Sterling se mírně předklonil a stíny se přesunuly po jeho ostrých rysech. „Nahlédl jsem do jejího vozu,“ zamumlal hlasem, který nesl nepopiratelnou autoritu. „Každá součástka je špičková. A co víc, možná opravdu vlastní Skywrought.“

Marcus málem dupl na brzdy. Oči mu střelily k zpětnému zrcátku. Skywrought? Ten neuvěřitelně vzácný materiál, který Sterling lovil už roky? Použít něco tak k nezaplacení na obyčejném autě pro každodenní jízdu hraničilo s šílenstvím.

„Tím ale neskončila,“ pokračoval Sterling. „Motor a pneumatiky prošly zásadními úpravami. Výkon toho auta hravě strčí do kapsy na zakázku postavený luxusní sporťák.“

Marcus věděl, že Sterlingovo oko pro automobilové inženýrství je bezchybné. Tiše hvízdl. „Neuvěřitelné. Nedává to smysl, aby byl někdo v jejím věku tak talentovaný.“

„Celý průmysl si pořád láme hlavu nad tím, jak Silas Mercer uzavřel tu distribuční dohodu s Aether Group,“ řekl Sterling. „Callista by mohla být tím chybějícím dílkem téhle skládačky.“ Odmlčel se a upřel pohled na silnici před sebou. „Pak je tu to podivné spojení mezi rodinou Mercerových a doktorem Callou. Říká se, že Silasova matka Callistu prakticky zbožňuje. Tahle dívka by mohla mít cenné informace, které potřebujeme k vypátrání doktora Cally.“

Marcus vstřebal informace a jeho stisk na volantu povolil. „Rozumím. Zařídím důkladné prověření její minulosti.“

O několik minut později SUV zastavilo před luxusním rezidenčním komplexem. Přes tónovaná skla sledovali, jak Callistino upravené monstrum proklouzlo bezpečnostní bránou. Marcus vypnul motor, rozhodl se raději zůstat v pozadí, než aby na sebe poutal pozornost.

Zíral na tyčící se železná vrata. „Její biologičtí rodiče jsou prý chudí jako kostelní myši,“ zamumlal Marcus, když si dával ty rozpory dohromady. „A Silas Mercer je notoricky známý lakomec. Není možné, že by jí Mercerovi dali moc. A přesto je tady, spí v luxusním sídle, kde byty stojí čtyřicet tisíc za stopu čtvereční, a jezdí v autě v hodnotě celého jmění. Rozhodně netrpí nouzí o peníze.“

Sterling se opřel, jeho vystupování se vrátilo k obvyklému chladnému odstupu. „Dnes v noci ji budeme pečlivě sledovat. Zítra zachytíme stopu znovu.“

Marcus pocítil náhlý příval energie. Callista už nebyla jen nudná prověrka; byla to živá záhada. „Rozumím, pane Vanci.“ Usadili se na sedadlech a připravili se na dlouhou noc.

O blok dál zaparkovala Callista své auto na vyhrazeném místě. Všimla si toho neznámého SUV, které ji sledovalo už před několika mílemi, ale prostě se rozhodla ho ignorovat. Momentálně neměla co skrývat. Mířila do svého soukromého bytu, ne do své tajné podzemní laboratoře. Kromě toho moc dobře věděla, že se jí nikdo nemůže dotknout bez ohledu na to, co na ni vyšťourají. Vyjela výtahem nahoru, vešla do svého tichého bytu, osvěžila se, přepnula telefon do tichého režimu a usnula ve chvíli, kdy se její hlava dotkla polštáře.

Následujícího rána proudilo francouzskými okny do bytu sluneční světlo. Callista mrkáním odehnala spánek, protáhla si údy a pak sáhla po telefonu na nočním stolku. Obrazovka se rozsvítila a ukazovala dva zmeškané hovory a textové zprávy z neznámého čísla. Klepla na upozornění a očekávala spam, ale ten zdvořilý tón ji zaskočil.

[Ahoj, Callisto. Tady Gideon a Elise Thorneovi. Zkoušeli jsme volat už dříve, ale zdálo se, že máš vypnutý telefon. Říkali jsme si, že možná ještě odpočíváš, tak posíláme raději tuhle zprávu.]

Když četla ta slova, v místnosti zavládlo chvilkové ticho. Přejela prstem dolů na další zprávu.

[Bydlíme od tebe docela daleko a naše adresa se může trochu špatně hledat. Chtěla bys, abychom tě vyzvedli?]

A pak ta poslední: [Tady je naše adresa. Ale rádi tě vyzvedneme, kdybys raději chtěla.]

Callista zírala na zářící obrazovku. V hrudi jí rozkvetlo zvláštní, neznámé teplo. Strávila osmnáct let v domácnosti Mercerových, na místě definovaném chladným kalkulem a transakční náklonností. Tato upřímná, opatrná laskavost od jejích biologických rodičů zjemnila tvrdé rysy její tváře.

Než začala psát, prsty se jí vznášely nad klávesnicí. [Děkuji. Přijedu sama a měla bych tam být kolem poledne.]

Téměř okamžitě vyskočila bublina chatu s odpovědí. [Dobře. Zrovna připravujeme oběd. Dej nám vědět, jestli máš nějaké preference nebo dietní omezení.]

