"C-co tady děláš?" vykoktala jsem.

Z úst mi uniklo vyjeknutí a zalapala jsem po dechu. Uklopýtla jsem o krok dozadu a páteř mi tvrdě narazila do těžkých dřevěných dveří umývárny.

POV: První osoba.

"C-co tady děláš?" vykoktala jsem bezmocně, když si mě Evanderovy bouřlivě šedé oči přišpendlily na místo vteřinu poté, co jsem vyšla ven.

Evander si překřížil paže na široké hrudi. Látka jeho košile šité na míru se napínala přes svaly. "Přišel jsem se podívat, jestli jsi to přežila." Jeho silný řecký přízvuk se rozléhal úzkou chodbou.

"Už jsem ti říkala," donutila jsem se zvednout bradu, odmítajíc se před jeho intenzivním pohledem zmenšit. "Nemusíš mě kontrolovat. Není tvoje práce starat se o to, co se se mnou stane."

Čelisti se mu stáhly. Těsně pod kůží mu cukl sval. "Někdo musí zakročit, když se ten tvůj takzvaný přítel chová jako zbabělec. Nechal tě tam samotnou se smečkou opilých zvířat."

Takže viděl, co se stalo venku. Věděl o těch mužích, co mě obtěžovali.

Přimhouřila jsem oči a narůstající paniku jsem se snažila maskovat hněvem. "Prosím? Právě teď překračuješ obrovskou hranici. Nemáš právo mluvit do toho, jak můj přítel řeší věci. Je to mírumilovný muž."

Evander si odfrkl. Drsný, výsměšný zvuk, který se odrazil od studených kachličkových stěn. "Mírumilovný muž? Zbabělec uteče a nechá svou dívku, aby se o sebe postarala sama. Jen slaboch odejde, když se na jeho ženu zaměří špinaví opilci."

"On mě tam nenechal!" vyštěkla jsem a bránila Declana se zoufalstvím, které znělo prázdně i mým vlastním uším. "Šel si jen vyřídit telefonát. A abys věděl, jsem jeho přítelkyně. My si věci řešíme po svém."

Evanderovy oči ztmavly. Šedé duhovky se proměnily v něco divokého a chladného. Chřípí se mu rozšířilo. Udělal pomalý, rozvážný krok vpřed.

"Už dlouho nebudeš."

"Co tím myslíš?" zeptala jsem se. Můj hlas mě zradil a klesl do roztřeseného šepotu.

Neodpověděl. Jen udělal další krok. Couvla jsem, až mé lopatky narazily na chladnou, tvrdou zeď chodby. Evander mě následoval a natlačil se do mého osobního prostoru. Jeho tyčící se postava mě uvěznila. Položil jednu velkou dlaň na zeď vedle mé hlavy a odřízl mi únikovou cestu. Moje smysly zaplavila opojná, omamná vůně jeho exotické kolínské – cedr, koření a čistý mužný žár. Ovinula se mi kolem hrdla a ztěžovala mi dýchání.

"Odstup," podařilo se mi říct. Srdce mi bušilo do žeber, zběsilé jako chycený pták. "Evandere, odstup."

Ignoroval můj požadavek. Zvedl druhou ruku a přiblížil ji k mé tváři. Připravila jsem se na to, ale jeho dotek byl mučivě pomalý. Otřel se klouby o mou zrudlou tvář.

V tu chvíli jsem to uviděla.

Přes hřbet jeho ruky se táhla výrazná, tmavě fialová modřina a hyzdila mu kůži. Kůže na kloubech byla roztržená a oteklá, pulzující čerstvým zraněním. Kolem okrajů potrhaného masa byla zaschlá krev.

Zatajil se mi dech. Pohled mi střelil od brutálního zranění na jeho ruce k jeho ztvrdlé tváři. Než jsem stačila zpracovat násilí vepsané na jeho kloubech, jeho hrubý palec klesl a lehce obkreslil plnost mého spodního rtu.

Tření jeho mozolovité kůže o má ústa vyslalo přímo po mé páteři ostrou vlnu šoku.

"Už dlouho jeho přítelkyní nebudeš," zašeptal Evander. Hluboká vibrace jeho hlasu se mi otřela o kůži. Naklonil se blíž, rty se mu vznášely jen pár centimetrů od mého ucha. "Protože už patříš někomu jinému."

Tá slova do mě tvrdě narazila. Panika vzplála, horká a dusivá. Z hlubin mé mysli se vynořily přízračné vzpomínky na mé dětské domněnky – na to, jak jsem věřila, že pro něj něco znamenám, jen aby mi následně rozervala srdce. Ta syrová, dravá posedlost v jeho očích mě děsila. Nemohla jsem ho nechat, aby mě znovu stáhl do té pasti. Podruhé bych to nepřežila.

