V úhledné řadě tu stálo pět elegantních kufrů. Dva praskaly ve švech pod náporem značkových šatů, v jednom se skvěly řady podpatků, další byl nacpaný luxusními kabelkami a poslední obsahoval nespočet prémiových produktů péče o pleť a šperků. Nic z toho svou hodnotou nepřesahovalo pětimístné částky. Ty skutečně nejdražší kousky už Helena zamkla, ale Callistě to nemohlo být víc jedno.

Prošla kolem drahých zavazadel a popadla skromnou cestovní tašku. Hodila do ní pár základních kusů oblečení a tablet a zapnula ji. Ze zásuvky stolu vytáhla dopisní papír, vzala pero a načmárala rychlý vzkaz.

„Jsem pryč. Nedělejte si starosti a ať se vám nestýská!“ přečetla slova nahlas, její hlas byl v tichém pokoji sotva šepotem.

Hodila lístek přesně doprostřed stolu, přehodila si tašku přes rameno a vyklouzla ze dveří. Pohybovala se rozlehlou vilou jako duch, zanechávajíc za sebou každou stopu života, který rodina Mercerových financovala. Zvládla cestu temným, jeskynním obývacím pokojem a dorazila do vstupní haly. Z kapsy vytáhla klíče od domu a přístupovou kartu a upustila je na mramorový konzolový stolek s tichým, definitivním cinknutím.

Otevřela těžké vchodové dveře a vyšla do ostrého nočního vzduchu. Na tyčící se sídlo se ani jednou neohlédla. Místo toho šla po dlouhé příjezdové cestě ke skromnému černému autu zaparkovanému nedaleko brány. Byl to její vlastní vůz, koupený z jejích vlastních úspor. Mercerovi na něj nepřispěli ani jedinou pencí.

Vklouzla na místo řidiče, hodila tašku na sedadlo spolujezdce a nastartovala. Kabinu naplnilo tiché hučení motoru. Callista vytáhla telefon, klepla na uložené číslo a čekala.

Linka se spojila. „S okamžitou platností zrušte všechny smlouvy s Mercer Group,“ nařídila plochým a nekompromisním tónem.

Z reproduktoru se na krátkou vteřinu ozvalo ohromené ticho. Pak se zvukem rozezněla erupce divokého jásotu a pískotu.

„Konečně!“ překřičel živý hlas ten zmatek. „Konečně jsi jim přestala dělat rohožku!“

Callista se tiše, upřímně zasmála. „Omlouvám se za problémy, které jsem způsobila. Ale počínaje dneškem jsem oficiálně pryč z té rodiny. Už nejsou naším problémem.“

Ze sluchátka zabublal další smích. „Všichni jsou tady na základně! Pojď to s námi oslavit. Máme připravené pití!“

Chaotická směsice hudby, cinkání skleniček a hlučných gratulací zaplavila malý prostor jejího auta.

„Sakra jo!“ zařval další hlas blízko mikrofonu. „Gratuluju ke správnému rozhodnutí a odříznutí té mrtvé váhy. Hned zítra ráno budu kontaktovat kancelář Silase Mercera a ukončím všechna jejich partnerství s Aether Group.“

„I kdyby se připlazili na kolenou a prosili, neustoupíme,“ přidal se znovu první hlas, prakticky vibrující vzrušením.

Callista se hravě ušklíbla a promnula si spánky, protože z té hlasitosti jí už začínala třeštit hlava. „Zrovna řídím. Promluvíme si později.“ Ukončila hovor, zařadila a odjela z té opulentní čtvrti.

Neměla tušení, že hned přes ulici, zahalené hustými stíny dubů, stálo elegantní černé SUV s běžícím motorem. Číhalo ve tmě jako predátor čekající na ideální okamžik k útoku a jeho posádka sledovala každý její pohyb.

Sterling Vance se opřel o měkké kožené sedadlo SUV a jeho ostrý pohled se upíral na koncová světla Callistina odjíždějícího vozu. V okamžiku, kdy její auto zahnulo za roh, vydal úsečný rozkaz.

