**Vanya**

Vanceův stisk na mé paži pálil i přes tenkou košili. Ticho ve stísněném pokoji bylo dusivé. Vzhlédla jsem do jeho temných, bouřlivých očí a hledala toho chlapce, kterého jsem kdysi znala. Kaelen Vance. Už jen to jméno chutnalo na mém jazyku jako rozdrcený oměj. Kdyby mi někdo v osmi letech řekl, že budu obviněna z pokusu o sebevraždu, vysmála bych se mu. A Kaelen by ho praštil.

Když jsem teď hleděla na jeho zatvrzelou čelist, minulost se vyřítila vpřed, neúprosný příliv, který jsem nedokázala zadržet.

Nebyli jsme vždycky nepřátelé. Bývala jsem bezstarostná. Zlomyslná. Žila jsem z toho, že jsem vyhledávala problémy, a Kaelen byl vždycky přímo po mém boku, můj nejlepší přítel i přesto, že byl o dva roky starší.

Zasáhla mě vzpomínka na náš vtípek. Já a Kaelen jsme z kanceláře jeho otce ukradli těžký kbelík s černým inkoustem. Balancovali jsme s ním na horní hraně dveří chůvy Agathy a nechali dřevo pootevřené jen tak akorát.

Schovali jsme se za rohem a zatajili dech. Dveře s vrzáním povolily. Chodbou se rozlehlo těžké šplouchnutí následované šokovaným lapnutím po dechu. Snesla se přílivová vlna černého inkoustu, potáhla Agathiny šedivěním prokvetlé vlasy a zničila její naškrobenou bílou uniformu.

S Kaelenem jsme si přitiskli ruce na pusu, abychom potlačili smích. Pak na nás dopadl dlouhý, impozantní stín. Naše pobavení okamžitě zemřelo. Otočili jsme se.

Týčil se nad námi Alfa Alaric Vance, své masivní paže zkřížené na hrudi. Shlížel na nás dolů.

"Otče," pípl Kaelen a hlas se mu zlomil.

Alfa Alaric těkal pohledem mezi námi. "Takže," řekl a jeho hlas zněl jako hluboké dunění. "Čí to byl nápad?"

Bez přemýšlení jsem skočila vpřed. "Můj!" vyhrkla jsem. Potřebovala jsem Kaelena ochránit před hněvem jeho otce. Nikdy předtím jsem neviděla Alfu tvářit se tak přísně.

Alaric zvedl jediné obočí. Obrátil pozornost na svého syna. "Kaelene?"

Kaelen si stoupl přímo přede mě a narovnal svá malá ramena. "Byl můj," řekl a zhluboka vydechl.

"Myslel jsem si to." Alaric se otočil ke kapající chůvě. "Můžete se jít umýt, paní Jonesová. Já si to s těmahle dvěma vyřídím."

Chodbou se rozlehl hlasitý smích. Můj otec Silas kráčel k nám a z oka si utíral slzu veselí.

"Alaricu, viděl jsi to?!" řval smíchy můj otec. "Ti dva malí rošťáci zřídili Agathu celou od inkoustu! Pamatuješ, jak jsme dali červy do postele chůvě Mabel? Přísahám, že ti dva skoro dosahují naší úrovně geniality—"

Alaric si při přístupu mého otce ostře odkašlal a střelil po něm varovným pohledem. "Silasi. Zrovna jsem přemýšlel, jak tady ty naše dva rošťáky potrestat."

Můj otec ztuhl. Hlasitě zakašlal, nechal zmizet úsměv a nasadil přísné zamračení. "Ano, samozřejmě. Jistě. Trest." Odkašlal si a pohlédl na mě dolů s jiskřičkami v očích. "Tohle je zlé, mladá dámo. Velmi, velmi zlé."

Teplo této vzpomínky se mi v hrudi zkroutilo do zubaté čepele. Všechno se po té noci změnilo. Smích utichl. Teplo zmizelo. Život dcery zrádce se stal peklem na zemi. Po otcově pádu jsem přestala věřit spoustě věcí, ale jedné věci jsem věřila s jistotou. Nezasloužila jsem si odpuštění.

Teplo se roztříštilo, nahrazeno mrazivým nádvořím. Den, kdy nás poslali do Jeskyně vyvrhelů, se mi před očima přehrával v brutálních detailech.

Stála jsem v dlouhé řadě odsouzených. Všichni kolem mě vypadali prázdně, bledě a zbavení naděje. Těžké železné řetězy nám spoutaly nohy a s každým šouravým krokem dřely o dlažební kostky. Měla jsem bradu skloněnou a zírala do bláta.

Pak jsem ho uviděla.

Kaelen stál blízko přední části davu, obklopený svou matkou. Měl na sobě všechno černé. Ten zlomyslný chlapec byl pryč. Vypadal divoce, intenzivně, zestárl o dekádu za jedinou noc. Cítila jsem fyzickou váhu jeho pohledu vypalujícího se do strany mé tváře. Ztuhla mi páteř, dívala jsem se přímo před sebe a předstírala, že ten chlapec, který na mě zírá, je cizinec.

