Vrhám se do vyčerpávajících požadavků večerní špičky a balancuji s těžkými tácy přeplněnou jídelnou. Nutím se do nacvičených úsměvů, zoufale se snažím rozptýlit od lákavé záhady modrého vlákna. Talíře rachotí a vzduch naplňuje stálý šum bohatých hostů. Pracuji tvrději než kdykoli předtím a nutím své bolavé nohy dál a dál. Mé spropitné ovšem můj shon neodráží; osazenstvo Meridianu se chová snobsky a jen zřídkakdy ocení pot obsluhy. Celou hodinu držím hlavu sklopenou a ignoruji tah magie.

Nakonec, poblíž obslužného pultu, pokušení podlehnu. Naladím se na magii a pohlédnu na zářící modrou čáru.

Ze rtů mi unikne ostré zalapání po dechu.

Vlákno už nepluje ven skrz těžké skleněné dveře. Zářící šňůra nyní tepe energií, proplétá se mezi plnými stoly a spojuje se přímo s ženou sedící u stolu třináct.

Vypadá stejně staře jako já, nepopiratelně úchvatná. Černočerné vlasy se jí ve volných vlnách vlní po zádech a končí jen pár centimetrů nad mými. Její bezchybně opálená pleť září pod teplým osvětlením jídelny. I z druhé strany restaurace budí pozornost.

Polknu nervozitu a přistoupím, abych přijala její objednávku. Zvedne hlavu a do mých se zabodnou nápadné, zlatožluté oči.

Dech se mi zadrhne.

Sklopím zrak. Má na sobě nádherné černé šaty s odhalenými zády. Zavazování za krkem nechává její paže holé a odhaluje složité černé značky ovinuté kolem jejího bicepsu. Tmavý inkoust tvoří nápadný vzor, přerušený zubatými zářezy napodobujícími stopy po drápech.

Zlatožluté oči. Vzory stop po drápech. Je to Měňavec.

Zasáhne mě obava. Měňavci se s outsidery spřátelí jen zřídka. Dokonce i mezi sebou zůstávají neuvěřitelně vybíraví. Kočičí Měňavec by nesdílel drink se psím Měňavcem, natož pak s Neznámou bez magie, jako jsem já.

Ale to modré vlákno překlenuje prostor mezi námi. Šňůra hučí a upevňuje se s tímto krátkým očním kontaktem. Vesmír si vybral. Naše přátelství je předurčeným faktem. Musím mít v tu magii neochvějnou víru.

Otevřu ústa, abych se zeptala na její objednávku pití, když vtom mé soustředění roztříští drsné, nepříliš nenápadné odkašlání.

Zamrkám a stočím pozornost přes stůl. Byla jsem tou Měňavčí ženou – mou předurčenou přítelkyní – tak uchvácená, že jsem si nevšimla jejího společníka.

Muž naproti ní disponuje klasickou krásou, zkaženou arogantním úšklebkem, který na mě směřuje. Jeho vlasy se mísí v blond a bronzové barvě. Má stejné nažloutlé oči, ačkoliv jeho duhovky mají spíše barvu spáleného pomeranče. Na sobě má ostrý oblek na míru, který mu zakrývá paže a skrývá případné značky. Oči ho ale prozrazují. Určitě je to také Měňavec.

Rozrušeně ve spěchu převezmu jejich objednávky a prchnu. Donesu požadovanou láhev vína a zklidním své třesoucí se ruce. Cestou zpět využiji krátkou vzdálenost, abych je prozkoumala na vlákna a hledala zrádné svítící čáry osudu.

Kroky se mi zadrhnou. Obočí se mi šokem svraští.

Mezi nimi dvěma není vůbec žádné vlákno.

Žena nemá v místnosti žádné magické vazby, kromě té jasně modré šňůrky, která ji poutá přímo ke mně. Ale ten muž vlákno má. Z jeho hrudi vyrůstá silná, pevná červená šňůra. Táhne se uličkou, podvléká se pod předními dveřmi restaurace a mizí z dohledu do noci.

