**Vanya

Pustila jsem rukojeť. Kuchyňský nůž mi vyklouzl z prstů a s tupým žuchnutím žbluňkl do kalné, mastné vody na nádobí.

Teprve tehdy Vance uvolnil svůj drtivý stisk na mém zápěstí. Odstoupil, prohrábl si vlasy rukou a čelisti pevně sevřel.

"Upřímně, Thorneová," odplivl si a jeho hlas se rozléhal přes tekoucí kohoutek. "Neměl jsem tě za zbabělce. Jsi přesně jako tvůj otec. Vrazit mému otci nůž do zad po všech těch letech věrné služby. Vrazit mu nůž do zad!"

Pomalu jsem udělala krok vzad a držela jazyk za zuby. Tohle byl příběh, který jsem znala nazpaměť, vrytý do mé kůže a duše, ale Vance si vždycky našel důvod, proč ho znovu vytáhnout na světlo.

"Tvůj otec nechal Garetha proklouznout na území naší smečky s armádou, která nás zdecimovala!" Vance zkrátil vzdálenost mezi námi, jeho hrudník se prakticky otíral o mou uniformu. "Pamatuješ si vůbec, kolik životů jsme ztratili, když jsme ho odráželi zpět?"

Odvrátila jsem hlavu. Zírala jsem na loupající se barvu na kuchyňské zdi a odmítala se setkat s jeho palčivým pohledem.

"A teď čekáš lítost?" Vance zavrtěl hlavou a z úst mu uniklo hořké uchechtnutí. "Chceš, abych tu stál a díval se, jak se zabíjíš? Ty jsi neskutečná. Nebyli jsme kdysi přátelé, Vanyo? Jak jsi to mohla udělat? Jsi tak odhodlaná mě přinutit trpět tak, jak tvůj otec přinutil trpět tuto smečku? Nemyslíš si, že už napáchal dost škody?"

I teď, když jsem zavřela oči, mi duchové té noci drásali mysl. Krvavě rudý měsíc visící nízko na černočerné obloze. Hrdelní výkřiky deroucí se skrz stromy. Ta nevolnost vyvolávající vůně mědi. Krev. Tolik krve.

Pod tím šarlatovým měsícem jsem složila přísahu. Přísahala jsem, že dám vše, co mám, abych odhalila pravdu, pomstila duše roztrhané té noci a přinesla klid rodinám, které se topily v žalu. Skuteční viníci museli zaplatit. V tomhle ohledu jsem stála vždy na Vanceově straně.

Ale dnes... dnes to bylo poprvé, co jsem se mu opravdu podívala do očí a zapochybovala o téhle historce. Můj otec byl zahnán zpět po boku Garethových odpadlíků. Žil mezi nimi teď.

Tati, prosím. Byl jsi opravdu zrádce?

"Do prdele." Vance se ode mě odvrátil a začal přecházet úzkým prostorem mezi dřezy a přípravným pultem.

Zůstala jsem zticha. Doufala jsem, že můj nedostatek reakce ho unaví. Alfa Vance byl známý svou chladnou, neústupnou dominancí. Emoce dával najevo jen zřídka. Vidět ho takhle zběsilého, takhle vyšinutého, bylo zarážející. Chtěla jsem jen, aby mě nechal na pokoji.

"Takže, tohle je tvoje odpověď." Vance ze sebe vydal temný, výsměšný smích a zaskřípal zuby. "Budeš tam stát a hrát si na němou."

Pomalu jsem zvedla bradu a nutila svůj hlas zůstat klidný. "Co čekáš, že řeknu, Alfo? Řeknu cokoliv, co chceš slyšet."

Jeho další slova v mžiku roztříštila mou masku lhostejnosti.

Vance přestal přecházet. Přibil mě na místo těžkým, dusivým pohledem. "Po obřadu odmítnutí tě pošlu do vyhnanství. S tímhle jsem skončil. Cokoliv uděláš, kamkoliv půjdeš poté, co bude pouto zpřetrháno, je mi to jedno. I této smečce."