Silou jsem oběma rukama zatlačila do jeho pevné hrudi a odstrčila ho od sebe. Nechal mě, ačkoliv jeho nohy se sotva pohnuly.

"Už nikdy se ke mně takhle nepřibližuj!" vybuchla jsem. "A já nikomu nepatřím! O jakých nesmyslech to tu mluvíš?"

Stál tam, nezasažen mým výbuchem. Jeho pohled zůstával přikovaný na mně a sledoval každý můj trhaný nádech.

Než stačil promluvit, z reproduktorů v hlavní aréně se ozval hřmotný hlas hlasatele. Chodbami se rozléhaly výsledky závodu. Vyhrál černý kůň.

Chytila jsem se toho rozptýlení jako záchranného lana a zoufale se snažila maskovat ten prudký vnitřní zmatek, který hrozil, že mě roztrhá na kusy.

"Vypadá to, že závod skončil," ušklíbla jsem se a ukázala k východu. Vydala jsem ze sebe drsný smích. "Upřímnou soustrast k ponižující prohře tvého koně. Dalton tě tam venku vážně zklamal. Hádám, že všechny tvé peníze a moc ti nemůžou pokaždé koupit vítězný lístek. Skutečným poraženým jsi dneska ty, Evandere."

Výraz v jeho tváři se nezměnil. Jen na mě zíral a absorboval můj sarkastický jed bez jediného mrknutí.

"Sylvie? Už máš hotovo?"

Declanův hlas rozbil to těžké napětí. Objevil se zpoza rohu a zastrkával si telefon do kapsy. Když uviděl Evandera stát poblíž mě, tváří mu mihl krátký záblesk zmatku, ale rychle ho maskoval zdvořilým, nevědomým úsměvem.

"Dobrý den, pane Vanguarde," pozdravil Declan.

Evander lehce pootočil hlavu. Zíral na Declana s chladnou, nečitelnou prázdnotou, ze které se mi zvedal žaludek. To dusivé, těžké sexuální napětí, které prakticky odkapávalo ze stěn, šlo naprosto mimo Declana.

"Měli bychom jít," řekla jsem rychle. Odstoupila jsem od zdi a dychtivě se pevně zavěsila do Declanovy paže. Přitiskla jsem se k němu na útěku. "Více štěstí příště, Evandere," prohodila jsem přes rameno.

Když jsme se s Declanem otočili a svižně odcházeli chodbou, udělala jsem tu chybu, že jsem se ještě jednou ohlédla.

Evander se nepohnul. Ale koutek rtů mu nebezpečně cukl do temného, tajnůstkářského úšklebku. Byl to vševědoucí pohled, který mi do žil vpravil čerstvou vlnu paniky.

Declan mě vedl k hlavnímu východu. "Co tu vzadu dělal?" zeptal se ledabylým tónem.

"Nemám tušení," zalhala jsem. Srdce mi stále bušilo. "Odkud se vlastně znáte? Choval ses, jako byste se znali ještě předtím, než nás představili."

Declan se zasmál a zavrtěl hlavou. "Každý zná Evandera Vanguarda. Vlastní polovinu podniků v tomhle městě." Odmlčel se a pohlédl na mě úkosem. "Je mezi vámi dvěma nějaký problém? Vždycky jsi tak napjatá, když je poblíž."

"Žádný problém," řekla jsem a udržela hlas v neutrální rovině. "Jen jsme spolu nikdy nevycházeli. Naše rodiny se znají, to je všechno."

Stočíla jsem konverzaci jinam, ale když jsme zahnuli za roh, kde mě předtím zahnali do úzkých ti opilci, mé kroky zaváhaly.

Bílé dlaždice podlahy barvila děsivá, rozmazaná stopa čerstvé krve.

Zastavila jsem a pohledem sledovala ty červené šmouhy. Kousek dál u schodiště jsem je uviděla. Úplně stejné zbité opilce, kteří mě před chvílí obtěžovali.

Těžce ozbrojená ochranka je násilím vlekla ven. Největší z nich – ten, který se mi naklonil k obličeji a nabízel mi peníze – naříkal v agónii. Jeho obličej byl jedna velká zmasakrovaná kaše. Z roztříštěného nosu mu volně tekla krev, kapala mu po bradě a barvila mu košili. Oko už mu otékalo a zavíralo se do fialova a černa. Ostatní muži kulhali vedle něj a vypadali vyděšeně.