Červené vlákno. Dokonalé znamení spřízněné duše.

Svou spřízněnou duši už potkal, a ta rozhodně není nikde poblíž stolu třináct. Zavrtím hlavou a vzpamatuji se. Musí to být jen přátelé, říkám si. Nebo obchodní partneři na večeři.

Rozliju jim víno, o něco později jim naservíruji hlavní jídlo a stáhnu se, abych se věnovala ostatním stolům. Dělám všechno, co je v mých silách, abych potlačila svou obvyklou nešikovnost, což je úkol o to těžší, oč víc jsem neustále rozptylována. Úzkostlivě postávám opodál, koutkem oka sleduji stůl třináct a pozoruji každý jejich pohyb v rušném moři hostů.

Čas ubíhá. Vykročím vpřed, abych odklidila jejich prázdné talíře a nabídla jim dezertní menu.

Než však k jejich stolu dorazím, muž odsune židli. Jedním plynulým pohybem se zvedne a elegantně klesne na jedno koleno přímo vedle ní.

Ztuhnu uprostřed kroku. Hromádka špinavých talířů v mých rukou zachrastí. Co se to proboha děje?

Sáhne do saka a vytáhne malou krabičku s prstenem. Otevře ji.

Žena zatají dech. Ruce jí vyletí vzhůru a zakryjí si ústa. Zlaté oči se jí šokem rozšíří – a pak jí po tvářích začnou téct upřímné slzy. Jsem příliš daleko, abych přes cinkání příborů slyšela jeho přesná slova, ale ta scéna vykresluje zničujícím způsobem jasný obrázek.

Žádá ji o ruku.

Ona zběsile a radostně přikyvuje, žádost přijímá, a nakloní se vpřed, aby zachytila jeho rty v polibku. Muž jí na prst navlékne třpytivý prsten.

Z okolních stolů v restauraci se zvedne vlna jásotu a zdvořilého potlesku, jak hosté gratulují šťastnému páru.

Stojím přikovaná k podlaze, v nitru naprosto strnulá.

Tato situace je v naprostém základu špatně.

Jak ji může požádat o ruku, když jeho červené vlákno – jeho doslovná duše – patří někomu jinému? Přivazuje mou předurčenou přítelkyni ke lži. Až se mu do cesty nakonec připlete jeho skutečná družka, osud si vyžádá své a tahle ohromující žena zůstane zničená.

Když si uvědomím, že toto zasnoubení může vyvrcholit jedině hlubokým žalem mé nově objevené přítelkyně, učiním bleskové rozhodnutí. Nemůžu jen nečinně přihlížet.

Marcus na mě mávne od obslužného pultu a strčí mi na tác kousek cheesecaku na účet podniku jako gratulační pozornost. Mechanicky přikývnu a shrábnu zpoza baru pero a kousek papíru. Přitisknu papír k dřevěnému pultu a chvatně naškrábu zoufalý varovný vzkaz.

*Neznáte mě a omlouvám se, že to v tomto vzkazu nedokážu pořádně vysvětlit. Měla byste vědět, že muž, který vás právě požádal o ruku, pro vás není ten pravý. Ačkoli to pro vás možná nebude příjemné čtení, říkala jsem si, že vám to musím sdělit hned ve snaze ušetřit vás další bolesti v budoucnu. Doufám, že vám to jednou budu moci pořádně vysvětlit, ale prozatím je to vše, co mohu udělat. Opravdu se omlouvám.*

Zvednu pero a zaváhám nad spodním okrajem. Nevím, jak bude reagovat. Vím, že to nakonec bude moje kamarádka, ale zrovna teď je to cizí člověk a já nechci pokoušet štěstí. Chybí mi odvaha podepsat se plným jménem, ale zároveň nemůžu zůstat bezejmenná, takže přistoupím na kompromis. Rychlými, ostrými tahy se podepíšu svými iniciálami.

*B. V.*

Bria Vale.

