Stálé, monotónní hučení proudových motorů se přenášelo skrz podrážky mých bot, tupý hukot, který jen stěží přehlušil úzkostné bušení mého vlastního srdce. Pohled jsem měla upřený na malé oválné okénko a sledovala, jak nekonečná rozloha nedotčených bílých mraků postupně ustupuje rozlehlé, sluncem rozpálené mřížce kalifornského pobřeží. Klesali jsme. Prsty jsem svírala okraj plastové loketní opěrky, až mi zbělely klouby, zatímco vlna dusivé nostalgie hrozila, že mi rozdrtí hrudník.

Dva roky. Byly to už dva dlouhé, izolující roky, co jsem si sbalila kufry a utekla do chaotické anonymity New Yorku. Fyzická vzdálenost nebyla jen moje volba; byla to zoufalá nutnost pro můj křehký rozum. Potřebovala jsem oceán betonu a oceli mezi sebou a těmi mučivými vzpomínkami na onu osudnou noc před sedmi lety. Vzpomínka na měsíční svit, na růžové vílí šaty, na zubaté úlomky mého roztříštěného srdce na studené dřevěné podlaze – to všechno jsem pohřbila hluboko do těch nejtemnějších koutů své mysli.

Moje myšlenky prořízlo těžké, ubohé sténání. Odvrátila jsem hlavu od okna.

Declan se sesunul na sedadlo vedle mě, jeho kůže měla zřetelný, nezdravý odstín bledě zelené. Čelo mu pokrývala tenká vrstva studeného potu a jeho světle modré oči byly pevně zavřené v čistém utrpení. Od chvíle, kdy jsme nastoupili, ho trápila těžká žaludeční viróza, která proměnila něco, co mělo být pohodovým letem přes celou zemi, v neúprosný maraton utrpení.

"Jak se držíš?" zamumlala jsem a udržovala hlas jemný.

Declan ze sebe vydal další žalostný zvuk, svalil hlavu po opěrce a podíval se na mě. "Přísahám na svůj život, že se už nikdy ani nepodívám na zbylé makarony. Byla to chyba. Obrovská, katastrofální chyba."

Zmohla jsem se na soucitný úsměv, vytáhla jsem z tašky čistý kapesník a otřela mu z čela pot. "Je mi to tak líto, Declane. Měl jsi zůstat v New Yorku. Cestovat v tomhle stavu je mučení."

"Omlouvat se nemusíš," zachraptěl a vynutil si chabý, chlapecký úsměv, který se však vůbec nedotkl jeho vyčerpaných očí. "Byla to moje volba. Říkal jsem ti, že chci jet s tebou."

Navzdory nevolnosti, která se jím proháněla, natáhl ruku a jeho teplá, mírně zpocená dlaň si našla tu mou. Něžně propletl naše prsty, aby se o mě ukotvil. Podívala jsem se na naše spojené ruce a v žaludku mi škublo složitým pocitem viny.

Randili jsme spolu exkluzivně už šest měsíců. Po třech solidních letech neochvějného přátelství to připadalo jako přirozený, nepopiratelný vývoj. Když každý jiný pokus o randění shořel během několika týdnů, Declan byl jistota. Byl bezpečný. Byl milý. Podle všech logických měřítek byl ideálním přítelem. Nikdy na nic netlačil, nikdy nehrál psychologické hry a moji objednávku kávy znal zpaměti.

"Miluju tě," řekl Declan potichu.

Ta slova visela v úzkém prostoru mezi námi, těžká a plná očekávání. Hruď se mi stáhla. Zírala jsem do jeho upřímných očí a cítila to známé, zarputilé otupění svého vlastního srdce. Své city mi vyznal už nesčetněkrát, vyléval ze sebe oddanost, abych si ji vzala, ale já v sobě nikdy nenašla sílu mu ta slova oplatit. Hluboce mi na něm záleželo. Respektovala jsem ho. Ale ten ničivý, vše pohlcující oheň? Ten tam prostě nebyl. Stále jsem čekala na ten nedosažitelný den, kdy mé city budou tak hluboké, a modlila se, aby čas ten plamen nakonec zažehl.

Donutila jsem se k vděčnému úsměvu, jemně mu stiskla ruku a otevřela ústa, abych mu nabídla nějakou konejšivou náhradu.

