Můj hluboký spánek roztříští hlasité rány. Mému vyčerpanému mozku trvá několik těžkých vteřin, než ten zvuk zaregistruje. Někdo buší pěstí do mých vchodových dveří s neúnavnou, agresivní silou. Zasténám, vytáhnu paži z teplého kokonu hrubých dek a nahmatám na nočním stolku svůj levný vyklápěcí telefon. Obrazovka mě praští do očí. Je dvacet dva minut po osmé ráno.

Kdo by mohl bušit na moje dveře v takovou hodinu? Agnes by touhle dobou měla být na místních trzích a smlouvat o čerstvém ovoci a zelenině a Caleb by už měl být na cestě do školy. A navíc, ani jeden z nich by nikdy neklepal s tak divokou, panovačnou intenzitou. Zní to jako policejní razie.

Přinutím se odstrčit zátěžovou deku. Do kůže mě udeří chladný ranní vzduch, až se ve svém příliš velkém flanelovém pyžamu s jednorožci zachvěji. Jakmile projdu kolem malého zrcadla v předsíni, naskytne se mi tragický pohled na můj odraz. Culík, ve kterém jsem spala, se zvrhl do chaotického zmatku, sedí mi nakřivo na hlavě a napůl z něj visí vlasy v prapodivné, zacuchané smyčce. Vytrhnu gumičku, nechám neupravené vlny spadnout na ramena a natáhnu si ji na zápěstí.

Bušení do dveří pokračuje, tentokrát hlasitěji. Dřevo v rámu doslova drnčí.

„UŽ JDU, tak se sakra uklidněte!“ zařvu chraplavě, nevyspalá.

Kupodivu to bušení ustane. Ať už na chodbě stojí kdokoli, zjevně má výjimečný sluch. Nebo to zkrátka nakonec vzdal a rozhodl se odejít. Zoufale doufám v to druhé. Nutkání zalézt zpátky do své hory sametových polštářů a předstírat, že vnější svět neexistuje, je ohromující.

Odstourám se zbytek cesty do chodbičky, papuče s chlupatými králíčky mi kloužou po levném linu. Zpětně viděno byl můj další tah bezohledný. Měla bych se podívat do kukátka. Měla bych si před odemknutím závory ověřit identitu agresivního tlučouna. Jenže já jsem malátná, podrážděná a chybí mi základní pudy přežití plně okofeinovaného člověka. Upřímně řečeno, kdokoli je na druhé straně dveří, by se mě měl teď bát.

Popadnu kliku a otevřu dveře.

Zamračený výraz na mé tváři zmizí ve vteřině, kdy mi oči padnou na muže stojícího na mém prahu. Je, bez nadsázky, dechberoucí.

Tyčí se nade mnou a svými širokými rameny a svalnatou postavou vyplňuje celý rám dveří. Má husté černé vlasy s mírnou, nezkrotnou vlnou, jež rámují ostré, výrazné rysy. Má na sobě vypasované modré džíny a černou košili s límečkem s rukávy vyhrnutými k loktům, čímž odhaluje silná předloktí. Letmý pohled na jeho postoj a surovou, predátorskou energii, která z něj sálá, mi prozrazuje, že je to Měňavec. Sdílí stejnou nezaměnitelnou auru jako Siena.

Stojí s rukama zkříženýma na hrudi a jeho zlaté oči jsou zúžené v hluboké netrpělivosti.

Otevřu ústa a chci se zeptat, co potřebuje, ale slova mi zemřou v hrdle. Můj rozespalý mozek konečně zaregistruje něco, co se vznáší v prostoru mezi námi.

Zamrkám a promnu si unavené oči. Zírám.

Přímo ze středu hrudi tohoto Měňavce vychází zářivé, svítící červené vlákno.

Dech se mi zadrhne. Zářící magická čára pulzuje teplým, karmínovým světlem. Sleduji to vlákno, jak se stáčí vzduchem a překlenuje prostor mezi námi. Ten šokující, svět převracející fakt mě zasáhne plnou silou. Ta jasně červená šňůrka vede přímo k mé vlastní hrudi a zabořuje se mi přímo do srdce.

Ztuhnu, oči dokořán a nemrkám. Zírám na toho neuvěřitelně přitažlivého, neuvěřitelně drzého cizince, který mi vtrhl do mého rána.