Složím kousek papíru do těsného čtverce a schovám si ho do dlaně. Teď musím přijít na to, jak jí ten vzkaz podstrčit, aniž bych upozornila Derricka.

Přejedu pohledem stůl třináct. Její značková kabelka odpočívá u nohy její židle, kousek pod stolem. Vrchní chlopeň je otevřená. Perfektní.

Popadnu černé kožené desky na účet a nakráčím zpět do jídelny. Přistoupím k jejich stolu a na tvář si nasadím zářivý, naučený úsměv.

„Gratuluji,“ řeknu a položím cheesecake na stůl.

Když se natáhnu přes stůl, abych položila malé desky, uvolním zápěstí. Předstírám nešikovný pohyb a kožené desky mi vyklouznou ze sevření. S rachotem spadnou na dřevěnou podlahu přímo vedle její židle.

„Och, moc se omlouvám,“ vyhrknu a vrhnu se k podlaze.

Dřepnu si. Levou rukou popadnu desky. Pravou ruku využiji momentálního rozptýlení při ohýbání a mrštím s ní. Hbitě vhodím složený vzkaz přímo do její otevřené kabelky.

Jedním plynulým pohybem vstanu, uhladím si zástěru a položím účet bezpečně na stůl přímo mezi ně.

Muž arogantně sáhne po kožené chlopni se samolibým úšklebkem.

Žena ho hravě odežene. „Nebuď směšný, Derricku,“ řekne.

Její hlas je bohatý a melodický. Visím jí na každém slově.

„Mám spoustu peněz,“ pokračuje a vytahuje si kabelku na klín. „Dává smysl, abych to zaplatila já. Navíc, jakmile se vezmeme, co je moje, bude tvoje. Takže v tuhle chvíli na tom vlastně nezáleží.“

Srdce mi tluče do žeber. Zatajím dech a napjatě ji sleduji, jak loví z kabelky peněženku. Spoléhám na to, že skrytý vzkaz nenajde, dokud se nevrátí domů. Pokud ten zmačkaný papírek vytáhne teď, Derrick bude žádat vysvětlení. Udělá obrovskou scénu.

Mine varování, nevědomá si skrytého vzkazu odpočívajícího na dně. Vytáhne lesklou stříbrnou kreditní kartu, podá mi ji nahoru spolu s deskami a vykouzlí zářivý úsměv.

Tiše a s úlevou vydechnu. „Hned to zpracuji.“

Otočím se a odkráčím k terminálu. Když projedu kartu, sklopím zrak k reliéfnímu písmu na stříbrném plastu.

*Siena Cross.*

Konečně znám její totožnost. Siena.

Vezmu vytištěnou účtenku a vrátím se ke stolu třináct. Když jí vracím kartu, věnuji jí jasný, upřímný úsměv. Možná to ještě neví a možná dnes ještě není mou přítelkyní, ale od chvíle, kdy vstoupila do této restaurace, se stala mou. Tiše přísahám, že Sieně budu tím nejlepším přítelem, jakého by vůbec mohla mít.

O pár minut později se Derrick a Siena zvednou od stolu. Pomůže jí do kabátu a nakonec odejdou zavěšení do sebe.

Zuřivě se kousnu do spodního rtu a ucítím jemnou chuť mědi. V hrudi mi vykvete viscerální bolest. Každý instinkt na mě křičí, abych se propletla mezi stoly, vyběhla za nimi ze dveří a pořádně se Sieně představila. Chci ji odtrhnout od Derricka a jeho prolhaného červeného vlákna.

Tomu zdrcujícímu nutkání odolám. Zaryji si nehty do dlaní a přinutím nohy zůstat na místě. Nutím se myslet na to předurčené spojení. Naše vlákno utkal vesmír. Osud vyžaduje trpělivost.

Sleduji, jak se za nimi zaklapnou těžké skleněné dveře, a držím se neochvějné jistoty, že je nám souzeno se spojit. Znovu ji uvidím.