Tvrdé světlo kuchyňského lustru bije do malého stolu mezi námi a osvětluje ztuhlou čelist Měňavce. Čím víc minut trávím lapená ve vlastním bytě s tímhle k uzoufání otravným mužem, tím víc začínám vážně pochybovat o tom, zda osud neudělal masivní chybu. Hledím přes poškrábaný dřevěný povrch a mýma očima kopíruji neviditelnou linii zářícího červeného vlákna, jež poutá mou hruď k té jeho.

Zajímalo by mě, a není to poprvé, jestli ve vesmíru neexistuje nějaká klička. Nějaká skrytá, prastará metoda, jak tato vlákna přetrhnout nebo je nadobro přeseknout. Nikdy jsem neviděla, že by se to stalo. Ani smrt nenabízí únik. Jednou, když jsem procházela kolem kovaných bran městského hřbitova, jsem sledovala vetchého starce klečícího u čerstvého hrobu. Zářivé, pulzující červené vlákno proudilo z jeho unavené hrudi a nořilo se přímo dolů do chladné země, kde ho spojovalo s jeho pohřbenou manželkou. Byl to sice deprimující obraz, ale přesto v sobě nesl až morbidní romantiku. Dokazoval, že skutečná pouta přetrvávají i dýchání.

Sledovat, jak červené vlákno navždy spojuje lidi, se mi vždy zdálo hluboce romantické, pokud se to týkalo ostatních. Ale když tu teď sedím, s holýma nohama přitisknutýma k tvrdému okraji židle, a dívám se na toho arogantního muže se zlatýma očima sedícího naproti mně, nedokážu si jednoduše představit, že bych byla navěky připoutána k tak obrovskému blbci. Přála jsem si sladké osudové setkání. Přála jsem si spřízněnou duši, která se na mě usměje, možná přinese květiny, nebo mě alespoň nebude vyslýchat jako zločince. Místo toho mám tu čest s touhle zadumanou horou svalů, co vypadá, že mi každou chvíli vytrhne hrdlo. Doufám, že vesmír ví, co dělá.

„Ano, budu se přátelit s tvým dvojčetem,“ řeknu mu pevně a nakloním se dopředu, abych se mu přesně vyrovnala v tom jeho intenzivním mračení. „Je to předurčeno.“

Zkříží ruce a tmavá látka se mu natáhne přes bicepsy. „Ty dokonce ani nejsi Měňavec,“ procedí skrz zuby. „Proč proboha by osud někdy spojoval moji elitní Měňavčí sestru s někým, kdo jím není?“

Zatnu čelisti. Ostře odseknu: „Co to s tím má společného? Každý má svůj osud, bez ohledu na okolnosti narození. Osud vidí jen vlákna, nezajímá ho rasa. Když se na někoho podívám, vidím vazby, které ho poutají k vesmíru, a ne to, jestli mu o úplňku roste srst.“

Po mých jedovatých slovech nepřátelství, které z něj sálá, zakolísá. Jeho strnulé chování se o zlomíček zmírní. Dívá se na mě a jeho zlaté oči zkoumají mou tvář.

„Říkej mi Kaelen,“ prohlásí.

Zamrkám. „Cože?“

„Říkej mi Kaelen,“ zopakuje. „Pan Cross byl můj otec.“

Po jeho nápadných rysech přejede náhlý, prchavý výraz hlubokého smutku. Na zlomek vteřiny strhne jeho arogantní zevnějšek a odhalí pod ním syrový žal. Neznám detaily toho, co se stalo jeho otci, ale když se dívám na tu zoufalost zastírající Kaelenovy oči, je mi jasné, že ten muž už není naživu.

Spolknu knedlík v krku a pomalu přikývnu. „Fajn. Takže Kaelene. Ty mi můžeš říkat Brio.“ Napadne mě, že bychom stejně měli mít tyhle trapné, nepřátelské představení za sebou. Pokud je tento obří Měňavec skutečně mou předurčenou spřízněnou duší, budeme tu obávanou hranici tykání muset nakonec stejně překročit.

Přikývne na znamení příměří. Pak se podivně, hluboce a táhle nadechne nosem. Hruď se mu rozšíří a já sleduji, jak otevřeně nasává vzduch kolem nás. Měňavčí čich. Jednou jsem o tom četla – jak jen ze vdechnutí plných plic poznají emoce, pot a tep člověka.

Zkřížím ruce na hrudi a vrátím se rovnou k věci. „Takže, Kaelene, teď mám pro tebe pár otázek já.“

Povzdychne si, jako bych mu zrovna nabídla trhání zubů.