Z mých pootevřených rtů uniklo tiché, zděšené vyjeknutí.

Před očima mi zableskl obraz Evanderových roztržených kloubů. To temně fialové pohmoždění. Čerstvá krev na jeho kůži.

Dávalo to dokonalý, děsivý smysl. Evander jen nepřihlížel. Vydal se je ulovit vteřinu poté, co Declan odešel. Zbil ty muže holýma rukama, aby obhájil mou čest. Z té čiré, nespoutané brutality jeho reakce mi stydla krev v žilách, a přesto se mi v hrudi rozlilo zvláštní, nechtěné teplo. Ochránil mě.

"Dobře jim tak," zamumlal Declan, když si všiml ochranky odvádějící muže pryč. "Vypadá to, že se poprali se špatnou partou."

Neřekla jsem ani slovo. Jen jsem nechala Declana, aby mě táhl směrem k tribunám, zatímco mi hlava šla kolem z té brutální pravdy o tom, co Evander udělal.

Když jsme se konečně vrátili k našim přátelům na tribuně, vládla tam chaotická atmosféra. Moje sestra Cami seděla se zkříženýma rukama na hrudi a mračila se na závodní dráhu dole. Hluboké zamračení jí ničilo make-up.

Rowan naopak přímo vibroval radostí. Dloubl Cami do ramene a zazubil se. "Já ti to říkal! Říkal jsem ti, že Dalton prohraje! Zaplať, Cami. Dlužíš mi tisíc dolarů."

"Sklapni, Rowane!" vyštěkla Cami a plácla ho přes ruku. "Ty jsi na vítězného koně ani nevsadil! Jen jsi vsadil proti mému. To není fér."

"Fér nebo ne, sázku jsem vyhrál," zasmál se Rowan a natáhl ruku pro peníze.

Cami si odfrkla a otočila se k Deaconovi, který seděl vedle ní a vypadal, že ho jejich pošťuchování baví. "To je všechno Evanderova chyba!" stěžovala si nahlas. "Proč mi neřekl, že tentokrát sází na Cage? Kdybych věděla, že vsadil na černého koně, vsadila bych na něj taky!"

Ztuhla jsem. Hluk stadionu se vytratil do vzdáleného hučení.

Oči mi střelily k Deaconovi. "Počkej. Co jsi to právě řekla?"

Deacon se na mě podíval a plaše se usmál. "Evander vsadil své peníze na Cage. Na toho černého koně. Dneska Daltona nepodpořil."

"On... on ten závod vyhrál?" zeptala jsem se, hlas sotva slyšitelný.

"Samozřejmě že ano," uchechtl se Deacon. "Evander nikdy neprohrává sázky. To bys už měla vědět, Sylvie."

Hluboce ponižující uvědomění mě zasáhlo jako nákladní vlak.

Evander ten závod vůbec neprohrál. Tajně vsadil své peníze na vítězného černého koně.

Tváře mi zahořely intenzivním horkem. Stála jsem tam na chodbě, kapala ze mě arogance a sarkasmus, a nabízela mu falešnou upřímnou soustrast. Odvážně jsem mu do očí řekla, že je poražený. A on po celou tu dobu znal pravdu. Jen se tiše, výsměšně smál mé naprosté nevědomosti. Ten temný, tajnůstkářský úšklebek na jeho rtech najednou dával dokonalý smysl. Nechal mě ze sebe udělat úplného hlupáka.

Hruď se mi stáhla trapností a hněvem. Pomalu jsem otočila hlavu a podívala se nahoru k VIP sekci za tónovanými skly.

Stále tam byl.

Dokonce i přes to tmavé sklo jsem cítila těžkou, palčivou tíhu jeho dravého pohledu, který se na mě nehybně fixoval. Sledoval, jak si to dávám dohromady. Sledoval, jak se mi po tváři rozlévá ponížení. Z té absolutní dominance vyzařující z té skleněné kóje se mi podlamovala kolena.

Nezvládala jsem to. Nedokázala jsem zpracovat jeho násilně ochranitelskou reakci na chodbě, ani jeho výsměšné mlčení ohledně závodu. Ta děsivá realita jménem Evander Vanguard byla příliš tíživá.

Zoufale jsem toužila uniknout, a tak jsem úmyslně přitiskla Declanovu paži pevněji ke své hrudi. Zabořila jsem obličej do jeho ramene a násilím vypnula svou vířící mysl.

"Mám hlad," řekla jsem zprudka a přerušila Rowanovu a Caminu hádku. "Závod skončil. Pojďme se někam najíst. Chci jít pryč."