*Cink.*

Kabinou se rozlehl náhlý zvuk z reproduktoru nad námi.

"Dámy a pánové, zahájili jsme klesání k mezinárodnímu letišti v Los Angeles. Ujistěte se prosím, že jsou vaše bezpečnostní pásy bezpečně zapnuté."

Tiše jsem vydechla a v duchu děkovala nebesům za tak dobře načasované vyrušení. Declan mi ruku ještě jednou stiskl a pak ji pustil, aby nahmatal svůj bezpečnostní pás, milosrdně vyrušen z pozornosti další křečí v žaludku.

V okamžiku, kdy jsme vystoupili z letadla ven do chaotického, sluncem zalitého letištního terminálu, se vzduch změnil. Do nosu mě praštila povědomá vůně oceánského vánku a výfukových plynů a vtáhla mě zpátky do života, který jsem se tak moc snažila nechat za sebou.

"Sylvie!"

Sotva jsem měla čas zaregistrovat zvuk svého jména, a už mě pohltilo prudké, nadšené objetí. Máma mě zmáčkla tak silně, až mi křuplo v páteři, a její radost z ní vyzařovala ve vlnách.

"Podívej se na sebe! Konečně jsi doma!" Stáhla se zpátky, ruce mi nechala na ramenou a zářila na mě.

"Ráda jsem zpátky, mami," řekla jsem, a skrze moji úzkost prorazil upřímný úsměv.

Podívala jsem se přes její rameno a zjistila, že pár kroků od nás stojí táta. Věnoval mi vřelý, láskyplný úsměv, ale v okamžiku, kdy mu pohled sklouzl stranou, celý ztuhl. Jeho bystré, ochranitelské oči pomalu přejížděly po Declanovi. Můj přítel vypadal, že by ho porazil i mírný větřík. Byl shrbený dopředu, svíral si žaludek a z tváře se mu vytratila veškerá barva.

Táta nevypadal ohromeně.

Cesta do domu byla vyplněná maminčiným kulometným štěbetáním, ve kterém probrala všechno od sousedských drbů až po své nejnovější zahradnické projekty, a účinně tak zaplňovala ticho, které za sebou zanechával Declan, zatímco se na zadním sedadle tátova auta zoufale soustředil na to, aby se nepozvracel.

Když jsme konečně vjeli na důvěrně známou příjezdovou cestu mého dětského domova, tyčící se duby a pěstěné trávníky vypadaly úplně stejně. Nic se nezměnilo, přesto jsem si připadala jako cizinec vstupující na filmové natáčení.

Sotva jsme prošli vchodovými dveřmi a Declan pustil tašku na dřevěnou podlahu, tvář se mu zkřivila v panice. "Omluvte mě, pane Sterlingu, ale kde je—"

"Doprava a rovnou nahoru, první dveře," instruoval ho táta a přerušil ho. V tónu měl těžký nádech do očí bijící a neomluvitelné nelibosti. Ani se neobtěžoval na Declana pohlédnout a raději zíral do zdi.

"Děkuju!" vydechl Declan a po schodech nahoru doslova vystřelil.

Těžce jsem si povzdechla a hodila kabelku na konzolový stolek. Máma se otočila a vrhla po tátovi ostrý, varovný pohled.

"Co je?" zamumlal táta a obranně si zkřížil paže na hrudi. "Jen jsem ho navigoval."

"Mohl by ses snažit znít aspoň trochu víc přívětivě," sykla máma, i když nezvyšovala hlas. Zavrtěla hlavou a otočila se na mě s jemnějším výrazem. "Proč nejdeš nahoru, zlato, aby ses zabydlela? Já se zatím pustím do večeře."

Přikývla jsem, popadla kufr a zamířila ke schodišti. V polovině schodů padl na odpočívadlo stín.

Nahoře stál můj starší bratr Rowan, opřený o zábradlí s chápavým úšklebkem pohrávajícím na rtech. Během těch dvou let, co jsem ho neviděla, zmohutněl a ostré rysy jeho tváře dozrály do vážného, panovačného výrazu, který si nic nezadal s tím tátovým.

"Vítej zpátky, průšvihářko," řekl Rowan, nakročil dopředu a přehodil mi kolem ramen svou těžkou, konejšivou ruku.