Srdce mi narazilo do žeber. Vyhnanství?

To slovo mi znělo v uších jako rozsudek smrti. To by všechno zničilo. Ani ve snu by mě nenapadlo, že zajde tak daleko. Děti zrádců měly sloužit jako válečníci nejnižší úrovně nebo omegy, umírat v první linii, aby splatily dluhy svých rodin. Vance znal zákony. Vyhoštění člena smečky narozeného v těchto hranicích bylo neslýchané.

"Se vší úctou, Alfo," řekla jsem a bojovala, abych z tónu vynechala paniku, "dávám přednost tomu nebýt vyhoštěna. Je mou povinností chránit smečku. Nemám v úmyslu opustit své místo."

Vance znovu narušil můj osobní prostor. Týčil se nade mnou a naprostá váha jeho aury mi tlačila na ramena. Než jsem stihla mrknout, jeho ruka vystřelila vpřed a prsty mi sevřely bradu. Donutil mě zvednout tvář a podívat se mu přímo do jeho bouřkových očí.

"Chceš se nechat zabít ve smečkových konfliktech."

Nebyla to otázka. Bylo to obvinění. Závěr, který si už vyvodil a orazítkoval ho jako fakt.

Celá léta jsem přežívala na jediném vlákně naděje. Odmítala jsem uvěřit, že ten laskavý muž, který mě vychoval, zradil bývalého Alfu. Potřebovala jsem najít chybějící kousky. Potřebovala jsem vědět, proč se věci staly tak, jak se staly. Kdybych byla vyhozena z území smečky, ztratila bych každou stopu. Nikdy bych neočistila otcovo jméno.

"Dávám přednost tomu nebýt vyhoštěna," zopakovala jsem se staženým hrdlem.

Vanceovy ruce se pohnuly. Popadl obě má zápěstí, trhl mnou vpřed, až se má hruď srazila s jeho. Žár jeho těla propaloval mé tenké oblečení. Byli jsme tak blízko, že jsme dýchali stejný napjatý vzduch.

"Takže tohle je tvůj velký plán?" zavrčel a stisk zesílil. "Zabít se před obřadem? Zemřít na bojišti, dostat čepelí do břicha, nebo se snad vrhnout z útesu? Chceš zničit mého vlka, o to ti jde?"

"Bolest?" zamračila jsem se a snažila se vykroutit zápěstí z jeho železného sevření.

"Copak to nevíš?" zasyčel a tvář měl centimetry od mé. "Jako moje družka mi pokaždé, když se pokusíš ublížit sama sobě, způsobíš fyzickou bolest!"

Zamrkala jsem, ta slova mě naprosto zaskočila.

Jeho logika nedávala vůbec smysl. Vraždil mě pohledem jako rozmazlené dítě, které chytá záchvat vzteku, protože mu někdo sebral hračku. Jestli mě tak nenáviděl, proč by ho zajímala fantomová bolest?

"Omlouvám se za tvé nepohodlí," řekla jsem, odhodlaná ukončit tenhle spor hned teď a tady. Zda bylo jeho tvrzení pravdivé, nebo to byla jen výmluva, aby na mě mohl křičet, na tom nezáleželo. "Ale už to moc dlouho problém nebude. Já už nebudu problém. Obřad odmítnutí je za dva týdny. Naše pouto bude trvale zpřetrháno. Pak ke mně nebudeš cítit nic, a já můžu... Alfo, nemám sklony k sebevraždě. Nechceš snad, abych zmizela z tvého života? Není snad přesně tohle smyslem toho, že jsi mě odmítl?"

"Zmizela z mého života?" zopakoval Vance tiše. Zuřivý oheň v jeho očích se změnil a ztmavl do něčeho nečitelného, něčeho těžkého a nebezpečného.

"Ano. Zmizela," řekla jsem a trpělivost mi docházela. "Nebudeš se o mě muset starat. Upřímně, Alfo, jestli máš takové obavy o mé blaho, proč jsi mě vůbec odmítal?"

