Úhel pohledu: První osoba.

Ta něžná přezdívka, která mu splynula z dokonale tvarovaných rtů, už ve mně nevyvolávala poletování pubertálních motýlků. Místo toho vyvolala jen palčivou, mučivou připomínku tragédie, kterou nevědomky způsobil.

"Nemyslel jsem si, že se na mě moje Sněženka vydrží zlobit tak dlouho," protáhl Evander. Jeho hlas byl pomalé, líné dunění přehlušující dunivé basy večírku. Držel si mě zahnánou do kouta na tanečním parketu a jeho velká postava blokovala jakoukoli únikovou cestu. Jeho bouřkově šedé oči bloudily po mé tváři a hledaly odpověď, kterou jsem odmítala dát.

Moje Sněženka?

Žaludek se mi stáhl do pevného uzlu. Ať už vidíš na mé tváři cokoliv, Evandere Guarde, nenajdeš tam patnáctiletou sestru svého nejlepšího kamaráda. Ta tu noc zemřela. A krutou ironií bylo, že on to ani nevěděl. Zůstával si plně nevědom destrukce, kterou dal do pohybu.

"Tak mi neříkej!" vyštěkla jsem ostře a s třesem ve vzteku, který jsem se roky snažila pohřbít.

Necukl sebou. Pouze nadzvedl tmavé obočí, pohled mu klesl k mým rtům, než se znovu zvedl k mým očím. Donutila jsem se k vyrovnanému nádechu a snažila se zchladit své pocuchané nervy. Nesměla jsem mu ukázat hloubku svého hněvu. Byl to obranný mechanismus, který jsem v New Yorku dovedla k dokonalosti.

"Mám jméno," prohlásila jsem s bradou zvednutou vysoko. "A dávám přednost tomu, když se jím oslovuji. Nemám ráda, když na mě někdo volá přezdívkami."

Koutek úst se mu zkroutil do temného, chápavého úšklebku. "Tvoje jméno znám. Ale pro mě budeš navždycky Sněženka."

Naklonil se blíž. Ten pohyb byl plynulý, nebezpečný a predátorský. Jeho široká hruď se otřela o moji, teplo jeho těla sálalo přes mé tenké večerní šaty. Jeho dech, vonící slabě po mátě a drahém bourbonu, mi ofukoval citlivý boltec ucha. Hluboké dunění jeho hrudníku vibrovalo proti mému.

"Ačkoli tahle moje Sněženka už rozkvetla v nádhernou květinu," zašeptal.

Ta konkrétní, úmyslná slova mě zasáhla jako zdrcující fyzická rána do břicha. Vzduch mi zmizel z plic. Cítila jsem, jak se mi podlaha pod podpatky naklání a posílá mou mysl ve spirále zpět do doby, kdy jsem se na něj dívala, jako by na oblohu zavěsil hvězdy.

*Vážně?* Duch mého mladšího já se mi ozval v mysli a rozzářil se jako vánoční stromeček. *To znamená, že si mě vezmeš?*

Tehdy si skousl ret, oči se mu rozzářily pobavením. *Promiň, Sněženko! Ale nemůžu.*

*Proč ne?* našpulila jsem pusu.

*Protože není ten správný čas. Jsi ještě tak malá.*

*A kdy ten správný čas bude?* Hleděla jsem na něj s nekonečnou nadějí.

*Až se z poupěte růže proměníš v rozkvetlou růži.*

Z pootevřených rtů mi unikl třesoucí se dech. Hrudí mi projela svíravá bolest, ostrá a kyselá. On si to pamatoval. Dokonale si pamatoval svůj bezstarostný dětský slib. Slova, kterými odmítl naivní devítiletou holčičku, aby nezlomil její křehké srdce. Ta samá slova, která mě připravila na celý život plný pošetilých nadějí, kulminujících v tragédii, jež mi rozbila svět.

Hrdlo se mi stáhlo. Ruce se mi v bok sevřely v pěst. Polkla jsem nastupující kyselinu v žaludku. Dusila jsem se pod drtivou tíhou těch vzpomínek a bolesti, kterou jsem v tajnosti nosila sedm dlouhých let. Potřebovala jsem vzduch.