"Ahoj, Ro," na vteřinku jsem se k němu přitulila a pak odstoupila.

Pomohl mi odnést kufr po chodbě, oči mu kmitaly k zavřeným dveřím pokoje pro hosty, kde Declan zrovna bojoval o život. Rowan se uchechtl pod vousy. Souzněl s tátovou hlubokou skepsí k mému výběru mužů, ale na rozdíl od tátova otevřeného nepřátelství dával Rowan přednost mnohem kradmějšímu, rýpavějšímu přístupu.

"Takže," začal Rowan, když se opřel o futra mé ložnice a já zatím rozepínala kufr. "Fakt to uděláš? Přivedeš si ho domů, abys ho předhodila vlkům?"

"Je mu špatně, Rowane. Dej mu pokoj."

"Nemluvím o střevní viróze, Syl." Rowan zkřížil ruce, jeho tmavé oči mě pátravě sledovaly s takovou intenzitou, až se mi chtělo ucuknout. "Je v tom jen tohle? Necháš si ho proto, že je to hodný chlap a tvůj kamarád?"

Ruce se mi zastavily nad hromádkou svetrů. Zůstala jsem k němu otočená zády a slepě zírala do kufru. "Je to skvělý chlap. Chová se ke mně hezky."

"Jasně, ale nevidím, že by ses na něj dívala tak, jako ses dřív dívala na—"

"Mám ho ráda," utnula jsem ho rázně a otočila se čelem ke svému bratrovi. Srdce mi bušilo do žeber. Zcela striktně jsem odmítala dovolit mu tuhle větu dokončit. Nedovolím mu, aby Declana srovnával s tyčícími se přízraky mé minulosti. Ne dneska. Nikdy. "A myslím, že mi to stačí. Musí to stačit."

Rowan si dlouhou mučivou chvíli prohlížel mou tvář. Ticho se táhlo, vibrovalo všemi těmi věcmi, které jsme se rozhodli neříct. Nakonec s poraženým výdechem vydechl a odrazil se od futer.

"Když to říkáš, Syl. Jen... dávej na sebe pozor."

Odešel a nechal mě samotnou v pokoji, který pořád působil jako muzeum zasvěcené dívce, jíž jsem už dávno nebyla.

O několik hodin později se chaotická energie domu usadila do známého rytmu, když jsme se sešli kolem jídelního stolu. Místnost naplnilo uklidňující teplo maminčiny domácí kuchyně – pečené kuře, česneková bramborová kaše a její slavný jablečný koláč odpočívající na příborníku. Declan se dokázal vzchopit, barva se mu vrátila natolik, že seděl vzpřímeně a zapojoval se do zdvořilé konverzace, ačkoli zůstal jen u usrkávání ledové vody.

Natáhla jsem se přes stůl pro slánku a ten pohyb mi posunul rukáv blůzy. Lustr v jídelně zachytil světlo a osvětlil jemný řetízek kolem mého levého zápěstí.

Máma se zarazila s vidličkou napůl cesty k ústům a oči se jí upřely na ten šperk. "Ach, Sylvie. Jaký krásný náramek. Kdy jsi ho dostala?"

Ztuhla jsem a podívala se dolů na své zápěstí. Tenký zlatý řetízek zdobily třpytivé safíry a drobounké, jiskřivé diamanty, složitě vytvarované do podoby křehkých sněženek. Bylo to mistrovské řemeslné dílo, spočívající chladně a těžce na mé kůži.

"Ach, ehm," stáhla jsem ruku a složila si dlaně do klína pod stůl. "Byl to dárek k promoci."

Táta se naklonil dopředu, obočí se mu svraštilo, když si šperk přes stůl prohlížel. "Vypadá neuvěřitelně draze, princezno. Od koho ho máš?"

Pod vahou jejich společných pohledů jsem cítila, jak se mi svírá hrdlo. "Nejsem si jistá. Byl to anonymní dárek. Prostě se objevil u dveří mého bytu bez jakéhokoli vzkazu."

Než jsem stihla nasměrovat konverzaci do bezpečnějších vod, Declan okamžitě otevřel svou prořízlou pusu.