„Uklidni se,“ zamumlám. „Jen chci vědět, jak se ti podařilo vystopovat mě od vágně podepsaného útržku papíru až k mému bytu. Nenechala jsem tam své příjmení. Nevěděl jsi ho, dokud jsem ti ho teď neřekla, takže vážně pochybuji o tom, že bys mi vytáhl adresu z personálních složek v restauraci.“

Kaelen se znovu tak zhluboka, invazivně nadechne. „Na tom papíře byla tvoje vůně.“

Zírám na něj. „Moje vůně.“

„Zabavil jsem varovný vzkaz z kabelky mojí sestry ještě předtím, než měla vůbec šanci ho uvidět,“ přiznává a pohnutím širokých ramen se ošívá. „Byla rozptýlená, nadšená z té večeře. Pach jsem ucítil, ještě než to vytáhla ven. Tvoje vůně byla výjimečně výrazná. Bylo snadné tě sledovat od restaurace, dolů po ulici a až k tvým dveřím.“

Vyfouknu vzduch z plic a snažím se nemyslet na to nehorázné narušení soukromí. „Možná je to tím, že jsem šla domů bosa,“ nadhodím lhostejně.

Tmavé obočí se mu stáhne v nechápavém výrazu. „Bosa? Proč bys to dělala v ulicích města?“

Ukážu prstem směrem k vchodovým dveřím, kde leží na sešlapaném koberci odhozené mé černé pracovní lodičky. „Protože ty předepsané lodičky do práce jsou mučicí nástroje. Jsem si docela jistá, že na konci mé směny mi ty boty doslova ukusovaly nohy. Musela jsem se jich zbavit.“

Ohrne pysk a znovu překříží ruce. Hlasitě zpochybňuje mé tvrzení. „Jsou to jen boty. Nemůžou být zas tak špatné.“

„Opravdu?“ vyzvu ho a v hrudi mi vzplane jiskra vzdoru. Schválně sáhnu dolů, popadnu patu své chlupaté papuče a stáhnu si ji z nohy. Zvednu bosou nohu do vzduchu a předvedu tu děsivou vizitku přímo nad okraj kuchyňského stolu. „Rozhodně jsou tak špatné.“

Kůže na mé patě je sedřená do živého masa, zbavená několika vrstev tkáně. Podél mých prstů bublají rozzlobené, rudé puchýře a na klenbě mám šmouhu zaschlé krve.

Kaelenova tvrdá fasáda se roztříští a vypadá krvavým stavem mé nohy upřímně zděšen. Prudce se nahne kupředu. Jeho velké mozolnaté ruce vystřelí a popadnou mou bosou nohu.

Dotyk mi do nohy vyšle prudký úder elektřiny. Žár jeho kůže na mé vyvolá šokující, magnetickou přitažlivost, která se mi rozezní přímo do středu hrudi a brutálně zatahá za červené vlákno, jež nás spojuje. Zalapám po dechu a dech se mi v krku zadrhne.

Kaelen okamžitě zamrzne. Zlaté oči mu vystřelí k mým, dokořán otevřené a poplašené. Uvědomuje si, co přesně právě udělal. To praskání energie mezi námi je nepopiratelné, těžké a hutně se vznáší ve vzduchu. Stejně rychle, jako mě chytil, ruce trhnutím stáhne zpátky a mou nohu pustí, jako by ho pálila.

Spadne zpět do židle. Rychle si znovu navléknu králičí papuči na pohmožděnou kůži a skryji nohu pod stůl. Místnost zahalí dusivé, trapné ticho. Ani jeden z nás se na toho druhého nedívá. Srdce mi v divokém rytmu naráží do žeber.

Zoufale toužím překonat to podivné napětí, které vysává všechen vzduch z bytu, a tak si odkašlu. „Takže,“ řeknu mírně roztřeseným hlasem. „Překvapuje mě, že jsi vynaložil tak extrémní úsilí, abys mě vystopoval. Proč se namáhat? Proč jsi ten vzkaz prostě nezahodil?“

Nepohodlně se na židli zavrtí a vyhýbá se mému pohledu. Čelisti má zaťaté. Nakonec tiše vydechne. „Je to moje sestra. Musel jsem zjistit, jestli na tvém varování není něco pravdy. Musel jsem to prověřit.“ Odmlčí se a zírá na kresbu dřevěného stolu. „K Derrickovi jsem si nikdy nevybudoval žádný vztah. Tomu muži z podstaty nevěřím.“

Otevřu ústa, abych s ním souhlasila, připravená spustit plamenný proslov o tom, jak Derrickovo vlákno osudu patří někomu úplně jinému, ale koutkem oka zahlédnu nějaký pohyb.

Do předsíně padne tmavý stín.

Trhnu hlavou nahoru. V otevřených dveřích se objeví Greg, můj bigotní a zvědavý soused z konce chodby. Krev mi ztuhne v žilách. V tom všem tom křiku a hádání s Kaelenem jsem zapomněla zavřít a zamknout dveře.

