Úhel pohledu: První osoba.

Uhladila jsem si jemnou červenou látku šatů a připravila se, zatímco jsem hluboce hleděla na svůj vlastní vyděšený odraz v zrcadle. Ruce se mi mírně třásly a zachycovaly slabé okolní světlo mé ložnice. Pěstěné nehty se mi zabořily do hladkého hedvábí spočívajícího na mých stehnech. Bolestná vzpomínka na včerejší večeři mi prudce probleskla před očima. Cami zvedající levou ruku. Ten masivní, bezchybný diamant odrážející světlo lustru. Složité 'V' vyryté hluboko do hrubého platinového kroužku. 'V' jako Vanguard. To jméno mě už tehdy zasáhlo do hrudi jako fyzická rána a dodnes mi svíralo plíce.

"Jsem připravená," zašeptala jsem do těžkého ticha svého pokoje.

Klid domu moje slova pohltil. Mé rozbušené srdce neúprosně bušilo do žeber a prozrazovalo lež, kterou jsem právě vyřkla. Popadla jsem z toaletního stolku své černé psaníčko a prsty jsem kůži stiskla tak silně, až mi zbělely klouby. Donutila jsem do plic vtáhnout pomalý, odměřený dech. Dnes v noci se nutím k návratu do honosného sídla Vanguardových. Musela jsem obrnit své pochroumané nervy, projít těmi impozantními vchodovými dveřmi a čelit právě tomu muži, který mi před sedmi lety naprosto roztříštil srdce. Musela jsem tam stát a mučivě sledovat, jak oznamuje své zasnoubení s mou vlastní sestrou, Camillou.

Na dveře mé ložnice dopadlo ostré zaklepání.

"Jsi připravená, zlato? Tvůj otec čeká dole," zavolala máma z chodby.

"Jo, mami. Dej mi minutku," křikla jsem nazpět.

Vrhla jsem na svůj odraz jeden poslední, přelétavý pohled. Tělový make-up maskoval bledou úzkost v mé tváři. Tmavé vlasy jsem měla rozdělené na stranu a v hladkých vlnách mi spadaly přes odhalené rameno. Výstřih šatů ve tvaru srdce těsně přiléhal ke kůži, klesal hluboko a na stehně se pnul polovysoký rozparek. Všechno sedělo na svém dokonalém, na míru šitém místě. Jen dívka uvnitř těch šatů si připadala, jako by se rozpadala ve švech.

Otevřela jsem dveře a sešla dolů. Declan čekal ve foyer. Měl na sobě elegantní trojdílný oblek na míru a jeho postoj byl vzpřímený a sebevědomý. Když jsem došla na poslední schod, jeho světle modré oči si mě přeměřily a pomalu přejely od podpatků bez řemínků až k mé tváři. Úžasem se mu mírně pootevřela ústa.

"Svatá ty prostoto. Vypadáš..." Zavrtěl hlavou a na tváři se mu objevil jemný, obdivný úsměv. "Nemám slov."

"Díky," donutila jsem se k malému úsměvu, vděčná za jeho uzemňující přítomnost. "Tobě to taky sekne."

S okouzlujícím úsměvem mi nabídl rámě. "Můžeme? Bůh ví, že dnes večer z tebe nikdo nespustí oči."

Zavěsila jsem se do něj a přimkla se k němu. Declan byl můj štít. Byl to můj oddaný přítel, fyzický důkaz mého nového života. Představoval bezpečí. Tuhle skutečnost jsem si připomínala s každým krokem k čekajícímu autu. Zoufale jsem si opakovala, že už nejsem ta naivní, hloupá patnáctiletá holka. Úspěšně jsem se posunula dál. Vybudovala jsem si život bez jména Vanguard. To byla ta křehká lež, kterou jsem si neustále dokola opakovala.