Opřela jsem ruce do jeho ocelových paží. Strčila jsem do něj vší silou, kterou jsem dokázala sebrat. V očích mu blesklo překvapení, které rychle vystřídal stín starosti, když o půlkrok klopýtl vzad. Nezůstala jsem, abych rozluštila jeho výraz. Otočila jsem se a utekla.

Kličkovala jsem skrz davy tančících těl, ignorovala pulzující hudbu a smích zvonící v tanečním sále.

"Sněženko!" zavolal jeho hlas přes ten hluk blíž, než jsem čekala.

Slyšela jsem těžké dunění jeho kroků, které mě následovaly. Koutkem oka jsem viděla, jak můj bratr Rowan vykročil k Evanderovi, možná ve snaze ho zastavit.

"Syl? Kam jdeš?" zavolal zmateně Declanův hlas od okraje místnosti.

Declanovu otázku jsem ignorovala. Běžela jsem dál, dokud jsem neprorazila těžké skleněné dveře a nevyšla do tichého, mrazivého klidu venkovního balkonu.

Studený kámen balkonového zábradlí se mi zaryl do dlaní a ukotvil mě v realitě. Hudba z tanečního sálu se změnila v tlumené, vzdálené dunění, přehlušené nepravidelným, ohlušujícím bušením mého vlastního srdce. Vdechovala jsem svěží noční vzduch v zoufalé snaze vymazat z paměti dusivou vůni máty a bourbonu. Nade mnou visel zpola zakřivený měsíc obklopený bezpočtem třpytivých hvězd. Mrkaly na mě a skoro se vysmívaly mým ubohým citům, krutá připomínka noci, kdy byl celý můj svět roztrhán na kusy. Zírala jsem ven přes rozlehlé, pěstěné trávníky sídla, zality stříbrným měsíčním svitem. Chtěla jsem zmizet do těch stínů.

Když mi chladivý vánek políbil zčervenalou tvář, z oka mi unikla osamělá slza. Setřela jsem ji, ale následovaly další. Horké, ponižující slzy, o kterých jsem si myslela, že jsem je během pobytu v New Yorku pohřbila hluboko. Přitiskla jsem si ruku na hruď a cítila tu samou fantomovou bolest, jako tehdy v noci. Bylo to, jako by někdo vzal nůž a rozřízl staré rány přímo dokořán.

Tvrdě jsem si skousla ret, ucítila kovovou chuť krve a pokusila se zahnat slzy zpátky dolů. Sedm let. Sedm zatracených let! A já tady stojím a pořád oplakávám to zlomené srdce, které jsem dostala jako trest za svou hloupost. Při vzpomínce na tu ztrátu mě to pořád fyzicky bolelo.

Tak moc jsem se bála, že se s ním znovu setkám. Byla jsem pořád zbabělec. To byl ten skutečný důvod, proč jsem s sebou dnes večer vzala Declana. Potřebovala jsem lidský štít. Věděla jsem, že se Evanderovi během těch dvou týdnů doma budu muset postavit, ale doufala jsem, že si udržím odstup. Vyhýbala jsem se mu jako moru, než jsem odešla na střední do jiného města. I když se naše cesty tehdy zkřížily, odmítala jsem se mu podívat do tváře. Věděla jsem, že kdybych udělala tu chybu a vzhlédla, uviděl by všechno. Uviděl by, jak jsem ubohá, že lpím na slovech, která řekl dítěti.

Myslela jsem si, že přestěhování do jiného města mi pomůže na něj zapomenout. Myslela jsem si, že randění s jinými muži vymaže jeho vzpomínku. Myslela jsem si, že když se zocelím, dostanu ho ze systému.

Ale ne. Jeden pohled. Jedna věta. Hodil mě přímo zpátky tam, kde jsem začala. Všechny mé pokusy selhaly.

"Proč?" zašeptala jsem do prázdné noci třesoucím se hlasem.

Proč se prostě nemůžu posunout dál? Proč to po všech těch letech pořád bolí?

Jdi do prdele, Evandere Guarde. Jdi do prdele za to, žes mi zničil život.

