Gideon shlížel na Hazel chladnýma, nonšalantníma očima mandlového tvaru, které nenabízely žádný prostor pro vyjednávání ani sentimentalitu. Stanovil svou autoritu nad jejich novým uspořádáním a s ledovou přesností pronesl své pokyny.

„Moje vila je ve Willow Garden,“ oznámil. „Adresu a heslo vám pošlu později. Nastěhovat se můžete už dnes večer.“

Než stihla plně zpracovat realitu stěhování do domu svého šéfa, stroze ji informoval o jejich nadcházejícím programu.

„Zítra vás vezmu na setkání s dědečkem,“ pokračoval Gideon a bezcitně nastínil parametry jejich transakčního vztahu. „Za půl roku se rozvedeme. Během této doby ho jen musíte přemlouvat a dělat mu radost. Na nic jiného nemyslete.“

Hazel chápala, že její bizarní funkční období jakožto „paní Hayesové“ je pomíjivé a divadelní, a tak jen přikývla. Hnána však svou hlavní motivací pro toto šílenství, naléhala na něj, aby jí dal konkrétní potvrzení.

„Rozumím. Ohledně mého otce...“

Gideon se podíval na hodinky a dal jí stručný, definitivní slib. „Okamžitě někoho pošlu, aby udělal potřebná opatření.“

„Dobře. Děkuji, pane Hayesi.“

Bez jediného ohlédnutí se otočil na podpatku, plynule nastoupil do svého bezchybného, černého Rolls-Royce a odjel. Hazel, která zůstala stát sama na chodníku, sáhla do kapes. Srdce jí kleslo. Poté, co zaplatila svou polovinu poplatků za registraci manželství, jí zbylo přesně padesát centů. V duchu hořce proklela bezcitného kapitalistu, který se ani neobtěžoval nabídnout své nové manželce odvoz domů, a donutil ji trmácet se na nedalekou zastávku a natlačeným městským autobusem se vrátit do její mizerné reality.

V okamžiku, kdy Hazel dorazila k budově svého starého bytu, pověstně mizerná zvuková izolace vysílala zlomyslné intrikaření její adoptivní matky hlasitě a jasně. Ještě než stihla zasunout klíč do zámku, chodbou se rozlehl pronikavý hlas Brendy Fowlerové.

„Neboj se, Felixi,“ ujišťovala Brenda svého biologického syna. „Pan Briggs je z tvé sestry nadšený. Ať se stane cokoli, vymyslím způsob, jak ji k sňatku s ním donutit. Do té doby budeme mít dost peněz za nevěstu, abychom vyrovnali dar pro Chloe a zajistili zálohu na tvůj nový dům.“

Když otevřela dveře a vstoupila do dusivého prostoru, byla agresivně přepadena. Brenda ji zahnala do kouta a nestydatě vychvalovala odporného, postaršího Grahama jako naprosto slušnou partii, přičemž zdůrazňovala zejména to, že by po Hazel ani nepožadoval, aby si prošla bolestí při rození dětí.

Znechucena matčiným do očí bijícím transakčním pohledem na její život, Hazel v naprostém vzdoru obrátila oči v sloup. Byla neohromená a znechucená vyhlídkou, že by se měla stát poslušnou macechou cizích dětí. Zůstala stát na svém, překřížila si paže a ostře odsekla.

„Říkej si, co chceš, ale já si ho nevezmu.“

Otevřený vzdor způsobil, že Brendina tvář zrudla zuřivým rozhořčením. Praštila rukou do jídelního stolu a deklarovala tak svou neústupnou autoritu nad Hazelinou budoucností.

V okamžiku hluboce uspokojujícího triumfu se Hazel na rtech usadil chladný, odtažitý úsměv. V klidu rozepnula kabelku, sáhla dovnitř a vytáhla z ní nový, právně závazný oddací list. Zvedla ho tak, aby ho Brenda viděla, a s nepřehlédnutelnou jasností prohlásila: „Už jsem vdaná. Bigamie je trestný čin.“

Brenda ze sebe vydala ostré, přehnané nadechnutí. „Ty už jsi vdaná?! Za koho?“ Oči se jí rozšířily naprostou hrůzou a zoufale se vrhla vpřed, aby oficiální dokument vytrhla.

Hazeliny reflexy byly rychlejší. Rychle list bezpečně schovala a úmyslně tajila ohromující totožnost svého nového manžela, miliardářského prezidenta skupiny Hayes Group. Místo toho hodila na stůl svou standardní občanku a vymyslela si hladkou, bezchybnou lež, aby tu zlatokopku rozzuřila.

„Pracuje jako číšník v jedné restauraci,“ prohlásila Hazel s předstíranou nevinností. „Copak jsi nechtěla, abych se co nejdřív vdala a vypadla z tohohle domu? Tvé přání se splnilo.“

Ponechávajíc Brendu, aby se v teatrálním záchvatu výbušného vzteku dramaticky chytala za hrudník, se Hazel klidně otočila zády a zamířila rovnou do svého stísněného pokoje, aby si sbalila svých pár švestek.

O pouhých pár minut později byl klid narušen. Brenda násilím vtrhla do pokoje a plivala jed.

„Hazel, je mi jedno, za koho ses provdala!“ ječela Brenda. „Felix a Chloe se budou brzy brát, takže musíš jako starší sestra něčím přispět!“

„Nemám peníze,“ odpověděla chladně Hazel.

Brenda popadla Hazel za paži. „Pak se s tím mužem okamžitě rozveď a vezmi si Grahama! Vychovávali jsme tě celé ty roky. Jako sestra nemůžeš svého bratra jen tak odstrčit!“

V Hazeliných očích se mihl záblesk ledového chladu, když hrubě odstrčila Brendinu natahující se ruku od svého kufru.

„To táta byl ten, kdo mě celé ty roky vychovával,“ oplatila úder Hazel a z jejího hlasu odkapávala nahromaděná zášť. „Od té doby, co měl tu autonehodu, jsem tvrdě pracovala, abych si vydělala na školné na univerzitě. Kdy jsi ty přispěla k mé výchově?“

Přesunula svůj pronikavý, neodpouštějící pohled na Felixe, který se zbaběle opíral o rám dveří a sledoval ten chaos, a zasadila závěrečnou, zničující ránu jejich toxické dynamice.

„Navíc nejsem tvá biologická dcera. Nemám žádnou povinnost pomáhat tomuhle mladšímu bratrovi, se kterým mě nepojí vůbec žádná pokrevní spřízněnost!“

Krutá pravda těžce visela ve vzduchu. V křehkých dvanácti letech se Hazel probudila na nemocničním lůžku a po katastrofální autonehodě ztratila všechny své vzpomínky. Thomas Brooks, laskavý muž, který pracoval v nemocnici, ji tehdy s láskou adoptoval. Během těch náročných let se její hluboké, nerozbitné pouto vytvořilo pouze s Thomasem, a zůstala navždy neodvolatelně odtržená od manipulativní Brendy a parazitujícího Felixe.