Naskládali jsme se na zadní sedadlo auta, zatímco moji rodiče si zabrali to přední. Máma upravovala tátovi kravatu na sedadle spolujezdce a oči se jí leskly vzrušením z večírku pro smetánku. Přes zpětné zrcátko po mně házela opatrné pohledy a tiše zkoumala, jestli jsem po svém včerejším náhlém odchodu od večeře v pořádku. Zírala jsem z okna a sledovala, jak se světla města rozmazávají do dlouhých neonových pruhů. Moje rodina se vyhýbala rozhovorům o mém zlomeném srdci před sedmi lety. Věděli, že jsem trpěla, ale neznali tu temnou, ponižující pravdu oné noci. Nevěděli, co se ve stínech doopravdy stalo.

Pneumatiky auta zakřupaly na štěrkové příjezdové cestě a s kvílením prudce zastavily. Dech se mi zadrhl v hrdle. Dorazili jsme.

Máma a táta vystoupili z auta. Declan je následoval a otočil se, aby mi podal ruku.

"Syl?" zeptal se jemně.

Ruce mi na kolenou svíraly červené hedvábí v pěst. Po zadní straně krku mi stekla kapka studeného potu. V krku mi úplně vyschlo. Pečlivě vybudovaná fasáda klidu, kterou jsem budovala posledních čtyřiadvacet hodin, začala praskat a prokluzovat mi mezi prsty.

"Zlato? Pojď, Cami už na nás čeká vevnitř," pobídla mě máma a upravila si šál.

Spolkla jsem tvrdý knedlík v krku. Přikývla jsem a donutila své roztřesené nohy k pohybu. Vystoupila jsem do chladného nočního vzduchu a sevřela Declanovu paži jako do svěráku. Zírala jsem nahoru na masivní, impozantní stavbu sídla Vanguardových. Tyčící se kamenné sloupy a rozlehlé balkony se nad námi rýsovaly jako přízrak. Na tyhle rozlehlé pozemky jsem nevkročila už sedm let.

"Jsi v pořádku? Vypadáš bledě," zeptal se Declan, když zaznamenal, jak mu křečovitě svírám rukáv, zatímco jsme stoupali po kamenných schodech.

"Jsem v pořádku," zalhala jsem. Nehty se mi zaryly do látky jeho saka.

"Jsi si jistá?"

Prudce jsem přikývla a přitiskla se k jeho boku. Nenaléhal, a za to tiché porozumění jsem ho milovala ještě víc. Překročili jsme práh, prošli masivními dvojitými dveřmi a vstoupili do oslnivé, drtivě přeplněné haly. Samotná velikost tanečního sálu hrozila, že nás spolkne zaživa. Obrovské křišťálové lustry vrhaly hřejivou, zlatavou záři na dav lidí oblečených do značkových večerních šatů a drahých smokingů. Studená panika se mi stáhla kolem krku jako smyčka. Vzduch připadal řídký, těžký vůní drahých parfémů a vyzrálého vína.

Zatímco jsme proplouvali mořem štěbetajících, popíjejících hostů, do očí mě uhodil povědomý záblesk třpytivé stříbrné. Cami. Stála se skupinkou svých kamarádek ze smetánky a zářivě se smála. Když nás zpozorovala, vykasala si vlečku svých stříbřitě třpytivých šatů a přispěchala k nám. Můj bratr Rowan líně kráčel za ní, ruce zastrčené v kapsách.

Vytáhla jsem ruku z Declanovy paže a udělala cílený krok vzad. Prvotní nutkání otočit se a utéct ven předními dveřmi mě tvrdě zasáhlo. Chtěla jsem bezpečí svého pokoje. Chtěla jsem zůstat co nejdál od muže, kterého jsem pohřbila hluboko v zákoutích své mysli.

"Podívejte na mé zlatíčko! Vypadáš tak krásně," rozplývala se máma a natáhla se, aby se dotkla Caminy paže. "Podívej, jak má dneska ten zásnubní prsten, Arthure."

Odvrátila jsem zrak od toho blýskajícího se diamantu. Z tácu kolemjdoucího číšníka jsem popadla sklenku červeného vína. Prsty se mi třásly o chladnou křišťálovou stopku.