Když jsem za sebou ucítila hrozivou přítomnost, hřbetem ruky jsem si otřela tvář. Myslela jsem, že je to Declan, který mě přišel zkontrolovat a možná přinesl sklenici pomerančového džusu.

"Dej mi chvilku, Declane," řekla jsem, aniž bych se otočila. "Za chvíli půjdu dovnitř."

"Nerada tě zklamu, ale nejsem tvůj přítel."

Prudce jsem trhla hlavou. Stál tam Evander, tyčící se nad mou třesoucí se postavou. Sledoval mě.

Jeho bouřkově šedé oči byly temné majetnickou zlomyslností. Čelist měl zaťatou tak pevně, až mu u ucha lehce pulzoval sval. Vstoupil do měsíčního světla, bezvadně oblečený v tmavém uhlovém obleku. I po všech těch letech má metr třiašedesát vysoká postava sotva dosahovala k jeho širokým ramenům.

Způsob, jakým vyslovil slovo 'přítel', kapal čistým jedem, temným zavrčením, které vibrovalo v tichém nočním vzduchu. Nemohla jsem minout tu čirou opovržlivost v jeho tónu ani majetnickou žárlivost, která z něj sálala ve vlnách.

"Proč jsi tady?" Udělala jsem krok vzad a přitiskla boky ke kamennému zábradlí. Jeho intenzivní blízkost mě dusila a chytala do pavučiny nepopiratelného fyzického magnetismu a narůstající paniky.

Uzavřel vzdálenost, kterou jsem mezi námi právě vytvořila. "Přišel jsem se podívat, jestli jsi v pořádku."

*Všechny ty roky ses na mě podívat nepřišel.* Ta myšlenka mi pálila na jazyku, ale spolkla jsem ji.

"Nemusíš se starat o moje blaho." Mnula jsem si holé paže, když mi mrazivý vzduch políbil kůži a vyvolal ve mně třes.

Beze slova ze sebe plynule shodil své drahé sako od obleku. Prvotřídní krejčovina zachytila měsíční svit, když přistoupil blíž, vstoupil do mého osobního prostoru a ovinul mi tu hřejivou látku bezpečně kolem třesoucích se ramen. Těžká váha saka se na mě snesla a nesla s sebou teplo jeho těla. Zkusila jsem se odtáhnout od jeho ohromující aury, ale on si kolem mého pasu bezpečně ovinul silné paže a držel mě na místě proti své pevné hrudi. Jeho opojná, pižmová vůně okamžitě vtrhla do mých zjitřených smyslů. Byla to silná směs cedrového dřeva, drahého koření a té nezaměnitelné, surové mužnosti, která patřila jenom jemu. Uvěznila mě přímo tam a paralyzovala mou schopnost utéct.

"Vždycky se budu starat o tvé blaho, Sylvie," zamumlal, pohled mu sklouzl k mým rtům. "Nemůžu s tím přestat, i kdybych chtěl. A nechci."

"Proč?" Vzhlédla jsem do jeho intenzivních šedých očí. Nenáviděla jsem, že ho neodstrkuji.

"Protože mi na tobě záleží."

*Jako na malé sestřičce?* V zadní části krku mi stoupla kyselost.

"A proč ti na mně záleží teď?" zeptala jsem se obranným, zahořklým tónem. "Po letech ticha?"

Ignoroval můj jed. Místo toho se sehnul a zabořil svůj studený nos hluboko do mých vlasů. Vdechoval mě, jeho hruď se rozpínala, jako bych byla jeho záchranné lano. Po páteři mi přeběhlo nové zachvění, tohle však nemělo nic společného se studeným nočním vzduchem.

Pak se odtáhl tak akorát, aby nahlédl přímo do mé obnažené duše.

"Nechme si tu odpověď na jindy," řekl a jeho hlas klesl o oktávu. "Nechme čas, ať sám rozvine nevyhnutelné."

Natáhl ruku a zastrčil mi za ucho volný pramen vlasů, klouby mi při tom otřel o tvář. Odmítla jsem se nechat vtáhnout zpět do jeho destruktivní gravitace. Odtáhla jsem se, odstoupila stranou a strhla si sako z ramen.

