Hazel zapnula svůj otlučený kufr a zavřela dveře před Brendiným ječivým hlasem. Rychle odvlekla své skromné věci ven k čekajícímu taxíku. Úmorné srpnové horko se drželo městských ulic, zatímco mířila do exkluzivní čtvrti Willow Garden. Dorazila kolem sedmé večer, jen aby zjistila, že uvázla venku před impozantními branami čtvrti.

Gideon slíbil, že jí pošle konkrétní číslo vily a heslo k bezpečnostní bráně, ale obrazovka jejího telefonu zůstávala prázdná. Projela své kontakty a uvědomila si, že na něj nemá ani telefonní číslo, aby mu zavolala a připomněla mu to.

Bez jakékoli jiné možnosti se Hazel přikrčila nedaleko tyčících se kamenných sloupů vjezdu. Z betonového chodníku vyzařovalo do něj zapečené denní horko. Vlhký vzduch se jí lepil na kůži a na zátylku se jí hromadil pot, jak se pomalu snášel soumrak.

Vlekla se trýznivá hodina. Nakonec se elegantní silueta černého Rolls-Royce snesla k obrubníku a zpomalila.

Nohy jí bolestivě brněly, okradeny o cit z toho, jak se tak dlouho krčila na tvrdé zemi. Neschopna se postavit zvedla slabou, třesoucí se ruku a chraplavým hlasem zavolala: „Pane Hayesi, pane Hayesi…“

Když Gideon zaslechl ten slabý zvuk, dupl na brzdy. Luxusní vozidlo hladce zastavilo. Vystoupil, jeho tmavé obočí se svraštilo v nefalšovaném překvapení, když se zadíval dolů na svou novou manželku choulící se na špinavém chodníku.

„Co vás sem přivádí?“ zeptal se a jeho tón byl protkán zmatkem.

V Hazelině hrudi zabublala vlna hluboce zakořeněné frustrace, ale svou stoupající zlost mistrně maskovala. Na rty si přilepila upjatý, profesionální úsměv, opřela se rukou o hrubou texturu kamenné zdi a donutila se vstát. Do lýtek jí vystřelily jehličky.

„Neřekl jste mi přesnou adresu ani heslo,“ upozornila ho a její hlas měl nebezpečně blízko k tomu, aby přeskočil. „Kam jinam jsem mohla jít?“

V jeho stoických rysech se mihl záblesk pochopení. „Omlouvám se. Odpoledne jsem byl zaneprázdněný jednáním a zapomněl jsem na to,“ vysvětlil chladně, ačkoliv jeho omluvě chyběla skutečná vřelost. Přešel na stranu spolujezdce, aby jí otevřel dveře, a odmlčel se jen proto, aby na ni vrhl ostrý, hodnotící pohled. „To jste mi to teď vyčítala?“

Hazel spolkla svou uštěpačnou odpověď a udržela svůj vztek pevně na uzdě. Nenabídla mu žádnou odpověď, jen mlčky naložila svůj těžký kufr do kufru auta.

O pár minut později zastavili u rozlehlého bungalovu. Hazel následovala Gideona dovnitř a v duchu si zaznamenávala přístupový kód od dveří, který po cestě pronesl. Interiér představoval propastnou rozlohu ultraminimalistického designu, samé chladné tóny a ostré linie, které navozovaly královskou atmosféru.

Gideon okamžitě vklouzl zpět do své role diktátorského generálního ředitele a stanovil základní pravidla jejího bydlení. Stál v rozlehlé vstupní hale a dlouhým prstem ukázal nahoru na skleněné schodiště.

„Vy zůstanete v pokoji vlevo ve druhém patře. Napravo je moje ložnice a pracovna. Do mých pokojů nesmíte vstoupit bez mého povolení. A nedotýkejte se vystavených předmětů.“

„Dobře,“ přikývla Hazel poslušně a potlačila povzdech.

Navzdory dusivým hranicím si rozumově zdůvodnila, že žít pod jednou střechou s tímto chladným mužem je mnohem snesitelnější než snášet toxické intrikování Brendy a Felixe. S drtivou tíhou otcových astronomických účtů za lékařskou péči vyřešenou jejím novým manželem ji zalila vlna opravdové úlevy. Bez tohoto břemene si spočítala, že by si konečně mohla začít odkládat své výdělky. Brzy by tak měla dostatek prostředků na solidní akontaci malého, nezávislého bytu v Oakhaven.

Hazel odvlekla svá zavazadla nahoru a pečlivě si vybalila své nemnohé oblečení do masivní, prázdné skříně. Právě když zavírala dveře šatníku, ozvalo se na její dveře autoritativní zaklepání.

Gideon stál v zárubni oblečen v ležérním domácím oblečení. Beze slova jí strčil složku se silnými dokumenty.

„Tady jsou mé koníčky a preference,“ přikázal chladně. „Zapamatujte si je do večera. Zítra se před dědečkem nesmíte prozradit.“

Hazel přijala tu těžkou složku a skrývala vnitřní úpění nad samotným objemem informací. Vzhlédla k němu a mírně vzdorovitě se zeptala: „A co moje preference? Musím vám je říct?“

Jeho oči zůstaly netečné. „To není nutné,“ odpověděl chladně, načež se otočil na podpatku a odešel. Se svými rozsáhlými firemními zdroji už prověřil každý obyčejný detail jejího původu.

Ponechána sama ve svém novém prostorném pokoji se Hazel svalila na plyšovou matraci a prolistovala si ten absurdní dokument. Zarazila se v naprostém neuvěření nad tou obsedantní úrovní detailů. Ten megaloman dokonce věnoval konkrétní část přesné velikosti svého spodního prádla.

Poté, co si dala dlouhou sprchu, aby ze sebe smyla večerní pot, vzala do ruky telefon a napsala zdvořilou textovou zprávu svému řediteli oddělení, Richardu Caldwellovi. Potřebovala oficiálně požádat o volno na zítřejší den, aby se ráno mohla setkat s Gideonovou dědečkem a poté navštívit svého otce v kómatu.

Znala svého zlomyslného, pomstychtivého šéfa, a tak se obrněla trpělivostí. Podle očekávání se její obrazovka téměř okamžitě rozsvítila jeho jedovatou odpovědí.

„Slečno Brooksová, jak se opovažujete žádat o volno hned na zítřek, když jste už odpoledne chyběla? Vaši žádost o volno neschválím. Pokud se zítra neukážete, přijdete o celý bonus za docházku!“

Hazel seděla na okraji postele a nepřítomně zírala na zářící obrazovku. V hrudi se jí těžce usadil hluboký pocit úzkosti. V Hayes Group dělal tolik žádaný bonus za plnou docházku ohromujících tisíc dolarů. Její finanční situace byla momentálně napjatá a ztráta těch peněz navíc pro ni znamenala krutou ránu. Jenže vynechat tohle klíčové, velmi důležité setkání s Gideonovým dědečkem prostě nepřipadalo v úvahu.