Vyprostila jsem jednu ruku a ukázala přímo na třetí zubatou jizvu křižující mou tvář. Jizvu, kterou mi udělal on.

Zíral na ten zubatý cejch. Neřekl ani jediné slovo. Ticho natahující se mezi námi bylo dostatečnou odpovědí.

"Přesně tak," zamumlala jsem a svěsila ruku. "Jsem dcera zrádce. Nikdy bych nemohla být tvou Lunou. Smečka mi nikdy neodpustí krev na rukou mého otce. Mým osudem je krvácet pro tuto smečku, a tvým osudem je ji vést. To je realita, ve které žijeme."

Vanceova hruď se prudce zvedala. Viděla jsem, jak mu cukají svaly v čelisti, jak se mu v hrdle rodí čerstvá tiráda. Naklonila jsem hlavu směrem k chodbě a předstírala, že jsem zachytila vzdálený zvuk.

"Volá mě velitel oddílu. Musím jít, Alfo." Udělala jsem krok vzad a vytáhla své druhé zápěstí z jeho uvolněného stisku.

Nechápala jsem, proč se takhle chová. Nechápala jsem ani své vlastní reakce. Mluvit s Alfou s takovým vzdorem, vmetat mu jeho logiku zpátky do tváře – připadalo mi, jako bychom byli zase děti, co se hádají v hlíně. Jako bych měla skutečně právo postavit se mu.

Dokonce jsem se odvážila mu lhát přímo do očí ohledně velitele oddílu.

Otočila jsem se k němu zády. Ale zrovna když se mé prsty obtočily kolem studeného kovu kliky od kuchyňských dveří, Vanceův hlas prořízl těžký vzduch.

"Udělala jsi své rozhodnutí, Vanyo. A já udělám své."

"Musím jít," zopakovala jsem. Tentokrát jsem protlačila lítačky a už se neohlédla.

***

Kousek od kuchyně jsem na chodbě zahlédla Colette, jak si tiskne vlhký hadr na zadní stranu hlavy. Její oči po mně střílely blesky, když jsem procházela kolem, ale zázrakem držela jazyk za zuby. Zajímalo mě, jak silně do té zdi narazila, ale nehodlala jsem se zdržovat a ptát se.

Stejně by to pravidla nedovolovala. Dcera zrádce nikdy nezahajovala konverzaci s postaveným členem smečky. Navíc, jakýkoliv zájem, který jsem ke Colette kdy chovala, umřel už před lety.

Spěchala jsem potemnělými chodbami a mířila zpět do nejnižšího patra ubytoven pro válečníky. Většina lidí tomu říkala jeskyně vyvrhelů. Dělala svému jménu čest – vlhká, mrazivá, páchnoucí plísní a zanedbaná. Ideální skládka pro nechtěný odpad smečky.

Rozrazila jsem vrzající dřevěné dveře do svých mrňavých ubikací. Moje spolubydlící už zařezávala na protější posteli. Dobře. Zmeškala jsem svou obvyklou odpolední hlídku o třicet minut díky Vanceově malému výslechu. Věděla jsem, že mi velitel oddílu napaří brutální trest, ať už dorazím pozdě, nebo hlídku vynechám úplně. Tak se radši zkusím aspoň vyspat.

Zhroutila jsem se na svou hrudkovitou matraci a zavřela oči. Převalila se přes mě vlna vyčerpání, ale mysl mi stále běžela na plné obrátky. Alespoň jsem dala svůj postoj jasně najevo. Bez ohledu na to, jaký trest na mě smečka hodí, dostat se od Vance pryč bylo jedinou prioritou. Měla jsem tu životně důležité úkoly na dokončení. Moje tajné vyšetřování otcovy domnělé zrady vyžadovalo, abych zůstala na území. Vyhnanství by všechno zničilo.

Vanceova náhlá, obletující posedlost to dělala jen těžším. Ale znovu mě hledat nepřijde. Cítil, jak se pouto v kuchyni rozhořelo. Znal nebezpečí toho dostat se příliš blízko, nechat pouto zahrávat si s jeho myslí. Bude se držet dál až do obřadu. Tím jsem si byla jistá.