"To mohl být Seth," vyhrkl Declan a s cinknutím položil sklenici s vodou. Rozhlédl se kolem stolu, naprosto nevědomý náhlého poklesu teploty i paniky, kterou vyvolal. "Doslova tě všude sledoval, dokud se něco nestalo a on nezmizel."

Na jídelní stůl se sneslo ticho.

"Sledoval!" vyjekli máma s tátou jednohlasně, tváře jim úplně zbledly.

Rowan upustil vidličku. Narazila do porcelánového talíře s ostrým, zvonivým prasknutím. O Sethovi věděl – svěřila jsem se mu před měsíci – ale oba jsme se tiše dohodli, že rodiče necháme v nevědomosti, abychom se vyhnuli přesně této reakci.

Táta vystřelil ze židle, dlaněmi plácl naplocho na leštěný mahagonový stůl. Obrovské zklamání v jeho postoji viselo v místnosti jako hmatatelná tíha. "Někdo tě sledoval? Děláš si ze mě legraci, Sylvie? V New Yorku tě pronásledoval chlap a tys nepovažovala za nutné to sdělit své rodině?"

"Tati, prosím tě, uklidni se," žadonila jsem a zvedla ruce. "Nebylo to nic vážného. Byl to prostě jen kluk z pár mých přednášek, který nechtěl brát ne jako odpověď. Poslal mi nějaké růže. Nikdy to nezašlo dál."

"Nezašlo dál?" zahřměl táta, hlas se mu odrážel od stěn. "Věděl, kde bydlíš! A teď nosíš anonymní šperk, který pravděpodobně stojí víc než auto, poslaný mužem, který tebou byl posedlý? To je nebezpečné tajemství, Sylvie. Takové věci před námi nemáš tajit!"

Vrhla jsem po Declanovi vražedný pohled a v duchu proklínala jeho naprostý nedostatek taktu a nulové povědomí o situaci. Stáhl se zpátky do židle a vypadal, že si přeje, aby se pod ním rozevřela podlaha a spolkla ho zaživa.

Promnula jsem si spánky, za očima mi začínala tepat bolest hlavy. V hloubi duše jsem silně pochybovala, že by nějaký psychotický stalker poslal tak úchvatně krásný, delikátní dárek. Ten náramek nepůsobil jako hrozba. Působil jako tichá, ostražitá přítomnost. Ale vysvětlovat to mému rozzuřenému otci byla předem prohraná bitva.

Husté, dusivé napětí v jídelně nad námi viselo jako bouřkový mrak. Táta přecházel u okna, máma si s vykulenýma očima tiskla k hrudi ubrousek a Rowan vrhal na Declana, který zůstal zamrzlý na svém sedadle, dýky.

Zrovna když táta otevřel ústa, aby přednesl další kázání o osobní bezpečnosti, ozvalo se z chodby ostré, rytmické klapání podpatků.

Dveře jídelny se rozletěly a vtančila moje starší sestra Cami.

Těžká atmosféra se v okamžiku roztříštila a byla nahrazena její ohromující, nenucenou přítomností. Vypadala úchvatně, jako vždy, zahalená do rozevlátých žlutých letních šatů, které dokonale doplňovaly její zlatavé rysy. Blond vlasy jí v jemných, volných vlnách spadaly přes ramena a pleť jí doslova zářila vnitřním světlem. Nesla v sobě auru nedotknutelné sofistikovanosti a vypadala spíš jako filmová hvězda, která vstoupila na červený koberec, než jako dcera, která přišla pozdě na rodinnou večeři.

"Omlouvám se, že jdu pozdě, všichni," zašvitořila Cami a její jasně modré oči přelétly po místnosti. Zdálo se, že si nevšimla ani napjatých postojů, ani bledých tváří. Ladně doplula k prázdné židli vedle mě a elegantně se posadila. "Provoz na 405 byl noční můra."

Naklonila se a políbila mě na tvář, zanechávajíc ve vzduchu slabou stopu drahého květinového parfému. "Sylvie, podívej se na sebe! Vypadáš tak unaveně. New York musel být vyčerpávající."

Vynutila jsem si prkenný úsměv a pevně se chytila okrajů židle. "Taky tě ráda vidím, Cami."

Cami se natáhla pro mísu se salátem a nabrala si skromnou porci zeleniny. Elegantně si ukousla, uznale si zabručela a pak znovu obrátila svůj oslnivý úsměv ke stolu. "Takže, už všichni slyšeli o té zítřejší, vysoce očekávané oslavě?"