Deacon přikývl, vycítil mou náhlou naléhavost. "Sylvie má pravdu. Pojďme odsud. Pojď, Cami, koupím ti drink, ať vychladneš."

Když jsme se otočili a vycházeli z galerie, nespustila jsem oči z betonových schodů. Neohlédla jsem se zpátky k VIP sekci. Odmítla jsem vzít na vědomí dravce, který mě shora sledoval. Ale i když jsme vycházeli z arény, na páteři mě pálila přízračná tíha jeho pohledu.

***

Toho večera byl pobřežní vzduch chladný, když mě Declan bezpečně doprovodil domů až na práh. Zbytek dne jsme strávili potloukáním se po městě s Rowanem, Deaconem a Cami, večeřeli jsme a snažili se chovat normálně. Ale moje mysl byla miliony mil daleko, uvězněná v chabě osvětlené chodbě s mužem, jehož klouby byly pohmožděné a jehož hlas sliboval vlastnictví.

Světlo na verandě vrhalo dlouhé stíny na dřevěné schody mého domu. Stromy bičoval vítr a šustil listím v té tiché čtvrti.

"Měla ses dneska hezky?" zeptal se Declan jemně. Stál na spodním schodu a vzhlížel ke mně těma upřímnýma, laskavýma hnědýma očima.

"Ano," zalhala jsem a vykouzlila malý úsměv. "Děkuju, že jsi mě doprovodil domů. Už jsem fakt unavená."

Declan přistoupil blíž. Něžně vzal mou tvář do svých teplých dlaní. Palci mě hladil po lícních kostech. "Jsem prostě jen rád, že jsem s tebou mohl strávit den, Sylvie. Znamenáš pro mě hodně."

Pomalu se naklonil a zkracoval vzdálenost mezi námi. Oči se mu zavřely, když se nakláněl, aby mě jemně políbil.

Stála jsem tam na verandě, zavřené oči, a čekala, až se něco stane. Jiskra. Příval adrenalinu. Náhlé chvění v žaludku. Cokoliv.

Ale mé srdce zůstávalo naprosto, zničujícím způsobem mrtvé.

Nebyla tam absolutně žádná jiskra, žádný adrenalinový příval. Byla to jen kůže dotýkající se kůže. Teplý tlak jeho úst působil cize a nesprávně. Moje tělo necítilo vůbec nic k tomu hodnému, bezpečnému muži stojícímu přede mnou.

Místo toho, když mě Declan líbal, mou paměť zaplnila opojná vůně exotické kolínské. Chraplavý, majetnický hlas toho děsivého muže z umývárny se mi stále těžce držel v mysli a přehlušoval Declanovu přítomnost. *Protože už patříš někomu jinému.* Tep mi vyskočil, ne pro Declana, ale pro Evandera.

Ta dusivá, odporná vina z vědomí, že moje zrádné srdce stále tlouklo silně a výhradně pro Evandera, mě tvrdě zasáhla. Žaludek se mi bolestivě stáhl. Toužila jsem po muži, který mě děsil, zatímco jsem stála v náruči muže, kterému na mně záleželo. Byla jsem podvodnice.

Provinile jsem z polibku uhnula a přerušila ten kontakt.

Declan otevřel oči. Ta tichá, zmatená bolest, která mu probleskla ve tváři, mě bodla jako nůž. Stáhl ruce z mé tváře a udělal malý krok zpět.

"Omlouvám se," zašeptala jsem a objala se pažemi. "Jsem prostě... dneska tak vyčerpaná. Nemůžu."

Declan těžce polkl a nasadil strnulý, chápavý úsměv. "To je v pořádku, Sylvie. Neomlouvej se. Měla jsi dlouhý den. Odpočiň si. Zavolám ti zítra."

Otočil se a kráčel po příjezdové cestě, ramena svěšená porážkou.

Stála jsem na verandě a sledovala, jak jeho auto mizí do noci. Cítila jsem k sobě naprostý odpor, že tak krutě vodím za nos upřímně hodného muže jen proto, abych se schovala před svou nevyhnutelnou, děsivou minulostí. Používala jsem Declana jako štít a jeho to ničilo.

Zoufale jsem hledala útěchu a studený vzduch, a tak jsem odemkla přední dveře, obešla obývák a stáhla se na tmavou, větrnou střechu svého domu.

Noční obloha byla zatažená. Těžká, tmavá mračna dusila měsíční svit a zanechávala střechu ponořenou do stínů. Studený vítr mi bičoval vlasy kolem obličeje a pronikal skrz mou tenkou bundu, ale já tu mrazivou teplotu vítala. Potřebovala jsem, aby mi studený vzduch znecitlivěl tu spalující vinu v hrudi.