Rázným krokem jsem zamířila ke skleněným dveřím. Zrovna kolem procházel vyděšený číšník s tácem prázdných skleniček od šampaňského. Vrazila jsem to hřejivé sako přímo jemu do rukou.

"Mohl byste to prosím vrátit panu Vanguardovi? Zapomněl si to u mě," nařídila jsem číšníkovi.

Ubohý muž se podíval na můj napjatý výraz, a pak se podíval přes mě na Evandera. Z tváře číšníka vyprchala veškerá barva. Přešlapoval na místě s tácem a sakem, příliš vyděšený, aby protestoval. Nečekala jsem na odpověď. Poděkovala jsem mu a odešla.

Čím větší odstup si od Evandera Vanguarda budu udržovat, tím lépe pro můj zdravý rozum.

Vešla jsem zpátky do tanečního sálu s bezchybným, falešným úsměvem na tváři.

"Syl? Kde jsi byla? Jsi v pořádku?" vypálil Declan otázky, jakmile mě zpozoroval. Můj bratr stál hned vedle něj a s hlubokou obavou si mě měřil. "Chtěl jsem tě jít hledat, ale Rowan řekl, ať ti dopřeju čas o samotě. Stalo se něco?"

Donutila jsem úsměv k širšímu rozevření. "Nic se nestalo. Všechno je v pořádku. Nedělejte si starosti! Jen jsem potřebovala trochu čerstvého vzduchu."

Declan nevypadal přesvědčeně, ale přesto přikývl. To bylo to, co jsem na něm upřímně měla ráda. Nikdy mě nenutil mluvit o věcech, které jsem chtěla držet v tajnosti.

Zůstala jsem, dokud moji rodiče nerozkrojili dort a nepronesli své oznámení, a po celou dobu jsem ignorovala ten spalující, těžký pohled, který jsem cítila pálit do svých zad. Věděla jsem, komu patří, a odmítala jsem se otočit. Jakmile formality skončily, utekla jsem s Declanem z toho dusivého večírku.

***

Hned dalšího rána roztříštil křehký klid mé ložnice pronikavý zvuk budíku na telefonu. Měkké paprsky slunečního světla pronikaly průsvitnými závěsy a malovaly po podlahových prknech vzory, až jsem musela přimhouřit oči. S povzdechem jsem si sedla a opřela se o čalouněné čelo postele. Hřbety rukou jsem si mnula unavené oči.

Prostěradlo jsem měla zamotané v nohách postele, důkaz neklidné noci strávené převalováním. Má mysl se odmítala vypnout a přehrávala si přesnou váhu jeho oblekového saka na mých ramenou, žár jeho dechu proti mému uchu a to děsivé, magnetické přitažení, které nade mnou stále měl. Vyškrábala jsem se zpod přikrývky, bosé nohy narazily na chladnou dřevěnou podlahu a hledaly nějakou kotvu. Hlava mi těžkla vyčerpáním. Spánek se nedostavoval snadno. Pokaždé, když jsem zavřela oči, viděla jsem ty bouřkově šedé oči, jak si mě zkoumavě prohlížejí a odstraňují mou obranu. Slyšela jsem hluboké, chraplavé dunění dětského slibu rezonující v temnotě mého pokoje.

Pozornost mi upoutalo náhlé zavibrování mého telefonu. Natáhla jsem se k nočnímu stolku v domnění, že je to zpráva od jedné z holek.

Místo toho na displeji svítilo neznámé číslo.

*Dobré ráno, moje Sněženko! Doufám, že ses dobře vyspala. E.*

Srdce mi bolestivě poskočilo. E? Evander?

Prsty se mi pevně sevřely kolem kovového obalu telefonu. Co chtěl teď? Copak moje nepřátelství z minulé noci nestačilo k objasnění, že s ním nechci mít absolutně nic společného? Neznal skutečný důvod mé nenávisti, ale na tom nezáleželo. Byla jsem neochotná nechat ho proklestit si cestu zpět do mého života.