Jedinou otázkou bylo, jestli ho moje slova skutečně přesvědčila, aby od hrozby vyhnanství upustil.

S tou nevolnost vyvolávající úzkostí, která mě hlodala v žaludku, jsem si přetáhla tenkou přikrývku přes ramena.

Vyspi se na to. Můj otec mi vždycky říkal, že když se nějaký problém zdá být příliš velký na vyřešení, mám se na to vyspat. Nechat ráno přinést jasnost.

Také mi říkal, abych se na to vyspala, než začnu nějakou obří hádku. Tuhle lekci jsem dneska definitivně projela.

Ale aspoň to nejhorší bylo za mnou. Kaelen Vance byl konečně z mého každodenního života pryč.

***

Neměla jsem tušení, kolik je hodin. Těžké dřevěné dveře do pokoje se náhle s prásknutím rozletěly a ta rána se rozlehla jako výstřel z pušky.

Moje spolubydlící i já jsme obě prudce vyskočily a strhly ze sebe přikrývky.

Ve dveřích stál Kaelen Vance a vyplňoval celý vchod. Světlo z chodby mu na tvář vrhalo ostré stíny, jeho výraz byl vytesaný z kamene.

V hrudi mi vystřelila panika. Co tady dělal?

"Vanya Thorneová. Vylez z postele a pojď se mnou," štěkl nějaký hlas.

Zamžourala jsem a uvědomila si, že hned za Vanceovým ramenem stojí jeho hlavní komorník a zírá na mě s otevřeným odporem.

Polkla jsem knedlík hrůzy v krku. Rychle a poslušně jsem přikývla, sklouzla z vrzající postele a obula si bosé nohy do studených bot.

Došla jsem ke dveřím, hlavu uctivě skloněnou. "Jaké je tvé přání, Alfo?"

Vance se na mě shlížel. Neřekl nic.

Komorník postoupil vpřed a ušklíbl se. "Do té postele už nelez. Odcházíš."

Zamračila jsem se. Půlnoční vzduch se zdál najednou mrazivý. "Alfo, obřad odmítnutí je příští týden..."

"Hni sebou," vyštěkl komorník a přerušil mě.

Srdce se mi propadlo do žaludku. Ne. Tohle mi teď nemohl udělat. Ne dnes v noci.

Oči jsem nechala přilepené k odřeným podlahovým prknům, když jsem přešla k malé, zrezivělé komodě v rohu. Vytáhla jsem spodní zásuvku a vysypala své ubohé věci na matraci. Pár obnošených košil, náhradní kalhoty, kartáč na vlasy.

Když jsem začala věci cpát do ošoupané plátěné tašky, všimla jsem si dvou omeg stojících na chodbě za komorníkem. Sledovaly, jak se balím, tváře zkroucené znechucením, a šeptaly si mezi sebou.

Náhlý, zdrcující pocit nespravedlnosti mi zaplápolal v žilách. Ruce se mi třásly. Vzhlédla jsem a můj pohled střelil ke dveřím.

Mé oči se srazily s Vanceovýma.

Sledoval každý můj pohyb. V jeho duhovkách hořel temný, intenzivní oheň. Bouře protichůdných emocí, která poslala zvláštní, kroutivý šok přímo do mého nitra. Byl to pocit, který jsem zoufale chtěla ignorovat.

Přerušila jsem oční kontakt a natáhla se po zipu mé tašky, rezignující na půlnoční vyhoštění. Musela jsem vymyslet způsob, jak se vplížit zpátky na území, jakmile mě vyhodí za hranice.

Ale než mé prsty stihly uchopit zip, velká, teplá ruka se pevně sevřela na mé paži.

Ten stisk byl pevný, neústupný.

Ztuhla jsem. Pomalu jsem otočila hlavu.

Kaelen Vance stál přímo vedle mě. Nepustil mou paži. Čelist měl zaťatou a přimrazil mě na místě ledově chladným, pronikavým pohledem, který paralyzoval dech v mých plicích.