Greg tam stojí, tenké paže pevně překřížené na hrudi, obličej zkroucený do ohavného úšklebku. Jeho korálkovité oči přejedou místnost, přeskočí mě a přistanou přímo na Kaelenovi. Z jeho tónu odkapává znechucení.

„Měňavec?“ vyštěkne Greg. Upře nenávistný pohled na propracovanou magickou značku otevřeně vystavenou na Kaelenově svalnatém předloktí. „Myslel jsem, že jsi slušná, tichá holka, Brio. Doufám, že nemáš v úmyslu nechat se po budově v každou denní i noční dobu potloukat nebezpečné Měňavce.“

Z Kaelenovy hrudi se instinktivně ozve hluboké, hrozivé zavrčení. Okamžitě se fyzicky přepne do nízkého obranného postoje. Židle hlasitě zaskřípe o lino na podlaze, jak se zvedne a jeho svaly, napjaté a připravené zaútočit na hrozbu, jež napadla jeho prostor, se zpevní.

V břiše mi vzplane panika. Vyškrábu se na nohy a vrhnu se kupředu. Fyzicky stoupnu přímo mezi ty dva muže, zády ke Kaelenovi a probodávám svého souseda pohledem.

„Gregu, nevšímej si ho!“ vyštěknu a máchnu rukama. „Okamžitě vypadni z mého bytu! Tohle je můj domov.“

Greg se ani nehne. Zvedne bradu a dívá se na mě svrchu.

„Nemáš žádné právo sem vtrhnout,“ dožaduji se hlasitě a hlas mi stoupá. „Tuhle budovu vlastní naše domácí, Agnes. Ne ty. Platím nájem stejně jako ty a mám právo pozvat si kohokoli chci za své vlastní zdi.“

Greg se hlasitě, ohavně mokrým zvukem ušklíbne. „Přišel jsem se jen podívat, jak na tom jsi. Slyšel jsem ten rámus. Tenhle surovec ti před deseti minutami málem vyrazil dveře z pantů. Slyšel jsem ho bušit až zdola.“ Stočí nenávistný pohled přes mé rameno zpět na Kaelena a hlasitě se pošklebuje. „Magikové se pořád chovají, jako by pro ně pravidla civilizace neplatila, že? Myslíte si, že si prostě můžete dělat, co se vám zachce.“

Skoro cítím teplo, které z Kaelenova těla za mnou sálá. Vteřiny ho dělí od toho, aby Gregovi zlomil vaz. Mám toho po krk. Už mě nebaví se schovávat a držet jazyk za zuby, zatímco pokrytci jako Greg si otevírají pusu a vynášejí soudy o lidech, které ani neznají.

Aniž bych přerušila oční kontakt s mým šklebícím se sousedem, natáhnu se a uchopím rukáv mého nadměrného pyžamového trička. Vyhrnu si látku po paži tak, aby odhalila černý inkoust mé vlastní magické značky. Spodní okraj symbolu Neznámé hledí přímo na něj.

Gregův arogantní výraz znatelně ztemní. Samolibost se z jeho obličeje vytratí a je nahrazena hlubokým zachmuřením ze znechucení. Zírá na mou paži, jako bych v sobě nesla mor.

„Co je to k čertu za věc?“ stěžuje si Greg, přičemž jeho hlas přechází do ufňukaného pištění. „Agnes nám to slíbila. Slíbila všem v téhle budově, že jsme před vaším druhem v bezpečí.“ Zlověstně a jízlivě se zasměje. „Hádám, že oklamat malou starou paní je docela jednoduché, co? Nejspíš ani neví, co za verbež si nechala vplazit na svůj pozemek.“

Když slyším, jak se otevřeně vysmívá Agnes, je to poslední kapka.

Něco v mé hrudi s prudkým trhnutím praskne. Ten zvuk je pro mé vlastní uši téměř slyšitelný. Greg mě může urážet, jak chce. Může se hádat s Kaelenem, může házet svými bigotními nadávkami na adresu Měňavců. Mám hroší kůži. Zvládnu ty rány přijmout. Ale Agnes je ten nejlepší a nejlaskavější člověk, kterého znám. Dala mi domov, když se nikdo jiný nechtěl na sirotka s prázdnou minulostí ani dvakrát podívat. Nedovolím, aby o ní tenhle ubohý muž takhle mluvil, obzvláště když u toho stojí uprostřed mého vlastního obýváku.

Slepá, ochranitelská zuřivost přebije moje smysly. Než můj vědomý mozek vůbec zaznamená ten pohyb, než mi dojde, že bych měla ucuknout nebo zvážit následky, má ruka vyletí vzduchem vpřed.

Má dlaň se setká s boční stranou Gregovy tváře. Vlepím mu neuvěřitelně silnou facku přímo na tu jeho pošklebující se tvář a ten ostrý zvuk práskne v malém bytě jako výstřel.