Napsala jsem zuřivou zprávu, ve které jsem mu řekla, ať se stáhne, ale palec mi zůstal viset nad tlačítkem odeslat. Odpovědět by znamenalo dát mu přesně to, co chtěl: moji pozornost. Koncept jsem smazala. A potom jsem smazala samotnou zprávu. Hodila jsem telefon na matraci a napochodovala do koupelny, abych ze sebe jeho vzpomínku smyla.

Později toho odpoledne byl sluncem zalitý obývací pokoj plný zvuků chroupaní svačiny. Moje nejlepší kamarádky Penny a Gwen pohodlně ležely na velkých kožených pohovkách. Moji rodiče jeli hned po snídani nakupovat na nadcházející zásnubní večírek mé sestry Cami a Declan se k nim s radostí přidal. Tím se dům vyprázdnil a poskytl ideální příležitost vyventilovat se před svými holkami bez obav z odposlouchávání.

"Takže? Co teď budeš dělat?" zeptala se Penny a zvedla dokonale vyklenuté obočí.

Gwen hlasitě přežvykovala hrst čokoládových kousků, které přinesla. Přestala žvýkat, aby naslouchala.

"Nevím," řekla jsem a přecházela v krátké linii za konferenčním stolkem. "A stejně na tom nezáleží, víš? Jenom je na mě zdvořilý jako na rodinného přítele. To je všechno." Zoufale jsem se snažila racionalizovat jeho náhlou, zdrcující pozornost.

"A jak to víš?" zeptala se Gwen, slova jí kvůli čokoládě zněla lehce tlumeně.

Zoufale jsem vyhodila ruce do vzduchu. "Proč jinak by byl najednou tak milý? Než jsem se přestěhovala do New Yorku, nikdy nebyl poblíž. A i když byl, nikdy mi neřekl ani slovo. Byla jsem za to ticho vděčná! Ale teď, po všech těch letech, najednou dává pozor. Říká mi Sněženko, jako by se nic nestalo."

Penny zahučela a zamyšleně si poklepávala na bradu. "Je to matoucí. Možná máš pravdu. Ale pak jsi říkala, že si pamatoval přesně to, co slíbil na tvé deváté narozeniny?"

S těžkým povzdechem jsem se svalila do křesla. "Ano, ta slova řekl. Ale nevím, jestli to byla jen náhoda. Možná ani nevěděl, co říká?"

"Dokonce řekl, že mu na tobě záleží, a jeho chování na balkoně bylo divné," podotkla Gwen a spolkla sousto. Oči se jí náhle rozzářily romantickým uvědoměním. "Možná tě včera v noci uviděl a ztratil pro tebe srdce? Víš jak, láska na první pohled?"

Protočila jsem oči tak silně, až to zabolelo.

"Sklapni, Gwen," odfrkla si Penny. "Evander Vanguard není muž, který se zamiluje na první pohled. Přemýšlej o tom. Viděly jste ho za všechny ty roky s jedinou dívkou? Někteří lidé si dokonce myslí, že by mohl být skrytý gay."

S žádnou dívkou?

Mysl se mi roztočila. Jestli nebyl s Cami, pak v jeho životě musela být nějaká jiná žena. Ta myšlenka ve mně vyvolala náhlé, ostré pálení v hrudi. Násilím jsem ten pocit ignorovala. Muž vypadající jako řecký bůh s miliardovým impériem musí někoho mít.

"Není gay, a to vám můžu zaručit," odsekla Gwen a mávla rukou. "Zapomněly jste na ty zástupy holek, které za sebou na střední tahal?"

Penny jí ukázala prostředníček a opřela se zpátky o dekorační polštáře. "Nevíme všechno. Možná změnil preference po tom, co odjel na dva roky do Anglie, hned jak se Syl přestěhovala do NY, ne?"

Vzpomněla jsem si, že jsem o jeho pobytu v Anglii slyšela. Odjel tam, aby získal specializovaný titul, a celé dva roky se nevrátil domů.

"To je jedno," prohlásila Gwen a upřela na mě pohled. "Říkala jsi, že ses posunula dál, že? Máš ráda Declana. Tak proč se vůbec staráš o to, co Evander Vanguard dělá nebo nedělá?"