"Kde je tvůj snoubenec?" zeptal se táta a přejel pohledem přeplněnou místnost.

"Ach, je přímo tamhle!" Cami ukázala směrem k honosnému baru s mramorovou deskou.

Krev mi zmrzla v žilách. Ztuhla jsem a svaly se mi zablokovaly. Pomalu, mučivě jsem stočila pohled směrem, kterým ukazoval její prst. Poblíž obrovského stojanu s alkoholem stáli ve volném kroužku čtyři muži. Jeden z nich k nám byl otočený svými širokými, tyčícími se zády. Ramena se mu široce rozpínala pod tmavým oblekem šitým na míru.

Byl to on?

Nemohla jsem dýchat. Potřebovala jsem vzduch. Potřebovala jsem utéct, než se otočí a uvidí mě. Udělala jsem půlkrok vzad a podpatky mi cvakly o leštěnou podlahu.

"Deacone!" zavolala Cami přes pulzující hudbu.

Boty mi přirostly k podlaze. Deacon?

Ten vysoký muž se otočil. Na pohledné tváři se mu rozlil masivní, povědomý úsměv. Rychlým krokem zamířil k nám a jeho hnědé oči byly vřelé a přívětivé. Vtiskl Cami polibek na tvář a vřele si potřásl rukou s tátou. Zavěsil se do Cami a shlížel na ni s neskrývanou náklonností.

Z pootevřených rtů mi uniklo tiché, třesoucí se nadechnutí. Obrovská, dusivá tíha se mi okamžitě zvedla z pochroumané hrudi a zanechala mě mírně malátnou. Cami se zasnoubila s Deaconem. Evanderovým nekonečně okouzlujícím bratrancem. To 'V' na jejím prstenu znamenalo Deacon Vanguard. Ne Evander.

"Sylvie? Jsi to ty?" zeptal se Deacon. Rysy se mu rozzářily upřímným poznáním. "Ta nechvalně známá Sylvia Sterlingová, která mě na léta opustila?"

Zmohla jsem se na chabý úsměv úlevy. "Ahoj, Deacone."

Zkrátil vzdálenost mezi námi a přitáhl si mě do vřelého, drtivého medvědího objetí. Objetí jsem mu oplatila a pevně zavřela oči. Deacon mi byl vždycky jako starší bratr. Ale když jsem utekla před Evanderem, zpřetrhala jsem pouta s naprosto všemi Vanguardy. Vylila jsem vaničku i s dítětem, abych ochránila svůj vlastní zdravý rozum.

Stáhl se zpátky a ruce mi těžce spočívaly na odhalených ramenou. "Řekl ti někdo, v jak nádhernou ženu jsi vyrostla?"

Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. Stisk na sklence s vínem zůstal pevný, ukotvoval mě v přítomném okamžiku.

"Jestli jsi už skončil s flirtováním s mou sestrou, můžu ji teď obejmout já?" dobírala si ho Cami a zvedla na něj obočí.

Deacon se zazubil a políbil ji na spánek. "Víš, že mám oči jen pro tebe."

Cami ho hravě odstrčila a ovinula mi paže kolem krku. "Vypadáš úchvatně."

"Ty taky," odpověděla jsem. Naše oči se střetly. V jejím pohledu se zablýsklo něco komplikovaného, stín lítosti, který rychle skryla za zářivým úsměvem.

"Tak jo, čas na tanec," přerušil nás Deacon a hladce ovinul paži kolem Camina pasu. Věnoval jí výmluvný, všeříkající pohled. "Můžeme?"

Cami si odkašlala, nasadila zářivý úsměv a nechala se Deaconem odvést na přeplněný taneční parket. Máma a táta se odpojili, aby se pobavili s dalším starším párem, čímž nechali Declana, Rowana a mě stát poblíž okraje davu.

Tato hluboká úleva se však záhadně mísila s podivným, přetrvávajícím pocitem děsu, který mi začal prolézat pod kůží. Prvotní vlna bezpečí opadla a byla nahrazena znervózňujícím svěděním na zátylku.