Tenhle muž je má doslovná spřízněná duše.

Můj vnitřní alarm bije na poplach, ohlušující v mých vlastních uších. Měňavec? Můj předurčený partner je Měňavec? A zrovna stojí tady a mračí se na mé králičí papuče. Divoká, protichůdná bouře emocí mi paralyzuje končetiny. Do hrudi se mi zaryje náhlé, intenzivní nutkání vrhnut se mu kolem krku a zabořit tvář do jeho hrudi. Čekala jsem celý život, abych našla osobu na druhém konci svého červeného vlákna.

Ale jiná, hlasitější část mého mozku velí k ústupu. Sotva toho chlapa znám a jeho současné vystupování je děsivé. Touha utéct zpátky do ložnice, postavit si pevnost ze svých chlupatých dek a schovat se před tou ohromující realitou, vítězí. Na spřízněnou duši rozhodně nejsem připravená.

Kousnu se do vnitřku tváře a přinutím své zběsile bušící srdce zpomalit. Udělám rychlé, velitelské rozhodnutí. Nechám si tohle zjištění pro sebe. Kdybych vyhrkla, že nás spojuje červená šňůrka osudu, zatímco mám na sobě pyžamo s jednorožcem a rozcuchané vlasy, bude si myslet, že jsem blázen. Musím se chovat normálně. Musím ho poznat blíž, aniž bych zněla jako nějaká úchylná stalkerka.

Moje prodlužující se mlčení u něj vyvolá ještě hlubší mračení. Dívá se na mě svrchu, nozdry se mu lehce rozšiřují, když svým zlatým pohledem přejede po mém směšném nočním prádle. Je jasně neohromen.

Odkašlu si a snažím se vzpamatovat.

„Ehm, dobré ráno?“ vypravím ze sebe, přičemž pozdrav zní spíš jako váhavá otázka.

Když promluví, jeho hlas je hluboký, velitelský rachot, ze kterého mi po zádech přejede mráz. „Jste B. V.?“

Zamrkám, zaskočená tím náhlým dotazem. „Prosím?“

Povzdychne si. „Děláte ze sebe hloupou schválně, nebo jste vážně tak pomalá? Jste ta B. V., která napsala tenhle vzkaz mému dvojčeti, Sieně?“

Sáhne do kapsy a strčí mi před obličej zmačkaný kousek papíru. Ucuknu, když se papír zastaví pět centimetrů od mého nosu. Absolutní drzost toho gesta mi nechá spadnout čelist.

„Ach, tohle,“ vykoktám, těkajíc očima od známého rukopisu zpět k jeho pronikavému pohledu. „Ehm... ano? Jmenuji se Bria Vale.“

„Já jsem Kaelen Cross,“ pronese suše. „Musíme si promluvit.“

Než vůbec stihnu cokoli povolit, Kaelen udělá krok vpřed. Použije svou impozantní velikost, aby se kolem mě protlačil, čímž mě donutí ustoupit, abych se nesrazila s jeho hrudí. Nakráčí si rovnou do středu mého malého bytu, jako by mu to tady patřilo.

Můj šok se rychle změní v horký, stoupající vztek.

„Co to děláte?“ vyštěknu a otočím se čelem k jeho širokým zádům. „Tohle je můj domov, nemůžete si sem jen tak vlézt!“

Kaelen se zastaví a pomalu se otočí. Zbodne mě těma svýma pronikavýma zlatýma očima. Samotná, panovačná tíha jeho pohledu je drtivá. V břiše se mi vznítí zbabělý instinkt, který mě nabádá, abych se stáhla ke zdi a podrobila se dominantnímu predátorovi v mém obývacím pokoji. Ze zvyku zjistím, že můj pohled klesá k levnému linu.

Ne. Zatnu pěsti. Přinutím bradu vzhůru a postavím se jeho pohledu čelem. Odmítám mu ukázat, že mě zastrašuje, i když se mi zrychluje tep. Mého drobného aktu vzdoru si ani nevšimne, protože se už dívá jinam a jeho kritické oči přelétávají přes můj neuklizený byt.

Prohlíží si stísněný prostor, miniaturní kuchyň a malý obývací prostor. Zrak mu padne na mou pohovku, která je momentálně pohřbená pod masivní hromadou nesloženého prádla. Když shledá možnosti sezení jako nedostatečné, natáhne ztuhlý prst k mému malému jídelnímu stolu a jeho dvěma nestejným židlím.