Naježila jsem se a moje obranné zdi vystřelily přímo zpátky nahoru. "Úplně jsem se posunula! A Declana mám upřímně ráda." Zvedla jsem bradu a mluvila nahlas, abych přesvědčila samu sebe stejně jako je. "Je v bezpečí. Je laskavý. Nedívá se na mě, jako by mě chtěl spolknout zaživa, a nepřináší bouři bolestných vzpomínek pokaždé, když vstoupí do místnosti. S Declanem mi srdce bije normálním, klidným tempem. Nemám pocit, jako bych stála na kraji útesu a čekala, až mě vítr sfoukne. Úžasný Evander Vanguard a jeho náhlý zájem jsou mi úplně ukradení. Jen jsem sdílela divné setkání, které se stalo včera v noci."

Obě kamarádky mi věnovaly prázdný, posměšný pohled. Moje zalykavé popírání je naprosto nepřesvědčilo. První jsem přerušila oční kontakt a přesunula pohled na ztlumenou televizní obrazovku.

Napjaté ticho přerušil ostrý zvuk domovního zvonku. Vydala jsem ze sebe doslovný povzdech úlevy, když obě holky otočily hlavy směrem ke vchodu.

Penny vyskočila. "Dojdu tam."

Zmizela ve foyer. O minutu později se vrátila zpět do obýváku, paže napjaté, sotva držící masivní, úchvatně drahou kytici. Samotná velikost aranžmá jí zastínila trup. Zářivě zelené stonky byly omotané silnou, elegantní hedvábnou stuhou. Byla to ohromující kaskáda nedotčených bílých růží, dokonale rozkvetlých a neposkvrněných. Ale to, co mi vyrazilo dech z plic, byly květiny spletitě propletené mezi bílými okvětními lístky. Desítky vzácných, křehkých sněženek. Sladká, svěží vůně květů okamžitě přehlušila vůni čokolády a naplnila celou místnost jeho neúprosnou přítomností.

"No, myslím, že o tohle už by ses měla pořádně starat," poznamenala Penny a položila těžkou vázu doprostřed konferenčního stolku.

Gwen se vyškrábala na nohy s vykulenýma očima. "Pro koho to je?"

Pennin pohled se upřel přímo na můj. "Hádej pro koho?"

Ruce se mi třásly, když jsem natáhla ruku přes stůl. Popadla jsem skrytý, elegantní vzkaz zastrčený mezi měkkými okvětními lístky. Otevřela jsem tvrdý karton.

*Krásný den by měl začít tak krásnými květinami. Doufám, že se ti líbí. E.*

Tep mi na žebrech bubnoval frenetický rytmus.

"Kdo to poslal? A kdo je E?" zamračila se Gwen a přistoupila blíž, aby kytici prozkoumala.

Penny obrátila oči v sloup nad Gweninou nechápavostí. "Jestli to nepoznáš z toho lístku, tak bys to měla pochopit z těch desítek sněženek schovaných mezi těmi růžemi."

Na Gwenině tváři se zračilo pochopení. "Takže poslal květiny tobě." Její tón ztratil ten škádlivý nádech a byl nahrazen upřímným šokem. "Nevěděla jsem, že lidé posílají svým rodinným přátelům zprávy na dobré ráno a extravagantní květiny jen tak bez důvodu. Ale proč bílé růže?"

Zírala jsem dolů na extravagantní kytici v čistém, zmrzlém šoku. Křehké sněženky na mě zíraly zpět – neúprosné pronásledování zabalené v květinářském papíru.

Penny si zkřížila paže na hrudi. Na rtech jí hrál chápavý úsměv. "Bílé růže symbolizují mír." Odmlčela se a nechala ticho protáhnout, než zasadila konečnou ránu. "A čerstvý, neposkvrněný nový začátek."

Udělala krok ke mně a její výraz zvážněl.

"Takže by ses měla začít starat, Sylvie Sterlingová," varovala mě Penny a její hlas zněl v tiché místnosti jasně. "Protože myslím, že Evander Vanguard s tebou chce začít nanovo. A jak všichni moc dobře víme, on vždycky dostane to, co chce."

A mé srdce se v hrudi zastavilo.