Tichým nádvořím se náhle prodralo zalapání po dechu. Byla to Luna, Kaelenova matka.

Kaelen se vymanil z jejího stisku. Jeho boty bušily do mokrých kamenů, když sprintoval k řadě zrádců. Ke mně.

"Hněte se! Hned!" vřískala jeho matka, její hlas byl zběsilý a hysterický. "Zavřete všechny ty zrádce do Jeskyně!"

Stráže sebou trhly. Tasily zbraně a začaly strkat do řady, aby postoupila vpřed, štěkajíce rozkazy k rychlejšímu pohybu. Kaelen narazil do davu, odstrkoval dospělé vlky stranou, zoufale se snažil dostat k řadě.

Ta zdrcenost v jeho očích ve mně něco zlomila. Díval se na mě, jako bych mizela z povrchu země. A taky že ano. Posílali mě do špíny, vyháněli mě z jediného života, který jsem znala, strhávali naši společnou minulost. Jaký to mělo smysl, že pronásledoval dceru zrádce? Naše pouto bylo mrtvé. Byla jsem teď nic. Ubohá, Vanyo. Prostě ubohá.

Vyrazil vpřed, prostrčil ruku mezerou mezi dvěma strážci. Jeho prsty se otřely o mou kůži. Zachytil mě za zápěstí, jeho stisk byl zoufalý a pevný.

Instinkt převzal velení. Reakce zrozená z mučivé bolesti ze zlomeného srdce. Vytrhla jsem paži pryč. Odplácla jsem jeho ruku s takovou silou, jakou jsem dokázala sebrat.

Poslední věc, kterou jsem viděla, než mě stráže shodily dolů na temnou stezku, byla Kaelenova tvář. Jeho oči se rozšířily v čiré, niterné bolesti.

***

Moje pozornost se s trhnutím vrátila do současnosti. Ostré osvětlení ubytovny zahnalo stíny. Vance stále svíral mou paži, ale chlapec se zlomenýma očima byl mrtvý. Zůstal jen Alfa.

Pustil mou ruku a hrubě mě odstrčil od mé plátěné tašky. Zapotácela jsem se dozadu a obočí se mi stáhlo zmatením. Dvě omegy se procpaly kolem mě do mrňavého pokoje. Ignorovaly mě, otevíraly zásuvky a braly mé ubohé věci.

"Promiňte," zamumlala jsem a snažila se stoupnout si mezi ně a svou komodu.

Komorník mi zablokoval cestu s úšklebkem. Vance na mé tváři udržoval svůj pronikavý pohled.

"Alfo. Co to..." začala jsem a v žaludku se mi hromadila hrůza těžká a hustá. Nemohl mě vyhnat do vyhnanství dnes v noci. Prostě nemohl. Nenašla jsem důkazy, které jsem potřebovala. Neočistila jsem jméno svého otce.

Vance si překřížil ruce, zrcadlil ten samý postoj, který zaujal jeho otec před všemi těmi lety. "Budeš jíst, žít a pracovat po mém boku, dokud se za týden neuskuteční Obřad odmítnutí."

Ta slova mě zasáhla jako fyzická rána. "Co—?" zakoktala jsem se, v hlavě mi to šrotovalo.

"Nedopustím, aby se na mě nebo na tuto smečku Měsíční bohyně mračila, protože si vezmeš život dřív, než tě budu moci řádně odmítnout," pronesl. Jeho hlas byl plochý, bez emocí, jako by diktoval drobnou změnu v rozvrhu.

Zírala jsem na něj. Žít s ním? V sídle smečky?

Šok vyprchal do ostré jiskry kalkulu. Kdybych se přestěhovala do sídla smečky, obešla bych pohraniční hlídky. Byla bych uvnitř hlavního území. Byla bych jen pár kroků od Vanceovy soukromé pracovny, přesně toho místa, kde schraňovali důvěrné složky o zrádcích smečky. Tohle nebyl trest. Tohle byl klíč, na který jsem čekala.

Skryla jsem svou naději a sledovala služebné. Vyklízely pokoj dohola. Balily mé obnošené košile, můj kartáč a dokonce i roztřepenou přikrývku z mé postele. Braly úplně všechno.

"Alfo," řekla jsem, držela jsem submisivní, ale pevný tón. "Potřebuji jen kufr. Koneckonců se sem po obřadu vracím."

Zdůraznila jsem ta slova, abych otestovala jeho reakci. Kdyby měl v plánu nechat mě zůstat ve smečce po odmítnutí, souhlasil by.

Na stísněný pokoj padlo ticho. Vzduch zhoustl, těžký nevyřčenými hrozbami. Sledovala jsem Vanceovy oči. Emoce v nich se změnila, ztvrdla v něco temného a nečitelného. Po páteři mi přejel hluboký mráz.

Podíval se na mě dolů, jeho výraz byl vytesaný z ledu.

"Sem už se nevrátíš."