Cítila jsem, jak Rowan vedle mě okamžitě ztuhl. Čelisti se mu pevně sevřely a celý jeho postoj ztvrdl. Na druhé straně stolu po mně máma nervózně střelila očima a ruce jí kroutily lněný ubrousek do uzlů.

"Jaké oslavě?" zeptala jsem se, můj hlas sotva hlasitější než šepot.

Cami zářila, naprosto nevědomá mé náhlé, paralyzující strnulosti nebo tichých poplašných zvonků, které zvonily kolem stolu.

"Ta oslava v domě Vanguardových, samozřejmě," řekla ležérně, jako by mluvila o počasí. "Pořádá se obrovská slavnost, protože společnost Vanguard Corp byla konečně zařazena do Forbesu. Je to obrovská událost. Poté, co jeho otec zemřel, se toho ujal a vedl celý jejich byznys úplně sám. Vybudoval impérium. Budou tam všichni, kdo v Kalifornii něco znamenají."

*Vanguard.*

To jméno mě zasáhlo do hrudi jako fyzický úder a vyrazilo mi dech z plic. V jediném okamžiku jídelna zmizela. Oslňující záblesky oné mučivé noci zaplavily mou křehkou mysl. Slyšela jsem hudbu rozléhající se velkým sálem. Cítila jsem chladný vzduch z balkonu. Viděla jsem jeho velké ruce, jak jí svírají pas, táhnou se nahoru po jejích žebrech, jak jí mačkají prsa. Slyšela jsem ty vlhké, zoufalé zvuky, když se jejich ústa střetla. Zrada působila čerstvě a pálila jako kyselina nalitá přímo do mé duše.

Ruka se mi ovinula kolem křehké sklenice na vodu. Klouby mi zbělely, sklenice se mi zarývala tak hluboko do kůže, až jsem si myslela, že by se pod tím tlakem mohla roztříštit. Veškerou energii jsem soustředila na dýchání a snažila se zabránit tomu, aby se na mě zdi jídelny zřítily.

Ale Cami se shazováním bomb ještě neskončila.

Položila vidličku a tváře se jí zalily zářivou, euforickou růžovou. Oči jí jiskřily, když se rozhlédla kolem stolu a upoutala pozornost celé místnosti.

"Na téhle oslavě oznámím něco opravdu důležitého," prohlásila Cami hlasem chvějícím se vzrušením.

Ostýchavě zvedla svou upravenou levou ruku a ukázala ji nám všem.

Přesně na jejím prsteníčku seděl masivní, třpytivý diamant. Zachytil světlo lustru a vrhal po stěnách oslnivé barevné hranoly. Kámen byl bezchybný, vybroušený s nebezpečnou, úchvatnou přesností a zasazený do silného platinového kroužku.

"Včera večer mě požádal o ruku," vydechla a z oka jí unikla slza štěstí a stekla jí po tváři. "A zítra oficiálně oznámíme datum našeho zasnoubení tisku."

Zatímco všichni u stolu zírali v ohromeném, ohlušujícím tichu, v žaludku se mi prudce zvedlo něco toxického a hořkého. Pečené kuře a jablečný koláč, na které jsem se tak těšila, mi najednou v ústech připadaly jako popel. Na zadní straně krku mi vyrazil studený pot.

Můj nemrkající pohled minul ten masivní diamant a zaměřil se na silný platinový kroužek. Tam, vyryté hluboko do kovu spletitými, plynulými křivkami, bylo jedno jediné písmeno.

Hrdlo se mi stáhlo. Plíce se odmítaly roztáhnout. Sevření mé křehké sklenice s vodou se ještě zpřísnilo a slabý zvuk namáhaného skla byl stěží slyšitelný přes hukot v mých uších.

"Co znamená to 'V', Cami?" zeptala jsem se, můj hlas zbavený veškerých emocí se zredukoval na dutý, strašidelný šepot.

Cami trochu sklopila ruku a natočila zápěstí tak, aby prsten znovu zachytil světlo. Snadno sledovala můj upřený pohled a na rtech se jí objevil zářivý, triumfální úsměv.

"Ach, to je za 'Vanguard'. Není to nádherné?"