„Sednout,“ štěkne a vydá jediný, ostrý rozkaz.

Z té čiré opovážlivosti tohoto muže se mi vaří krev. Kdo si vůbec myslí, že je? Zkřížím ruce na hrudi a probodávám ho pohledem. Jak může být někdo takhle protivný a arogantní mou předurčenou spřízněnou duší? Možná jsem pořád uvízlá v nějakém divném stresujícím snu. Skloním ruku a štípnu se do zápěstí. Kůží mi projede ostré štípnutí, až mi vhrknou slzy do očí.

Není to sen. Tenhle arogantní pitomec je skutečný.

Kaelen Cross zjevně očekává, že se mu svět podřídí. Normálně se vyhýbám konfliktům za každou cenu. Když mě cizí člověk požádá, abych si sedla, většinou to prostě udělám, abych udržela mír. Ale to zářící červené vlákno, které poutá mou hruď k jeho, mění všechno. Pokud je tento panovačný Měňavec skutečně mým předurčeným partnerem, odmítám, aby se mnou zacházel jako s podřízenou. Nelehnu si a nebudu dělat poslušnou rohožku muži, který má být mým rovnocenným partnerem.

„Pane Crossi,“ vyzvu ho a snažím se udržet hlas co nejklidnější. „Nemůžete k nám vtrhnout a komandovat mě ve vlastním domě.“

Těžce, dramaticky si povzdechne. Obrátí oči v sloup, jako by zabývání se mnou bylo tím nejvyčerpávajícím úkolem jeho dne.

„Byla byste radši, kdybych svůj požadavek zformuloval roztomileji?“ zeptá se hlubokým hlasem, z něhož odkapává těžký, povýšený sarkasmus. Udělá krok ke stolu, aniž by přerušil oční kontakt. „Slečno Vale, byla byste tak laskava a posadila se, abych s vámi mohl řádně promluvit o tom dost nejasném vzkazu, který jste včera večer zanechala mé sestře?“

Jeho zdvořilá formulace nedokáže ani v nejmenším maskovat přísnou autoritu, která mu prýští z jazyka. Pořád mi dává příkazy, jen používá složitější slova. Chci se dál hádat, stát si za svým a vyhodit ho na chodbu. Ale zmínka o Sieně můj hněv sfoukne. Potřebuji vědět, jestli ji mé záhadné varování naštvalo. Záleží mi na Sieně a musím se ujistit, že je v pořádku.

Spolknu svou narůstající hrdost. Držím bradu nahoře, když ho míjím, a snažím se zachovat zbytky důstojnosti, zatímco na nohou mám papuče s králíčky. Odtáhnu židli a posadím se k malému stolku.

„Jste už spokojený?“ Mávnu k prázdné židli naproti mně.

Kaelen se posadí a vzhledem k jeho obrovité postavě působí ta malá dřevěná židle komicky. Narovnám záda a vyzařuji klidné sebevědomí, které ve skutečnosti necítím.

Neztrácí ani vteřinu. Pustí se rovnou do svého výslechu.

„Proč jste nechala mojí sestře ten vzkaz?“ dožaduje se, nakloní se dopředu a opře se předloktími o stůl.

Pokrčím rameny a snažím se působit klidně. „Viděla jsem toho muže... Derricka, že? Jak ji požádal o ruku. Vím, že to není správné, tak jsem jí napsala vzkaz.“

Kaelen přivře zlaté oči. Zblízka je kočičí tvar jeho zorniček nezaměnitelný. Rozhodně je to nějaký kočkovitý Měňavec. Velká, smrtící kočka.

„A jak přesně ‚víte, že to není správné‘?“ ptá se tónem, který napodobuje má přesná slova.

Unaveně si povzdechnu. Vysvětlovat moje schopnosti je vždycky frustrující martyrium. Lidé si buď myslí, že jsem pomatená lhářka, která se dožaduje pozornosti, nebo se ke mně chovají jako k pouťové atrakci a vyžadují, abych jim řekla milostnou budoucnost všech, koho znají.

„Vím, že to není správné, kvůli své magii,“ odpovím pevně a udržím vyrovnaný hlas.