Na takovou míru vřelosti Callista nebyla zvyklá. Společenské konverzaci se většinou vyhýbala jako čert kříži. Přesto si nemohla pomoct a představovala si roztomilý starší pár pobíhající po malé kuchyňce, jak se nervózně připravuje na příjezd své dcery. Na rtech se jí objevil vzácný úsměv.

Klepla na klávesnici s emotikony a odeslala zpět smajlíka. [Nejsem vybíravá. Cokoli uvaříte, bude skvělé!]

Následovala krátká pauza, jako by pečlivě proplouvali obrazovkou svého chytrého telefonu. Poté dorazila odpověď se dvěma smajlíky. [Perfektní! Moc se těšíme, až u nás budeš.]

Callista se tiše uchechtla. Dokázala si živě představit, jak Gideon a Elise strávili spoustu času tvorbou téhle přesné zprávy. Položila telefon a zamířila do sprchy, její nálada byla znatelně lehčí.

O třicet minut později Callista vyšla ven, plně oblečená a připravená. Popadla telefon, přehodila si tašku přes rameno a opustila byt. Cestou ven se zastavila v nedaleké kavárně a vzala si černou kávu a jednoduchý sendvič. Usadila se na sedadlo řidiče, zadala Thorneovu adresu do GPS a vyrazila na dlouhou jízdu z nové části města.

Silueta města postupně ustupovala tišším, starším čtvrtím. Jak sledovala modrou čáru na obrazovce GPS, telefon jí zabzučel přes systém Bluetooth v autě. Na palubní desce zablikal příchozí hovor od Iris Westové.

Callista klepla na volant, aby to zvedla. „Řekni mi, že něco máš.“

„Ještě jsem nenašla úplně všechno, ale odhalila jsem většinu,“ naplnil kabinu břitký hlas Iris.

„Povídej, poslouchám,“ odpověděla Callista a usrkla kávy.

Iris věděla, že Callista nemá žádnou trpělivost pro chození kolem horké kaše, a tak se do toho vrhla rovnou. „Před deseti dny někdo anonymně poslal dopis Silasovi Mercerovi a jeho ženě. V dopise se psalo, že dvojčata, která měli před osmnácti lety, jsou stále naživu a že ty nejsi jejich biologická dcera.“

Callistiny oči se zúžily a její pozornost se upřela na silnici před ní.

„Tím to neskončilo,“ pokračovala Iris. „Odesílatel přiložil fotky těch dvojčat a ověřený test otcovství. Po přečtení zpanikařili. Tajně ti vzali vzorek krve na další test, který oficiálně potvrdil, že nejsi jejich dcera.“

Callistina mysl se okamžitě vrátila k minulému týdnu. Helena ji zahnala do kouta v obývacím pokoji a agresivně trvala na tom, že jí ostříhá nehty. Byla to tak bizarní, pro ni netypická chvíle. Během toho ji Helena střihla do kůže, až vytekla krev, a pak tu nepatrnou ranku pečlivě vyčistila vatovou tyčinkou, než spěšně odešla. Callistě to v tu chvíli přišlo neuvěřitelně zvláštní. Helena předtím nikdy neprojevila ani špetku mateřského zájmu.

Takže takhle získali mou krev, pomyslela si Callista a zalilo ji chladné zjištění.

Když Callista mlčela, Iris mluvila dál. „Poté, co si potvrdili pravdu z tvé krve, Mercerovi obdrželi druhý anonymní dopis. Tenhle obsahoval podrobné informace a kontaktní údaje na skutečná dvojčata. Okamžitě se s nimi spojili. Zároveň si najali soukromého detektiva, aby vypátral tvé biologické rodiče. Tehdy si tě konečně posadili, všechno ti řekli a hnali tě do balení kufrů.“

Callista udržovala stálou rychlost, její výraz dokonale klidný i přes ty bomby, které kolem ní padaly. „Takže ten, kdo ty dopisy poslal, musí být někdo velmi blízký mně a Mercerovým. Věděl přesně, jak spustit celý tenhle řetězec událostí.“

„Přesně tak,“ souhlasila Iris. „Ale byli extrémně opatrní. Dobře zametli své digitální i fyzické stopy. Zatím se mi nepodařilo odesílatele vypátrat.“

„Dej si načas,“ řekla Callista ležérním tónem. „Pokud jsou tak blízko, nakonec udělají chybu. Takoví lidé chtějí vždycky vidět následky své práce.“

„Rozumím,“ řekla Iris a v pozadí se ozvalo klapání klávesnice. „Je tu ještě jedna věc. Šťourala jsem v minulosti. Zjistila jsem, že před osmnácti lety si Thorneovi vedli finančně docela dobře. Tvoje biologická matka a Silasova žena porodily v nemocnici St. Mary přesně ve stejný den.“ Iris se odmlčela a nechala váhu svých dalších slov viset ve vzduchu. „Tvoje matka také čekala dvojčata.“

Callista mírně šlápla na brzdu, náhlé zpomalení hodilo její tašku dopředu. Vyjekla a srdce jí vynechalo úder, když se jí kousky skládačky v hlavě srazily dohromady. „Takže... Možná mám bratra nebo sestru z dvojčat?“