Declanovi v kapse saka zavibroval telefon. Vytáhl ho a zamračil se na svítící displej. "Práce. Dej mi vteřinku, Syl." Otočil se a poodešel pár kroků dál, aby hovor přijal, přičemž si jedno ucho zacpal, aby odclonil hluk.

Rowan se postavil vedle mě. Všiml si mého strnulého postoje a těkajících očí prohledávajících východy. "Uvolni se. Všechno je v pořádku."

"Co? Proč to říkáš?" zeptala jsem se a předstírala nevinný zmatek.

Rowan si povzdechl a zavrtěl hlavou. "Nic. Potřebuješ další drink?" Kývl k mé napůl prázdné sklence s vínem.

Chtěla jsem, aby zůstal. Chtěla jsem, aby stál jako lidská bariéra mezi mnou a zbytkem tohoto rozlehlého domu. Ale přesto jsem přikývla. "Jasně."

Jak Rowan zmizel v davu směrem k baru, na odhalených pažích a ramenou mi prudce vyrazil ledový mráz. Chloupky na zátylku se mi zježily. Moje instinkty přežití křičely a zaplavovaly mi systém adrenalinem. Pomalu jsem se otočila v úzkém kruhu. Po smějících se hostech přejížděla barevná světla. Číšníci nosili tácy se šampaňským. Nic nevypadalo neobvykle.

Ale někdo se na mě díval. Tíha toho pohledu se na mě snášela, těžká a dusivá. Byla to hmatatelná zátěž na mé kůži.

Hnána čistým instinktem jsem zaklonila hlavu. Oči mi vylétly po velkém točitém schodišti až na spoře osvětlený balkon v prvním patře, který měl výhled na taneční sál.

Přestala jsem dýchat.

V nejzazším rohu stála naprosto nehybně vysoká, stínová postava. Tma mu zcela zahalovala tvář, polykala jeho rysy do černočerné tmy. Stál s rukama vraženýma do kapes. Jeho mocné tělo bylo natočené přímo na mě. Neviděla jsem mu do očí, ale cítila jsem tu naprostou, fyzickou intenzitu jeho neviditelného pohledu, který mě přibíjel k podlaze. Byl to postoj predátora studujícího svou kořist, kalkulujícího přesný okamžik k úderu. Zásadně mě to vyvedlo z míry a po zádech mi přeběhlo prudké zachvění. Nemohla jsem odvrátit zrak. Byla jsem uvězněna v zaměřovači toho neviditelného pohledu.

"Syl?"

Nadskočila jsem, prudce vyjekla a prudce se otočila.

Declan stál za mnou, ruce zvednuté na znamení kapitulace. "Páni, uklidni se. To jsem jen já."

Položila jsem si třesoucí se ruku na zrychlené srdce. Trhla jsem hlavou zpátky k balkonu. Roh byl prázdný. Stínová postava byla pryč, pohlcená sídlem.

"Jsi v pořádku?" zeptal se Declan a obočí se mu stáhlo hlubokou starostí.

"Jo. Jsem v pořádku. Jen jsi mě vylekal," zalhala jsem a olízla si suché rty.

"Tak dobře. Tanec?" nabídl mi vřele a natáhl ruku.

Podívala jsem se přes sál a hledala Rowana. Stál u baru, v rukou držel dva čerstvé drinky a zakláněl hlavu v smíchu se skupinou žen. Pohlédla jsem zpět na Declana. Zoufale jsem potřebovala fyzické rozptýlení. Potřebovala jsem se ukotvit v realitě, daleko od přízraků číhajících na balkonech.

Dychtivě jsem přijala Declanovu nataženou ruku. Dovedl mě na okraj leštěného dřevěného tanečního parketu. Vkročili jsme do davu pohupujících se párů. Kapela hrála pomalou, romantickou jazzovou melodii. Declan si mě přitáhl blíž, ruku mi jemně položil na pas a já jemu na rameno. Jemně jsme se pohupovali v rytmu, naše těla se pohybovala v souladu.