Kaelen reaguje okamžitě. Nakloní se přes malý stůl nepříjemně blízko. Na zlomek vteřiny zavře oči a slyšitelně nasaje vzduch kolem mého obličeje. Jeho rysy se okamžitě stáhnou do hrubé masky znechucení.

„Ale vy jste člověk,“ konstatuje tvrdým hlasem. „Voníte jako člověk.“

To odsouzení v jeho hlase mě píchne. Vím s jistotou, že lidé nevoní nijak hůře než Měňavci; prostě jen neseme jiný pach. Jeho znechucení nesměřuje k zápachu; míří na samotnou představu toho, že by nějaký podřadný člověk měl magii.

Odtáhnu se a vložím mezi nás vzdálenost. „Přestaňte mě očuchávat,“ odseknu ostře. „A nejsem člověk.“

Zkříží ruce na široké hrudi a jeho zamračení se prohloubí. „Tak co jste?“

Nedbale pokrčím rameny. „Nemám tušení. Kdybyste na to přišel, dejte mi vědět.“

Oči se mu překvapením rozšíří a ta divoká zlost se na okamžik zlomí. „Vy jste neznámý Magik?“

Jeho tón je plný nedůvěry. Znovu se zhluboka nadechne a nasaje mou vůni. Kdybych neznala mechanismy smyslů Měňavců, připadalo by mi to neustálé očichávání neskutečně děsivé. Obrátím oči v sloup a oplatím mu jeho dřívější sarkasmus.

„Já vím, já vím. Velký šok, že? Jak je to možné, bla, bla, bla,“ řeknu s defenzivním, ostřejším tónem. „Jsem sirotek. I když vím, v čem spočívá moje schopnost, nezapadá do standardních kategorií žádného známého druhu. Takže jsem uvízla jako neidentifikovaný, neznámý Magik.“

Moje slova zní agresivněji, než jsem plánovala. Být neznámý sirotek je bolavé téma a jeho úsudek zasáhl citlivé místo. Kaelen můj výlev ignoruje a přes ten odsekává dál ve svém neúprosném výslechu.

„Co je to tedy za vaši schopnost?“ dožaduje se.

Opřu se v židli. „Vidím fyzická vlákna osudu.“ Pečlivě sleduji jeho tvář, jak mu ty mechanismy vysvětluji. „Existují různé barvy pro různé vazby. Derrick má červené vlákno, pouto spřízněných duší. Ale jeho červené vlákno s vaší sestrou nesouvisí. Vede úplně někam jinam.“

Odmlčím se a nechám ho informaci zpracovat, než budu pokračovat. „Obvykle se snažím tyhle věci ignorovat. Osud se koneckonců vyřeší sám. Ale já a Siena sdílíme modré vlákno. Vlákno předurčeného přátelství. Pokud jí je souzeno stát se mojí přítelkyní, nemohla bych přece stát bokem a nechat ji trpět v odsouzeném manželství, když jsem měla moc tomu zabránit.“

Kaelen upřeně zírá přes stůl. Ticho mezi námi se natahuje, těžké a hutné. Zlaté oči má zúžené do štěrbin hlubokého, neústupného podezření. Zjevně pochybuje o každém jednotlivém slovu, které mi vyjde z úst.

„Vy vidíte, jestli je lidem souzeno být spolu,“ říká pomalu, a v hlase mu zaznívá naprostá nedůvěra. „A věříte, že je vám souzeno přátelit se s mou sestrou?“

Dvojčata. To vysvětluje ty identické zlaté oči a společnou Měňavčí magii. Dvojčata Magikové jsou vzácní, ale když už existují, jsou proslulí svou obrovskou mocí.

Přikývnu a udržím oční kontakt. Hlavou mi probleskne náhlá, chaotická myšlenka. Teď by byla ideální chvíle mimochodem se zmínit o té svítící červené šňůrce, která teď spojuje naše hrudníky. Mohla bych mu ukázat přímo na srdce a říct mu, že jsme spřízněni na celý život.

Studuji jeho drsný, skeptický výraz. Zračení stahující jeho pohledné rysy křičí naprostou nedůvěrou.

Těžce polknu a dám si sama pro sebe pevný, tichý slib. Teď rozhodně není ta správná chvíle na shození téhle bomby. Tajemství našeho červeného vlákna si vezmu klidně do hrobu, bude-li to nutné.