„Sledujte to auto. Držte se mimo dohled.“

„Ano, pane,“ odpověděl Marcus Reed ze sedadla řidiče. Tajemník plynule zařadil rychlost, vyjel na silnici a sledoval Callistu z bezpečné, nezjistitelné vzdálenosti.

Marcus nespouštěl oči ze silnice, ale mysl mu běžela na plné obrátky. Ticho v kabině bylo těžké. Po několika mílích kličkování nočním provozem města jeho zvědavost nakonec překypěla. Vrhl rychlý pohled do zpětného zrcátka.

„Pane Vanci, vrátil jste se domů a letěl jste až do Oakhaven City ze specifického důvodu,“ začal Marcus a pečlivě volil slova. „Pamatuji si, že vaším prvořadým cílem bylo setkat se osobně se Silasem Mercerem. Chtěl jste prozkoumat, jak se mu podařilo ulovit exkluzivní distribuční práva Aether Group pro East Bank.“

Sterling nijak neodpověděl. Seděl s rukama zkříženýma na hrudi, oči zavřené, dech pravidelný.

Marcus polkl a sevřel volant pevněji. „Ale ve vteřině, kdy se objevila ta dívka, jste veškerou svou pozornost přesunul na ni. Máte o ni zájem?“

V duchu se Marcus prakticky modlil za ano. Kdyby jeho stoický, prací posedlý šéf někdy projevil upřímný zájem o ženu – ať už jí bylo osmnáct nebo osmatřicet – Marcus by uspořádal průvod. Zpíval by chvalozpěvy nebesům.

Sterling však mlčel, jeho výraz nečitelnou maskou, nevyvedený z míry onou všetečnou otázkou.

Marcus, tvrdohlavý až na půdu, odmítl nechat to téma umřít. „Bývala to zlatá holka rodiny Mercerových. Teď si změnila jméno na Callista Thorneová. Před dvěma týdny dělala přijímací testy. Minulý týden zjistila, že není Silasova biologická dcera. Dneska se měla balit, aby se setkala se svou skutečnou rodinou.“

Odmlčel se a nadechl. „Z toho, co odhalila má počáteční prověrka, je slušně vychovaná, vzdělaná a drží se stranou. Kromě toho, že je k sežrání nádherná a je to špičková studentka, na papíře nevyčnívá vůbec nic jiného. Tak proč ten náhlý intenzivní zájem?“

Sterlingovo pokračující mlčení jen přilévalo olej do ohně Marcusovy spalující zvědavosti.

„Nechci do toho strkat nos,“ naléhal Marcus a jeho tón přešel do něčeho naléhavějšího. „Ale exkluzivní distribuční smlouva Mercer Group s Aether Group brzy vyprší. Pokud si ji nepojistíme teď, budeme nuceni čekat další tři roky. Takové zdržení si nemůžeme dovolit. Lydiina léčba nemůže počkat. Musíme najít doktora Callu a Mercerovi jsou naše jediná spolehlivá stopa.“

Tichý šum pneumatik o asfalt vyplňoval prostor, než Sterling konečně otevřel oči. Chladný, analytický záblesk v jeho pohledu pronikl přímo skrze stíny zadního sedadla.

„Pracujete pro mě už roky,“ řekl Sterling, jeho hlas byl jen tiché, mrazivé zamumlání. „A pořád nevidíte, v čem je jiná?“

Marcus zamrkal, na okamžik vyvedený z rovnováhy. Trvalo mu vteřinu, než zpracoval, že Sterling skutečně mluví o Callistě. Zamračil se a probíral si každý detail toho krátkého setkání před Mercerovou vilou. Analyzoval její držení těla, její oblečení, způsob, jakým šla k autu. Hledal skryté zbraně, tajné signály nebo jakékoli známky trénovaného agenta.

Navzdory tomu, že si lámal hlavu, na nic nepřišel. Poraženecky si povzdechl.

„Kromě jejího vzhledu na ní nevidím nic zvláštního,“ přiznal Marcus a do hlasu se mu vkradla těžká dávka fascinace. „Prosím, poučte mě.“