Ale ten děsivý pocit nezmizel. Jak jsme se pohybovali pod tlumenými, měnícími se světly, živě jsem cítila, jak ten spalující, obsedantní pohled dál sleduje každý můj pohyb ze stínů nahoře. Vypaloval mi po páteři žhnoucí cestičku a nutil mou kůži brnět vědomím.

Declan si všiml mé roztěkanosti. Láskyplně mi zastrčil zbloudilý pramen vlasů za ucho. Jeho dotek byl lehký, měl být konejšivý. "Syl? Jsi si jistá, že jsi v pořádku? Od včerejšího večera vypadáš rozrušeně."

Rychle jsem na tvář nalepila zářivý, falešný úsměv a donutila své obličejové svaly ke spolupráci. "Jsem naprosto v pořádku. Jenom trochu trpím pásmovou nemocí, to je všechno."

"Dobře. Ale víš, že mi můžeš říct cokoliv, že? Vždycky si tě vyslechnu."

Můj úsměv zněžněl v něco upřímného. "Já vím."

Přímo za mnou si někdo odkašlal. Ten zvuk prořízl tichou hudbu a okolní hovor jako zubatý nůž.

"Smím dostat šanci zatančit si s touto krásnou dámou?"

Promluvil hluboký, neskutečně tvrdý hlas. Nesl v sobě vzdálený, nezaměnitelný řecký přízvuk. Slabiky mu z jazyka sklouzávaly s temnou, panovačnou rezonancí, která vibrovala ve vzduchu mezi námi.

Krev mi v žilách zmrzla na kost. Srdce mi v hrudi úplně zastavilo. Ztuhla jsem v prkennou sochu.

Declan se zastavil uprostřed kroku. Podíval se přes mou hlavu a jeho světle modré oči se mírně rozšířily v náhlém poznání. Na rtech se mu mihl zdvořilý, uctivý úsměv, kterým se poddal nepopiratelné autoritě stojící za mnou. Ustoupil a stáhl své teplé ruce z mého pasu.

"Počkám na tebe u baru," řekl Declan s klidem. Otočil se a zmizel ve vířícím, smějícím se davu, a zanechal mě tak vystavenou napospas na tanečním parketu.

*Ne!* chtěla jsem z plných plic zakřičet. *Nenechávej mě tu!*

Ale hlasivky se mi sevřely. Moje tělo bylo zcela ochromeno toxickým koktejlem hrůzy a očekávání. Neodvážila jsem se otočit. Nemohla jsem se mu postavit čelem.

Spalující žár jeho masivního těla sálal proti mým odhaleným zádům. Pár velkých, zřetelně mozolnatých rukou pevně překryl ty mé. Nežádal o svolení. Neváhal. Silou si mě stáhl dozadu, až se mi páteř těsně přitiskla na tvrdou, svalnatou hruď, pevnou jako kámen.

Skrze třesoucí se rty mi uniklo hlasité zalapání po dechu. V žilách se mi prudce rozlila čistá elektřina a jiskřila podél každého nervového zakončení v mém těle. Místo doteku pálilo přes tenké hedvábí mých šatů. Pohltil mě do svého masivního rámu a snadno přemohl můj zamrzlý stav. Opojná, omamná vůně jeho exotické kolínské, silně smíchaná s temným kouřem, mě zcela zahalila. Zaplavila mé smysly a v jediném zničujícím úderu srdce mě vtáhla sedm let do minulosti.

Můj mozek zkratoval. Jeho horký dech mi zavadil o citlivou kůži na krku, až se mi podlomila kolena. Držel mě vzpřímeně, jeho stisk byl železný a neústupný. Pohupoval námi do pomalé hudby, jeho pohyby byly rozvážné, predátorské a dominantní. Slyšela jsem, jak mi v uších burácí zběsilé bušení mého vlastního srdce a přehlušuje jazzovou kapelu. Ruce se mi pod jeho drsnými, mozolnatými dlaněmi nekontrolovatelně třásly.

Musela jsem utéct. Tohle nezvládnu. Potřebovala jsem se dostat pryč.