Došla jsem na okraj střechy, chytila se kovového zábradlí a hleděla do dálky na černé, převalující se vody oceánu.

Ale nebyla jsem dlouho sama.

Za mými zády se ozvalo tiché zavrzání přístupových dveří na střechu. Slaným oceánským vánkem ke mně dolehla výrazná, povědomá vůně santalového parfému, když si mě tam v tichosti našla moje sestra Cami.

Přešla přes lepenkovou střechu a zastavila se pár kroků ode mě. Nemluvily jsme. Ten těžký, nedýchatelný vzduch mezi námi v sobě nesl sedm dlouhých let toxického odcizení a nevyřešené, hnisající bolesti. Celá ta léta jsme se sotva zmohly na společenské fráze a obcházely jsme se jako cizinky uvězněné ve stejném domě.

Přistoupila blíž a opřela se předloktím o studené kovové zábradlí vedle mě. Hleděla na temný horizont.

"Pořád se na mě zlobíš, viď?" zeptala se Cami hlasem tak tichým, že se téměř ztrácel ve větru.

"Nemám sílu se zlobit," odpověděla jsem a oči jsem stále upírala na oceán. "Chci jen, abys mě nechala na pokoji."

Cami ze sebe vydala roztřesený výdech. "Sylvie... prosím. Neodstrkuj mě dneska. Vím, že mě nenávidíš za to, co se tenkrát stalo. Ale já už jsem z té propasti mezi námi tak unavená."

Sevřela jsem zábradlí pevněji, až mi zbělely klouby. "Ty jsi tu propast vytvořila, Cami. Ty."

Otočila hlavu, aby se na mě podívala. Dokonce i v tom šeru jsem viděla, jak se jí v očích hromadí slzy, které zachytávaly slabé okolní světlo města. Zachvěl se jí ret.

"Vím, že ano," zhroutila se nakonec Cami a hlas se jí zlomil syrovou emocí. "V té osudné noci před lety jsem se chovala jako žárlivá, hrozná mrcha. Byla jsem na tebe krutá a upřímně se omlouvám. Nikdy jsem ti ty věci neměla říkat. Nikdy jsem se ti neměla smát."

Ostrá vzpomínka na to, jak se smála mé naivní, zranitelné pubertální lásce, mi v hrudi stále silně krvácela. Pamatovala jsem si, jak jsem stála v jejím pokoji a odhalila jí své křehké srdce. Přiznala jsem se ke svému ohromnému zakoukání, ke své zoufalé pubertální lásce k chlapci, který trávil čas s naší rodinou. A Cami se mi smála. Vysmívala se mým citům a jmenovala všechny důvody, proč by se někdo jako on nikdy ani nepodíval na holku, jako jsem já. Rozbila mi sebevědomí na kousky.

"Věděla jsi, jak jsem se cítila," zašeptala jsem a ta stará bolest se zvedla a začala mě dusit. "Řekla jsem ti všechno. Svěřila jsem ti své největší tajemství. A ty jsi mě pro zábavu roztrhala na kusy."

Cami natáhla ruku a chvíli ji držela ve vzduchu nad tou mou na zábradlí, než ji nechala klesnout. "Já vím. Bylo to špatné. Bylo to dětinské a kruté. Ale ztratily jsme sedm let, Sylvie. Chybí mi moje sestra. Chybí mi moje nejlepší kamarádka." Po tváři jí stekla slza. "Blíží se moje svatba. Je to ten nejdůležitější den v mém životě a nemůžu snést představu, že se k sobě budeme pořád chovat jako cizinky. Zoufale tě prosím. Nemůžeme prostě na tu ošklivou minulost zapomenout? Můžeme začít znovu jako sestry?"

Hleděla na mě a v její uplakané tváři byla tak zoufalá prosba. Chtěla čistý štít. Chtěla nový začátek.

Ale ta rána v mé hrudi se nikdy doopravdy nezavřela. Duch toho dospívajícího chlapce stále pronásledoval můj dospělý život, ničil každý vztah, který jsem se snažila vybudovat, a zanechával mě uvnitř mrtvou, když mě na prahu domu políbil hodný muž. Nemohla jsem to jen tak smýt.

Otočila jsem hlavu a podívala se Cami přímo do její plačící tváře. Potřebovala jsem přesně pochopit, proč mi úmyslně zlomila srdce, když o mých citech věděla naprosto všechno, a tak jsem položila tu jedinou otázku, která mě pronásledovala.

"Milovala jsi ho?"