Zoufale jsem se snažila odtáhnout. Kroutila jsem rameny a tlačila proti jeho silným pažím. Ale jeho sevření bylo neúprosné. Bez námahy si mě otočil a využil proti mně mé vlastní zoufalé setrvačnosti. Strhl si mě zpátky. Moje prudce se zvedající hruď tvrdě narazila do jeho pevného trupu.

Ztratila jsem dech. Neměla jsem se kam jinam podívat než nahoru.

Zvedla jsem bradu.

Dech se mi zadrhl v hrdle a dusil mě.

Zírala jsem přímo do těch bouřkově šedých očí. Těch samých očí, kterých jsem se sedm let zoufale bála a vyhýbala se jim. Vpily se do mých, držely mě v zajetí a zbavily mě veškeré obrany.

Už to nebyl ten okouzlující, zádumčivý chlapec, kterého jsem si pamatovala ze svého mládí. Uplynulé roky mu vyostřily rysy a proměnily ho v drsného, úchvatně mocného muže. Muže, který vyžadoval podřízenost celé místnosti už jen tím, že v ní stál.

Čelist měl vytesanou z hrubé žuly. Bradu vystouplou a silnou. Ostrý, rovný nos seděl nad pevnými, trestajícími rty. Uhlově černé vlasy měl teď učesané delší, tmavé prameny mu česaly límec svěží košile a lemovaly mu obličej jako padlému řeckému bohu. Každý jeho centimetr křičel čistou, nezkrotnou silou a nebezpečnou autoritou. Nemohla jsem odvrátit zrak. Byla jsem uchvácena samotnou, dechberoucí mužnou krásou, která z něj čišela.

Jeho oči barvy bouřkových mraků bloudily po každém centimetru mé tváře a hltaly mě jako vyhladovělý muž. Zíral se spalujícím, obsedantním hladem, sledoval křivku mé tváře, linii mé čelisti, zrychlený tep tepající mi v hrdle. Připadalo mi, jako by se učil moje rysy nazpaměť, jako by je porovnával se vzpomínkou.

Zvedl jednu velkou ruku. Drsnými klouby se mi otřel o tvář. Jemně, rozvážně mi zastrčil jediný spadlý pramen vlasů z mé zčervenalé tváře. Tření jeho kůže o moji vyslalo do mého nitra přímo záblesk čistého ohně. Necítila jsem mírnou útěchu jako u Declana. Cítila jsem se stravována.

Skrze jeho pevné rty proklouzlo hluboké, chraplavé zamumlání, přes hudbu příliš tiché na to, abych mu rozuměla, ale jeho vibrace mi vyslala mráz po páteři.

Podvědomě, zrazujíc naprosto každý kousek své vůle, jsem se naklonila k jeho spalujícímu doteku. Moje zrádné srdce bušilo do žeber a prudce se vyhřívalo v jeho žhnoucím pohledu. To byl ten pohled, pro který bych kdysi dokázala zemřít. Intenzivní, vše pohlcující pozornost, o kterou jsem dříve prosila, když jsem byla jen naivní teenager, co se za ním tahal jako ztracené štěně. Samotná síla mých pohřbených emocí narazila do stěn mého hrudníku a hrozila, že mě přímo tam na tanečním parketu roztrhne. Vidění se mi od intenzivního přívalu adrenalinu mírně rozostřilo.

Palcem pohladil vysoký oblouk mé lícní kosti. Jeho hlas, hluboký a chraplavý, prolomil těžké ticho táhnoucí se mezi námi.

"Pořád se mnou nebudeš mluvit, Sněženko?" zeptal se.

Jeho bouřkově šedé oči se neúprosně vpily do mých širokých, tyrkysových.

*Sněženko.*

Stará dětská přezdívka se mi rozlehla v lebce a strhla poslední zbytky mých mentálních bariér. Takže on si stále pamatuje, že v jeho životě existoval někdo toho jména. Pak si tedy musí pamatovat i tu naprostou bolest v srdci, kterou ji před sedmi lety obdaroval.